UKÁZKA: Ian McDonald, Brasyl

Článek od: Anonym - 23.09.2010

Nechte se okouzlit jedním z největších a nejzvláštnějších národů světa. Minulost, současnost i budoucnost Brazílie s veškerou její barvitostí, vášní a proměnlivostí splývají ve fascinujícím díle, které je zčásti science fiction a zčásti historií.
São Paulo, 2032
Jen krůček od slumů São Paula blízké budoucnosti, ve městě pohádkového bohatství a chudoby, si Edson vlastními silami buduje firmu na hledání talentů. Náhodné setkání ho vtáhne do nebezpečného prostředí ilegálních kvantových výpočtů, jenže kam se dá uprchnout ve světě, v němž je neustále sledován každý pohyb i tvář?
Rio de Janeiro, 2006
Ambiciózní rijská televizní produkční Marcelina hledá ten pravý hit, reality show, na níž by si vybudovala pověst. Když ji nejnovější inspirace zavede na stopu zavrženého brankáře ze Světového poháru, nechtě se zaplete do pradávné konspirace, která ji ohrožuje nejen na životě, ale i na duši.
Amazonie, 1732
Jezuita otec Luis je vyslán do kvasu Brazílie osmnáctého století s úkolem najít a potrestat odpadlého kněze, jenž sešel z cesty pravé víry a vybudoval v brazilském vnitrozemí obrovskou říši. To, co otec Luis v doprovodu francouzského zeměpisce objeví v zapadlých končinách Amazonky, je krajní zkouškou pro jeho víru i chápání samé podstaty reality.
Tři postavy, tři příběhy, tři Brazílie, vše spojeno napříč časem, prostorem a realitou v nesmírně ambiciózním románu, jenž zpochybní váš způsob uvažování doslova o všem.
(anotace)

1. Amazonka 1732 (str.173)

Otec Quinn poklepal ukazováčkem na stůl a naklonil se blíž.

„Můj kolega doktor tady narazil na zajímavou věc. Jedním z půvabů Amazonky - i když se obávám, že spíše pro lingvistu jako jsem já, než pro širokou veřejnost - je bohatství jejích jazyků. Vyrozuměl jsem, že mezi odlehlými přítoky žijí indiáni, kteří nemají žádné slovo pro modrou barvu ani pro jakýkoli vztahmimo syna a dceru nebo pro minulost či přítomnost. Bylo by příjemné a zábavné zamyslet se nad tím, jak to ovlivňuje jejich vnímání světa. Když nemohou říct modrá, mohou modrou vidět?“

„Neboli nad tím, že to opravdu ovlivňuje jejich duchovní schopnosti,“ podotkl Falcon. „Nemáte-li žádný pojem minulosti či budoucnosti, jaký význam pak má dogma o prvotním hříchu? Dokázali by vůbec uvažovat v pojmech jako budoucí naděje či život světa příštího? Žádné nebe, žádné peklo, jen věčná přítomnost? Ale není snad právě tohle věčnost: existence mimo čas? Nežijí už na nebesích, v bezhříšné nevinnosti? Snad je nevědomost opravdu blažená.“

