Druhá POVÍDKA Sardenských legend

Lepší než ředitel ňáký banky

Lucie Hřebečská

Protože mi naši říkali, že se sluší, abysem se nejdřív představil, když na někoho mluvím, tak já se jmenuju Jakub a chodím do čtvrtý třídy. Doma mám ségru Káju, co chodí do šestý, mámu s tátou, co oba pracujou, a pak máme ještě kocoura Zrzouna, kterej nechodí nikam, je doma a někdy si chce hrát a někdy ne, a když si hrát nechce, tak to je potřeba ho nechat na pokoji a nenutit ho.
Moji rodiče jsou hodně, abych tak řekl, ambliciósní, což znamená, že chtějí, aby ze mě něco bylo. To já chci samozřejmě taky, aby ze mě něco bylo, třeba ředitel v bance nebo tak. To by chtěl táta, abych byl ředitel v bance, poněvadž bysem se jen točil na židli, nechával si asistentkou vařit kafe a tiše podporoval nelítostný struktulární soukolí klapytlamismu. Tím posledním si nejsem úplně jistej, co to znamená, i táta se tvářil všelijak, když to říkal, ale to bych si netrouf říct, že neví vůbec, to spíš si jen asi nemoh úplně nahonem vzpomenout, co to je, což se mi stává taky, čili je to nejspíš dědičný. Máma tvrdí, že ředitel banky bejt nemusím, že úplně stačí, když budu šťastnej. Mám moc rád mámu i tátu a chtěl bysem, aby na mě jednoho dne byli pyšný, takže si říkám, že bych asi měl bejt obojí. Myslím, že se to nevylučuje, bejt šťastnej ředitel banky.
Za tím účelem, aby ze mě něco bylo (např. ředitel banky) je potřeba pečlivě analízovat můj pocemciál, abysme jako viděli, k čemu mám vlohy, to znamená, co mi jde a co ne. A podle toho se pak rozhodne, co dál. Jakože, budu dělat to, co mi jde, a nebudu dělat to, co mi nejde, protože to je asi jako kdyby soutěžila ryba ve šplhání na stromy, kdybysem dělal, co mi nejde, že jo. A potom budu mít šanci bejt úplně nejlepšejší ze všech v tom, v čem už dobrej jsem.
Už na tom pracujeme hrozně hrozně dlouho, vlastně úplně furt, jdeme vždycky za nějakým extrapetrem a ten mi dává různý úkoly a číhadla, někdy i studivý, a běhaj mu různý svítivý hadi na obrazovkách a skáčou mu tam čísla. A pak většinou musím jít za dveře a on to probírá s našima, všechny moje pocemciály, protože kdyby je probíral přede mnou, tak bysem se moh přestat snažit v tom, o čem by si myslel, že mi nejde, a tak bysme mohli minout nějakej můj skrytej spící talent, co se třeba projeví až pozdějš.
Podle mě to je od mejch rodičů hrozně zodpovědný, že se o mě tolik zajímají, ale někdy mi je líto Káji, to jako té mé ségry, protože o ni se takhle vůbec nestarají. Radši se jí na to neptám, aby nebyla smutná. Jednou jsem se ale zeptal mámy. Můj vycházející příklad byl ten, že ji na ty vyšetření vzali jako úplně malou a já si to nepamatuju, a pak následujou moje dvě terorie: buďto zjistili, že je úplně dobrá ve všem a žádný skrytý talenty nemá, takže ji nechávají dělat, co ona sama chce, anebo naopak zjistili, že vůbec není dobrá ani trošku v ničem a není žádná šance. To by i vysvětlovalo, proč jsou tak úzkokostliví kvůli mně, aby aspoň jedno jejich dítě to někam dotáhlo.
No a když jsem se na to tý mámy zeptal, když zrovna byla Kája na mažoretkách, tak říkala, že obě moje terorie jsou hodně plazivilní, ale správná že je ta první, a že má velký štěstí, že má dvě tak úžasný děti. Máma je moc hodná, a taky chytrá. Není divu, že tak úžasný děti, jako jsme my, má zrovna ona.
