LITERATURA: XB-1 1/2012

Když jsem bral do ruky lednovou XB-1, rozhodně mě nenapadlo, že držím v ruce prozatím nejlepší číslo vůbec. Nic na tom neměnila ani neznámá jména na obálce (Samozřejmě vyjma Chiny Miévilla) ani poněkud bezvýrazná kresba válečnice, která se nejspíš chce pořezat nejen na ruce, ale i na nohou a jejíž brnění se skládá z několika chráničů, kusu kožešiny a podprsenky z H&M.  

Už první povídka, resp. novela, Záchrana Apolla 8 (Kristine Kathryn Ruschová) můj pohled radikálně změnila a byl bych ochoten ji z fleku označit za jedničku čísla. Přesně podle definice “něco je jinak” se v roce 1968 astronautům v Apollu 8 nepodařilo obletět měsíc a skončili někde v hlubokém kosmu. To mělo paradoxně povzbuzující účinek na výzkum kosmu, hlavně pak ze soukromých zdrojů a to hlavně díky Richardu J. Johansennovi, který si vytýčil jeden životní sen, dostat Apollo 8 zpět domů. Z novely čiší nadšení, které občas poznávám při četbě těch starých nesmrtelných klasik bez všech těch mimozemšťanů, lejzrů a varpových pohonů. Zkrátka to ryzí pionýrství - jen lidé a vesmír. Novela není nijak strhující, plyne si svým klidným tempem a nechá čtenáře, aby se zamýšlel nad kladenými otázkami, nad tím zda se tentokrát něco nepokazí, zda se opravdu podaří ona slibovaná záchrana Apolla 8.

China Mieville si pro nás připravil ve formě kraťoučkého pojednání Lano je svět opravdovou chuťovku a opět mi dokázal, že dokáže být multižánrový a přitom všude skvělý. Text nastiňuje vizi lan do vesmíru, ovšem nejedná se o  mikroskopická nano lanka, ale tubusy s využitelnými prostory. Mrakodrapy o tisících patrech z nich některá se po dlouhém čase a odtržení od země stanou světy samy pro sebe, které zapomenou na to, že nějaká země existuje, jiná se promění v pohřebiště a další třeba v základny banditů přepadající vesmírné výtahy na cestě do neznáma.

Allen M. Steele už u nás není tak docela neznámý, ale žádný vyhlášený hitmaker to také není, tím pádem mohl Císař Marsu jen překvapit. A skutečně překvapil. Totiž pocity, které jsme měl ze Záchrany Apolla 8 se dostavili i zde. Opět je to jen člověk a vesmír, v tomto případě nehostinný Mars a člověk, Jeff kterému se zhroutil celý život a jenž se uzavře do svého vnitřního světa, aby čelil tomu nejhoršímu, co může člověka potkat. Mohla by to být klidně jednička čísla, jenže toto hodnocení může nést prakticky kterákoli ze zahraničních prací.

První povídku z české sekce má na svědomí vítězka loňského Daidala, Václava Molcarová. Poslední dny ištery jsou vlastně středověkou detektivkou, v níž hraje hlavní roli ištera (Jakási vědma, titul předávaný z dívky na dívku) Resca, která ovšem ve skutečnosti pravou išterou není, neb není pannou a vidoucí kámen je v jejích rukou, nu, jen obyčejný kámen. Právě skrze Rescu vnímáme příběh vyšetřování vraždy zdejšího hradního pána, v němž má ištera svou nezastupitelnou funkci, jakéhosi magického obhájce. Jak má ale Resca uspět, když vidoucí kámen mlčí a bohyně, na kterou spoléhala, jí dala nesplnitelný úkol? Jak je do všeho zapleten resčin otec a její mrtvá sestra? A je vše skutečně tak prosté, jak se vesničanům zdá?
Poslední dny ištery nejsou vůbec špatné. Od vítězné povídky v Daidalu jsem asi čekal něco jiného, ale zklamaný rozhodně nejsem, povídka má spád, zajímavé kulisy, není průhledná hned od začátku, co si víc přát.

Potkáš jenom sebe Lucie Lukačovičové nás přenese do Havany, kde potkáváme Tomáše a Keleos, dva lidi se zvláštními schopnostmi. Keleos se vydala na Kubu, aby se naučila se svými schopnostmi zacházet, jenže jejich kontakt je mrtvý a i oni budou za chvíli v hledáčku radikálních křesťanů. A tak kromě skvěle popsané atmosféry Ostrova Svobody dojde i na kupu mrtvol a nějaká ta kouzla. O Potkáš jenom sebe by se dalo vlastně říci úplně to samé co o povídce předchozí, možná jen ta Kuba je přece jen zajímavější a netradičnější prostředí, než středověká víska, ale asi jak pro koho.

Celkově si myslím, že vedle dokonalé zahraniční sekce se nemají ani obě české autorky za co stydět a podaly dobrý výkon.

Jako ostatně každým rokem i letos najdeme v publicistice rozhovor s vítězkou Daidala, který vám mimo jiné prozradí, že Václava Molcarová není zas takovým nováčkem, jak by se mohlo zdát. Kromě toho, že sbírá přední příčky v jiných soutěžích, ji čeká i vydání knihy, i když nikoli SF ani F.

Když už jsme v první povídce nakousli to Apollo, Pavel Houser vám ve svém článku vylíčí jak to bylo doopravdy a ani realita rozhodně není nudné čtení.

Jason Sanford se tentokrát zamýšlí nad počítačem psanou beletrií, což je sice fikce, ale zamyslete se, určitě už jste také někdy četli něco co vypadalo, jako když to poskládal dohromady automat.

S pocitem úžasu se opět můžete ponořit do Života s pocitem úžasu Ivana Adamoviče a pokochat se mimo jiné obálkou fanzinu “Poslední dávka”. Tady jen pozor, pokud máte doma potomstvo nižšího věku. Abyste nemuseli jako já vysvětlovat mrněti, proč má ta paní do ruky zabodnutou jehlu.

Poslední položkou je článek Aleše Smutného, který smutní nad osudem Herkula ve filmech a seriálech, vesměs americké produkce. Ale co - Herkules, Herakles, vždyť je to jedno, no né. Tedy za předpokladu, že nestojíte u masného pultu.

Škoda, že nejde o poslední XB-1 roku, tedy Prosincovou, abych byl přesný, mohl bych s klidem v srdci poznamenat, že jde o nejlepší číslo roku, takhle si budu muset ještě jedenáct čísel počkat.  Na druhou stranu je tu ale i nepatrná šance, že na nás redakce vybalí ještě něco lepšího … a to by byla taková bomba, že by to možná srdce scifisty samým štěstím ani nemuselo přežít.