ČTEME SI

Většinu roku nečtu podle toho, co se odehrává za okny či jaké je právě počasí, prostě popadnu titul, na který mám zrovna chuť. Ovšem podzim je výjimkou.

Jakmile nadejde ono nechvalně proslulé nudlové období, za práh domu mě jen tak nedostanete (teď už mám děti, tak musím, že jo…). Když se totiž na venkovním teploměru neukazuje dvacet stupňů a výš, mým nejoblíbenějším místem se stává křeslo u krbu. Dny se krátí, za okny si pluje mlha nacucaná deštěm a mě zahřeje jen galon čaje nebo horké čokolády – a každoroční tradice ve čtení a zhlédnutí všech dílů Harryho Pottera.

Možná je to divné, bláznivé, „trapné“ v mém věku, ale dělám to už od dob, kdy mi bylo "-náct". A od chvíle, co tuhle kouzelnou sérii začali vydávat s půvabnými ilustracemi Jima Kaye, dostává tenhle rereading novou jiskru. Obzvlášť s úsměvnou připomínkou časů, kdy jsem se jako nedočkavé dítě těšila na každý další díl – teď se podobně klepu na Fénixův řád, jehož knižní verzi miluju snad ze všech nejvíc (film je příliš osekaný, což mě snad pokaždé rozladí).

Pro mě má spojení Bradavic, a tamní slavení podzimních a vánočních svátků, s tímto sychravým obdobím nesmírné kouzlo. Miluju, když sedím v teple při tlumeném světle praskajícího ohně a plápolajících svíček (a taky z lampičky, abych ještě víc neoslepla), na stole tematický hrneček plný horkého nápoje, dýňové pečivo, sladké i slané, na nohách opatřených chlupatými ponožkami rozvalenou kočku a v rukách tu neskonale uklidňující četbu… Kdo by se pak na ten nečas venku netěšil?

S Harrym bylo, je a určitě ještě nějakou dobu bude to podzimně zimní období tak nějak snesitelnější. Navíc teď na něj nejsem sama – předčítám z něj dětem a možná i tak trochu doufám, že z nich vyrostou podobní „Potterheadi“. Protože pokud ne, asi si z mé sbírky hrníčků, šál, deštníků, notesů a jiných naprosto zbytečných nesmyslností budou klepat na čelo.

Harry Potter samozřejmě není to jediné, co právě teď čtu nebo na co se teprve chystám. Momentálně dočítám fantastické Nefritové město od Fondy Leeové, což je urban fantasy odehrávající se na ostrově Kekon. Nefrit tu značí mocný kámen, který svým nositelům propůjčuje zvláštní schopnosti. Nosit jej však mohou pouze ti, kteří jsou k němu tolerantní (tedy je nezabije nebo jeho nošením nezešílí) – takzvané Zelené kosti. Ve městě Žanlung se však objevila nová droga, která umožňuje nosit nefrit i těm, kteří jej normálně nesnesou. Což jen umocní dosud potlačovanou rivalitu mezi dvěma mocnými klany…

Následovat bude sci-fi román Město uprostřed noci od Charlie Jane Anders o planetě Leden, který je rozdělen na dvě části – trvale zmrzlou tmu a nikdy nekončící sluneční svit. Právě tahle informace mě v anotaci nalákala ke koupi a zařazení do letošního „musím si přečíst“.

Kromě zahraniční četby mám připravenou slušnou hromádku českých autorů. Právě tu po mně pokukuje Poslední bůh od Lucie Lukačovičové. Od této autorky jsem zatím četla jen Zákon Azylu, ale nesmírně jsem si ho užila, a už se těším na další literární setkání – obzvlášť na druhý díl Čepel Azylu, který vyšel na konci října. Dále na mě pomrkává e-book O dracích a lidech od zdejší skvělé Terezy Kadečkové nebo Pýthie od Veroniky Černé…

To vše jsou tituly, které bych do konce roku ráda přečetla. I když mám ale stále co číst a na co se těšit, moje podzimně zimní srdce pořád patří Harrymu.