POVÍDKA: Barbora Vrobelová, Moje sousedka paní Fuxová je divná

Moji obvyklou nudnou pondělní ranní pochůzku vyrušila hasičská siréna. Projeli tak blízko chodníku, že mě málem smetli. V závěsu za nimi jela dvě policejní auta a záchranka. Nad střechami baráků ve vilové čtvrti se táhl dlouhý černý dým, který se na čistém azurovém nebi kroutil jako ohyzdná jizva.
Hořelo ve Štěpánské ulici. Nějaký menší baráček. Shromáždění sousedé si šuškali, že za požár mohl nejspíš únik plynu, protože slyšeli, jak těsně předtím uvnitř něco vybuchlo.
Stál jsem na kraji ulice s pár dalšími zvědavci a natahoval krk, zda něco nezahlédnu, ale po chvíli nás jeden ze strážníků rozehnal. Nepustil mě dál, ani když jsem řekl, že bych potřeboval roznést poštu.
„Jsi padl na hlavu, mladej, nebo co? Tady se lidi snaží, aby se oheň nešířil dál, zachraňuje se… Nějaký hloupý lejstra počkaj aj do zejtra.“
„A co třeba odpoledne? To by už mohlo být všechno v pohodě.“
Policistův šedý knír zacukal a v očích se mu rozhořely zlostné plamínky. Poznal jsem, kdy nemělo cenu dál dotírat, a rychle se rozběhl pryč, než na mě začal křičet.
Zadržen policistou během pracovní doby… To by byla voda na šéfův mlýn jak vyšitá. Kdykoliv mě vidí, má podobný výraz jako teď příslušník zákona. Říká mi podvraťák nebo taky blbec. Prý jsem dobrý leda tak na rozdávání dopisů a ani to mi pořádně nejde.
Proto nechápe, proč mi někteří staroušci věří a nechávají si ode mě nosit obálky s důchodem, aby nemuseli sami na poštu. Já ale na ně dávám velký pozor. Vždy si je dám do vnitřní kapsy svojí bundy, přímo na srdce, abych je nikdy neztratil. Pak se sice stávalo, že jsem na ně zapomínal a přinesl důchod o čtyři dny později, ale moc se toho nestalo. Bylo mi to líto, tak jsem se omlouval a sliboval, že už se to příště nestane, a stařečkové mě chlácholili, že to nevadí, že to se stane, aby se to další měsíc opakovalo celé znovu od začátku.
Pořád tady ale bylo několik důchodců, kterým jsem peníze roznášet nemusel. Jedním z nich byla paní Fuxová. Při práci na poště jsem si všiml, že té nechodí důchod nikdy. Jen samá nudná úřednická psaní. Táta říkal, že paní Fuxová doteď pracuje jako účetní a že on být v jejím věku, hodí všechno do… ehm.

Moje první setkání s paní Fuxovou bylo podivné, ale ne šokující. Jako přípravu jsem si o ní vyslechl spoustu věcí od spousty lidí, takže jsem se cítil zcela připraven této osobě čelit. Moje máma říkala, že paní Fuxová je zvláštní a velice svá. Já jsem ji později nazval „zkrátka divnou“ a paní Fuxová na mě ještě týden mávala holí. Pak si zvykla.
Pokud jsem jí zrovna některý den nesl poštu, bylo naší rutinou, že jsem místo zvonku zaklepal na světlé dřevo vchodových dveří a rychle ucouvl do bezpečné vzdálenosti.
Dveře se vždy otevřely jen na drobnou malou škvíru, ze které vycházel podivný chlad. Škvírou se nejdřív mihlo jedno oko, pak ostrý krátký nos a pak druhé oko.
„Vítej, nevěřící,“ ozval se z útrob chrčivý mrtvolný hlas. „Pojď dál. Podej mi ruku.“ Ze škvíry se natáhla dlouhá vrásčitá ruka pokrytá stařeckými skvrnami. Chňapla po mém zápěstí, ale stihl jsem ucuknout. Využil jsem situace a do dlaně jí natlačil bílý dopis.
