Poslední z divokých

První díl Věku pěti se tak vydařil, že bychom ho s určitou nadsázkou mohli označit za fantasy obdobu Duny. Není zde sice tolik promyšlených intrik, ale ty bohatě nahrazují spletité emoce postav a stejně složité chování, ke kterému je tyto nutí. Vyváženost a jistá prostost (v dobrém slova smyslu) a poctivost této prózy také dávala určitou záruku, že si příběh Trudi Canavan udrží svou kvalitu po celou dobu vyprávění. Jak se jí tedy podařilo v tomhle ohledu vypořádat s pokračováním?