POVÍDKA: Václav Kňourek, Otáčivé hlediště

Zaplivaná hospoda, ve které jsem právě seděl, byla dokonalou přehlídkou lidských charakterů, jejich neřestí a všech myslitelných vnitřních démonů. Ti obligátní, atributy každého podobného podniku, byli viditelní na první pohled – a tedy fádní. Odér piva, všudypřítomný kouř z cigaret a na pozadí blikající automaty, u kterých stál hlouček největších zoufalců, to opravdu nebylo nic světoborného. Ale různé spodní proudy, které se daly jenom tušit – démoni skrytí kdesi v hloubi duše, ti byli neskonale zajímavější. Pravda, vynořili se jen občas a na krátkou chvíli, často po pěti pivech a někdy ani tehdy ne.
Inu, chtěl jsem poznat život maloměsta z té nehrané, bezprostřední stránky, kterou běžný turista nepozná. Což nebyl problém, protože i já byl nakonec podobný zoufalec jako všichni ti aktéři okolo mě.
Rozvedený muž po čtyřicítce, který tráví osamělou dovolenou v cizím městě. Redaktor bezvýznamného magazínu a neúspěšný spisovatel, který místo toho, aby balil ženské v cizím teritoriu (bez obav, že ho někdo pozná), tak sedí v nejhorší nálevně, čeká a poslouchá.
Protože i můj démon byl hladový a potřeboval nasytit. Démon, který byl neustále lačný po nových příbězích, fragmentech lidských osudů a popisech jedinečných událostí. Co na tom, že jsem ty příběhy nikdy nedokázal přetavit do uspokojivé literární formy – tedy pokud nepočítám vatu ve formě článků v kulturní rubrice. Tohle démona nezajímalo, chtěl jen naslouchat a vstřebávat informace, stejně jako gurmána zajímá jen přísun dobrého jídla, a nikoliv jeho následné vyměšování v jakékoliv podobě.
Zdálo se, že démon dnes bude ukojen.
Stačilo pár piv a dvě rundy rumu a zrodil se příběh i jeho protagonista. Příslib vyprávění mě dokonce donutil zaplatit útratu i za mého nového společníka a vyrazit s ním kamsi pryč v cizím městě.
A byla to vpravdě bizarní procházka.
Nebyla dlouhá. To rozhodně ne, z hospody kousek po hlavní, pak u místní říčky zatočit po proudu a dojít na konec ulice, kde byla zástavba uniformních šumperáků. U posledních domků skončil chodník, ale i potom se dalo jít pohodlně po relativně udržované asfaltce až skoro k soutoku.
Ne, daleko to nebylo. Avšak kulhavá, kachní chůze mého nového společníka byla natolik pomalá, že nám ten necelý kilometr zabral snad věčnost. A protože trval na tom, že vše důležité mi řekne až na místě, byla to navíc věčnost vyplněná trapným, rozpačitým tichem.
Na druhou stranu – byl krásný červencový podvečer, teplota určitě přes dvacet stupňů, foukal příjemný větřík a slunce bylo stále ještě sympaticky vysoko na obloze. Romantiku nadcházejícího večera kazilo pouze pár drobností. Místo s nějakou místní kráskou jsem se procházel podél vody s individuem nejasného stáří. Byl to dokonalý archetyp vyžilého rockera včetně vybledlých mastných vlasů někam pod lopatky. Taky jsme se pomalu (vím, že se opakuji, ale opravdu pomalu) blížili k místní čističce odpadních vod, takže i původně příjemný větřík se chvílemi stával o něco méně příjemným.
Po pravé straně, těsně před čističkou, vedl přes říčku malý klenutý mostek pro pěší a cyklisty. Vybudovaný s pomocí dotací, použitých i na rekonstrukci čističky – jak hrdě hlásala vybledlá cedule před branou do areálu.
Můj společník namáhavě došel do středu mostku a opřel se o zábradlí.
„Tak tady se to všechno stalo,“ pronesl a významně mávl rukou směrem k areálu čističky.
„Dobře. V hospodě jste říkal, jak jsme se bavili o těch dramatických příhodách, že tahle mě opravdu zaujme. Ale opravdu jsme kvůli tomu museli chodit až sem?“
„To je malá oběť za dobrou historku, ne?“ podíval se trochu ukřivděně. „Říkal jste přece, že jste spisovatel a novinář. Nebo tak něco, ne?“
Upřímně, spíš zapadám do kategorie tak něco, ale budiž.
„Ano, je to tak. Vlastně to tak daleko zase není,“ dodal jsem smířlivě.
„Dobře,“ řekl teď naopak on a dlouze se na mě podíval. „Je to přesně dvacet let, což je asi důvod, proč o tom teď chci vyprávět. Víte, nejprve jsem o tom nemluvil s nikým, tedy kromě policie a doktorů. Pak jsem měl období, kdy jsem o tom chtěl mluvit hodně, ale nikdo mě nebral vážně, protože jsem chlastal první ligu a všichni to tak nějak měli za opilecké blábolení. Jak jste sám viděl, ani s tím chlastem už to dneska není tak slavný. Zkrátka, možná že teď nastal ten správný čas...“
„Jsem fakt zvědavý,“ řekl jsem a ani jsem moc nelhal.
„Tak jo,“ povzdechl si, „dáme se do toho.“
Nadechl se a spustil. Jeho řeč byla, podobně jako osoba vypravěče, poněkud zvláštní, plná nespisovných a slangových výrazů, avšak v podivném kontrastu chvílemi prokládaná mluvou téměř až knižní. 