„Nesu vám poštu, paní Fuxová.“
„Nechceš jít dál? Na šálek kávy?“ lákal mě chraplavý hlásek dál a škvíra se trochu víc pootevřela.
Kávu mám moc rád. Ale musel jsem odmítnout. „Máma mi vždycky jako malému říkala-“
„Nikam s nikým cizím nechoď, nikdy si nic od nikoho neber, nic od cizích nejez bla bla bla. To už jsem slyšela tolikrát. To se říká malým dětem, aby je nemohl ukrást nějaký pedofil. Jsi snad malé dítě? Nebo hůř… já pedofil?“ Mrtvolný hlas nabyl svůj obvyklý hašteřivý podtón. Když se paní Fuxová rozčilovala, hned zněla živěji.
„Ne, to rozhodně nejste paní Fuxová, ale jste divná.“
„Drzoune jeden.“ Ohnala se po mě obálkou, ale nedosáhla.
„Být drzý není hřích,“ oponoval jsem hrdě čerstvě nabytými znalostmi.
„A to je právě ta škoda! Blbě to zařídil. Víš, jak snadnou bych pak měla práci? Nedřela bych tady bídu s nouzí.“
„Slyšel jsem, že jste účetní.“
„Ano, i tak by se to dalo nazvat. Ráda si vybírám účty od lidí.“
„No, já tomu moc nerozumím. Proto asi roznáším poštu. Máma vždycky říkala, abych se dobře učil, abych v práci mohl sedět někde v teple. Ale jak vidíte tak… hehe, roznáším poštu.“
„Blbost by taky měla být hřích. Ale to už by mi lítali pečení holubi do huby.“ Ruka s dopisem mávala ze strany na stranu, jak stařenka gestikulovala, ale pro ten správný efekt mi scházel výhled na zbytek těla.
„Máma říkala, že sice nejsem chytrej, ale poctivej.“
„A to je na tom to nejhorší!“

Jednu květnovou středu, když jsem zavítal k paní Fuxové, čekala na mě na její předzahrádce smečka třiceti různě velkých psů. Zahlédl jsem mezi nimi i velkého boxera. Už jsem si myslel, že je paní Fuxová nachystala na mě, jakožto pošťáka, kterému mají ukousnout kus kalhot ze zadnice, když chudák pošťák leze na větev nějakého blízkého stromu. Ve Štěpánské žádné stromy nebyly.
Paní Fuxová mi ale vysvětlila, že je měla jen na jednu noc na pohlídání a zase si pro ně její rodina přijede. To se mi ulevilo. Nechtěl bych je tady vídat častěji. Hlavně ne toho boxera.
Koukali jsme si z očí do očí a on slintal. Doufám, že na mě nemá chuť.
Naopak tři malá chundelatá štěňata, která se přetahovala o slaměnou rohožku, se mi líbila hodně. Jedno zrzavé se batolivým krokem dostalo až ke mně a začalo mi očichávat botu. Potom vzalo moji rozvázanou tkaničku do tlamy a začalo ji oždibovat. Podrbal jsem zrzka za ušima.
Když jsem se zeptal, čí jsou, tak mi paní Fuxová odpověděla, že tihle zrovna ničí a potom mumlala něco o vzteklých nevycvičitelných potvorách.
„Jééé. A mohl bych si jedno vzít?“
„Co? Štěně?“ Paní Fuxová se mojí prosbou zdála zaskočená, ale rychle se vzpamatovala a úzké rty se jí roztáhly do širokého úsměvu. Možná až příliš širokého. „ Ale ovšem! Vem si, vem! Třeba všechny!“
„Mně jedno bude stačit, když to bude s vaším dovolením.“
„Ovšem.“
„Nekradu?“ ujišťoval jsem se.