Protože mívám ty vyšetření často, tak mi to už tolik nepřijde. Když jsem přišel minulej týden ze školy (ségra na mě čekala, protože se bojí chodit sama, i když je starší, a vždycky se mě chytí za ruku a chce být co nejdřív doma, na zelenou hned peláší přes přechod a nechce si ani prohlížet modely auťáků ve výloze u Klasdorfů a tak, a to já bych zase chtěl, ale ona mě vleče, tak jdu, aby se nebála), tak táta poslal Káju do jejího pokoje a sedl si ke stolu v kuchyni. Měl v rukách další obálku s červeným pruhem, ty chodí vždycky pro mě, na další odhalení mýho pocemciálu.
„Kubíku,“ řekl mi vážně, „pojď si tady sednout.“
Tak jsem si sedl. Houpal bysem nejradši nohama, ale táta to nemá rád a ředitelé bank to prej nedělají, snižuje to jejich vážnost a taky by si asi poranili kotníky, jak maj srolovaný ty těžký velký štosy bankovek v ponožkách.
„Přišlo nám pro tebe další psaní, vidíš?“
„Jo.“.
Jestli něco vím nebo vidím nebo slyším se mě ptaj lidi často, i ve škole se mě furt ptaj, a já samozřejmě vidím i slyším, s věděním je to horší, ale to není tím, že bysem neznal odpovědi, jen mi přijde, že se někdy lidi ptají divně a já nevím, co chtějí slyšet. Naučil jsem se tím ale neznepokovojovat. Máma říká, že na světě není člověk, co by věděl všechno, což je pěkný, ale ještě lepší je myslím přístup mýho táty, kterej říká, že ředitelé bank žádný blbý otázky odpovídat nemusí, protože jsou to oni, co se ptají.
Ale to jsem odběhl. Ano, vidím, že pro mě přišel další dopis, co už jich měli naši tlustej stoh na kuchyni za kalendářem, všechny stejný, bílý a červený a adresovaný jim, protože tam jsou výsledky všech měření a odhady mýho růstu a výsledků měření, a ty musí vidět jen oni, ne já, mě by to mohlo poznamenat v mým dalším rozbroji. Rodičům ale věřím, tak mi nevadí, že ty dopisy čtou jen oni.
„Pojedeme, Kubíku, na další posudek, bude opravdu velmi důležitý. Víš jak moc?“
A zase, otázka na ‚víš‘. Nevím, ale tady to není podstatný, protože to je takzvaně létorická otázka a táta si na ni odpoví sám. Já jen zakroutím hlavou.
„Bude úplně ten nejdůležitější. Rozhodne se, který tvůj potenciál je nejsilnější, a tentokrát se to už i dozvíš, protože podle těchto výsledků tě přiřadí do správné školy.“
„To je ovšem brirantní!“ odpověděl jsem nadšeně. To čekání v přípravce mě zatím moc nebavilo, ačkoliv vím, že je to neslušný říct, tak jsem to neříkal, ale popravdě učitelka mi někdy přijde taková jako odtržraná od reablity a se spolužákama si taky moc nerozumím. To ale samozřejmě je tím, že selekce probíhá postupně, podle toho, jak se děti vybarvujou, což taky vím už dlouho.
„Píšou tady toho víc. Povím ti to, co píšou, ale bude to zatím naše tajemství, ano?“
Tajemství nemám moc rád, protože pak si člověk musí pamatovat nejenom to samotný tajemství, ale taky to, že je to tajemství, kdo ještě to tajemství ví a kdo se ho nesmí dozvědět. Na druhou stranu tajemství umí taky být ale zajímavý. Za tímto účelím je proto někdy potřeba evavulvovat rizota a klády a posoudit je proti sobě, abychom dosáhli opištimárního výsledku. K evavulvaci mi ale chyběly některý imformace.
„A je to hodně zajímavý?“ zeptal jsem se.
„Je to strašně moc zajímavý,“ potvrdil otec vážně.
„Tak jo,“ vyjádřil jsem svůj kondens s dohodou o tajemství, „tak mi to řekni.“
„Mimo náš svět, který ovládá věda – matematika, fyzika, čísla, vzorce, rovnice, znáš to – existuje ještě jedna sféra, a to je magie.“
Táta se významně odmlčel.
„Hm, magogie,“ ochutnal jsem to nový slovo.
„To jako kouzla,“ dovysvětlil. To docela pomohlo, přiřadit si k novýmu termitu defamici.
„Děkuju, říkej už dál magogie, netřeba simplifakací,“ pravil jsem vážně. Rád mezi sebou a otcem zachovávám takový jako mužný dýkorum, abysme jeden pro druhýho byli důstojní diskurzní partneři. To taky cvičím pro svou budoucí kariéru.
