REPORTÁŽ: CravataConu 2010 (Director´s cut)

O setkání fandů všeho druhu. O nočním Guitar hero. O „spaní“ v tělocvičně. O virtuálním tenisu. O celkové atmosféře na CravataConu. O tom, jak abstinent doabstinoval. O kopání panáků a vyhrocené diskuzi s jedním nejmenovaným šéfredaktorem jednoho nejmenovaného herního webu.  O tom, proč jsem si na spaní přivezl svoje peřiny. O tom, jak jsem se seznámil s hlavním designérem z Bohemia Interactive. O tom všem bude report z CravataConu.

CravataCon. Co je to krucinál vlastně za název? Jde o setkání nějakých úředníků, kteří sdílejí společnou zálibu v rutinních životech kancelářských pozic? Nebo snad o setkání vrcholných manažerů, kteří na sraz dojedou v luxusních vozech a s modelkami? Inu, druhá možnost by nebyla úplně špatná, ale šlo o úplně něco jiného. Šlo o setkání fanoušků napříč několika sférami. Ať už šlo o videohry, deskové hry, historii, fantasy nebo anime. Celkově jich přijelo asi 120. No a jak to tedy dopadlo?

Už samotná cesta byla docela vzrůšo. Ve čtvrtek začalo sněžit v Čechách a do rána napadlo 15 cenťáků. Takže jsem se trochu bál, že to dojde i na Moravu a bude průšvih. Naštěstí se to ve Zlíně jen tak nějak přechumelilo a zase to do rána roztálo. Oddechl jsem si. Všechno bylo v pohodě a já byl natěšený jako školák na konec vyučování.  Pak mi napsal Logan. Normálně mi napsal, že nepojede. Hodinu před odjezdem. Myslel jsem, že si nejdřív zajedu za ním a jednu mu vlepím. No nic, nevadí, hlavně, že ostatní to věděli tři dny předem, takže díky Logane za noticku

Na to že byl pátek, tři hodiny odpoledne, byl překvapivě malý provoz. Jen v jednom úseku byl malý problém. Bylo to někde za Vizovicema. Vjelo se do nížiny a najednou nic. Asi kilometr jsem viděl tak na dva metry. A to bylo za jasného dne poněkud šok. Když jsem překonal počáteční obavu že začínám ve dvaceti stárnout a mám šedý zákal, ukázalo se, že si jenom počasí udělalo dobrý den. Prostě se na tom kilometrovém úseku zatáhlo, začalo sněžit a nebylo vidět. Legrace jak mraky, to vám řeknu. Takže jsem se elegantně vyhnul podivně balancujícímu kamionu ve prostřed a málem to preventivně narval do škarpy. A milé počasíčko se v tom momentu uráčilo se vrátit do normálu, takže jsem trhnul volantem a vjel zpátky na bezpečnou část silnice. Inu, člověk si legrace užije prostě všude.

Do Nového Jičína jsem tedy dorazil v pohodě. Nastal problém se spaním. Víte, já rád spím. A rád spím kvalitně. Když mi bylo řečeno „běž támhle po fáborcích do tělocvičny za ostatníma“, tak jsem se mírně zhrozil. Ale Ertefol byl neoblomný a odporovat mu nebylo v mých silách. Takže jsem se vydal po fáborcích až jsem tu tělocvičnu našel. Nakoukl jsem dovnitř a objevil pár divných postav. Někteří vypadali jako středověcí rytíři a někteří zase vypadali, že holiče a žiletku viděli jen na obrázku. Takže odpovědí na můj dotaz: „Můžu si sem donýst věci na spaní?“ bylo jenom neurčité zamručení.  Tak jsem si tam dotahal peřiny a nějak si to je připravil. Udivené pohledy ostatních ála „ten buržoust si klidně bude chrápat v peřinách, zatímco my máme jenom spacáky!!!“ jsem ignoroval a šel se podívat na první přednášky.

Slečna, jejíž jméno bohužel nevím, si připravila prezentaci ohledně sexu ve hrách. Navíc se krásně smála, takže přednáška byla o to příjemnější.  Pettka si  připravil moc pěknou prezentaci o deskových hrách a já, ač téměř tímto stylem zábavy nedotčen, jsem jí s chutí poslouchal. Pak jsem dostal bojový úkol od všemocného a jediného Ertefola slunce našeho abych zapojil Wii. Byl to velmi složitý úkol, který vyžadoval obrovskou míru invence a logistiky. Nakonec jsem to s partičkou hráčů magicu zvládnul a byl na sebe patričně hrdý. Jsem zkrátka boží. A jak jsem tak byl v oparu vlastní dokonalosti a zručnosti, tak jsem zapomněl, že všemocný-a-jediný-Ertefol-slunce-naše dělá velký herní kvíz. Sice se pro mě měl stavil, ale jemu to prostě musím odpustit. Takže jsem se sebral a pádil do domácké místnosti.