„Nekradeš.“
„Nechcete něco podepsat? Domluvit se?“ ujišťoval jsem se podruhé.
„Ber,“ postrkovala mě nadšeně paní Fuxová.
Vzal jsem chundelatou kouli, která se mi lepila k noze, do náruče. Psíček z náhlého vynesení do výšin schoval vrtící ocásek mezi nohy a roztřásl se.
„Má jméno?“ zeptal jsem se, protože mi nepřišlo správné štěně přejmenovávat.
„Co třeba Belphegor?“
Nadzvedl jsem ocásek. „Je to holka.“
„To vadí?“
„Budu jí říkat Bella.“
Bella, jak se později ukázalo, byla pomeranian, takže v průběhu dalších dvou let příliš nevyrostla. To mi ale nijak zvlášť nevadilo.
Můj táta řekl, že když už jsem domů přitáhl nějakou potvoru, tak toho aspoň tolik neprožere. Potom jsem ho ale jednou v noci nachytal, jak u ledničky krmil Bellu párkama. O incidentu jsem se nikomu nezmínil, aby si táta mohl zachovat důstojnou tvář přísné hlavy rodiny. Máma mi pak řekla, že viděla tátu krmit Bellu salámem.
S ještě kulatějším psíkem jsem každý den chodil na své roznáškové pochůzky. Neměl jsem na ni vodítko, takže občas utekla. Ale nebál jsem se o ni. Na její pravidelné útěky jsem si velice rychle zvykl. Nejdříve zmizela dírou v plotě u Vachů, poté na mě počkala před vietnamskou samoobsluhou, zabočila doprava místo doleva na křižovatce Kotorské a Africké a pak už na mě zdálky štěkala u baráku paní Fuxové.
Paní Fuxovou jsem si časem oblíbil. Pořád byla divná, ale teď jsem ji měl radši. A myslím, že já jsem se jí taky líbil. Hlavně kvůli tomu, že se mě neustále snažila navádět ke zlu. S nikým dalším si takovou práci nedávala. Říkala mi, že ani moc nemusí.

Na podzim - nepamatuji si přesně, který měsíc - jsem uviděl, jak paní Fuxová tahá na zahradu nějaké kartónové krabice.
„Budete se vracet domů paní Fuxová?“ pozdravil jsem a podal bílou obálku z pojišťovny.
Vždycky říkala, že se těší, až přijde ten osudný den a ona se bude moct vrátit do rodné hroudy. Ať už to znamenalo cokoliv.
„Bodejť. A ty by sis měl pospíšit, abys mohl přijít za mnou.“ Položila očividně těžkou krabici k plotu a podrbala Bellu za ušima. Vysoká hubená stařenka si zastrčila neposedný uvolněný pramen šedých vlasů zpátky do drdolu a vydala se pro další krabici.
„A kudy se k vám jede?“ optal jsem se. Chtěl jsem se poptat, jestli nepotřebuje pomoc, ale podle mého odhadu bych tak velké krabice nebyl ani schopný unést.
„Rovně.“
„Rovně?“
„Jo. Ale ty bys byl schopnej zabloudit i na tak snadný cestě. Opatři si nějaký hezký hřích, abys nezabloudil. On tě ke mně dovede.“
„Máma říká, že bych se pak nedostal do nebe. Takže je mi líto, ale kvůli návštěvě tak riskovat nemůžu.“
„Stejně tam maj tak všichni čmelíky,“ odprskla si důchodkyně. „Myslela jsem, že nevěříš.“
„Nevěřím, ale máma říká, ať říkám, že věřím.“ Pokrčil jsem rameny a vystrčil Bellu brankou ven na ulici, aby nečůrala po krabicích. Měla hloupý zvyk, že zvedala nohu jako pes.