„Je velmi málo lidí, kteří by se ve světě magie uměli vyznat. Nikdo, kdo je zaměřený na vědu, jí nerozumí. A i lidi, co mají talent pro magii, ale čichnou si, abych to tak řekl, k vědě, tak ten talent ztratí, a opačně. Mágové žijí jinde, v uzavřených komunitách, a věnují se jejímu studiu, aniž by je rušil náš vědecký svět.“
Převracel jsem to myšlenku v hlavě a prohlížel si čtverečky na ubrusu. Jsou hezky hranatý, souměrný a rovný. Mám je i na povlečení a na penálu.
„Rozumím,“ řekl jsem, až jsem si byl jistej, že rozumím.
„A o tomhle se rozhodne, Kubo. Tady z těch výsledků vidím,“ poklepal prstem do papíru, „že máš opravdu mnoho talentů a jsou vysoce vyrovnané. Bude to velmi těsný výsledek tak jako tak. Ale na tom vyšetření se rozhodne, jestli máš větší nadání pro vědu a zůstaneš tady s námi, anebo v tobě převáží tvoje kouzelné nadání a pojedeš do té moc tajné komunity, abys přinesl lidstvu porozumění kouzlům. Je to veliká čest a moc důležitý úkol.“
Polkl jsem. Hlava se mi zatočila, tak jsem se víc zaměřil na čtverečky. Otec nemá rád, když je obkresluju prstem, ale mě to moc uklidňuje, tak jsem jeden obkreslil tajně, jen na cípu pod stolem. Bylo to trochu lepší. Myslel jsem, že rozumím, ale radši jsem se ještě zeptal, jak mě učili.
„A v té konumitě… Tam bysem jel sám?“
Tátovi se obočí svraštilo jako dvě můry v larlávním stádiu, ty chlupatý, a poposedl si.
„Ano,“ pověděl potom a měl takovej hlubokej hlas. „To bys musel jet sám, protože tvůj talent je hrozně vzácný a nesmíš o něj přijít. Moc by se nám po tobě stýskalo, hlavně maminka bude moc – moc – smutná, ale pokud se to povede, ty nesmíš být smutný, ano? Protože to by znamenalo, že máš před sebou veliký úkol, můžeš přinést spoustu dobra pro lidstvo, to by, Kubo, byla ta největší čest, jaké se ti může dostat, víš?“
Nevím, ale tátovi věřím.
„Nejdřív bys chodil do elitní výběrové kouzelnické školy,“ pokračoval, „budou vás tam učit teoretické základy nauk o vílách a skřítcích, a vodnících a trpaslících a vlkodlacích, to všechno znáš, ne?“
Kývl jsem, že znám. Byly to moje oblíbený pohádky.
„Všichni spolužáci by byli stejně talentovaní jako ty, našel by sis ještě lepší kamarády, než máš teď, a čekalo by vás spoustu dobrodružství… Než se všechno naučíte. A pak bys byl vystudovaný, dospělý kouzelník. Kubo, kamaráde,“ táta se ke mně naklonil a stiskl mi rameno, „nerad se takhle rouhám, ale pro pět ran do čepice, to je lepší než nějakej ředitel banky, co říkáš?“
Lepší než ředitel banky?! Lepší?! Dovedete si to představit? Já skoro ne. Nevěděl jsem, že může být něco lepšího než ředitel banky. V břiše jsem ucítil takovej legrační lechtavej pocit a cítil jsem, jak mi stoupá nahoru do ramen a do tváří a do hlavy. To byl ten monument, kdy jsem se rozhodl, že tátu nezklamu. Jen považte! Lepší než ředitel banky!
„Co musím udělat, abych to vyšepření zvládl, tati? Aby ze mě něco bylo a já konečně plně využil svůj pocemciál?“ Hovnořil jsem ledově klidně. Věděl jsem, že se ze mě stal muž. Představa, že pojedu sám, mě strašně děsila a štípaly mě z ní oči, jak jsem chtěl plakal, že budu bez mámy a bez Káji a Zrzka a táty, tak jsem na ni radši nemyslel a bylo to. V kramiérní dráze člověk musí někdy přinášet oběti, tak to prostě je, a jestli zrovna já mám takový dar...!
