SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Eliška Drongová si nemůže vybrat ze dvou svých srdcovek. Jedno je seriál spíš pro děvčata a druhý pro chlapce.

Když jsem byla oslovena, abych napsala něco o své filmové srdcovce, měla jsem o čem přemýšlet. Filmů, i seriálů, které mě oslovily a pomohly formovat mou tvorbu je vícero a každý má něco do sebe.
Jako roční 94 jsem v začátcích ujížděla na Xeně, Herkulovi, Sindibádových dobrodružstvích a podobných. Později přišly další jako Hvězdná brána. Byly to krásné časy, hodně dobrodružství, nezapomenutelné chvíle. Své kouzlo jistě měla i nutnost čekat na každý další díl. To těšení, srovnatelné s nadšeným očekáváním Štědrého večera… Však to spousta z vás jistě zná.
Mými srdcovkami, které jsem si nakonec vybrala, se však stala úplně jiná díla. Jsou dvě, obě mě ovlivnila zhruba stejně. Oceňuji u nich podobné kvality, jen jeden seriál je více zaměřen na dívčí a druhý zase na chlapecké publikum. Jedno mě uchvátilo dříve, druhé poměrně nedávno a nedokážu se mezi nimi rozhodnout.
Prvním jsou My Little Pony. Klidně se smějte, pak vezměte hadr a utřete monitor od poprskání. Čtete dobře. MLP, ačkoliv jde primárně o reklamu na Hasbro hračky, má své nesporné kvality. Oslovila mě Generace 4, zkráceně G4. Ze začátku jsem ohrnovala nos a myslela si své, ale sledování televize s mladší sestrou umí rozšířit obzory.
První série je hodně o seznámení s hrdinkami a světem. Je to zvláštním způsobem tak nějak hřejivě lidské. Příběhy o přátelství, kde rozhodně postavy nejsou dokonalé. U mnohých postav se dají dokonce vysledovat i psychické poruchy. Jednotlivé příběhy jsou lidské, poníci se setkávají s problémy pramenícími jak z jejich vlastních povah, tak z vnějšku. Prostřednictvím některých se setkáme s problematikou šikany, sociální fóbie, obsesivního chování a mnoha dalších. V pozdějších sériích se osobnosti postav prohlubují. Svět se rozšiřuje a oceňuji, že padouši jsou často reformováni. Některé díly se zabývají i následky zlé cesty pro bývalé zloduchy, takže to není klasicky pohádkové a žili šťastně až do smrti. Zároveň ale v rámci seriálu jsou padouši, kteří se polepšit odmítnou. Zkrátka jako ze života.
Ocenit musím také to, že jednou z vedlejších výrazných postav je mladý pony pegas, který nedokáže létat, protože ji křidélka neunesou, a tak jezdí na koloběžce, což se dá vnímat jako paralelu k vozíčku. Zkrátka a dobře, na něco, co mělo jen prodávat hračky jde o kvalitní a poctivou práci a jde cítit, že do ní tvůrci dali srdce. Může dát hodně nejen dětem – pro autory a všemožné tvůrce velmi doporučuji díl 14 ze série 7 pod českým názvem Sláva a neštěstí.

Druhý seriál je anime Dragon Ball. Objevila jsem ho náhodou, díky memu od kamaráda. Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohl být můj šálek čaje, ale ukázalo se, že je. Animace je starší, nic objevného, postavy trpí syndromem stejného obličeje, a seriál trpí i jinými neduhy, ale má v sobě takové to něco. Postavy podobně jako v MLP prochází vývojem, bojují své bitvy a stárnou. Nejsou prvoplánově sympatické, dělají chyby, při nichž člověk málem začne bít hlavou do zdi (zejména Android a Cell sága, myslím, že po zhlédnutí mistrovství světa v idiotských rozhodnutích, co tam předvedli, mám čelo plošší než kdy dřív). Ač jsem na to obvykle poměrně citlivá, nevadí mi tu ani sexismus jedné z postav – mistra Roshiho, protože je pojatý jako slabost a ne frajeřina. Hlavní postava Son Goku je zase mentálně trochu jinde po úrazu hlavy… Souboje, zvraty… Přišla jsem si na své. Série Z je také mezi fanoušky nechvalně proslulá několikaletými mezerami v ději, kdy některé důležité události ze životů hrdinů nejsou nikdy plně vysvětleny, což podněcuje fantazii a vlastně mi to dost pomohlo z tvůrčí krize.
Inspiraci a vzory sbírám prakticky ve všem co vidím, ale tyto dva seriály mě prostě překvapily a uchvátily. Mají v sobě něco, co v životě občas chybí a není to zrovna stejk z dinosauřího ocasu. Ta organičnost a autentičnost charakterů je prostě skvělá.