RECENZE: Laird Barron, Okultace a jiné povídky

Po dvou letech ve znamení Černých křídel Cthulhu, která nás pokaždé před Vánoci zásobila poměrně výživnou porcí lovecraftovského hororu, se Laser-books na jeden rok odmlčelo, ale nikoli bez náhrady. Do rukou se nám mohla dostat povídková sbírka Lairda Barrona, který je označován za dnešního nejpřesvědčivějšího následovníka H. P. Lovecrafta a jehož povídky jsme mohli během let číst například v XB-1 nebo Magazínu fantasy & science fiction. A v neposlední řadě se k nám dostala jeho povídka Hotel Broadsword právě skrze Černá křídla Cthulhu. Jelikož šlo o jeden z vrcholů antologie, opravdu jsem se na Okultaci těšil s tím, že jejím přečtením nelze šlápnout vedle. Jak asi trochu napovídá předchozí věta, lze.

Hotel Broadsword, v Černých křídlech Cthulhu umně skrytý mezi povídkami jiných autorů a autorek, mezi směsicí témat a stylů, totiž zakryl jeden z prvků Barronových povídek, který mi v případě, že se styl opakuje text za textem, lezl neskutečně na nervy. Jsou to postavy, jejich psychologie a dále poetika a tajemno v moderním prostředí. Jsem vyznavačem tajemna a lovecraftovského hororu v jeho čisté podobě. Rád si přečtu i Howarda a Poa. Měl bych být tedy nadšen, když se najde někdo, kdo se snaží převést jejich barvitý styl a poetiku do současnosti. Jenže v mém případě to prostě nefunguje a je jen na vás, jestli to bude fungovat u vás.

Lovecraftovy postavy byly vždy naprosto ploché. Ať už šlo o snové vize, záhrobní příběhy, nebo cesty do vzdálených končin, vypravěč líčící děj z vlastního pohledu si nebudoval vztahy, neměl žádné blízké, s nimiž by řešil dilemata vyplývající z minulosti apod. Ano, na přelomu devatenáctého a dvacátého století, tedy před sto lety, se tak prostě psalo. A mně 100% orientace na prostředí vyhovuje. Laird Barron píše současně. Jeho postavy mají minulost, občas se k ní vrací, sem tam mají sex, berou drogy, pijí alkohol, prožívají vztahy, rozcházejí se. Je to příspěvek moderního stylu do žánru, aby neustrnul, nejde o žádné odstíny šedi ani červenou knihovnu, ale v podání Barrona jsou vztahy postav  z velké části samoúčelné, prostě aby tam byly, případně vzbudily alespoň odpor. 

Barron je označován za Lovecraftova nástupce proto, že umí barvité popisy krajiny, temných míst, rozkladu. Jenže v mnoha případech mi i ty přišly nepatřičné. Něco jiného je, když popisujete rozpadající se starý zámek, a něco jiného, když to samé provedete s hotelovým pokojem a nezměníte styl. V lepším případě se děs změní v odpor. V horším v odpor číst a mírný úšklebek, jak se ten autor snaží. Všechna budovaná atmosféra je pak ta tam.

Ale nerad bych si tu jen vyléval svá čtenářská zklamání a nezavdal příčinu k tomu, abyste knihu šmahem zavrhli. Mnohým z vás totiž může naopak sednout právě posun k modernímu a pestřejšímu pojetí. To, že na rozdíl od Křídel Cthulhu se autor nemusí držet nějakého rámce a může ukázat svůj styl a pohled na věc, může být pozitivum.

Ze zpětného pohledu a po utřídění myšlenek totiž ani já nepovažuji čtení Okultace za ztracený čas. Ty povídky jsou tématy i navozením atmosféry místy prostě dobré. Je škoda, že Barron mnohdy témata opakuje a trochu vykrádá sám sebe, čekal bych, že v knize o devíti povídkách si opakování témat nevšimnu, resp. se opakovat nebudou. Je vlastně posedlý jen smrtí, satanismem a hmyzem. 

V poměrně malém množství povídek také narazíme na dost silný rozptyl v kvalitě. Například u titulní Okultace jsem po jejím přečtení přemýšlel, zda tam opravdu musela být, a pokud ano, proč je proboha v titulku celé sbírky, když jde o jeden z nejslabších kusů. Další povídkou říkající si o přeskočení je Strappado, které je podivně nedomyšlené a postavy mají očividně potlačený pud sebezáchovy hluboko pod normál.

Co bych naopak vyzvedl je text Lagerstätte, ve kterém se život ženy po tragédii pomalu propadá do chaosu a vy nevíte, zda je její okolí jen výplodem její mysli, nebo jsme opravdu obklopeni jakýmsi světem mrtvých a duchů, kteří k sobě lákají pozůstalé. Hlavní dějovou linku pak skvěle doplňují sezení u psychologa, které vždy na pár odstavců čtenáře uměle vrací do reálného světa, aby pak přišla další podivnost. 
Následuje nejdelší povídka Mysterium Tremendum, která se točí kolem knihy s názvem Moderor de Caliginis. Tajemná kniha je oblíbený lovecraftovský motiv, tedy i můj. Kniha hrdiny provází místy, která byste jinak hledali marně a vlastně by vás ani nenapadlo je hledat.
Do třetice nejlepších povídek bych pak zařadil Les. Ten zaujme svou temnou atmosférou poznamenanou odlehlostí místa, nemocemi postav, společnou minulostí a hmyzím tajemstvím.

Okultace je celkově poměrně dobrá kniha. Obsahuje slabé i silné povídky a věřím, že mnozí milovnící moderního hororu si ji užijí a některé povídky jim budou i poměrně dlouho rezonovat v hlavě. Je ale třeba dát pozor na přídomek lovecraftovský. Ne každému, kdo miluje Lovecrafta, totiž sedne bez výhrad i Laird Barron.    

Laird Barron: Okultace a jiné povídky

Nakladatel: Laser-books
ISBN: 978-80-7193-406-6
Překlad: Milan Žáček
Popis:  vázaná
Počet stran: 320
Rozměry:15 × 21,2 cm
Rok vydání: 2016
Běžná cena: 339Kč