POVÍDKA: Marie Domská, Záchranná mise

ZÁCHRANNÁ MISE

Marie Domská

„Dominik ma zlomenou ruku a Lukas hlida brachu.Doufam ze nevezes dalsi jobovku,“ přečetla Amanda zprávu od Rebeccy, jakmile bylo možné zapnout po přistání mobil. Zatmělo se jí před očima, když zabloudila pohledem k sedadlu naproti, kde seděl její starší bratr.
Mimozemský bratr. Vesmírný voják. Poločlověk. Poloemzák. Tvor, který vznikl spojením vajíčka Amandiny matky a dávky genů, které vytvořili šatchrané, s nimiž lidské vesmírné území sousedilo.
Amandina matka byla mezi prvními šťastlivci, kteří si mohli vesmírné dítě zakoupit. Tehdy byla přesvědčená, že lidské miminko nikdy mít nebude. Syn s černou kůží a dlouhým ocasem jí poskytl pocit naplněného manželství a rodiny, zatímco později narozené Amandě sebral všechny kamarády.
Brzy pochopila, že chlubit se mohutným ochráncem ji odsune mimo společnost dětí. Nejprve se ho báli a později tlumočili předsudky svých rodičů.
„Zprávy od matky?“ vytrhl ji ze zamyšlení. Většinu cesty mlčeli, přestože na něm bylo znát, že by rád zapředl rozhovor.
„Od přátel,“ odsekla. A ty se k nim nepřiblížíš! měla chuť vyštěknout, ale včas semkla rty. Richard letí za babičkou poprvé, jako by zaslechla matku před pár dny. Můžu se na tebe spolehnout, že ho provedeš?
Doposud trávil většinu roku na hranicích se šatchrany, kde trénoval a studoval. Vracel se jen na Vánoce. Proč se sakra najednou zjevil uprostřed prázdnin?
Lukas, Dominik a Rebecca, přátelé, k nimž se temné rodinné tajemství ještě nedoneslo. Amanda se s nimi seznámila, když jí bylo deset a její prarodiče se přestěhovali na tuto bohem zapomenutou planetu zmítanou bouřemi, aby znalostmi a zkušenostmi podpořili místní výzkumnou stanici.
První den v pekle se tehdy proměnil v divokou jízdu. Děti zažívaly na stanici i mimo ni nejrůznější dobrodružství. Loni dokonce ukradly Rebečině babičce vznášedlo a dojely na opuštěnou stanici. Letos si to chtěli zopakovat.
Letuška je vyzvala k opuštění transportéru a Amanda zacloumala přezkou, aby se rozpojila, pak vyrazila. Richard vzal zavazadla a mlčky ji následoval.
Prošli vnějšími dveřmi transportéru do hangáru, kde na ně čekala babička. V béžové pracovní uniformě vypadala opět o něco menší a křehčí. Vlasů jí ubylo a oči zapadly hlouběji, přesto v nich hrála jiskra radosti, když roztáhla ruce. Sevřela Richardovi paže a stáhla ho níž, aby ho pořádně objala. Jeho ocas sebou zazmítal.
„Nerosteš nějak moc?“ zeptala se a on zavrtěl hlavou. „A co ty, má drahá?“ obrátila se na vnučku a pevně se k ní přitiskla. „Jsi jako růžička. Říkala jsem dědovi, že by si měl obstarat laserovku na tvoje nápadníky.“
„Babi,“ hlesla Amanda.
„Už se po tobě ptali,“ dodala a konečně ji pustila. „Ale osobní strážce je lepší než děda, co?“ mrkla na Richarda.
Nikam se mnou nepůjde, dralo se Amandě na jazyk, ale svědomí ta slova nepustilo dál. „Babi,“ začala, když stará žena zamířila k východu. „Jsou to moji kamarádi,“ zkusila citlivě naznačit.
„Jistě. Na začátku jsou všichni jen kamarádi,“ zasmála se stařenka.
„Tak jsem to nemyslela.“
„Jurkovi už se nemohou dočkat, až si tvého bratra prohlédnou,“ pokračovala, aniž by zpomalila. „Snad ti to nebude vadit, Richarde.“
Voják zavrtěl hlavou.
„Spoléhám se, že ho se všemi seznámíš. My s dědou nemáme na plkání kdy.“
„Vy jste řekli Lukasovým rodičům–?“ Amandě přeskočil hlas.
„Tohle je moc malá stanice na to, abychom něco tajili, Mandi. A když s vámi pojede vesmírný voják, klidně zavřu obě oči, aby sis mohla vypůjčit klíčky od dědovy Wesly," spiklenecky mrkla.