Když jsem těch deset kroků udělal, kvíz už už byl v plném proudu. Zasedl jsem a začal tedy od půlky. Dostal jsem voskovku na zapisování odpovědí. No co, já to po sobě pak číst nemusel, takže se všemocný-a-jediný-Ertefol-slunce-naše musel asi pořádně zapotit. Chichichi. Kvíz byl fakt dobrý. Několik herních hudebních motivů a bonusových otázek k padesáti (!)hádaným  obrázkům byla velmi slušná práce a moc mě to bavilo. No a pak se šlo na bar. Tam jsem s všemocným-a-jediným-Ertefolem-sluncem-naším seděl s nějakými týpky, ani nevím co to bylo za lidi. Pak přišel další člověk a podle toho, jak všichni zazářili posvátnou úctou šlo asi o někoho důležitého. Každopádně pro mě to byl někdo úplně neznámý, takže jsem nic netušil. Někteří ve skupině se s ním znali, jiní ne. A protože já jsem v té skupině úplnou náhodou byl taky, i když jsem neznal nikoho, tak jsem si s příchozím také potřásl rukou. Jak říkám, nevím kdo to byl. Takže mi jeho jméno Ivan Buchta přišlo stejně vtipné jako chutné.

Že to je hlavní designér Bohemia Interactive jsem se dozvěděl až později. To mě mezitím pan hlavní designér stihnul i pustit ve dveřích, abych prošel. Možná se divíte, proč o tom takhle píšu, ale pro kluka, který byl většinu života introvertní uzavřený týpek byl herní vývojář něco jako bůh. Asi to ve mně ještě trochu zůstalo.

No, pak bylo nějak kolem jedenácté a já se vydal spát. Do tělocvičny. V půli cesty jsem se otočil a šel zpět. Tak co, trochu se napiju a bude sranda, když už jsem tady. Takže jsme s Doupěcí partou zasedli (zastoupli, protože barové stoličky nebyly!!!) k baru a pili a klábosili. Někdy ve dvě jsem si klukům stěžoval, že jsem ještě nehrál Guitar hero. Takže jsme šli ve dvě ráno koncertovat. A co vám budu povídat, bylo to úžasné. Prvních několik minut jsem marně lámal prsty a to jsem hrál na easy mód. Pak to nějak začalo jít a já si to děsně užíval. Kýval jsem se do rytmu a jel basu. Hráli jsme asi dvě hodiny. Šíleně návyková věc, zvlášť ve více lidech. Pak jsem už ale musel jít spát. Takže směr tělocvična, čtyři hodiny ráno.

Nebudu Vám popisovat, jak se mi tam „spalo“. Kdo někdy spal v promrzlé tělocvičně na zemi s třiceti lidmi, kteří chrápou, vrtí se, a pochodují, tak je jim to jasné. A těm ostatní to prostě nemá smysl vysvětlovat, to se musí prožít. Takže jsem se pološílený v půl osmé zvedl a šel do hlavní budovy. Ještě jsem tedy Ježkovi napsal zprávu, že mi jako tu karimatku může přivézt, protože jsem měl jenom tenoučké leskymo a na tom se fakt spí blbě. A to i když máte peřiny.

Sobota byla nabouchaná přednáškami. Torham si připravil moc pěkné shrnutí ságy C&C a dozvěděl jsem se několik nových věcí a to jsem poměrně velký fanoušek. Díky Torhame. Pak přijel ježek i s kolegou, kterého jsem neznal. Ještě než jsme šli na oběd jsem si musel jít koupit něco k jídlu a pití, protože jsem byl dva dny jenom na toustech z baru. No, vydal jsem se ke Kauflandu, pak mi ale všemocný-a-jediný-Ertefol-slunce-naše řekl, že je kilometr daleko, tak jsem se na to vykašlal a jel autem. Ke Kauflandu jsem ale nedojel, protože cestou stáli policajti a já se nějak necítili jim vysvětlovat, proč vypadám jako mrtvola. Hladová mrtvola. Tak jsem otočil a objevil Lidl. Hm, dobrý, v Lidlu jsem nikdy nebyl, tak to aspoň zkusím. Po půl hodině jsem opouštěl parkoviště s pocitem bezmoci a zmaru. No prostě…jak může někdo v Lidlu nakupovat normální a běžné potraviny opravdu nechápu. A víc to rozvádět nehodlám a nikdy se tam vracet také nehodlám. No a pak jsem tedy s ježurou a jeho kámošem šel na ten oběd. Konečně normální jídlo po dvou dnech. Pokecali jsme a šli na Daveovu přednášku o tom, jak zkazit RPG. A tahle přednáška byla zatraceně dobrá. Doslova jsem jí hltal a fakt mě děsně bavila, takže díky Dave.