„Odpověz po pravdě na všechny otázky a snaž se, Kubíku. To ty ale přece děláš vždycky, ne? Nic víc v tom není. Nemusíš se bát. Ať tak nebo tak, dopadne to dobře.“ Znovu se zahleděl do dopisu a zavrtěl hlavou. „Teda, ty tvoje potenciály!“ hvízdl.
„Nezklamu tě, tati,“ řekl jsem.
Táta mi podal ruku a potřásli jsme si. Tiskl pevně, trochu to bolelo, ale i to je mužský úděl.
„Já vím že ne, chlapče.“ Usmíval se na mě a měl taky trochu mokrý oči. „Ale nezapomeň – naše tajemství!“
A tak jsem mlčel, i když máma přišla z práce a i před Kájou i před Zrzounem.
Už jsem ležel a skoro spal, když jsem vedle slyšel mámu plakat. Myslím, že jí asi otec řekl, že možná pojedu na tu eblitní kouzelnou školu, sám, bez ní. Taky se mi z toho trochu chtělo plakat, ale jsem muž, tak jsem si jen chvíli mudlal oči pěstma a myslel radši na ty modely auťáků ve výloze, jaký mají parádní nárazníky a chromý (to znamená stříbrný, ale ne ze stříbra) výfuky až na střechu a přešlo mě to. Není třeba nechat se hned svými emancipacemi pohltit, jako to dělají ženy. I tak mám ale mámu rád a odpouštím jí to, i když byla už pořád taková divná až do toho čtvrtka, hodně mě objímala ale nic neříkala, a s tátou mluvila, a když jsem přišel do místnosti, tak vždycky zmlkla. Velkorysně jsem se rozhodl to přehlížet.
Ve čtvrtek se mnou na to vyšepření šel táta, tam jako vždycky, ale seděli tam za stolem tři doktoři, ne jeden, a ten, co seděl na kraji, tak vstal a podal ruku mně i tátovi a představil se, jméno si nepamatuju. Krapet jsem se totiž styděl a bylo mi mírně nelovno a měl jsem trýmu, jestli podám bravulní výkon, a tak jsem chvíli zapomněl, že se musím dívat někomu do očí, když si třeseme rukou, tak jsem se obličej toho doktora nepodíval, jen si pamatuju, že měl srandovní boty, jednu celou jako novou a na druhé měl jako hrozně okopanou špičku.
Zatahal jsem tátu desemtně za rukáv, abych mu naznačil, že s ním chci hlomořit v soukromí, abych tam mohl vyjádřit svou pochybnost tam kontemplencí toho doktora, poněvadž máma říká, že čistý a nerozbitý boty jsou základ solibidního člověka, ale táta to asi nepochopil a komise spěchala.
Posadili mě ke stolu, nohama jsem nehoupal, nejdřív mě nechali počítat příklady a psát diktáty. Trefil jsem se skoro na všechny řádky, v příkladech číslama a v diktátech písmenama, jak se to má dělat, a počítal jsem jen jednou rukou, ne oběma, a čtverečky jsem taky nekreslil, jen prstem po stehně, aby to neviděli. Pak se mě vyptávali na libtardaturu a ekundomii a polibsitiku, tak jsem jim řekl své názory a oni kývali, a pak se mě ptali na spolužáky, učitelky, auta a jak dělá který zvíře a jaký mám nejradši, čili čistě subpejorativní věci, což jsem jim i diplandaticky naznačil a oni se zastyděli.
Jedna paní nic neříkala jsem si čmrkala do papírů. Už už to vypadalo, že se zvedneme a půjdeme, ani mě tentokrát nikdo nestudil streptoskopem, když ten krajní doktor s okopanou botou říká: „A Jakube, udělal bys pro nás ještě jednu poslední důležitou věc?“
Přikývl jsem, protože vím, že musím dělat, co komise chce, i když se mi už nechtělo.
„Mohl bys jen svou kouzelnou silou vůle, bez dotýkání pohnout touhle tužkou?“
A položil přede mě na bílej ubrus propisku.