„Ale–?“
„Snad sis nemyslela, že nám vaše loňské dobrodružství uniklo, beruško?“
Chodba skončila a před nimi se otevřela ohromná hala. Vlevo se tyčila vrata k moderní skleněné přetlakové komoře. Široký pruh skla se táhl od země až ke stropu polokoule a ještě dál, dokud výhled ven nezakryly neprůhledné stěny dalších budov.
„To by mi rodiče dali, kdyby se ti něco stalo,“ drmolila babička. Pak vytáhla klíčky a vložila je Richardovi do kapsy jeho černé vycházkové uniformy. „Ty už jsi vznášedlo řídil, viď?“
„I strážní loď,“ přitakal.
„Hoď kufry na vozík, Richarde, a běž se seznamovat. Už na vás čekají,“ ukázala prstem přes fontánu k jednomu z obchodů.
Amanda stočila zamračený pohled tím směrem a strnula. Stáli tam. Rebecca se dvěma copy. A Lukas se znuděným výrazem a pětiletým klučinou, který poskakoval kolem něj a mával přitom nějakou hračku.
Polkla a vydala se za nimi s temným stínem v zádech.
„Ami,“ přihnal se k ní Lukasův bratr. „Moje lítací autíčko nefunguje.“
„Aha,“ pokrčila rameny. Oči všech se upíraly na černého tvora za ní. „To je Richard.“
„Jichajde,“ oslovil ho špunt. „Moje lítací autíčko nefunguje.“
Voják si od něj hračku se zájmem vzal.
„Skvělé,“ usmál se Lukas. „Věděl jsem, že z něj bude dobrá chůva.“
Rebecca rychle sevřela Amandu v náruči. „Že jsi mi nic neřekla,“ vyčetla jí šeptem.
Lukas ji obemkl pažemi hned po ní. „Máš klíčky?“
„On je má,“ odpověděla divže neskřípala zuby. To se celá naše komunikace ponese šeptem?
„V horní kapse?“
„Jo.“
„Nedošly baterky?“ tipnul si Richard.
„Bingo!“ Lukas teatrálně zatleskal.
„Nechce mi je koupit,“ žaloval hoch.
„Proč?“ zeptal se Richard Lukase.
„Proč jo? Za hodinu bude chtít zmrzlinu. Tak velký kapesný nemám,“ poplácal si kapsu na hrudníku.
„Jsi lháš!“ vyprskl prcek.
„Ale kdyby ses nám předvedl…,“ Lukas upíral pohled do žlutých mimozemských očí, jako by ho vyzýval na souboj.
Richard povytáhl obočí, zatímco jeho ocas provedl kličku, jako by psal do vzduchu otazník.
Lukas trhl hlavou vzhůru ke skleněnému stropu. „Vylez tam nahoru. Na kupoli. Po stranách jsou úchytky.“
„Kvůli baterkám?“
„Kvůli výletu. Chceš přece s námi, ne?“ ušklíbl se Lukas. „Baterky jsou tam. V černým váčku. Nad ránem jsem si hodil rozcvičku, žeo Rebecco?“
„Pjosím,“ chytil se ho Lukasův bratr.
„Ale bez dýchací masky,“ přisadila Rebecca.
Richardův pohled se stočil k Amandě.
Měla bych stát při něm, ozvalo se svědomí, ale nedokázala nic prodrat přes stažené rty. Nesnášela ta teatrální představení, ale jestli se chtějí její přátelé pobavit… Možná ho Lukas vyzval proto, aby se ho zbavili a mohli si užívat jako loni. Ve čtyřech.
Amanda přikývla. „Bez dýchací masky. Na jeden nádech.“
„Pjosím,“ zopakoval chlapec a byla to zřejmě jediná upřímná prosba.
„Snad se nebojíš,“ popíchl ho Lukas. „Nahoru je to padesát metrů. Dal jsem to za dvě a půl minuty. Ale já jsem pomalej člověk, žeo? Bez výcviku.“
Richard odepnul z opasku dýchací masku a podal ji Amandě.
„Můžeš s ním letět jako plvní,“ navrhl klučina a vtiskl mu do dlaně hračku i s ovladačem. Nato povyskočil, aby vojáka objal.
„Dík,“ Richard chlapce poplácal po zádech, vložil autíčko do pouzdra na opasku a vydal se ke dveřím.
„Pustí ho ven?“ strachovala se Amanda.
„Proč ne?“ ušklíbl se Lukas.
„Bez dýchací masky?“ podtrhla.
„Je to emzák,“ namítl Lukas. „Nic se mu nestane.“
„Má to divadlo nějaký smysl?“ ušklíbla se.
„Uvidíš,“ usmál se Lukas a sebral jí masku z rukou. „Šoupni se kousek vedle, ať na mě nevidí,“ postrčil Amandu víc doleva, když se Richard u přetlakové komory otočil.