2. Sao Paulo 2032 (str.95)

Ekonomika nabídky vybudovala Nossu Senhoru de Lixao z maličkého čipu. Stinný, suchý prostor pod mimoúrovňovou křižovatkou byl skvělým místem, kde vybudovat podnik zpracovávající e-odpad; hezky stranou a z očí. V těch dávných dnech tlačili catadoři své káry deset kiláků po kraji silnice na starou městskou skládku v Sao Bernardu do Campo. Ten první, který sebral tolik jeitinha, aby vyklopil náklad u nedokončené křižovatky, založil pomalý ledovcový jazyk odpadu, který dostal Todos os Santos během dvacetiletého hromadění na první místo na jižní polokouli v kategorii smetišť. Obyvatelstvo malého městečka chodí na svahy hory technoodpadu poklízet. Za noci je to výstředně krásné, když po hřebenech a úžlabinách skotačí a poskakuje dvacet tisíc baterek a petrolejek. Todos os Santos je tak velké, že má i svůj místopis: Prales falešných plastových stromů, kde z každé žerdi a výčnělku visí jako španělský mech mokré potrhané tašky. Údolí kovových pilin, kde kovoprůmysl vyklápí hobliny a spirály z obrábění kovů. Hřeben ztracených ledniček, kde děcka nosí přes obličej kapesníky napuštěné dezinfekcí a stáčejí chlorofluorokarbony do prázdných plastových lahví od koly, které nosí zavěšené na ramenou jako bandalíry. A nad tím horské štíty: Mount Microsoft a Apple Hills; vratké zikkuraty z procesorových kostek a interfacerů. Sběrači je louskají kladivy a páčidly a zručně vyšroubovávají součástky. Náklaďák vyvrhuje fůru loňských modelů i-brýlí; padají jako umírající netopýři. Catadoři už se ženou přes kluzké, zrádné svinstvo. Kvasící odpad zvedá teplotu okolního vzduchu o tři stupně. V tomto prazvláštním mrtvém bodě vzdušného proudění, zapříčiněném křižovatkou, se vlhkost a těkavé výpary úporně drží: Madona odpadu je pravou městskou džunglí plnou par a jedů, chorobnou, vlhkou. Počišťovači, kteří se ve věčném, teplém mrholení propracovávají přes kouřící rumiště, nosí místo pláštěnek plastové pytle na průmyslové hnojivo. Tady vykutají desku plošných spojů, tamhle motor z pračky a házejí si to do košů na zádech. Jejich děti - druhá generace catadorů - to jsou třídiči a poslíčci, třídí náklad vysypaný z košů podle druhu a pak ho na kárách dopravují dolů do třetího kruhu.

3. Rio 2006 (str.50)

„Vesmíru zbývá provést deset na sto dvacátou výpočtů,“ oznámil Heitor. S nohama na stole ve své rohové kanceláři upřeně hleděl ven na proudy aut mířící na pláž a na cílový zlatomodrý obdélník zářící na modrém pozadí jako jubilejní vlajka. „Pak se všechno zastaví a všechno skončí a bude zima a tma a vesmír se bude dál věčně rozpínat, dokud nebude všechno nekonečně daleko od všeho ostatního. Víš co, jsem si jistý, že jsem si uhnal pšeničnou alergii.“

„Nemohl bys říct: ‚Dobrá práce, Marcelino, blahopřeju, Marcelino, bombová prezentace, Marcelino, vezmu tě ven a pozvu tě na šampaňské do Café Barbosa, Marcelino?“

Redakce zpravodajství byla zvyklá, že Marcelina Hoffmanová vyrazí ze zpustlé, svárlivé populárně faktické a vtrhne do čisté, soustředěné atmosféry seriózní žurnalistiky jako popraskaný tlumič od výfuku a požene si to s hromy blesky mezi řadami hotdesků rovnou do Heitorovy malé svatyně, kde Heitor rozjímá nad svou rolí nositele špatných zpráv miliónům a nad marností zpravodajských médií všeobecně. Dveře se zavřou, začnou patetické tirády, novináři si na chvilku schrupnou nebo si budou na netu hledat dovolenou. Takže když vstoupila rozzářená, jako by právě sjela šest lajn ze záchodového prkýnka, kozičky vypnuté, zlaté kudrliny se pružně pohupovaly, redaktoři rázem znervózněli. Žádný jekot z Heitorovy kanceláře. Všichni v budově, natož v osmém patře, věděli, že příležitostně šoustají; záhadou bylo proč. Jen málo z nich chápalo, že vztah se může zrodit z potřeby nespat s nikým, kdo potřebuje spát s vámi. A ti si ten názor nechávali pro sebe. Obávali se, aby tak jednoho dne nedopadli sami.