„To je ovšem přiznám se poněkud netrapiční požadavek,“ vykoktal jsem a uši mi hořely, „to jsem nikdy nezkoušel ani netrendoval.“
„Ano, mladý muži, v tom spočívá ta zkouška. Jen se soustřeď a zkus to, ano? Stačí o pár milimetrů, nechceme po tobě zázraky.“
A já jsem upřel svůj prohníkavý zrak na tu modrou propisku s nějakou reklamou natištěnou bíle a soustředil jsem všechnu svou vůli a psychiatrickou sílu abysem pohnul tou propiskou. Pohni se, vnucoval jsem jí v duchu a představoval si, jak se pohne, pohni se, pohni se, to ti přikazuji já, Jakub Melichárek. Zadržel jsem dech, až se mi trochu motala hlava, a vším svým kouzelným pocentiálem tlačil propisku k pohybu.
A najednou – rup!
Stůl poskočil, až hrknul, a propiska poskočila s ním a odkulila se asi o tři semtimetry, a s ním se pohnuly i všechny papíry na stole a všechno. I já jsem poskočil, jak jsem se leknul, ale pak mě zaplavila vlna, o které mi pak táta řekl, že bylo rezavý vítěství.
„Teda,“ rozesmál se doktor, „úplně by stačilo jen propiskou a o pár milimetrů.“
Vstal a podal mi ruku. Vstal jsem taky a potřásl mu rukou a moc jsem se usmíval. Pumpoval mi rukou nahoru a dolu a nechtěl mě pustit. „Výjimečný výkon!“
Pak mě konečně pustil a řekl mi: „Děkujeme!“ a tátovi „Oficiální vyhotovení rozhodnutí očekávejte do pěti pracovních dní,“ a pak na mě zamrkal.
Cestou domů mi táta koupil zmrzlinu. Moc nemluvil, čekal jsem větší radost, až u výlohy s auťákama jsme se zastavili a povídali si, kterej je největší, nejlepší, kolik má kterej koní a jakou má světlou výšku a jestli má kardamom a honivou zadní nápravu, a že se mi nejvíc líbí ten modrej s plamenama.
Byl to moc krásnej den a usínal jsem s pocitem uspokojenění. Máma zase přišla z práce až pozdě večer a dala mi jen pusu na čelo a pak jsem nemohl spát, protože jsem ji slyšel brečet. Asi jí táta řekl, jak jsem excelsioroval, a ona zas smutní, že pojedu pryč a budu mocný magič. Ženy ty svoje emancipace vůbec neumí kontlorovat.
Příští obálka přišla s fialovým pruhem už v sobotu a přinesl ji pošťák až ke dveřím a musel táta podepsat, že ji dostal. Roztrhli ji s mámou okamžitě a když rozbalili papíry, máma se hned strašně rozbrečela ještě víc, a táta ji objal a říkal „Ale notak, vždyť jsme to věděli, to se dalo čekat,“ a potom mi pogratuloval, že odjíždím pro svůj mimořádný pocemciál do školy magogie hned už zítra, aby se neztratila ani vteřina času, kterou je potřeba věnovat mýmu vzdělávání, tak jsem si šel zabalit.
„Kam jedeš?“ ptala se mě Kája, a já si vzpomněl, že je to pořád tajemství, protože dopisy byly pro rodiče, ne pro ni, a ona o vyšetřování pocemciálu a magogické komisi nic neví.
„To bys nepochopila,“ řekl jsem, a uznávám, že to nebylo moc pěkný, ale byl jsem strašně hrdej na svůj úděl a nesoustředil jsem se na společenskou epiketu, protože jsem počítal, že budu asi pryč opravdu hrozitánsky moc dlouho, tak si musím vzít hodně slipů, asi nejmíň čtyři. Než jsem se stihl omluvit, stejně se zvedla a šla za rodičema do kuchyně.
Dobalit mi pomohl táta, holky šly někam pryč. Měl jsem velikej kufr, ale byl hnědej, tu barvu nemám rád, tak jsme ho s tátou ještě polepili samolepkama s dinosaurama. Hodně jsem u toho přemýšlel o tom, co mě čeká, a došlo mi, že jak budu pryč, tak asi ani rodiče neuvidím taky tak hrozně moc dlouho, ani Káju ani Zrzouna, a že se mi asi bude stýskat. Vím, že není mužný dělat septimentální výlevy, ale bylo to v tu chvíli silnější než já.