„Na co nemá vidět?“ strnula.
„Trochu ho potrápíme, ne?“ naznačil, pak se ozvalo několik cvaknutí.
Richard vstoupil do skleněné místnosti a bylo znát, jak se zhluboka nadechl.
Vnější dveře se začaly otevírat. Richard se mrštně protáhl ven ještě dříve, než byly dokořán. Dvěma dlouhými skoky se dostal k bílému panelu vedle proskleného pásu. Odrazil se jako kočka a vzápětí natáhl tělo jako pružinu. Zachytil se rukama tři metry vysoko. Nato se dal do šplhání.
„Ty píčo,“ vydechla Rebecca šokovaně. „Bude tam rychleji, než jsme doufali.“
„Suk ho zdrží,“ namítl Lukas, pustil dýchací masku na zem a obrátil se na brášku. „Tak co, Petere? Obchod?“
Ten s našpulenými rty natáhl ruku.
„Obě,“ popohnal ho Lukas. „Hezky z ruky do ruky.“ Čtyři dlaně si předaly své poklady jako v nějaké mafiánské hře. Nato Amandě před očima zacinkaly klíčky od vznášedla.
„Večer dostaneš metál, kámo!“ pochválil Lukas Petera. „Startujem! Dřív než se to zvíře dostane na zem.“
Amanda jediným pohledem zhodnotila svoji cestovní uniformu. Pro pobyt mimo stanici to stačilo. Dýchací masku měla u pasu. Jen náhradní náplně jí chyběly. Na nocování nebyla připravená. Než ale stačila otevřít ústa, Lukas jí stiskl ruku a vyrazil k přetlakové komoře.
„Neboj, Mandi,“ zasmála se Rebecca. „Zásoby máme na bezpečném místě.“
Nato se všechno odehrálo jako v nějakém snu. Zavírající se skleněné dveře. Šum přetlakové komory. Prsty na límci, jestli je helma upevněna. Pak se vnější dveře rozjely do strany. Odraz. Zaskučení kamínků na tvrdé zemi, po níž sjely její pevné boty. Lukas ji táhl nejkratší cestou ke vznášedlům. A ona se naposledy ohlédla po černé ještěrce vysoko na kupoli.
Richard jejich pohyb zaznamenal. Stočil k nim hlavu a vytřeštil oči, ale zakřičet nemohl, protože zadržoval dech. Vzápětí se vzduchem mihl jeho ocas. Jednou rukou strhl krytku z ostří a plynule máchl na druhou stranu. Přesekl uzel, který držel balíček s baterkami na posledním úchytu a bez zaváhání se sklouzl po skle dolů. Na zem dopadl jako ohromná kočkovitá šelma.
„Ještě poběží pro masku,“ zaslechla Lukase. To už zpomalovali před Weslou. Vůdce bandy stiskl tlačítko zámku a vzal za kliku. Rebecca ho napodobila u zadních dveří jen o vteřinu později.
Amanda musela stroj oběhnout. Najednou se zarazila. „Kde je Dominik?“
„Na ošetřovně, Mandi,“ osvětlila jí Rebecca. „Nemůže s námi.“
Lukas už strkal klíček do zapalování. „Sedej sakra, jestli nechceš přijít o zábavu.“
Amanda zkoprněle dosedla vedle kamarádky a zklamaně se zahleděla na prázdné místo před sebou. „Opravdu chcete jet bez něj?“ zauvažovala, ale stroj se roztřásl a zvířil prach. Pak se nejistě rozkolébal.
„Nemáme na vybranou,“ přikývla Rebecca.
„Tohle je záchranná mise, Mandi,“ osvětlil jí Lukas a ohlédl se, aby vycouval z řady. Postupoval pomalu a nervózně si kousal ret.
Amanda se ohlédla také a vykřikla. Na skleněnou zeď za nimi dopadla černá ruka. Hned za ní cenila zuby Richardova tvář. Znovu udeřil do skla, dopnul si dýchací masku a rozběhl se k přetlakové komoře.
Lukas otočil stroj o devadesát stupňů a opatrně se rozjel podél dalších vznášedel. Jen dva metry… jen jeden a budou na volném prostranství. Ve chvíli, kdy se motor rozjel naplno, se přetlaková komora začala otevírat.
„Jeď, jeď, jeď!“ řvala, Amanda.
„Z nuly na sto!“ zavelel Lukas a displeje se divoce rozblikaly, jak ždímal ze starého stroje vrcholové výkony.
Než se Richard protáhl ven, měli náskok deset metrů. Voják vyrazil prudce, až se Amandě zastavilo srdce. Jestli dvakrát pořádně skočí… Ale pak začala vzdálenost mezi nimi narůstat.
