REPORTÁŽ: Tricon 2010 - Za humny je citron

Tricon byl výjimečný. Spojoval v sobě tři nanejvýš významné cony: Eurocon, Parcon a Polcon. A také jsem si díky němu uvědomila, jak moc se může odlišovat osobní pohled na věc podle toho, jakou má člověk přímou zkušenost. Kdybych měla ty téměř čtyři dny, které jsem prožila v obou Těšínech, hodnotit objektivně, tak abyste se dozvěděli něco o kvalitě organizace a zázemí conu, byly by následující řádky zničující. Když však budu upřímně hodnotit jen a jen za sebe, byl Tricon příjemným setkáním s lidmi, které mám ráda tak, že už se bez nich neobejdu a taky jediným conem, ze kterého jsem si patrně přivezla chudokrevnost, jak jsem zjistila při pohledu na mé křídově bílé dásně, které mě notně vyděsily. Ale nepředbíhejme…

Jedním z nezanedbatelných kladů byla nepříliš velká vzdálenost od Olomouce. Kdy se mi tak poštěstí jet na con pouhé dvě hodiny a ještě nepřestupovat? Z vlaku jsme se pěkně prošli oběma malebnými městečky až ke kampusu, kde se měl konat hlavní program a kde jsme měli i ubytování. Byli jsme rádi, že se nám podařilo urvat kolej hned vedle hlavní přednáškové budovy, protože už bylo jasné, že prostorově bude tento con velice náročný. Radovali jsme se však předčasně, jak jsme časem zjistili, nicméně, zatím to vypadalo jako dobrá volba.

Na základě nepříliš dobře organizovaného webu a dění kolem plateb, jsem se tajně obávala, že na registraci budou velké problémy a snad i potíže s dohledatelností. Malinkatý zádrhel sice byl, ale v podstatě se poměrně rychle vyřešil, tak mi poněkud spadl kámen ze srdce a Tricon získal první plus. Další plus bylo rozhodně za materiály a vstupenku, která byla dost velká, dost pevná a díky té velikosti jsem i já mohla číst nicky či jména neznámých fanů, aniž by to vypadalo divně. Sice při výrobě trošku ujela ruka a v datu se nějak ocitl rok 20100, ale to bylo spíš vítané zpestření, než terč pro výtky. A navíc byla ke vstupence i šňůrka na krk. Velice potěšila pěkná plátěná taška s dlouhýma ušima, mrzela absence placky, ale z Goblikonu mám dojem, že v Polsku jsou asi častější pěkné tématické tašky než placky.

Rychle jsme se ubytovali. Zatuchlý pokoj s podezřelými peřinami a polštáři a dveřmi, které nešly zavřít, pouze zamknout, sice nebyl nic moc, ale vždycky jsem šťastná, když s sebou nemusím tahat spacák a karimatku.

Hlavní program byl rozhodně silným bodem Triconu. Hvězd z krajů na západ sice nebylo nijak moc, ale myslím, že Orson Scott Card a Steven Erikson sami o sobě vydali za mnohem víc. A pak tu byly samozřejmě polské a české hvězdy a hvězdičky. K těm patřili Andrzej Sapkowski, Pavel Weigel, Miroslav Žamboch, Edita Dufková, Ondrej Herec, Františka Vrbenská, Wit Szostaka a další.

Napřed jsem šla podpořit Bena a Will, kteří měli přednášku Fandom pro zelenáče. Roztomilé bylo, že tam dorazil pouze jeden posluchač, který nepatřil k podpoře přednášejícím, ale shodou okolností byl poprvé na conu a byl to Čech, takže se mu dostalo možná až moc názorného rozboru. Ale zdá se, že informace úspěšně vstřebal, po zbytek conu se celkem vesele družil a nikoho se nestranil, takže snad nedošlo k nenávratnému poškození. Pochopitelně jsem si nenechala ujít další z cyklu přednášek Ondreje Herce Dobře organizovaný netvor, na kterou jsem se těšila téměř tak, jako na Ondreje samotného.