4. Amazonka 1732 (str.102)

„Musím přiznat, že mne tato myšlenka plní intelektuálním vzrušením,“ sdělil jsem Quinnovi, když jsme stáli u pažení na přídi Fé em Deus a užívali si veškerého chládku, který večer nabízel. „Pokud by se daly převést na řadu jedniček a nul jednoduché aritmetické výpočty, nemohla by být nakonec celá matematika převoditelná na stejný základní kód? Pohybové zákony velkého Newtona, jeho pravidla pro gravitační síly, které řídí hmotný svět, i ty by mohly být prostě zredukovány na jedničky a nuly, něco a nic. Mohl by být tento jednoduchý stroj - při dostatečně velké zásobě patřičně kódovaných štítků - schopen sám interpretovat celý vesmír? Jako takový universálnísprávce?“

Jeho odpověď hned tak nezapomenu: „Zde mají vaše slova blízko k rouhání, příteli.“ Pro něj jsem redukoval celý obrovský stvořený řád a všechno v něm na něco ještě nižšího, než je Newtonova prostoduchá mechanika, na pouhou řadu něčeho a ničeho. Tomu bystrému muži neuniklo, že by země a nebesa mohly být řízeny v podstatě ex nihilo - nulami, za nepřítomnosti Boha. „Matematika je výplodem mysli, nikoli mysl výplodem matematiky, a vše stvořené je výplodem dokonalosti Boží,“ odvětil.

Překladatelka Mirka Polová o knize (převzato z www.fantasyplanet.cz):

Brasyl, to je prostě postmoderní konspirace na kvantové úrovni. Příliš chytré? Tak přesně to je Brasyl. Děj? Nebohý děj se plazí, zpřetrhaný, zdeptaný a zotročený informacemi frázemi obraty odkazy na odkazy na odkazy, citáty a definicemi, filosofickými úvahami a detailními popisy čehokoli, které se někde v dálce letmo setkají, na okamžik se mihne smysl, proč tam vlastně jsou, a už jsme zase jinde někde v Brazílii bůh-ví-jaké (naší? jiné?), na co interpunkce - na to není čas - a přece se děj nějakým zázrakem dere dál, občas unikne do osmnáctého století na věčné vody Amazonky, kde se mu (zdánlivě) daří lépe, občas do doby za-třicet-let, kde střečkuje pod dozorem všesledujících technologií, až se nakonec odplíží dít někde jinde, kde to není lepší, protože někde hluboko vespod je Brasyl o touze po svobodě a odvaze až za hrob - pokud ještě vůbec žijeme, což je to, oč tu běží - leč to je hermeticky (v libovolném smyslu slova) překryto vrstvami (pro nás důležitých) dějin a okamžiků.

Upřímně - mám pocit, že jsem to ještě nečetla, že to jenom překládám jako bagr na vykopávkách, a vlastně se cítím ošizená, protože čím víc s tím pracuju, tím víc mě to zajímá, víc a víc mám chuť si to přečíst, normálně přečíst a nelámat si hlavu s tím co-to-je proč-to-tam-je a jak-se-to-proboha-řekne-česky a má-vůbec-smysl-to-překládat v době, kdy se čeština angličtinou jen hemží (zbytek je portugalsky), a pak si posedět s lidmi, které mi osud poslal do cesty během překládání, s Brazilcem, který mě přesvědčoval, že capoeiru prostě nepochopím, dokud mi to prakticky nepředvede hned tady a teď v hospodě a na mně (přinesl si na to i berimbau, protože není capoeiry bez berimbau, querida), s expertem na fyziku malých částic, který měl tolik pochopení a rozumu, že mě o ničem podobném nepřesvědčoval, pracovníky televize, kteří mi osvětlili, že není televize jako televize, a taky s těmi, které mi osud do cesty ještě neposlal - religionisty, historiky, finančníky i mafiány (pokud je v tom ještě nějaký zásadní rozdíl), a nějaký ten vizionář by se taky hodil a vůbec těmi, kdo si to prostě jen tak přečtou a najdou si tam to své, abych se dozvěděla, o čem všem ještě Brasyl může být.

Jiří Popiolek o knize: 

Brasyl je ukázkou moderní poučené sci-fi, která nasává vlivy ze všech možných stran, aby je mohla sežvýkat a vyplivnout v celistvém, z autorského hlediska racionálním, ale pro čtenáře zároveň nesmírně halucinogenním tvaru.  (recenze Pevnost 7/2010)

Brasyl /Brasyl/
McDonald, Ian

Nakladatel: Triton, Argo
Překlad: Mirka Polová
Obálka: Stephan Martinière
Redakce: Jolana Čermáková, Tomáš Lavička, Milan Dorazil
Rok vydání: 2010
Počet stran: 328
Rozměr: 150 x 210
Provedení­: hardback
Cena: 359 Kč

Přidat komentář