Amanda se s úlevou zasmála. Pak sebou Richard nezvykle škubl, jako by zakopl. Přitiskl ruku na dýchací masku a zpomalil. Trhl hlavou, jako by kašlal. Stáhl si přístroj a zastavil úplně. Zadíval se na displej.
Lukas taky zpomalil. Sledoval celé dění ve zpětném zrcátku a spokojeně se usmíval.
Náhle voják zacvakl přístroj na opasek a znovu vyrazil vpřed.
„Přidej, kurva!“ zaječela Rebecca. „Ještě se drží!“
Lukas se znovu rozjel, ale tentokrát pomaleji.
„Rychle, kurva!“ vykřikla Amanda. „Proč nejedeš?“
„Protože chceme, do prdele, vidět, jak to vzdá.“
Jenomže Richard to nevzdával. Napjal svaly a přidal, jako by věřil, že na něj čekají. Lukas zaklel a vyhnal výkon na maximum. Znovu se za nimi zvedl oblak dusivého prachu až blížící se černou postavu zcela zahalil.
„Zadrží dech až na hodinu,“ sdělila mu Amanda. „Jeď sakra pryč!“ Svědomí se na ni dívalo vyčítavýma očima mámy a babičky. Co řeknou, až se Richard vrátí zpět bez klíčů a bez Amandy?
„Jak pryč?“ zahleděla se na ni překvapeně Rebecca.
„Jen si hrajeme,“ objasnil jí Lukas a znepokojeně sledoval zpětné zrcátko.
Prach se usazoval pomalu. Amanda odhadovala rychlost běžícího a počítala vteřiny. Ale neobjevoval se. Lukas stočil stroj stranou, aby lépe viděli.
Richard stál v předklonu a dávil. Pohlédl na ně a udělal několik kroků vpřed. Nato ho kašel znovu zastavil.
„On blije?“ ptal se Lukas.
„Spíš se dusí,“ zděsila se Rebecca.
Voják náhle vyrazil. Ústa dokořán a kolem rtů husté sliny. Odplivl si. Pak se mu zvrtla noha. Dopadl na koleno, ale sebral se a s kašláním a dávením provedl několik kroků, než se zhroutil úplně.
„Proč se nevrátí zpět?“ šeptala Amanda.
„Zastav,“ vyzvala Rebecca Lukase.
„Proč?“ divila se Amanda.
„Protože je to tvůj bratr, ne?“ ušklíbla se.
„Prý za něj vaši splácí nehorázný prachy,“ osvětil jí Lukas, že na stanici se opravdu nic neutají. „Asi by nebyli radostí bez sebe, kdyby se udusil.“ Sešlápl brzdu a stroj zastavil.
Amanda vzala neochotně za kliku a pootevřela dveře.
„Jestli se vrátí a všem vyzvoní, že jsme ujeli, přijdou si pro nás dřív, než chceme,“ dodala Rebecca.
„K čertu,“ ulevila si Amanda a konečně vystoupila.
Richard zaostřil na vznášedlo. Z posledních sil se zvedl a vratce vykročil. Amanda k němu doběhla a nastavila mu rameno. Opřel se o ni. Dýchal těžce, chrčel a pískal. Oči měl protkané tmavými žilkami. Každý druhý krok odplivl stranou hustý plicní hlen.
„Byl to test, ok?“ utrousila. „Jen hra.“
Přikývl.
„Tak co je, kámo?“ Lukas vylezl ze vznášedla. „Tohle je dýchatelná atmosféra. Rostlinky, zvířátka. To bys měl zvládnout, ne?“
Richard se opřel o kapotu a naposledy si odplivl. Pak si otřel rty.
„Vepředu je místo,“ navrhla Amanda.
„Utěsníme vznášedlo a dáme vyčistit vzduch,“ doplnil ji Lukas.
Richard zavrtěl hlavou. „Nemůžu.“
„Co nemůžeš?"
„Začala přeměna plic. Už to nemůžu vrátit. Ne hned. Nejdřív za pár hodin. Musíte nechat okna otevřená.“
„Pro mě, za mě,“ mávl Lukas rukou. „Máme masky.“
„Pospěšte si,“ stáhla Rebecca okénko. „Musím hodně daleko a bouře se blíží.“
Richard se vmáčkl na sedadlo spolujezdce. Tvář stočil ven. Trhal rameny, jak bojoval s každým nádechem.
Lukas vyhnal otáčky na maximum, až je to zabořilo do sedadel. A stanice za nimi se začala rychle zmenšovat.
„Proč musíme daleko?“ zeptala se konečně Amanda.
Rebecca se na ni zadívala a v tom pohledu bylo něco, co moc dobře znala. „Naši si taky koupili…“ Kývla hlavou k přednímu sedadlu.