- - -

Stejně jako dnes byl krásný letní den. A vlastně to byla i krásná letní noc – tedy pro všechny kromě nás tří. Popíjeli jsme v hospodě, ve Fortuně. Jo, to je ta stejná, co jsme byli i dneska, ale tenkrát se jmenovala U Stejskalů.
No, tehdy jsme toho vypili víc. O hodně víc.
Začalo to, když nás s Kamilem vyhodili hodinu po půlnoci. Dneska to tam jede skoro nonstop, hlavně kvůli těm závislákům na automatech, ale tehdy tam fakt zavírali docela brzo.
A my tak museli řešit, kam se vydat dál. Moc možností jsme neměli. V hospodě U Křížku zavírali hned po půlnoci. U Radnice to pro nás bylo moc nóbl a navíc se tam Kamil jednou s někým popral, tak jsme tam vlastně ani nemohli. Věděli jsme, že bude otevřeno v baru na benzínce, ale to bylo přes celý město a potom ještě pořádně do kopce.
A tak Kamila napadlo, že se stavíme u Petra, který tehdy v téhle čističce dělal údržbáře a taky ji v noci hlídal, když měl službu. Kamil tvrdil, že tam stejně celou noc jenom chlastá rum a vodku, aby mu tolik nevadil ten smrad z hoven, a že se tam dost nudí. A v neposlední řadě říkal, že s tím rumem a vodkou se s námi určitě rozdělí.
Zkrátka, zpočátku to vypadalo jako výborný nápad. Což je, jak známo, neklamná známka každého budoucího průseru.
Nějak jsme se dopotáceli sem k čističce. Ta asfaltka tu ještě nebyla, jenom polňačka. A čistička byla tehdy menší a vypadala docela jinak. Co si pamatuji, tak ji za těch dvacet let aspoň dvakrát předělávali, asi se v tom točí pěkný prachy…
U brány jsme zabouchali na stavební buňku, co tu zbyla po poslední rekonstrukci. Tam měl Petr spolu s ostatními hlídači takový zašívací kutloch. Dlouho se nic neozývalo, ale nakonec vylezl ven rozespalej a pěkně napruzelej Petr.
„Co tu smrdíte takhle v noci!“ řval, svítil nám do ksichtů baterkou a nadával.
„Neblbni Petře, to jsme my! Koukej nám otevřít, máme žízeň a smrdí tady spíš úplně všechno kolem,“ řval jsem na něj zase já. 
  No jo, smrdělo to tady stejně jako dneska. Spíš ještě o hodně víc.
Petr nebyl zlej, to ne. Poznal nás a nakonec měl radost, že tam nebude trčet do rána sám a budeme tři, akorát na mariáš. Což byl vtip, protože s Kamilem jsme věděli, že mariáš vůbec hrát neumí.
A měl tam opravdu dvě flašky vodky, jednu hanáckou a jednu pražskou – no hned se nemusíte tak šklíbit! A k tomu pěkně do počtu dva rumy. Jo, to se ještě jmenovaly normálně rumy, ne jako dneska. Jeden byl jindřichohradeckej, klasika s plachetnicí, a ten druhej… no to už si nepamatuji a není to ani důležitý. Důležitý bylo, že jsme asi kolem třetí ráno načínali poslední flašku, zrovna právě ten rum, co si na něj nepamatuji. Všechno ostatní už bylo vypitý, taky jsme podle toho vypadali.
Jenže v tom se Petr zvednul, potácel se a hledal tu baterku, co s ní na nás prve svítil. To nám začalo vrtat hlavou, protože kdyby si šel normálně ulevit ven za boudu, tak by ji nehledal.
„Kam se chystáš?“ ptal se ho Kamil.
„Volové, úplně jsem zapomněl, že musím jít zkontrolovat, jak to vypadá na sběrači. Říkal vedoucí, že se plánuje další rekonstrukce, a tak tam nějaká firma na vstupním sběrači za lapákem štěrku udělala takovou odbočku do obtoku a ostatních nádrží. Jenže my to musíme kontrolovat, aby to neteklo do lapáku písku, tam je právě sníženej průtok kvůli tý rekonstrukci. Ale tomu stejně hovno rozumíte, tak co se ptáte?“ smál se nakonec.
„No tak nám to ukaž, když si takovej odborník,“ řekl jsem mu já na to. „Pojď Kamile, Petr nám udělá noční exkurzi po jeho hovnovým království!“
„To ne, volové, jste nalití jako dogy a ještě mi někam spadnete a bude z toho průser!“
„Ty jsi Petře, taky pěkně nalitej, tak nedělej chytrýho. Co když spadneš někam sám, tak se ani pomoci nedovoláš, tak pěkně půjdeme s tebou.“
„No jo, tak ale dávejte pozor. A mám jenom tuhle jednu baterku.“