„Ty, tati,“ začal jsem opatrně a lepil stegosaurovi hlavu, „a kdy můžu přijet zpátky?“
„O tom jsme mluvili, Kubíku, nemůžeš, musíš žít ve světě magie, v té komunitě, jak jsem ti přece vysvětloval, jinak přijdeš o svoje schopnosti a lidstvo o dar, který mu máš přinést.  Ale až budeš zabydlený, tak my za tebou přijedeme na návštěvu.“
„A kdy to asi bude?“
„To já nevím, to musí určit učitelé magie, kdy je čas, abychom tě mohli vidět, ale nenarušili tvůj pokrok. Ale přijedeme, jakmile nám to dovolí, neboj.“
Bylo to hodně zvláštní, že táta něco neví, a stejně říká neboj. Ale nevěděl jsem, jak se zeptat. Trvalo mi to dlouho, zeptat se dál, a stejně ta moje otázka potom byla taková kostrbatá. Ředitel banky by se určitě zeptal líp.
„A stojí ta magogie za to, tati?“
„Magie je obrovská výsada a dar, Kubíku. Jako mág dokážeš velké věci. Můžeš třeba zasvětit svůj život výzkumu a studiu, jak znovu přivést k životu dinosaury. Kterým bys začal?“
A to byla vskutku zajímavá otázka. Lepili jsme dál kufr a povídali si, který dinosauři by byli nejlepší, který maj jakej generickej základ a jak složitou Dé-eM-Á, a který moc dupou a bylo by to s nima v pralese k nevydržení a který by mi všechny dřívější pokroky na mém poli výzkumu sežrali.
Začal jsem se hrozně těšit, až ten mág budu. A do školy, až mě to všechno naučej. I táta se se mnou radoval, jak je to granpidózní, že zrovna mě vybrali.
Myslel jsem, že se na památku na doma ještě naposledy pořádně vyspím, ale už jsem zase moc nemohl spát. Dinosauři měli ze dne nasvícený zuby, co světýlkovaly ve tmě, a máma celou noc brečela. Tentokrát i křičela, ale zdi to tlumily, tak jsem slyšel jen něco o „rehvizdním posoudku“.
Mrzelo mě to, že mi máma nepřeje úspěch v mým největším pocemciálu, tak jsem na to radši nemyslel a pevně zavřel víčka a počítal kam až umím, do sedmdesáti, abych brzo usnul a už bylo zítra.
Vyprovodit mě byli všichni krom Zrzouna, ale ten se nechtěl hladit, když jsem odjížděl, tak jsem ho nechal být, že ho pohladím příště, až přijedou na návštěvu. Vyjíždělo se specilájním autobusem, co vyjížděl od budovy, kde se dělaly všechny vyšepření, a já jsem měl místo zarezervovaný pro sebe úplně vepředu. Pan řidič mi dal kufr dolů do nákladního prostoru, nahoru jsem si vzal jen baťůžek se svačinou, protože pojedeme dlouho, a pak se stala ta nejkrásnější věc na celým světě. Naši mi dali s sebou dárek jako památku, a byl to ten auťák z výlohy u Klasdorfů, modrej s plamenama a chromým výfukem, s kardamem i zadní pohaněnou nápravou, co má sedmdesát koní a ještě víc. Byl tak nádhernej, ten auťák, že jsem měl oči jen pro něj, jak se blejská a jak se mu točí kola, a naši mě objímali a pusovali a máma zase bulela a vůbec se nestyděla, že je tak žárlivá a nepřející. Nakonec ode mě táta mámu odstrčil, vyprovodil mě k předním dveřím sám, a pak jsme si podali ruce.
„Pěkně poslouchej, uč se a ať z tebe něco je.“
„Samozřejmě, tati, budeš na mě hrdej. Vžžž!“ řekl jsem a ukázal mu, jak auto jezdí i po vermikompostálních hranách károserie stojícího autobusu.
Rozcuchal mi vlasy, a pak mě stejně ještě objal a vysadil na první schod.
„Ahoj, Kubíku. Dávej na sebe pozor,“ zahuhlal divně, měl by se asi vysmrkat, ale to jsem mu neřekl, abych nebyl k vlastnímu zplodětiteli nezdvořilý, tak jsem řekl jen: „Jo, ahoj.“
Se mnou byli v autobuse už jen čtyři děti, a ty už seděly přede mnou, tak jsme hned jeli. Když jsme odjížděli, tak jsem rodičům mával, ale máma se ani nedívala, měla hlavu opačně u táty na rameni, tak aspoň táta mi mával a Kája taky, a zpátky jsem jim mával já i auťák pravým předním kolem, to se může protáčet klidně víc, protože má difebrinciál.