Amanda jí soucitně stiskla dlaň.
„Ale ne. Já jsem ráda,“ obrátila Rebecca okamžitě. V očích jí zajiskřilo. „Vypadá tak cool! Jenomže zrození by mělo proběhnout za pár dní. A naši chtějí, abych u toho byla.“
„Takže musíš odletět?“
„Zítra ráno.“
„A už se nevrátí,“ doplnil Lukas.
„Zrození doprovází jakýsi šatchranský rituál.“
„Začlenění,“ zasýpal Richard.
„Musím se to naučit a správně provést,“ zašklebila se Rebecca. „Chci zůstat a užít si prázdniny. Učeního mám dost přes rok, no ne?“
„Začlenění je důležité,“ oponoval Richard.
„Tys u toho taky byla?“ obrátila se Rebecca na Amanadu.
„Ne.“
„A proto se chováš takhle,“ vyčetl jí Richard.
„Jak takhle!?“ vyjekla. „Ještě jsem nebyla na světě, když ses narodil!“
„Mohla jsi to udělat kdykoli později,“ připomenul jí, co od ní čekal každé Vánoce.
„No tak se mi nechce!“
Richard se náhle otočil a zamračil se na ni, až jí přeběhl mráz po zádech. „Jenomže začlenění dělá to pouto! Svazuje rodinu do pevného celku!“ Naráz vyprskl, co v sobě očividně dusil. Bylo to tak náhlé, že se znovu rozkašlal. Pohotově se naklonil k okýnku a začal dávit. Ocas mu v křeči, která ho zachvátila, vyklouzl z pod nohy a opřel se do Lukase. Ostrá špice jen o vlásek minula jeho pravou ruku.
„Co, kurva, děláš?!“ vyjekl řidič a vznášedlo sjelo z cesty. Okolí bylo porostlé řídkými trsy trávy, mezi nimiž se vzdouvaly kopečky nebo skrývaly prohlubně. Občas zahrozily kamenné solitéry. Nejhorší ale bylo staré haraburdí, které tu zbylo po vědeckých výpravách. Někde pár prázdných barelů. Jinde kostra bagru.
Lukas zděšeně kličkoval, zatímco dupal na brzy.
„Doleva!“ zahromoval Richard a hrábl mu pod ruce.
„Tam je díra!“ protestoval Lukas, ale přeprat ho nedokázal.
Čelně najeli na bednu, která se rozpadla na třísky. Za ní ležel kus zrezivělého stroje. Ozvala se rána. Zaslechli skřek kovu, jako by se vznášedlo zespodu páralo. Nadskočili a náhle se ocitli na okraji dva metry hluboké jámy. Vypadala jako kráter a bunkr v jednom. V následující vteřině do ní sjeli. Sprška zeminy pokropila čelní sklo a jančící displeje pohasly.
Amanda narazila tváří do sedadla před sebou a rozplakala se. Rebecca se krčila zaklíněná mezi sedačkami a celá se třásla.
„Neviděl jsem ji. Ani nebyla na mapě,“ ukazoval Richard na mrtvý displej.
„Jasně že ne!“ vyjel na něj Lukas. „Byl to náš starý úkryt. S Dominikem jsme to kopali skoro rok! Nikdo o ní neví, takže ji ani nikdo nemohl zanýst do mapy. Kurva! Když žiješ na tak malé stanici, máš tucty úkrytů, kam se před všemi schovat.“ Rozepl si pás a vylezl ven.
„Můžeme k té základně dojít?“ Richard ho následoval.
„Jasně že můžeme. Zbývá necelejch sedm kiláků. Jenomže tam jsme se schovat nechtěli. Jen naložit zásoby a vyrazit jinam. Tam nás totiž budou hledat hned, jak se setmí. Každej doma ví, kam jezdíme.“
Rebecca vystoupila a zahleděla se na tu spoušť.
„Možná by bylo lepší, kdyby ses toho začlení zúčastnila,“ oslovil ji Richard tiše.
„Ještě se přiznej, žes to udělal schválně, aby odletět musela!“ vyprskla Amanda.
„Byla to nehoda,“ hájil se voják.
„Byl to tvůj ocas,“ připomenul mu Lukas.
„Chytla mě křeč z toho kašle. Z toho vzduchu, co tady je a který teď musím dýchat!“
„Nikdo tě nenutil běžet za námi,“ ohradil se Lukas.
„Babička chtěla, abych byl s Amandou. Aby se jí nic nestalo.“
„Ale kdybys tu nepřekážel, potom by se mi nic nestalo. Chápeš?“ přisadila si Amanda.
„Byla to nehoda,“ hlesla Rebecca smířlivě. „Nehody se stávají.“
„Jako znamení, že kráčíme špatným směrem,“ doplnil Richard.