A tak jsem vyrazili na noční prohlídku do útrob čističky. Měsíc byl téměř v úplňku a stál vysoko na obloze. Zajímavě se zrcadlil v těch různých jímkách a nádržích, které temně bublaly jako probuzený bahenní sopky. Kolem hučely všechny ty lapáky, přepravníky, strojní česle a další podivný stroje. Voda hlasitě šplouchala a všude se vzduchem nesl odporný puch.
Nevím, jako moc znáte čističky a jak vlastně fungují. Já to tehdy vůbec netušil, ale dneska se dá říci, že o nich vím takřka všechno. Ta říčka pod námi je recipient, tedy vodní tok, do kterého výsledek zdejší očisty vyteče. Čištění má několik fází, je mechanický a biologický. Dříve tady bylo více to mechanický, dnes je to nóbl čistička s vícestupňovým biologickým čistěním, kalovým hospodářstvím a tak dále.
Aha, vidím, že tohle vás nudí. Tak dobře, vrátím se k tématu, ale chtěl jsem to uvést více zeširoka. Onu osudnou noc jsme se totiž s jednou částí toho čistícího procesu seznámili více než jsme chtěli.
Zkrátím to. Jak jsme se tak potáceli po lávce středem čističky, s jednou baterkou a s měsícem nad hlavou, Petr zavrávoral a s děsivým řevem spadl do jedné z nádrží s nějakým pekelným zařízením. Byl to trochu paradox, protože nás předtím pořád buzeroval, abychom sami někam nespadli.
To zařízení byl tuším nějaký prototyp lapáku písku a dneska byste ho tady hledal marně, stojí tu úplně jiný stroj. Tamten, to byla asi dva metry hluboká kruhová jáma s průměrem kolem pěti metrů. Ve středu byl čep, na kterém byla uchycena otočná stěna, která vertikálně rozdělovala ten kruhový prostor na dvě poloviny, takže s trochou fantazie to seshora vypadalo jako znak pro průměr nebo taková ta počítačová nula.
Zní to děsivě, to jo. Najednou jsme se s Kamilem cítili úplně střízliví a nejistě jsme nakoukli přes hranu dolů do toho lapáku. Ale Petr měl štěstí. Tedy v tu chvíli. Klika byla v té rekonstrukci, jak o ní mluvil, v lapáku byla voda jen na dně, sotva po kolena. Petr se sice trochu potloukl, ale to byla banalita.
Větší průšvih byl v tom, že to zařízení běželo a otočná stěna se pořád točila. Žádné extrémní otáčky, ale Petra to donutilo pěkně rychle vstát a chodit v kruhu podél lapáku, jak na něj ta stěna neustále dotírala.
Po prvotním šoku jsme se s Kamilem trochu otřepali – a jo, zní to blbě, já vím, ale začali jsme se Petrovi smát, když jsme viděli, že je naživu a nezdá se zraněný. Připomínal nám takový ty křečky, co běhají v kruhu, akorát křečci mají ten kruh na výšku a Petr chodil podél stěny horizontálně. Baterka mu vypadla a rozbila se na dně toho lapáku a celá scéna v tom měsíčním světle vypadala děsivě – jako přízračné a kruté otáčivé hlediště sledující herce při sólovém životním vystoupení.
My jsme chvilku jen tak koukali a smáli se. Pak nás to přešlo a začali jsme přemýšlet, jak bychom Petra z tý šlamastyky dostali ven. Petr na nás volal, ať to jdeme někam vypnout, ale moc jsme mu nerozuměli, navíc to dle jeho instrukcí nebylo tak jednoduché a taky se nám bez té baterky nikam nechtělo.
Tak jsme se rozhodli pro nejjednodušší řešení. Řekl jsem Kamilovi, ať mně podrží nohy, že se nakloním do té jámy a zkusím Petra chytit a pak už ho snad nějak vytáhneme. Když Petr natáhne ruce, mělo by to vyjít. Pokud ho tedy udržím.
Petr to pochopil a snažil se chodit rychleji, aby ta otočná stěna nebyla hned za ním. Párkrát se mě jen tak dotknul prsty, ale nechytil se dostatečně pevně, takže musel pokračovat v další otáčce a zkusit to znovu. Já jsem si hlídal, abych zavčas ruce vyndal, protože jinak by mi je ta stěna určitě zlomila.
Nakonec se Petr chytil pořádně, já jsem zabral a začal ho vytahoval ven. Byl to skoro nadlidský výkon. Než dorazila otočná stěna, vytáhl jsem ho tak, že mu z jámy koukala hlava a ramena. Jenže pak narazila do zbytku těla a Petr začal řvát. Hrana stěny ho na zádech dřela do krve a jak pořád rotovala, jeho tělo se rovnalo do horizontální polohy, takže to vypadalo, jako když přes tu přepážku skáče nějakého svérázného flopa. Já jsem věděl, že pokud ho mám zachránit, nesmím ho za žádnou cenu pustit, tak jsem ho křečovitě držel ze všech sil, když pod ním ta otočná stěna podjížděla.