„Takové hezké duše, jako jsi ty, na ty se, panečku, parádně kouká. Potěšení pro oko. Takže by se mi líbilo, kdyby někdo takovej bydlel vedle mě. U nás je to jenom samej sígr. Tsk Tsk Tsk.“
„Tak to já se polepším, paní Fuxová.“
„Jenom to proboha ne!“ Když jí došlo, co za slovo z ní vyšlo, zhnuseně si odplivla. „Nevydávej se na cestu dřív, než najdeš aspoň jeden pořádný hřích.“ Hrozila mi prstem.

Teď jsem seděl na posteli s povlečením mého oblíbeného super hrdiny - máma říká, že bych měl mít jiné, jako pořádný dospělý, ale mně se tohle líbí – a mezi prsty žmoulal dopis z banky adresovaný paní Natalii Fuxové.
Ten barák, který včera hořel, patřil jí. Prý v době nehody byla uvnitř, ale hasiči po uhašení požáru nenašli žádné tělo. Musel tam být hrozný žár, protože ani zuby prý nezůstaly. A ty zůstávají skoro pořád. Já jsem ale věděl, že paní Fuxová nosila protézu, ale neřekl jsem jim to. Byl jsem naštvaný. Říkala, že pojede domů. Ne, že si umře. Lhářka.
Máma říkala, že to jednou pochopím a konejšivě mě hladila po vlasech. Pak uvařila můj oblíbený oběd. Sekanou s knedlíkem.
Mačkal jsem dopis a přemýšlel, jestli jej nemám otevřít. Rychle jsem zakroutil hlavou. Ne, ne. Je to listovní tajemství a já jsem listonoš. V žádném případě. Jenom adresát jej může otevřít. I když tady si jej adresát už nikdy nevyzvedne.
Do pokoje mi přiťapkala Bella s pískací hračkou v tlamě a chtěla, abych si s ní hrál. Hloupý pes. Copak nevidí, že je mi smutno? Musí zrovna on mít radost?
Je mi smutno. Co s tím? Pamatuji si, že když tátovi umřel jeden kamarád, byl z toho taky smutný a šel to zapít do hospody. Asi bych to měl taky zapít. Třeba mi pak bude líp. Táta se vrátil až pozdě v noci, lehl si na gauč a pak tvrdě spal až do odpoledne. Pak šel další den znovu a další den znovu. A pak už ne. Tři prý stačily. Asi ho neměl moc rád, když to vydržel jenom tři dny. Já jsem paní Fuxovou rád měl. Já tam klidně budu chodit měsíc! Nebo rok.
Vzal jsem si svoji světle hnědou koženou peněženku, kterou jsem dostal loni k narozeninám, protože ta moje stará už byla prý moc dětinská, a zastrčil ji do zadní kapsy kalhot. Jak to dělává táta.
V bundě jsem měl pár zapomenutých dopisů, ale doma jsem je nechávat nechtěl. Dávám přece na ně pozor já. Takže jdou se mnou.
Potichu jsem se vytratil ze dveří, aby si mě nikdo nevšiml. Už se stmívalo a za chvíli jsem měl mít večerku, takže by mě máma ani táta určitě nikam nepustili. Bellu jsem vzal s sebou. Doma sama by štěkala a to by mě prozradilo.
Po prvních deseti minutách se zaběhla. Aspoň se vyvenčí.
Zašel jsem do jediné hospody, kterou jsem tady znal. U Drátěný kočky si občas dával pivo můj táta. Párkrát mě sebou vzal na kofolu.
Sebevědomě jsem vešel dovnitř, přišel jsem k výčepu a poručil si jedno pivo. Když hospodský zvedl zrak od pípy a podíval se na mě, málem mu z pusy vypadla cigareta, kterou nelegálně kouřil ve svém vlastním domě. Zeptal se mě, pro koho to pivo má být, protože tátu se mnou neviděl.