Po cestě jsem si hrál s auťákem, zjistil jsem, že jsou i otevřít dveře, nejdřív jsem otevíral přední, aby mohl ťap ťap ťap nastoupit řidič, a pak ťap ťap ťap spolujezdec, a pak jsem otevřel zadní dveře, aby mohly nastoupit jejich ťap ťap ťap děti a ťap ťap ťap kočka, když jsem si všiml, že je vzadu v autě nacpaná obálka s červeným pruhem. Vytáhl jsem ji.
Nahoře přes červenej pruh bylo velkým kostrbatým písmem, co určitě nebylo mámy ani táty protože nevypadalo jako vzkazy na lednici VYSAJ a VEČEŘE JE V LEDNICI a TECHNICKÁ YARIS LEDEN, napsáno „UTÍKEJ! Kája“.
To je celá Kája, opravdu. Nejdřív mi to dělala po cestách ze školy, pojď, neloudej se, rychleji, pojď, jdeme, utíkej, a teď už i po cestě do školy. Utíkej. Utíkání. Kája byla vždycky dobrá v běhání. I v tělocviku. I ve hře na honěnou, ta nás bavila nejvíc. Usmál jsem se a pohladil obálku. Je to ale pěkný, že na ni budu mít vzpomínku, ručně psanej dopis a zrovna si ji zapamatuju díky ní takhle ikonblicky. Jenom mě mrzelo, že si nevybrala nějakej pěknej papír, že radši popsala starou obálku, co se skladovaly za kalendářem.
Přišlo mi neekominický schovávat si takovou tlustou obálku, když důležitej je jen ten vzkaz od ségry.
Tak jsem vyklepal ty zbytečný papíry zevnitř. Byly to ošklivý papíry s dlouhýma slovama a řádkama tak hustě na sobě, že bych je stejně nedovedl přečíst, i kdyby se autobus nekodrcal, tak jsem si přečetl jen nadpisy, protože jsem se nudil. Byl tam papír „Rozhodnutí o odebrání momentálně a psychoticky nedostlačujícího dítěte“ a pak „Proč je sekundulární péče o podřaděné indivindidua nejlepším řešením pro zdravou spolčenost“ a pak „Zdravotní benefinty streptilizace nedostlatečných“ a „Proč vašemu dítěti bude lépe bez Vás a Vám bez něj“ a „Rozhodnutí o umístění do Hospitalu svatého Vindicence, uzavřený režim bez návštěv, definitiva“.
Nic z toho mi nic neříkalo, ale konec konců, dopisy byly pro rodiče, ne pro mě, já bych naopak mohl ztratit některý svůj potlačený pocemciál, kdybych se náhodou něco dozvěděl. Tak jsem ty papíry strčil do takovýho toho autobusovýho koše, nejdřív všechny, ale pak jsem se vytáhl, protože víčko hezky klapalo a bylo obdélníkový, což je druhej nejlepší tvar, tak jsem je tam strkal po jednom. Obálku jsem si uhladil na koleni a schoval zpátky na zadní sedačky auťáku, a pak jsem jezdil po sedačce proti mně, ačkoliv to byl moc těžký trerén a musel jsem hodně točit dvojku i přes sedmdesát otáček.
Do školy jsme přijeli až pozdě večer, vypadala úplně jako zámek z pohádky, ale jako první jsme museli na vstupní prohlídku. Říkám to provindile a s poblitováním, ale velmi trapně jsem usnul, když mi měřili takovým čuchákem frakvenci dechu. Naštěstí na mě byli moc hodní, protože jsem se probudil v posteli, tak mě tam museli v náručí odnést, jako to dělával vždycky táta, a nechali mě i spát, protože už byl čas na oběd, když jsem se vzbudil. Nějak mě bolelo jakoby ve slipech, ale ne moc, a když jsem se byl tajně podívat, jestli neuvidím třeba otevřenou zlomatlaninu, abych se sám diagnostifikoval, zjistil jsem, že mám takovej obrázek pod pupíkem, jako škrtnutý kolečko se šipkou nahoru. Na pokoji se mnou byl nějakej Honzík, a ten si to samý našel na břiše taky, tak jsme snědli oběd a bavili jsme se, že náš možná rozdělili do družstev nebo kmenů na táborovou hru. Paní, co přinesla oběd, nám nechtěla nic říct, že se všechno dozvíme odpoledne, na první hodině. Vypili jsme hnusný pití, co řekla, až do dna, jak řekla, a ve slipech mě to přestalo bolet, dostali jsme i stejný tepláky a obědová paní nás odvedla chodbama a schodama do třídy, co vypadala úplně obyčejně, kdybysme ale nevěděli dobře, že je magická.
