UKÁZKA: Richard K. Morgan, Zlomení andělé

(Tento text neprošel redakční ani jazykovou úpravou)

Anotace:

Druhá kniha série Takeshi Kovacs.

Zlomení andělé - druhý mistrovský příběh Takeshiho Kovacse, vyslance Protektorátu, organizace udržující pořádek mezi lidskými světy roztroušenými ve vesmíru. Takeshi Kovacs už však není vyslanec, ale jen vysoce kvalifikovaný nájemný žoldnéř. Jeho profese ho zavede na chudý a izolovaný svět Sanction IV zmítaný krvavou celoplanetární válkou. A Kovacs zde dělá, co umí nejlépe a za co mu tak dobře platí - zabíjí. Vyhrává šarvátky, bitvy, pomáhá zvítězit té straně, která ho najala. Jenomže tahle válka začíná být příliš krutá i na něho. Věci, které si lidé navzájem provádějí, by nedokázala vymyslet ani specializovaná umělá inteligence.
Zraněný Kovacs skočí po šanci dostat se z mlýnku na maso - a dostat se z něho bohatý. Stačí zajistit mimozemský artefakt a prodat ho žraločí obchodní korporaci, která s ním už bude umět naložit. Jenomže to znamená nenechat se zabít, donutit obě válčící strany, aby své hekatomby smrti provozovaly na jiném kontinentě, zradit a být zrazen a úplně nakonec - odhalit tajemství staré mimozemské rasy.
Takeshi Kovacs umí zabíjet lépe než kdokoliv jiný a jeho mezifázové geneticky kódované kalašnikovy nezahálejí. Umí zabíjet, ale už na to není hrdý. Rádoby cynický, ve skutečnosti smutný žoldák chce ven z pekla a za to musí zaplatit... Smrtí. Svou vlastní i smrtí těch, na kterých mu záleží.

vyšlo: jaro 2006

Poškozené strany

Válka je jako každý jiný špatný vztah. Samozřejmě z něj chcete pryč, ale za jakou cenu? A co je možná ještě důležitější, jakmile se dostanete ven, polepšíte si?

Quellcrist Falconerová

Válečné deníky

Kapitola jedna

Poprvé jsem potkal Jana Schneidera v protektorátní orbitální nemocnici, tři sta kilometrů nad rozervanými mraky Sanctionu IV a v bolestech. Prakticky vzato, v soustavě Sanctionu neměl Protektorát co dělat – to, co zbylo z planetární vlády, ze svých bunkrů důrazně trvalo na tom, že jde o interní záležitost, a místní zájmové skupiny s tím prozatím mlčky souhlasily.

Z toho důvodu měly protektorátní lodě, které se potloukaly po soustavě od chvíle, kdy Joshua Kemp zahájil v Indigo City revoluci, změněné poznávací kódy, a ve skutečnosti si je dlouhodobě pronajímaly různé zainteresované korporace a pak je nabízely vládě v bojové pohotovosti jako součást místního fondu rozvoje – odečitatelnou z daní . Ty raketoplány, které nesundaly z oblohy Kempovy nečekaně účinné atomové bomby z druhé ruky, prodaly, s dosud neukončeným pronájmem, zpátky Protektorátu a všechny ztráty na zisku opět odepsaly z daní. Ruka ruku myje. Mezitím dopravily každého důstojníka raněného v bojích proti Kempovým silám do bezpečí, a právě tohle sehrálo zásadní roli, když jsem se rozhodoval, na čí stranu se přidám. Vypadalo to na špinavou válku.

Raketoplán nás vyložil přímo na plochu nemocničního hangáru pomocí zařízení, které se příliš nelišilo od obrovského muničního pásu a ve spěchu vyklopilo z nákladního prostoru desítky nosítek připomínajících kapsle. Když jsme s řinčením a kodrcáním sjížděli přes křídlo na palubu, v dálce dosud doznívalo pronikavé ječení motorů, a jakmile s cvaknutím otevřeli moji kapsli, vnikl mi do plic mrazivě ledový vzduch nedávno vyklizeného hangáru. Na všem, včetně mého obličeje, se okamžitě vytvořila vrstva ledových krystalků.