- - -

Nu, proč to nepřiznat – možná to byl jen další zkrachovalý opilec, ale jako vypravěč měl jistý talent, takže jsem najednou zjistil, že ačkoliv je stále večer a já stojím na mostě, v duchu jsem byl uprostřed hluboké noci, kdesi v útrobách čističky před dvaceti lety.
Démon probuzený v mém nitru byl nadšen a hltal přísun informací plnými doušky.
„No, upřímně přiznávám, že je to pozoruhodná příhoda, tak mě prosím nenechávejte v napětí,“ pochválil jsem ho a na správném místě příběhu se zeptal: „A udržel jste ho nebo ne?“
Podíval se na mě s takovým divným leskem v očích.
„Udržel. Já ano.“

- - -

Jenže když to přes tu veškerou hrůzu začalo vypadat nadějně, stala se nečekaná věc. Já jsem sice Petra držel za ruce pevně, ale najednou povolilo objetí, jak mi Kamil držel nohy. Petra jsem nepustil, ale zničehonic jsem sám začal sklouzávat do jámy – na druhou stranu té otočné stěny než byl Petr. Pak se v rychlém sledu událo několik věcí. Kamil mě úplně pustil a já jsem spadl do lapáku. Jak příhodné jméno! A tím pádem se mi vysmekly i Petrovy ruce.
Dopadl jsem na nohy do studené, smrduté vody s řídkým nánosem písku na dně a než jsem se rozkoukal, už na mě tlačila ta otočná stěna. Takže jsem se tak tak zvedl a započal svou pouť po obvodu jámy stejně jako před časem Petr, akorát na opačné straně bariéry, která lapák rozdělovala na dvě půle.
Svým způsobem to stále byla komická situace – dvě osoby obíhaly podél lapáku, každá ve svém vlastním světě rozděleném otočnou stěnou. Rychlost rotace nebyla zas tak vysoká, aby se před ní nedalo v té mělké vodě chodit, ale na druhou stranu při sebemenším zpomalení vás to zařízení dohnalo a začalo na vás nepříjemně dotírat. Nezbývalo než skutečně donekonečna chodit podél stěny lapáku a přirovnání ke křečkům už mi v tu chvíli nepřišlo vůbec zábavný.
Snažil jsem se křičet na Kamila, ale nikde jsem ho nad okrajem neviděl. Tak jsem pro změnu začal křičet na Petra. Občas mi odpověděl, ale ne vždy šlo odpovědi rozumět přes šplouchání vody a hučení lapáku. Pochopil jsem, že musíme počkat do rána asi do sedmi hodin, než ho přijde vystřídat ranní směna a kolega hlídač bude kontrolovat čističku, a pak snad konečně ten proklatý stroj vypne.
Nezbývalo tedy než si rozložit síly na svérázný a dlouhý pochod v mělké kalné vodě. Místo pohůnků s bičem dokonale posloužila otočná bariéra, která Petrovi ani mně neumožnila chvíli oddechu. Jakmile jsme se zastavili nebo jen malinko snížili optimální tempo, stěna nás neúnavně dohnala a dotírala na nás.