Bylo nás tam asi dvacet, ale stihl jsem se seznámit jen s Ančou, Zuzkou, s Honzou jsem se už znal a s Michalem, než přišla paní, co řekla, že je naše nová paní učitelka.
A pak řekla:
„Milé děti! Všechny jste tady, protože máte zvláštní nadání pro magii. Toto nadání vaši kamarádi ani rodina nemají, a tady jste, abyste se naučily s kouzly a kouzelnými bytostmi žít a rozumět jim. Jsou totiž všude kolem nás. Však se jen podívejte!“
A šla a rožnula vypínačem světlo.
„Kdo mi řekne, čím to je?“
Mirek se přihlásil.
„Elektřina.“
„Ano, vidíte, to vám říkali, ve starém světě posedlém vědou. Pravda, milé děti, je, že to tak není. Svět, ze kterého jste přišli, tomu nerozumí Jen řekněte. Kdo z vás kdy viděl nějakou elektřinou?“
A my ji fakt neviděli, tak jsme mlčeli.
„Není to totiž elektřinou, světlo totiž je samozřejmě kouzlo, které pro nás čarují víly svítilky. O těch se budeme ještě velmi učit, ale na začátek si musíme vyjasnit pár pravidel, která budeme u nás na škole dodržovat. Víte například, co víly svítilky moc trápí? Když za sebou necháte svítit na záchodě, a odejdete. Takže tady, ve škole, budeme vždy po sobě zhasínat.“
A to samozřejmě dávalo smysl. Všechno, co paní učitelka říkala, dávalo smysl, mnohem větší, než měl ten zmatenej svět mojí rodiny a školy. Zapadlo to do sebe dokonale, měl jsem velkou radost, že konečně plně rozumím a naprosto využívám svůj pocemciál, a tak jsem jen seděl, a užíval si první hodinu a všechny ty nový napínavý intimiformace, nejen o vílách svítilkách, ale taky o zubničkách, který žijou v čokoládě a kazí zuby (musím se smát, když si vzpomenu, jak se mi snažili vsugenderovat něco o baprériích!) taky o polednicích, před kterýma se člověk musí mít hodně na pozoru, když si špatně utírá zadek.
Myslím, že na mě naši budou moc hrdí, až přijedou, táta proto, že budu nakonec velkej kouzelník, což je ještě lepší než ředitel ňáký banky, a máma proto, že jsem tady přesně to, co si přála, teda šťastnej.
Přijedou prej za chvíli, říkali ve škole, ale to jako za chvíli podle jejich času. My musíme bejt trpěliví, protože nám kouzelníkům utíká čas strašně moc rychleji než jim, tak doufám, že to stihnou, protože už před náma někteří kouzelníci stihli i vyrůst a vlasy měli už celý šedivý a jejich rodina furt nikde. Tak se holt zatím učím a jezdím si s auťákem.

Autorka: Lucie Hřebečská
Název: Lepší než ředitel ňáký banky
Korektura: Tereza Kadečková
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Lucie Hřebečská (* 1994)
Začínající autorka, milovnice divoké přírody, divokých nátur a kultivované zeleniny. Narodila se v Sudetech, které jí ale brzy začaly připadat příliš civilizované a uhlazené, a tak se v rané dospělosti přestěhovala na Vysočinu. Právě svérázný půvab Vysočiny (a taky skutečnost, že se tu jiná zábava hledá těžko) ji přiměl pokusit se vážněji věnovat svým spisovatelským ambicím.
Mezi dosavadní úspěchy počítá bronzy z Vidoucích 2022 (Má dáti, dal) a Stříbřitělesklého Halmochronu 2023 (Teskný osudy z Argch Adchgach), stříbra ze Spisonátora 2023 (Růžencová romance) a Sardenských legend 2023 (Lepší než ředitel ňáký banky) či zlata z Knihovnické sovy 2023 (Merci!) a Přeboru autorů fantastiky ČS Fandomu za rok 2023. V neposlední řadě také kontumačně vyhrála Okresní přebor Horní Cerekve v psaní vlastních medailonků pro děsně důležité lidi.