„Jestli je tohle znamení, tak jen toho, že mít černýho emzáka za bratra je prokletí,“ udeřila na něj Amanda.
Zalapal po dechu.
„Neustále mi tímto stylem likviduješ přátele! Seš velkej! Seš neohrabanej! Všude překážíš! A do toho ten tvůj ocas! Ani se nedivím, že se tě každej bojí, a pak se nechce bavit ani se mnou!“ Vychrlila to na něj jako ledovou sprchu.
„Ale pokaždé sis nové přátele našla. Já zůstal sám,“ hlesl a odvrátil se. Několika prudkými kroky se dostal na vrchol jámy. Ocas mu pomáhal v odrazech a zdálo se, že už dýchá dobře. Během chvíle zmizel za okrajem.
„Mandi.“ Rebecca nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Co je?“ utrhla se i na ni. „Je to pravda. Smíšená rodina je peklo. Vsadím se, že až sem přijedu příště… Co příště! Hned zítra mě přivítáte tou stupidní otázku: bráchu máš s sebou? – Jo, jasně, že ho mám s sebou,“ teatrálně předvedla odpověď. „Kam by asi tak na téhle pitomé prťavé stanici šel? Co by dělal? Psí oči na babičku, aby mi to dala pořádně sežrat? A potom přijdou výmluvy. Těch pár dnů se mi dokážete vyhýbat a pak odletím. Konečně!“ Amanda se otočila a zkusila vyběhnout nahoru jako Richard, ale smekla se jí noha a ona sklouzla zpět.
„Támhle je provaz,“ ukázal jí Lukas směr. „Odtud není lehké se dostat.“ Zatímco se dohadovali, zkontroloval zásoby v batohu a taky obsah kufru. Amandina babička je zásobila vším, co považovala za důležité. Teď byl připraven vyrazit. Odhrnul v jednom místě nánosy hlíny a zvedl ze země špinavé lano. Konec podal Rebecce a pomohl jí nahoru. Potom se vrátil pro Amandu.
„I ty si myslíš, že jsem já ta špatná?“ studovala jeho zamračenou tvář.
„Vadí mi, že nám nevěříš a hážeš nás do jednoho pytle s ostatními,“ přiznal. „S bráchou nebo bez něj… Záleží na tom? Proč by parta nemohla být větší?“
„Tvůj brácha do ní taky nepatří.“
„Zatím do ní nepatří, protože je malej. Pár mincí na automaty s vesmírným Máriem mu udělá větší radost než naše výprava. Hele, možná mi každej den leze krkem, ale takhle bych mu to do ksichtu nikdy neprskl. Tahle stanice je pro takový chování fakt moc malá.“ Vtiskl jí do dlaně provaz a druhou rukou ji chytil na boku, aby ji postrčil nahoru.
„Ty samozřejmě žiješ v tom velkým vesmíru. Richard je ve výcviku na hranicích, moc často ho nevídáš, co? To je pak snadný hodit na něj všechny osobní prohry. Jak jsi to řekla? Pár dní výmluv a potom konečně odletí.“
Lukas zmlkl, jak za ní funěl a soustředil se na měkkou hlínu pod nohama. „Nemyslíš, že ti to má něco říct?“ ozval se, když byli nahoře, pak se rozhlédl.
Po Richardovi nebylo ani stopy. Rebecca stála několik metrů daleko. Opírala se o zrezivělou cisternu a civěla někam na zem. Amanda s Lukasem k ní vykročili a brzy zaslechli vojákův hrubý hlas.
„Tohle znamená důvěru, bez ní se v rodině neobejdeš.“ Richard seděl na zemi. Ocas měl přes stehno a ostrou špicí ryl do půdy obrazec uvnitř metrového kruhu.
Amanda protočila oči. Kolikrát tohle už slyšela?
„Základem je pach. Novorozenci se velmi intenzivně vtiskne do paměti,“ dodal a zvedl pohled k Amandě.
Už zase mi to vyčítá, uvědomila si a založila ruce na prsou.
„Máte dost vyvinutý čich, co?“ poznamenal Lukas.
„Jako zvíře,“ podtrhla Amanda.
„Náhodou je to zajímavý,“ zastala se ho Rebecca. „A vědecky podložený.“
„Jo, asi jako ty psycho kejkle, kdy tě někdo chytá, jak padáš dozadu,“ ušklíbla se.
„Zkoušíš si rituál nanečisto, nebo co?“ zeptal se Lukas Rebeccy.
„Proč ne? Má smysl utíkat?“
„Já jsem připraven. Sedm kiláků do dvou hodin dáme. V opačném případě bysme měli raději zamířit domů.“
„Proč?“ chtěl vědět Richard.