Potom jsme se vydali na pochod na náměstí, kde probíhal doprovodný program a schylovalo se pomalu ke koncertu Střízlivých hobitů. Přes dosti nedobré ozvučení mě Hobiti okouzlili stejně jako na Tolkienconu před dvěma lety, a proto jsme náměstí opouštěli, až když dohráli, s tím, že za půl hodinky krásně dojdeme do divadla, kde byl speciálně domluvený koncert Jaromíra Nohavici pro fany. Sice to nakonec bylo mnohem dál, než se zdálo, ale nějak jsme to stihli. Prostředí divadla bylo příjemné a Jaromír Nohavica moc milý, s opravdu osobním přístupem, a hlavně mu to pořád skvěle zpívá. Místy nás pobavil, ale patrně mnohem častěji z nás svými vážnějšími či poetičtějšími texty vymáčkl slzičku, jak jsme se později s Will shodly.

Po nádherných až éterických zážitcích nám však vzdušný zámek tak trochu spadl na hlavu, když jsme se k smrti vyhladovělí pokoušeli najít na české straně (věděli jsme, že na polské už je po 22. hodině opravdu pozdě) otevřenou hospodu, kde vaří. Asi tak po hodině nebo trošku déle jsme slevili na otevřenou hospodu. Nakonec jsme měli štěstí a našli něco jako čtvrtou cenovou skupinu (ne, že bychom se nějak nad ní ušklíbali nebo se snad štítili). Aspoň tam měli otevřeno až do páté hodiny ranní.

Ten den jsme toho poměrně hodně nachodili, málo snědli a vypili, ovšem alkoholu jsme v sobě měli dosti a tak byla asi dvoukilometrová cesta k ubytování docela tristní. Začínalo hustě  a vytrvale pršet. Ano, byl to přesně ten okamžik, kdy jsme si uvědomili, že ubytování na polské straně není zase taková výhoda. Kdybychom bydleli na české, mohli bychom ráno jet na přednášky conovým shuttlem a večer do hospody buď také, nebo se pěkně projít, ale nad ránem bychom to z českých hospod měli blízko.

V pátek se mi podařilo spát celkem dlouho, ale ne tak dlouho, aby nestihla v 11 hodin přednášku Ondřeje Neffa. Nicméně předtím jsem stihla i conový bufet. Z něho jsem byla opravdu nadšená, protože tam měli presso, jaké jsem rozhodně v areálu conu ještě nepila, a navíc měli zeleninový salát! Jídlo to na conu nevídané, kromě některých předražených, nedobře dopadajících experimentů. Brzy se sice ukázalo, že kromě těchto dvou věcí a hranolků 100x jinak tam nemají nic jiného, ale vem to čert.

A vůbec mě čekaly samé lahůdky. Posuďte sami, jaké bylo menu: Františka Vrbenská, Juraj Maxon, Orson Scott Card (byl poměrně umírněný, ale zároveň vtipný).

Zažila jsem moc milou příhodu, když jsem seděla na přednášce a najednou mě něco jakoby tahalo za nohu. Podívám se dolů a tam je rozkošné blonďaté batole v modrých dupačkách a tahá mě za šňůrku na nohavici. Škoda, že když to zjistila jeho maminka, vzala si ho, mě by to bavilo ještě dlouho.

Velice fajn byla taky conová jídelna, kde se prodávaly snídaně a obědy. Snídani jsem nezažila, ale obědy fakt stály za to. Za v přepočtu asi 60-65 Kč polévka, druhý chod a něco k pití a v kvalitě dost převyšující běžnou školní jídelnu. Obzvlášť polévkami (houbovou a koprovou) jsem byla nadšená.