„Pro paní Fuxovou. Musím ji zapít. Na památku.“
Měl jsem se prý vrátit s rodiči.
Řekl jsem, že osmnáct mi už bylo. Dokonce jsem starší. Ale on odvětil, že v tomhle případě to není přesně ten problém. Poručil jsem si pivo ještě jednou a jako pořádně naštvaný štamgasta bouchl pěstí do výčepního pultu. Hospodský zahučel, že zavolá tátovi a tak jsem utekl.
Dvě ulice od Drátěný kočky jsem si sedl na obrubník a přemýšlel, co budu dělat teď. Pivo prý prodávali i v supermarketu, ale ten nápad jsem zavrhl. Na uctění paní Fuxové to musí být jednoznačně hospoda.
Seděl jsem tam dobré dvě hodiny a přemýšlel. Zima mě kousala do zadku, ale nemohl jsem odejít. Ještě jsem nic nevymyslel.
Zpoza rohu se kolébavým krokem vynořili tři muži. Byly hlasití a vulgární s rozepnutými bundami, jak vyšli z rozehřáté hospody. Jeden byl černovlasý, černooký, s piercingem v nose, další ulíznutý zrzek s křivým nosem a uprostřed veliký obr s tlustou tváří a lesklou lysinou.
„Hele, kluku,“ zvolal na mě poloholohlavý.
„Já už nejsem kluk,“ odpověděl jsem uraženě. Asi mě odněkud znali. Ale tady mě znala spousta lidí…
„Bydlíš s maminkou a tatínkem, co jinýho bys byl?“ zeptal se mě ulíznutý zrzek se škodolibou grimasou na obličeji. Všem jeho poznámka přišla náramně vtipná, jen já jsem ji nepochopil.
S kým jiným bych asi bydlet měl? S paní Fuxovou? Byl by teď ze mě oharek. Ne, ne. Doma mi to vyhovuje, tam žádné požáry nepropukají.
Když jsem jim tohle řekl, rozeřvali se ještě víc.
„Je vtipnej! A určitě bude taky štědrej. Chlapče, víš, my tady s kámošema jsme chtěli oslavovat jednu událost a-“
„Jediný, co se poslední dobou stalo, byl ten požár,“ odvětil jsem překvapeně. Že by mi utekla nějaká zábava? Nebo výročí?
„Truchlit! Chtěli jsme truchlit!“ Skočil nám do řeči černovlasý černooký mladík s piercingem v nose.
„Truchlit, tak! No a tak trochu nám v hospodě došli peníze. Potřebovali bychom nějaké další.“ Pokračoval poloholohlavý obr.
„Taky jsem chtěl jít truchlit, ale nechtějí mi nalít pivo!“
„No tak za tvoje peníze koupíme pivo i tobě. Ale jenom jedno. Aby to mamka nepoznala.“ Obr se otočil na svoje dva společníky a ti s vyceněnými zuby horlivě přikyvovali.
To znělo fér.
„Mám u sebe šestnáct korun na svačinu. Bude to stačit?“ Vytáhl jsem peněženku a vysypal veškeré svoje jmění do dlaně.
Velikánovi zatvrdl úsměv na tváři. „To asi ne.“
„Vždyť ty přece roznášíš pár staříkům důchody. Že ti je svěřili. Řekla mi to Dáša z pošty,“ ozval se znovu zrzek, který zdaleka neměl tak hezkou barvu jako moje Bella.
„No!“ Úsměv poloholohlavého byl zpátky. „Tak využijeme ty.“
„To nejde. Nejsou moje.“
„A kdo to pozná, že nejsou tvoje?“
„Já,“ pípnul jsem. Atmosféra se najednou změnila a já zase nevěděl co dál. Akorát teď jsem cítil, že je něco hodně špatně.
„A není to snad jedno?“
„Ne, to nejde.“
„Proč to nejde?“ Obr se nenechal odbýt a s každou otázkou udělal krok směrem ke mně.