„Protože se blíží bouře a tady není kam se schovat. Proto jsme vyrazili tak rychle.“
„Bouře nás příhodně uvězní tam, kam za námi nebudou moct přijet,“ vysvětlila Rebecca jejich ďábelský plán.
„Ale o tomhle místě se taky neví. Co vznášedlo?“  navrhla Amanda.
„Málo zásob, málo místa, tenký plechy. Kdo ví, jak dlouho bouře potrvá. To bych neriskoval,“ zavrtěl Lukas hlavou.
„Jenomže na tý starý stanici nás najdou,“ namítla Amanda.
„Nebo nás bouře chytne dřív,“ Richard položil na zem dlaň, jako by cítil něco nezvyklého. Vzápětí se mu na zápěstí rozblikal nátepník.
„To je Rarach,“ osvětlil mu Lukas nevzrušeně a ukázal směrem k pohoří, které místy vykukovalo z hustých prašných mračen. „Sopka. Poslední dobou trochu kašle.“ Náhle se ten nejhustší mrak pohnul. Nafoukl se, jako by se zevnitř dralo něco na povrch, a z jeho středu vyrazil černý kouř. Lukas okamžitě zaktivoval vlastní chytrý náramek, který mu mohl sdělit víc. „A kurva!“
„Blíží se to,“ vyčetl Richard ze svého přístroje. „Deset minut, maximálně.“
„Je to jen prach, ne?“ svraštila Amanda obočí.
„Je to bouře.“
„Neměla dorazit až za dvě hodiny?“
„Rarach spustil další melu. Nebo to přes pohoří nebylo vidět, což je ještě horší.“
„Musíme se schovat!“ vyjekla Rebecca a rozběhla se ke vznášedlu. „Jakýkoli úkryt je lepší než žádný.“
Amanda ji následovala.
„Dá se v tom dýchat?“ zaslechla Richarda, když klouzala dolů.
„Napadlo tě zaběhnout domů?“ tipl si Lukas.
Amanda se ohlédla, aby viděla, že bratr přikývl.
„Vim já? Nejsem voják.“ Lukas se nahoře zastavil a rozhlédl se. „Mám tady plachtu. Ty se podívej po něčem těžkém, co můžem dát nahoru.“ Seběhl dolů a vrhl se na kusy starého haraburdí. Pak začal tahat něco, co vypadalo jako vojenská plachta. Amanda i Rebecca mu podaly pomocnou ruku.
„Zajistíme ji kameny,“ osvětlil jim a ukázal na hromadu hned vedle.
Když se Richard vrátil s těžkým kusem kovu, který s hekáním táhl za sebou, měli už polovinu vznášedla přikrytou a zajištěnou.
„Vlezte si dovnitř,“ houkl na ně. „Sem mi zapiš souřadnice,“ vtiskl Amandě do ruky kus nějakého papíru a tužku.
„Richarde –,“ zavrtěla hlavou, ale on se otočil a vyběhl vzhůru, aby přitáhl další ještě větší kus. „Lukasi, to ho necháme odejít?“
„Pro pomoc? No jasně,“ přikývl, jako by nepochopil, že mu to měl zakázat. „Žene se sem jižní valch, to je fakt průser. A hned po něm klasika ze západu. Jen doufám, že se ty dvě mrchy nespojí. Kdybysme byli na staré základně, neměl bych strach. Ale tady? Budeme se modlit, aby pro nás ze základny vyrazili už teď. Protože jestli jsme to neutěsnili dobře a to svinstvo se dostane dovnitř a k našim dýchacím maskám…“ Lukas nedopověděl. Sebral Amandě z rukou lístek a zapsal souřadnice za ni.
„Co když to nezvládneš?“ vyjekla na Richarda, když pustil plech, aby si číslice schoval do opasku.
Zadíval se jí do očí a poprvé v nich viděla strach. „Tahle planeta není na seznamu životu nebezpečných,“ pronesl.
„Nemáš dýchací masku.“
„Nemám jen náplň s lidským vzduchem. Spustím si venkovní filtr,“ pronesl a rovnou to udělal. „Tak se dovnitř dostane jen minimum těžkých částic.“
„Je to daleko.“
„Osm kilometrů. Plíce mám plně přizpůsobené, jsem bojeschopný. Zvládnu to za půl hodiny.“
„Zalez už dovnitř, Amando,“ křikl na ni Lukas a Richardovi věnoval gesto se sevřenou pěstí pro štěstí.
Černý voják krátce kývl a chytil plachtu.
