SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Když jsem dostal otázku na svůj nejoblíbenější film, napadl mě Matrix, Pán prstenů a Hobit. První dva jsou legendární a není je potřeba představovat, rozepíšu se pro dnešní filmovou srdcovku o trilogii Hobit.
Představte si, že máte oblíbený film s propracovaným světem, a poté, co skončí, si říkáte, že by vás zajímalo, jak to bylo s tím a tamtím, a chtěli byste ještě nějaký přídavek. A pak jej dostanete. Přesně takový je Hobit – pořádný přídavek do Středozemě. Pokud Pána prstenů milujete, tak vám porce nových příběhů ze světa Středozemě udělá neskutečnou radost, pokud vás nenadchl, Hobita ani nezapínejte.
Hobit: Neočekávaná cesta začíná celou trilogii a dělá parádní práci: v epické úvodní scéně představuje hlavního záporáka a pointu celého příběhu. Film se následně posouvá v čase do Dna pytle, kde starý dobrý Gandalf dává dohromady družinu na dalekou výpravu. V družině je 13 trpaslíků, kouzelník Gandalf a mladý hobit Bilbo, během prvního večera dojde k jejich seznámení i představení cíle, a pak už hurá na výpravu.
Po poklidnější pasáži tak začíná akce. Ta je svižná, zábavná a dostatečně variabilní, zakončená uklidněním v Roklince. Roklinka! Pořádná dávka nostalgie spojující úžasné místo a oblíbené postavy z Pána prstenů s hodně příběhovým jednáním Bílé rady. Gandalf odhaluje, že výprava trpaslíků není úplně obyčejnou poutí, nýbrž odvážným tahem v jeho partii o budoucnost Středozemě s dalekosáhlými dopady. Ačkoli všude vládne mír, zlo zahalené mlhou úkladů a nástrah pomalu nabírá síly. Právě tyto občasné střípky z Gandalfovy vysoké politiky a pohled na Středozem ze širšího kontextu trilogii odlišuje od jejího předchůdce a dává sérii hloubku.
Po Roklince přichází první ze scén, které jsou přímým důsledkem obrovských produkčních problémů trilogie (mimo jiné výměna režiséra těsně před spuštěním natáčení): a totiž scéna, která je úplně zbytečná a pouze natahuje čas. Ano, vizuálně pěkná scéna. Ale to je vše. Naštěstí jich v tomto díle není moc, převažují ty pro příběh důležité. Film končí akčním střetem s hlavním skřetím záporákem, titulky a jsme v polovině putování.
Jak jsem se u prvního dílu rozepsal, tak u Hobit: Šmakova dračí poušť budu stručný – z filmu je hodně cítit rozhodnutí udělat ze dvou plánovaných filmů trilogii (které dokonce padlo až během natáčení), mnoho scén je efektních, hezkých a zbytečných a mám problém vypíchnout nějakou významnější věc, která se ve filmu stala. Film spíše slouží pro postavení solidních základů do závěrečného dílu: představení lidí z Jezerního města, více se poodhalí plány nepřítele a také budeme mít možnost navštívit elfí říši v Temném hvozdu.
Hobit: Bitva pěti armád je parádní završení trilogie – prostředí, postavy i zápletky byly ustaveny, nyní už nemusíme ničím ztrácet čas. Film má tři dlouhé akční dějové linky a je to jízda. Osobně mám nejradši tu prostřední, která probíhá v Dol Gulduru: je epická i nostalgická zároveň, úplně jiná než zbývající dvě a její vyvrcholení přímo vede k počátkům Pána prstenů. Třetí a nejdelší linka je finální bitva armád dobra a zla a patří k těm lepším, které jsou ve fantasy filmech vidět (dobrá, až na některé reálnou fyziku popírající efekty :-).)
A po grandiózní bitvě přichází loučení a cesta domů.
Oproti trilogii Pána prstenů, která se soustřeďuje primárně na putování družiny a jejich členů, Hobit dává hodně prostoru i vyprávění historie Středozemě. Dozvídáme se více o elfech nebo můžeme sledovat vývoj a historii pána prstenových přízraků, nestrašlivějšího Sauronova služebníka. Ve filmu se objevuje Saruman a můžeme vidět, jak pomalu směřuje ke svému pádu do temnoty. No a samostatnou kapitolou je pak vykreslení pozadí nesmiřitelného nepřátelství mezi skřety a trpaslíky, které dostává hodně prostoru, a dozvíme se zase něco nového o Morii.
Líbí se mi postava Radagasta, který představuje přesný opak Sarumana: velké věci jsou mu naprosto volné, naopak se stará hlavně o život všech tvorů, i těch nejdrobnějších. Díky němu trio čarodějů dává větší smysl a více zapadá do světa Středozemě, Gandalf vyniká jako rovnovážný prvek, kombinující moudrost Sarumana i soucit Radagasta.
Trilogie má ovšem i své stinné stránky, nedosahuje dokonalosti Pána prstenů. Je vidět, že Jackson věci musel vymýšlet za pochodu a spousta toho je nedopracovaná. Nejvíce je to vidět na postavách třinácti trpaslíků, kdy si i po několikerém sledování dokážu vzpomenout tak na čtyři nejvýraznější z nich.
Závěrem už zbývá jen říct, že trilogie vyšla i v prodloužené verzi, která dodává více příběhových momentů, takže pokud si teď chcete Hobita pustit, kinoverzi se vyhněte.