„To by mě potom dostala paní Fuxová,“ vyhrkl jsem při náhlé vzpomínce na oblíbenou sousedku v naději, že je její jméno postraší. Špatně.
„Hele, mladej. Nezačínáš být už nějak moc vtipnej? Dej sem ty peníze, dokud se ptám hezky.“
Přitiskl jsem obě ruce na místo, kde ve vnitřní kapse ležely tři obálky. Začal jsem couvat, usilovně vrtět hlavou a neustále dokola jsem opakoval „to nejde, to nejde, to nejde“.
Obr vytáhl z kapsy mikiny rybičku a otevřel ji. Ve světle pouliční lampy se hezky leskla. Měla červenou rukojeť a čistou lesklou čepel, kterou mířil na mě. Upozornil jsem ho, že žádným ostrým předmětem by se na nikoho nemělo mířit, že by se prý mohlo stát hrozný neštěstí.
Udělal ke mně dva poslední dlouhé kroky, popadl mě za rolák bundy a přitáhl si mě k sobě.
„Dej sem ty peníze.“ Jeho dech smrděl po kořalce a zvratkách.
Když jsem se ho zeptal, jestli mu není špatně, vztekle se mnou mrštil o zeď vedlejšího baráku. Hned na to se ale rozeřval a začal sprostě nadávat.
Vedle něj se objevil malý oranžový psík a vztekle na všechny vrčel a štěkal. Když uviděl příležitost, skočil po obrovi a zakousl se mu do nohy. Ten kolem sebe kopal ve snaze otravného psa zahnat, ale psík byl rychlý a vždy zavčas uskočil, než se zakousl do nového nekrytého místa.
„Nechte ji! To je moje Bella!“ Odlepil jsem se od zdi a strčil do obra vší silou.
Překvapen se nebezpečně zakymácel, ale ustál to. Na oplátku mi vrazil silný políček, až jsem si z něj sedl na zadek a do očí mi vyhrkly slzy. Bella zakňučela, když se konečně jednomu z poloholohlavcových kumpánů podařilo odkopnout mého psa stranou.
„To by snad stačilo,“ zavrčel poloholohlavý obr, klekl si ke mně a začal mě šacovat.
Já jsem jen seděl a utíral si slzy, které mi tekly po tvářích. Občas popotáhl nudli. Měl jsem strach.
„Nekňuč! HA! Tady to máme. Tak pánové, dneska se bude ještě pít!“ Vítězoslavně zamával třemi obálkami, které mi byly svěřené pro stařečky, a hned začal prozkoumávat jejich obsah.
Pochvaloval si svůj úlovek, zatímco se zrzek s černookým smáli a dohadovali, na co vlastně mají chuť. Obr ještě jednou ke mně natáhl ruku a já se přikrčil před dalším políčkem. Místo toho mě pohladil po vlasech a řekl, že snad budu příště hodnější kluk, ať si tohle příště můžou odpustit. Pokýval jsem hlavou. Pochválil mě.
Chtěl jsem, aby už šli pryč a nechali mě být, ale Bellin ochranářský instinkt nehodlal nic takového dovolit. Chundelatý nakopnutý psík se jim ještě jednou postavil do cesty.
„Uhni, čubko. Nerad bych tě tady zaříz před klukem. Pak by mi tu řval ještě víc.“ Obr namířil svoji vytasenou rybičkou na Bellu. Nečekal ovšem na žádnou psí odpověď a rovnou vykročil.
Bella stála široce rozkročená a vrčela. Nejdřív jako malý smeták, ale postupně její hlas začal hrubnout a přidávat na síle. Když začala znít jako velký starý vlčák, muž zaváhal. Vrčení stále sílilo, teď už znělo jako hřmění nějaké blízké bouřky. Všichni jsme na ni hleděli s vytřeštěnýma očima a ani jeden z nás si nebyl jistý, co by měl udělat. Když Bella štěkla, znělo to jako rána bičem.