„Vy!“ oslovil mě ženský hlas ochraptělý napětím. „Bolí vás něco?“

Mrkáním jsem se zbavil ledové krusty na víčkách a zadíval se na uniformu potřísněnou mojí krví.

„Zkuste hádat,“ zachroptěl jsem.

„Zdravotník! Endorfin na povzbuzení a protivirovou injekci.“ Znovu se nade mnou sklonila a v okamžiku, kdy jsem na hlavě ucítil její prsty v rukavicích, mě do krku štípla injekční pistole. Šílená bolest okamžitě ustoupila. „Jste ze Soumračný fronty?“

„Ne,“ hlesl jsem. „Útok na Severním okraji. Proč, co se stalo v Soumraku?“

„Nějakej zkurvenej idiot právě ohlásil nukleární útok,“ pronesla lékařka rozzuřeně. Přejížděla mi rukama po těle a zjišťovala škody. „Takže žádnej zásah radiací. Co chemický látky?“

Nepatrně jsem naklonil hlavu ke klopě. „Podívejte se… na expozimetr.“

„Je pryč!“ vyštěkla. „A s ním skoro celý vaše rameno.“

„Aha.“ Hledal jsem vhodná slova. „Myslím, že jsem čistej. Nemůžete mi udělat buněčný vyšetření?“

„Tady ne. Buněčný skenery jsou na odděleních. Možná se na to podíváme, až tam pro vás najdeme místo.“ Zvedla ze mě ruce. „Kde máte čárkovej kód?“

„Na levým spánku.“

Někdo mi otřel krev z označeného místa a matně jsem ucítil, že mi po obličeji přejel laserový skener. Přístroj souhlasně zapípal a doktorka odešla. Hotovo.

Chvíli jsem jen ležel, spokojený, že mě endorfin zbavil jak bolesti, tak vědomí, a to všechno se zdvořilou rychlostí majordoma, který od vás převezme klobouk a kabát. V polospánku jsem přemítal, jestli se dá tělo, které mám na sobě, zachránit, nebo dostanu nové pouzdro. Věděl jsem, že Carrerův Klín má hrstku malých klonových bank pro takzvaný nepostradatelný tým, a jako jeden z pouhých pěti bývalých Vyslanců, kteří pro Carreru bojovali, jsem se mezi tuto elitu rozhodně počítal. Bohužel, nepostradatelnost je dvojsečná zbraň. Na jedné straně vám zajistí mimořádnou lékařskou péči, která sahá až k totální náhradě těla, na straně druhé je jediným účelem zmíněné péče to, abyste mohli co nejdřív pokračovat v boji. Řadovému vojákovi, který má tělo rozsekané na maděru, jen vyříznou z šíje korovou bázi a pak ji uloží do skladovacího kanystru, v němž pravděpodobně zůstane až do konce války. To není ideální vyřazení z boje a navzdory pověsti Klínu, že se o své svěřence postará, nemáte ve skutečnosti žádnou záruku, že nové pouzdro dostanete. Nicméně v chaosu posledních měsíců jsem občas po tomhle kroku do zapomnění hluboce toužil.

„Plukovníku! Hej, plukovníku!“

Nevěděl jsem, jestli mě při vědomí držela úprava Vyslance, nebo jestli mě ten hlas probudil. Pomalu jsem otočil hlavu, abych zjistil, kdo na mě mluví.

Vypadalo to, že jsme pořád v hangáru. Na nosítkách vedle mě ležel svalnatý mladík s černou kudrnatou kšticí a natolik inteligentními rysy, že je nedokázal potlačit ani omámený výraz po endorfinové vzpruze. Měl na sobě stejnou uniformu Klínu jako já, ale moc mu neseděla a připadalo mi, že otvory v ní neodpovídají otvorům v něm. Na levém spánku, kde měl mít čárkový kód, jsem spatřil příhodnou spáleninu od blasteru.

„Mluvíte na mě?“

„Ano, pane.“ Opřel se o loket. Museli mu dát mnohem menší dávku než mně. „Zdá se, že tentokrát vzal Kemp nohy na ramena, co?“

„To je zajímavej úhel pohledu.“ Hlavou mi táhly útržkovité obrazy rozcupované 391. čety. „Kam si myslíte, že poběží? Tím chci říct, že tohle je jeho planeta.“

„No, myslel jsem –“

„To bych vám neradil, vojáku. Copak jste nečetl podmínky při odvodu? Teď sklapněte a šetřete síly. Budete je potřebovat.“

„Ano, pane.“ Trochu se zajíkl a podle otáčejících se hlav na sousedních nosítkách nebyl sám, koho překvapilo, že takhle mluví důstojník Carrerova Klínu.