Amanda dosedla na zadní sedadlo a zavřela dveře. Vzápětí je sevřela tma. Následoval šramot a skřípění, jak je Richard pohřbíval pod kusy plechu. Pak nastalo ticho. Už teď měla dojem, že nemůže dýchat. Lukas se sakrováním zkoušel nastartovat nebo spustit záložní zdroj pro nouzové utěsnění. Když se rozsvítilo tlumené světlo, vypadalo to jako úsvit naděje. Pak se jim nad hlavou s kvílením přehnal vítr, po něm do plechů zabubnovala sprška kamínků. Amanda se roztřásla.

*

„Oni na tu základnu nedorazili, Edmunde,“ zopakovala Amandina babička a nasadila si helmu.
„To nemůžeš vědět,“ oponoval jí. „Když řádí jižní valch, nefunguje žádná komunikace, ani signalizace.“
„Prostě tam zajedu a přesvědčím se. S tebou nebo bez tebe.“
Edmund se zahleděl na klíčky obrněného vozu, který jako jediný dokázal ustát rozmary téhle divoké planety. Nechtěl jí je dát, ale neměl na výběr. Amanda a ten černý nebyli jediní pohřešovaní. A jestli se něco stane místním dětem, odejdou nejen jejich rodiče a to stanici položí úplně.
Najednou se ozvala rána. Malý chlapec, který seděl na sedačkách před tvrzeným sklem a doposud jen houpal nohama a hleděl na tu zkázu větrů, prachu a kamínků tam venku, vyskočil. „Moje lítací autíčko!“ vykřikl a opřel se čelem o sklo.
Babička k němu stočila pohled. Bylo to jen pár minut, co dohrál svoje videohry a rozbrečel se, že mu černý Jichajd sebral hračku. Přesvědčila ho, aby na vojáka počkal, ani nevěřila, že tam vydrží tak dlouho. Tahle věta ji ale překvapila.
Přesunula se k chlapci blíž a zahleděla se, kam ukazoval. Hračka ležela na zemi. Přední část byla srolovaná, jak prudce narazila na sklo. Kola obrácená vzhůru se točila, než je pokryl prach.
„Chcíplo,“ hoch se rozbrečel.
„Richarde!“ vykřikla babička a zacvakla dýchací masku do helmy a límce. „Všichni muži se mnou! Tam venku je můj vnuk!“
Vyrazila k přetlakové komoře. Její manžel a další znepokojení kolegové za nimi. Všichni v odolných skafandrech.
Kdosi sebral hračku ze země, aby ji vrátil Peterovi. Ale pak se na ni zahleděl a vytáhl zevnitř zmačkaný kus papíru.
Černé nehybné tělo našli asi dvě sta metrů od stanice. Odnesli ho na ošetřovnu a vyrazili zachránit zbytek výpravy.

*

Vzdálené hlasy zněly v lomozu silného větru jako fata morgána. Amanda civěla na Lukase a Rebeccu a čekala, kdo první přizná, že to slyší taky. Pak vrzly pláty kovu a vzápětí se hnula i plachta.
„Dokázal to!“ vyjekla Rebecca a Lukas skočil po klice. Chvíli nato už se šplhali ven z jámy a cpali do bezpečí vozu.
Uvnitř seděl malý Peter a mračil se jako klubko čertů. V ruce potlučenou hračku. „Mám po autíčku!“ vyčetl Amandě. „Kvůli tvýmu bjáchovi!“
„Richard to až ke stanici nezvládl,“ pronesla babička, v očích slzy. „Než ztratil vědomí, poslal nám souřadnice,“ poukázala na hračku.
Proto je chtěl na papíře, blesklo Amandě hlavou. On to věděl…
„Ale žije, ne?“ zeptal se Lukas.
K Amandině úlevě babička přikývla.
„Nenávidím ho!“ pokračoval Peter. „Už mu nikdy nic nepůjčím!“
Amanda ho objala: „Kdybys mu ho nepůjčil, byl by Lukas mrtvý. To autíčko nás zachránilo. A můj brácha je hrdina.“

Autorka: Marie Domská
Název: Záchranná mise
Korektura: David Hálek
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Marie Domská (* 1982)
Narodila se v Hulíně, v současné době žije v Černé Hoře nedaleko Brna. Vystudovala učitelství a nyní učí angličtinu na střední škole. Psát začala v patnácti letech převážně fantasy. V poslední době se věnuje sci-fi. Novely Kchrat (2019) a Voják nepláče (2021) zvítězily v Ceně Karla Čapka a další povídky ze stejného světa se každoročně objevují v časopise XB-1 už od roku 2018, kdy povídka Ujasnit si hranice získala 3. místo v soutěži Daidalos. S nakladatelstvím Host chystá debutový fantasy román Sivá krev, který vyjde letos v červnu. Následovat by měly sci-fi romány, v nichž se doposud publikované povídky propojí v souvislý příběh.