Později nastal čas přesunout se do conové hospody na české straně, kde byli Will a Ben na Kanibalské hostině, pořádané Františkou Vrbenskou a Editou Dufkovou. Chtěli jsme je tam odchytit, protože bez funkčních mobilů bychom se potom v Těšínech dost špatně naháněli. A protože jsme fikaní a líní jako kocouři, rozhodli jsme se využít conový shuttle, o kterém jsme zjistili, že patrně opravdu 1x za hodinu jezdí. Jenomže jsme si to nějak špatně zapamatovali a popletli si časy odjezdů z polské strany s časy odjezdů z české strany, a co čert nechtěl, zrovna z polské to jezdilo vždy 15 min po celé a z české 30 min po celé, takže jsme museli 45 minut čekat na další bus. Hustě a vytrvale pršelo.

Dorazili jsme tedy o něco později, ale nikoho naštěstí po čtvrteční anabázi a díky dešti nenapadlo opouštět prostory conové hospody, takže jsme tam zastihli doslova všechny Čechy. Poseděli jsme pěkně dlouho, s wiwi jsem probrala radosti a strasti recenzování a tak a pak nás opět čekala vypečená cesta do postýlek. Tentokrát jsem šla jen já, Mort a wiwi. U kampusu jsme si všimli, že barevný nápis TRICON z prkenných písmen, který byl vyskládaný na trávníku, někdo přeskládal na TO NIC, což nás až chorobně zaujalo. Když už jsme leželi, začali jsme se s Mortem přít o něco, co na přednášce řekl Ondřej Neff, a než jsme si to vysvětlili, přišli i Will a Ben.

V sobotu jsem zaspala na druhou přednášku Ondreje Herce, což mě mrzelo, ale aspoň Ďura Červenáka jsem stihla. Tentokrát už zeleninový salát v bufetu nebyl tak dobrý. Ovšem přednášky Pavla Weigela a Leonarda Medka mi hravě nahradily nespokojenost s něčím tak mrzkým, jako je snídaně. A na doktorovské přednášce Bena a Will jsem viděla vesmírné můry a „vysavač“ ze starých Doktorů. Taky jsem byla zkontrolovat Vaška Pravdu, jestli nekecá, když mluví o FF za účelem propagace.

Brzy navečer však nastal čas nechat se conovým shuttlem přesunout na předávání všemožných i nemožných cen. Asi bych to vynechala (na tyhle oficiality vůbec nejsem), ale co porotcuju CKČ, zajímají mě samozřejmě výsledky. Navíc měl Ben převzít za Hadatiho Ludvíka. Jak ono předávání shrnout? No, třeba: „Díkybohu, že trvalo jen hodinu, ale i to bylo zbytečně moc.“ Bylo by zbytečné toto předávání pitvat, ale když už tam bylo promítací plátno, mohlo se lépe využít, když už nic.

Z této akce Z ovšem většině Čechů vyhládlo a vyschlo, takže jsme zmatečně nasbírali poměrně velkou skupinu, že se projdeme k zapalování hranice a najdeme něco k jídlu a pití. Ó, my naivové, nepoučení čtvrtkem! Už počátek cesty byl vysloveně komický. Dokáže být někdo tak úžasně dezorientovaný a roztržitý jako tlupa scifistů? Jen asi půl hodiny nám trvalo, než jsme se vymotali ze všech neúspěšných směrů, kterými nás střídavě vedli různí vůdci. Nejlepší byl bezkonkurenčně můj drahý Mort, který jaksi nemusí při své výšce a zanedbatelném objemu brát v potaz téměř žádné překážky. Když jsme z druhé strany uviděli plot, kde původně doufal v otevřenou branku, s ledovým klidem prohlásil: „Já bych ho mohl podlézt.“ A měl pravdu. Jemu by těch cca 20 cm patrně stačilo. Nicméně dezorientace nebyl náš jediný problém. Také nám chvilku trvalo, než jsme se navzájem přestali ztrácet a oddělovat. Nakonec se však vše v dobré obrátilo a my se vydali na spanilou jízdu a dostali se k Mostu přátelství. V tu chvíli už hustě a vytrvale pršelo a zdálo se, že žádný ohníček nebude. A protože náš hlad vzrůstal exponenciálně, vydali jsme se na lov. Asi po hodině, když se opakovala situace ze čtvrtka, už padaly návrhy, že bychom uskutečnili kanibalské receptury v praxi. Nakonec jsme opět doputovali do conové hospody, kde jsme sice byli spolufany přijati s otevřenou náručí, ale zjistili jsme, že ani klobásy už nejsou. Kritickou situaci zachránil Martin Koutný, který s Břéťou zajel taxíkem do hladového okna (snad jediného ještě otevřeného v obou Těšínech) a opatřil tam horu hamburgerů s hranolky. Pak už nám bylo mnohem veseleji, přestože jsme trochu čvachtali.