„A ještě jedna věc.“

„Plukovníku?“

„Tohle je uniforma poručíka. Velení Klínu hodnost plukovníka nemá. Zkuste si to zapamatovat.“

Pak mě z některé poškozené části těla zaplavila příšerná vlna bolesti. Vykroutila se ze sevření endorfinovým vyhazovačům, kteří stáli u vchodu do mého mozku, a na každého, kdo poslouchal, začala hystericky ječet zprávu o škodách. Úsměv, který jsem měl přišpendlený na obličeji, zmizel stejným způsobem jako panoráma města v soumraku a okamžitě jsem ztratil zájem o cokoli kromě vřískání.

Když jsem se opět probral, někde těsně pode mnou šplouchala tiše voda a na tvář a paže mi dopadaly teplé sluneční paprsky. Někdo ze mě musel sundat cáry uniformy rozervané šrapnelem a nechal mi jen nátělník bez rukávů. Zvedl jsem ruku a konečky prstů přejel po dřevěných, stářím ohlazených prknech, která byla také teplá. Sluneční světlo mi pod víčky vytvářelo tančící obrazce.

Nic mě nebolelo.

Posadil jsem se a cítil se tak dobře, jako už dlouhé měsíce ne. Ležel jsem na malém, jednoduchém molu dlouhém asi deset metrů, které vybíhalo do jakéhosi fjordu nebo mořského zálivu. Hladinu z obou stran lemovaly nízké kopce a po obloze bezstarostně pluly nadýchané bílé obláčky. Dál v zálivu vystrkovala nad hladinu hlavy lachtaní rodinka a vážně si mě měřila.

Měl jsem na sobě stejné afro-karibské bojové pouzdro jako při útoku na Severním okraji, neponičené, nezjizvené.

Tak.

Za sebou jsem uslyšel kroky. Rychle jsem otočil hlavu na stranu a reflexivně zvedl ruce do embryonální polohy. Vzápětí mi došlo, že v reálném světě by se ke mně nikdo nemohl dostat tak blízko, aniž bych ho díky speciálnímu smyslu, kterým bylo pouzdro vybavené, už dávno zpozoroval.

„Takeshi Kovacs?“ pronesla žena v uniformě a na konci jména správně vyslovila měkké slovanské „č“. Zastavila se na mnou. „Vítejte ve virtuálu pro rekonvalescenty.“

„Díky.“ Nemotorně jsem vstal. Ruku, kterou mi nabídla, jsem ignoroval. „Jsem pořád v nemocnici?“

Žena zavrtěla hlavou a z hranatého obličeje si odhrnula dlouhé, nápadné měděné vlasy. „Na vašem pouzdru se stále pracuje, ale než vás fyzicky oživíme, vaše nynější vědomí jsme digitálně přepravili do skladiště Klín 1.“

Rozhlédl jsem se a opět zvedl obličej ke slunci. Na Severním okraji hodně pršelo. „A kde je skladiště Klín 1? Nebo je to tajný?“

„Bohužel.“

„Jak jsem to mohl uhádnout?“

„Při svých kontaktech s Protektorátem jste nepochybně získal –“

„Vykašlete se na to. To byla řečnická otázka.“ Už mi bylo jasné, kde se tenhle virtuální formát nachází. Během planetární války je běžnou praxí umístit na šílené eliptické orbity nad planetou hrstku tajných stanic s nízkou schopností odrážet záření a doufat, že na ně nenarazí místní vojenská doprava. Máte slušnou šanci, že vás nikdo nikdy neobjeví. Vesmír, jak se často píše v učebnicích, je velký.