Zrzek vyjekl. Nebo jsem to byl já? Ne, byli jsme to oba.
K takhle malému psíkovi se ale tak drsný hlas nehodil. Proto ani Bellina podoba na sebe nenechala dlouho čekat. Rostla a rostla hodně. Široký hrudník, dlouhé silné nohy, špičaté uši, překvapivě krátká černá srst s oranžovými pruhy, ostré tesáky vyrůstající z tlamy a červené oči. Když otevřela pusu, aby znovu zavrčela, uviděl jsem trojitou řadu zubů. Byla teď větší než osobní auto.
Zrzek omdlel.
Černovlasý černooký se při pádu svého kamaráda probral z transu, na patě se otočil a vyrazil ulicí pryč, seč mu síly stačily. Poloholohlavý se chtěl zachovat stejně, ale tomu Bella nedala šanci. Skočila mu na záda, přišpendlila ho k zemi a ostrými zuby se mu zahryzla do ramene.
I přes ten strašný křik jsem uslyšel něco prasknout.
Poloholohlavý volal a prosil o pomoc, ale já jsem mu pomoci nemohl. Za prvé, paní Fuxová měla pravdu s těmi nevycvičitelnými potvorami. Bella mě skoro nikdy neposlouchá. Zvlášť, když má svou oblíbenou kousací hračku. Za druhé jsem nedokázal odtrhnout pohled od brány, která se za jejich zády vytvořila.
Lemovaly jí lebky a kosti, a když se její dvoukřídlé dveře otevřely, ucítil jsem stejný chlad, který vylézal z bytu paní Fuxové. Byla tam taky stejná tma.
Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, vtáhla Bella úpícího nešťastníka dovnitř. Brána se ovšem nezavřela. Doufám, že nečeká, že jí projdu taky. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Z temných útrob brány ke mně došlo pleskání drobných tlapek a ze tmy se zase vyloupla moje pomeraniová Bella.
V tlamě držela dopis. Aportovala mi jej.
Brána se rozplynula.
Byl to dopis od paní Fuxové. Poznal jsem ho. Podepsala se.
Obsahoval typické fráze z našich ranních setkání. Děkovala za donášku, pochválila Bellu, jak ten malý neřád roste, a taky mě nabádala, abych si už konečně pohnul a spáchal nějaký ten hřích, protože s takovou se do jejího sídliště nastěhují všichni kromě mě.
„Takže ty na mě máš dávat pozor, aby se mi nic nestalo, dokud nespáchám nějaký ten hřích…“ Otočil jsem se na drobného psíka, který mi seděl u nohou a plazil na mě růžový jazýček.
Bella mi odpověděla štěknutím.
Podíval jsem se na místo, kde ještě před chvílí stála brána, pak na dopis, pak na psa. Několikrát jsem si to kolečko zopakoval.
Měl jsem líp poslouchat svojí mámu. Nikdy si nic od cizích lidí neber. Nikdy nevíte, kdy by to mohl být démon toužící po vaší duši. I když jsem si nebyl jistý, jestli tu duši opravdu chce.
Paní Fuxová, vy jste zkrátka divná.

Autor: Barbora Vrobelová
Název: Moje sousedka paní Fuxová je divná
Korektura: David Hálek
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Barbora Vrobelová
je pisálek sci-fi a fantasy (víc sci-fi) z Olomouckého kraje. Kromě psaní se ve volném čase věnuje hraní počítačových her, šití, chorobnému shromažďování knih a občas i jejich čtením. Dvakrát publikovala v antologiích MLOK literární soutěže CKČ (2016, 2018) a v pařátcích ji uvízla i jedna cena Akademie SFFH (2016) a nominace ceny Aeronautilus (2016). Příští rok bude součástí jedné české antalogie moderní fantastiky. A knihu…něco prý už kuchtí.