Felouen s Mivkou si procvičovaly rozkošné tribblí vrnění a bohužel taky obracení kloubů, ze kterých se ostatním obrací něco zcela jiného. Všechna mladá a pohledná děvčata pak byla konsternována hyperaktivním opilým Davem Lallym, který vypadal dost jako Magneto a byl velmi neodbytný, ale v podstatě to bylo velmi humorné. Hláška: „Podívejte se na sebe, on vás všechny zhypnotizoval,“ se dočkala razantní odpovědi „Ne, to ony se jen laserovými pohledy snaží způsobit, aby mu upadla hlava.“ Mivka komentovala Lallyho přítomnost takto: „Ale mohly jsme na něj s Fel taky vrnět, aniž by si toho jakkoliv všiml, takže nám to ani moc nevadilo.“

A k ránu jsme se opět ubírali ke kampusu. Jenže tentokrát jsme měli plán. Stali jsme se Společenstvem citronu, ale to už je jiný příběh a hlavně nadmíru tajný, takže se o slavných činech Společenstva nikdy nic nedozvíte, protože to bychom si vás pak museli najít a zbavit se vás.

Citron nás ještě nějakou tu dobu bavil i v našich smradlavých postýlkách, zvláštní, že Parcony pro nás bývají svázány s podobnými fenomény, v předminulém roce to byl shpadoinkle. A tak vznikly Smažené zelené citrony, Střihoruký citron anebo obligátní Citron vrací úder.

Ráno jsme si dokázali docela přispat a stihli už jen přednášku o tvorbě Martiny Pilcerové. Nevím, jestli jsem už někdy viděla během jedné hodiny pohromadě tolik monumentální a heroické krásy, jako v jejích krajinách, zbraních, artefaktech a postavách.

A abych nezapomněla. Hustě a vytrvale pršelo.

Pak už nás čekala jen docela pohodlná cesta domů.

Co říct na závěr? Důkazem skutečnosti z prvního odstavce je, že se návštěvníci Triconu rozdělili na dva tábory. Jeden tvrdil, že měl-li kdy někdo něco proti Vaškovi a jeho FF, prohlédl, jaký byl hlupák, a teď Vaška ctí jako boha organizace. Druhý tábor (chci věřit, že mnohem menší) provolával, že doufají, že se ten z Chotěboře na Triconu poučil, jak se to dělá. Já patřím k táboru prvnímu a při pomyšlení, že by se Vašek někdy chtěl Triconem inspirovat, mi opravdu běhá mráz po zádech.

A proto na závěr opravdu vážně míněná výzva pro všechny budoucí cony a Eurocony zejména. Pokud váš con nebude mít prostory, kde se mohou fanové spolu posadit a dát si po většinu noci něco k jídlu a pití (a nemusí to být nutně alkohol) a vy víte, že u vás ve městě všechny dosažitelné hospody zavírají ve 22 hodin, proboha, nedělejte žádný con a na žádné pořádání nekandidujte!!! Tuto klauzuli navrhuji prosadit do pravidel o Euroconech a velice přísně se jí držet.

Howgh.