„Na jakej poměr jedete?“

„Rovná se reálnému času,“ odpověděla žena okamžitě. „Ale jestli chcete, můžu ho zrychlit.“

Představa, že bych si svou zdejší, nepochybně krátkou rekonvalescenci až třistanásobně prodloužil, mě lákala, ale jestliže mám někdy brzy v reálném čase nastoupit zpátky do boje, bude pravděpodobně lepší, když o tu výhodu nepřijdu. Navíc jsem si nebyl jistý, zda by mi velení Klínu příliš velké prodloužení dovolilo. Kdybyste jako poustevníci strávili pár měsíců v téhle přírodní kráse, určitě by to negativně ovlivnilo vaši ochotu podílet se na hromadném vraždění.

„Váš dům,“ pokračovala žena a natáhla ruku před sebe. „Pokud budete mít nějaké další požadavky, stačí říct.“

Sledoval jsem její paži, která ukazovala na dvoupodlažní stavbu ze skla a dřeva. Stála na kraji dlouhé oblázkové pláže a její střecha připomínala racčí křídla.

„Hezký.“ Ucítil jsem v sobě matný sexuální záchvěv. „Vy jste mým interpersonálním ideálem?“

Žena opět zavrtěla hlavou. „Jsem intraformátový služební konstrukt pro Přehled systémů Klínu 1, který byl vygenerován na základě fyzické předlohy podplukovníka Lucie Mataranové z Nejvyššího protektorátního velení.“

„S těmahle vlasama? Děláte si srandu!“

„Mám možnost volby. Chcete, abych vytvořila váš interpersonální ideál?“

Bylo to stejně lákavé jako nabídka formátu s vysokorychlostním poměrem. Ale po šesti týdnech ve společnosti nespoutaných členů komanda Klínu, co jsem si mohl přát víc, než být chvilku sám.

„Popřemejšlím o tom. Ještě něco?“

„Mám pro vás pokyny od Isaaka Carrery. Chcete je odnést do domu?“

„Ne. Pusťte mi je tady. Jestli budu něco potřebovat, ozvu se.“

„Jak si přejete.“ Konstrukt sklonil hlavu a zmizel. Místo ženy se objevila mužská postava v černé slavnostní uniformě Klínu. Krátce ostříhané černé vlasy prokvetlé stříbrem, vrásčitá patricijská tvář, jejíž tmavé oči a ošlehané rysy působily přísným a chápavým dojmem současně, a pod uniformou tělo důstojníka, který se přes své hodnostní zařazení pravidelně účastnil boje. Isaac Carrera, vyznamenaný kapitán bývalé Vesmírné jednotky a následně zakladatel nejobávanější námezdné armády v Protektorátu. Příkladný voják, velitel a taktik. Tu a tam, když neměl na vybranou, zdatný politik.

„Zdravím, poručíku Kovacsi. Omlouvám se, že je to jen nahrávka, ale Soumrak nás dostal do ošklivé situace a neměl jsem čas zařídit spojení. Z lékařské zprávy vyplývá, že vaše pouzdro lze asi za deset dní opravit, takže klonovou banku nebudeme potřebovat. Chci, abyste se co nejdřív vrátil na Severní okraj, ale popravdě řečeno, právě zastavili náš postup a pár týdnů to bez vás přežijí. K nahrávce jsem připojil nejnovější informace o současné situaci, včetně ztrát, které jsme utrpěli při posledním útoku. Byl bych rád, kdybyste se na to ve virtuálu podíval a použil k tomu svou proslavenou intuici Vyslance. Bůhví, že potřebujeme pár čerstvých nápadů. V celkovém kontextu představuje území Okraje jeden z devíti hlavních cílů nezbytných k tomu, abychom tuto válku…“

Byl jsem už v pohybu a kráčel jsem po molu a pak po svažujícím se břehu k nejbližším pahorkům. Obloha za nimi se kabonila, ale nebyla natolik černá, aby hrozila bouřka. Měl jsem dojem, že když se vyšplhám dost vysoko, uvidím odtud celý záliv.

Zatímco jsem se vzdaloval od projekce na molu, vítr za mými zády odnášel Carrerův hlas, který svá slova pronášel do prázdna a možná lachtanům, jako by přepokládal, že nemají nic lepšího na práci než ho poslouchat.

Richard K. Morgan: Zlomení andělé
Nakladatel: Triton
Překladatel: Eva Brožová
Obálka: Jan Doležálek
Redakce: Jiří Jurečka
Rok vydání: 2006
Počet stran: 576
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback