Akademický SLOUPEK

Do umírajících se nekope.
A může se kopat do těch, kteří jsou zodpovědní za to, že onen umírající je (bohužel velmi nedůstojným způsoben) držen na přístrojích a hadičkách a nucen k další existenci na tomto světě? Máme nechat námi dříve milovaného jít a zachovat si v srdci vzpomínku na to, jaké to bylo, když se těšil pevnému zdraví a plné síle, nebo se chceme dívat, jak se mu pomalu ztrácí osobnost, až z něj nezbude nic než prázdná schránka bez obsahu?
Nikoliv, nezbláznila jsem se, ani jsem si nespletla webové stránky a moje přemítání vážně patří na Sarden. Mluvím totiž o Akademii SFFH, o jejím posledním, právě uzavřeném ročníku a o letošním předávání cen zvláště.

Starat se o takovou mnohohlavou obludu, jakou celá Akademie SFFH bezesporu je, není žádná selanka a ti, kteří s ní měli v minulosti co do činění, mi jistě dají za pravdu. A právě proto neměl nový pečovatel o kouzelné tvory čekat, že tuhle zubatou bestii zvládne se síťkou na motýly! Pana Moravu osobně neznám, nikdy mi nic neprovedl a nechci se ho tudíž nijak dotknout, ale to, co se svým týmem letos předvedl, to je do nebe, možná až do dalekých galaxií volající.

Každoročně se kolem Akademie strhne nějaká (někdy i víc než jedna) bouřlivá diskuze, která minimálně poslední roky vyšumí pěkně do ztracena a veškerá, případně i věcná argumentace je zase hodně rychle a hodně tiše zapomenuta a ignorována. Letos se například řešilo zda, a jak eventuálně roztrhnout pacienta ve dví. A napříště nechat slovenské akademiky hrát si na vlastním dvorku. Za pár týdnů nato přišel všem akademikům první seznam vydaného čtiva za loňský rok a ukázalo se, že obsahuje hezkých pár přešlapů přesně z kategorie argumentů v oné debatě. Vážně si toho nikdo nevšiml a museli na to přijít až sami akademici v oficiálním seznamu knih, který se kvůli tomu pak předělával?
Jako vážně?
Mimochodem si vůbec nevybavuji, že by mi přišlo na konci odpovědní doby u druhého hlasování jakékoli upozornění, že jsem hříšník a mám posledních dvacet čtyři hodin na hlasování, jinak se proměním v žábu. Samozřejmě že jsem nestíhala, i když jsem věděla, že deadline se blíží, a bylo to jen a jen moje vlastní máslo, tiše se roztékající na mé vlastní hlavě. Takže jsem nehlasovala. Nikoliv úmyslně. Nebyl to bojkot, jen prokrastinace. Kolik akademiků na tom asi bylo stejně jako já…
Jako vážně?
Pamatuju doby, kdy byl hlavní přednáškový sál v centrální části budovy na Světě knihy v sobotu ve tři odpoledne nacpaný k prasknutí a lidé se kupili u vchodu jako sníh na zápraží. V letošním roce na Světě knihy v sobotu ve tři odpoledne zely prořídlé řady hlavního sálu prázdnotou a na neobsazené židle by se vešla minimálně jedna exkurze celé třídy základní školy i s paní učitelkou. Kdo tady ztratil prestiž? Cena?  Organizátoři? Možná je to lidem prostě fuk.
Jako vážně?

Už minulé dva ročníky, které moderoval pan Morava osobně, postrádaly šmrnc a originalitu „přímého přenosu“. No budiž, je nový, říkali si možná všichni, však to bude určitě lepší. Opak je pravdou. Ono to letos bylo neskonale horší. Samotná akce postrádala jakoukoli koncepci, zjevně i scénář a celé předávání cen se proměnilo v tragikomickou hitparádu trapnosti. To, co se odehrálo na podiu v úvodu, bylo smutné a v jistém kontextu i urážlivé.
Neříct předávajícímu ceny, že ona cena je in memoriam, a nechat všechny přihlížející trnout, kdy se ozve „Tak, kde je ta paní Rečková, aby si převzala cenu?“, a když se něco podobného skutečně ozvalo, nechat je sledovat paní Danu Kalinovou, velmi elegantní dámu a bývalou šéfku velkého cirkusu zvaného Svět knihy, jak se propadá hanbou až k protinožcům, protože NEVÍ, že Jana Rečková se právě v té chvíli náramně baví, divže nespadne z pomyslného obláčku, sledujíce ze spisovatelského nebe grotesku zvanou předávání cen Akademie SFFH.
O pokusu zmínit (ne)vtipným způsobem další dva letos zesnulé autory a překladatele spojené s fantastikou, totiž Jana Hlavičku a Jana Kantůrka, už se raději zmiňovat nebudu. Stejně byste mi to nejspíš nevěřili a ten, kdo tam byl, si to masochisticky užil na vlastní uši a oči.
Nemá smysl se v tom dál jakkoli vrtat. Všechno už se to stalo a naštěstí o tom neexistuje žádný záznam. Nemá ani smysl spílat panu Moravovi do diletantů. Třeba je to jinak skvělý člověk a někde jinde umí skvělé věci a tady si prostě jen vzal příliš velké sousto, teď se jím úspěšně dusí a neví, jak ho vykašlat.
Aby nedošlo k mýlce! Rozhodně si ani tiše, ani nahlas nemyslím, že bych věděla jak na to a celé to dělala lépe a radostněji. Není mi pět a velmi dobře znám svoje limity.
Jen si tak říkám, neměli bychom konečně ty přístroje a hadičky odpojit a nechat entitu zvanou Akademie SFFH důstojně a v klidu odejít??? A v budoucnu se pokusit nahradit ji něčím smysluplnějším.

Vaše Monika Slíva
zástupce šéfredaktora tu
a
„stáleještě“ akademik tam