A pak nastal čas na epický, jedinečný, úžasný a tak dále souboj ve WII tenisu. A kdo byl můj protivník? Kdo asi?! No jistě, všemocný-a-jediný-Ertefol-slunce-naše. A bylo to šílené. Naše vypracovaná a zpocená těla sebou mrskala před plátnem ve víru šíleně rychlých odpalů a podání. Davy šílely a my jsme byli jako v rauši. Adrenalin nám bublal v tělech a žíznivá touha porazit na hlavu toho druhého z nás přímo stříkala. A ač jsem se rval jako Leonidas, tak mě všemocný-a-jediný-Ertefol-slunce-naše porazil 3:2. Damn it!

Večer měl Pettka přednášku o Falloutu. Já, jakožto fallout fan, jsem tam musel být. Přednáška byla fajn, ale neustále mu do toho kecali nějací dva fanboyové. Různě ho opravovali a projevovali hlasitě své názory. To by bylo v pořádku, ale některé z nich byli poněkud…no poněkud podivné. Takže když jeden z fan boyů odešel, využil jsem příležitosti a navázal hádku s tím co tam zbyl. Nejdřív se mi snažil namluvit, že Fallout 3 nebyla úspěšná hra a že úspěšnost hry se neměří na počty prodaných kusů. Pak mě chtěl umlátit čísly. Jakože Fallout 1 byl o MNOHEM lepší a úspěšnější, než trojka, protože se ho před těmi dvanácti lety prodalo tolik a tolik a přitom se tehdy hrálo o moc míň a tak dále a tak podobně a on to věděl, protože studuje marketing prý. No, bylo to dobré, protože jsem se dlouho nepohádal a tak jsem si to užil.

A pak se šlo na bar. Já, zapřísáhlý abstinent, jsem se na nějaké abstinování vykašlal a lil do sebe jednu věc za druhou. Zas tolik toho nebylo. Nějaké zelené, nějaké tulámůůůr, no prostě pohoda. Dal jsem se do řeči s barmankami, s barmanem, s někým, koho jsem v životě neviděl a bylo mi prostě pěkně. Barmanky se pěkně smály (vím, píšu už podruhé, že se nějaké holky pěkně smály, ale já za to nemůžu, to řekněte jim!). Pak jsem se přesunul k ježkovi a jeho kolegovi (jméno si nepamatuju, pardon) Každopádně to je super chlapík a dobře jsme pokecali. Pak jsme šli kouřit (já nekouřím, byl jsem s nima!) a jen co jsme vylezli, tak z nás byly sněhuláci. Regulérně chumelilo jako prase. Takže jsme se dovnitř vraceli jako rampouchy. Nevadí. Alkohol nás rozehřál. Ježek byl v ráži a taky to všem připomínal.

Jo, malém bych zapoměl. Šli jsme se podívat do hlavního sálu, kde bylo něco jako diskotéka. A předtím tam bylo vyhlašování výsledků různých soutěží. A já vyhrál! Vyhrál jsem dvě hry, protože jsem se umístil na druhém místě v tom kvízu. Takže jsem s bojovým pokřikem vyrazil na jeviště a hry si hrdě převzal.

Pak jsem zakysnul na baru s jedním šéfredaktorem jednoho herního webu. Byli jsme tak nastejno co se nálady týče, takže jsme začali diskutovat. A co jme řešili? Konkrétně to asi vypadalo nějak takhle: (Z důvodu zachování cti druhého, vysoce postaveného, účastníka je jeho jméno pozměněno, aby to vůbec nikdo nepoznal.)

Majorus: “Jak můžeš tvrdit, že hry jsou lepší než knihy?“

Kalič: “To je snad jasný, ne?! Ve hrách můžeš dělat tatmu, no tu, interakci. Knížka je pasivní a tupá zábava!

Majorus: “Ale co je to za nesmysl Kájo, knížky jsou lepší, potože je tam daleko víc informací, prokresléné charaktery a tak vůbec.”

Kalič: “FUUUUUUUUUUUUUUUU!”

A takhle to nějak pokračovalo asi hodinu. No, k ničemu jsme nedošli, ale považuju za obrovský úspěch, že to neskončilo u politiky a nemusel jsem řešit ještě toho bradavičnatce, který na nás teď čumí po celé republice a myslí si, že mu ty jeho kecy všichni žereme.

No a už bych to ukončil. Šel jsem spát do místnosti, kde bylo WII. Udivené pohledy z řad doupáků, ohledně přenášení peřin, jsem neřešil a jen se usmíval. A nakonec jsem se i trochu vyspal (Ježeeek!!!). Ráno byl čas odjedu. Rozloučil jsem se a odjel směrem Zlín.

Co říct víc? CravataCon byl super a pokud bude příští rok možnost, tak pojedu zase!

Majorus

Převzato z blogu Majorus.cz se svolením autora.