Svět se zúžil na šplouchající vodní hladinu, temnou obvodovou zeď lapáku po pravici a nekonečný pohyb proti směru hodinových ručiček. Sem tam jsem stále zkoušel přivolat Kamila, ale nikdo mi neodpovídal. Rovněž Petr na mé volaní odpovídal stále méně.
A tak jsem nakonec mlčky chodil, chodil a chodil dokola. Měsíc, mlčenlivý svědek našich eskapád, se pozvolna přesouval k západu. Nad ránem, když začaly blednout hvězdy a obloha se od východu rozjasňovala, se probudili ptáci se svým ranním zpěvem. V tu chvíli jsem na krátký okamžik doufal, že všechno dobře dopadne.
Jenže pak se přes stěnu přede mnou ozval táhlý, srdceryvný výkřik. Rotující mechanismus se na kratičký okamžik zastavil, ale hned se zase neúprosně rozeběhl. Křičel jsem na Petra, ale nikdo mi neodpovídal. Lapák lhostejně rotoval dál, pouze v bzučení otočného zařízení se začaly ozývat divné skřípavé zvuky.
Úsvit pokračoval, nebe se rozjasňovalo a já jsem zjistil, že tmavě hnědá zakalená voda, ve které jsem doposud chodil, se místy zbarvila do ruda. Nakonec jsem se brodil žíhanou tekutinou, ve které se různě mísily hnědé a rudé skvrny.
Když začal nový den a nad okrajem se objevilo slunce, byl jsem natolik vysílen, že jsem občas škobrtnul a do té tmavé břečky upadl. Ale blížící se otočná stěna a vzpomínka na ten děsný výkřik mě donutily opět se zvednout a pokračovat v kruhové pouti.
Při jednom takovém upadnutí jsem pod vodou nahmatal nějaký úzký, podélný oblázek. Reflexivně jsem ho uchopil a při již dostatečném denním světle si ho poté během chůze prohlédl.
Byl to Petrův prst.

- - -

Do reality mě vrátil ukazovák mého společníka, který se mi míhal před očima. Příběh mě skutečně zaujal, protože mezitím se ochladilo a setmělo. Ani ten smrad z čističky už mi nepřišel tak strašný.
„A tak jsem tam chodil, než skutečně přišel někdo z ranní směny, vypnul lapák a zavolal záchranku a policajty. Pak mě vytáhli ven a Petra taky – tedy to, co z něj zbylo. Skoro půl roku jsem nemohl pořádně chodit, jak jsem si tam při té brodivé chůzi jednostranně namohl svaly v těle. Ale ne že by mi to vadilo. Stejně jsem ten čas a taky spoustu dalšího strávil v léčebně, na psychiatrii. Trvalo dlouho, než jsem ve všem v okolí přestal vidět utržené Petrovy prsty. Jednou jsem dokonce chtěl zdrhnout a skočil z prvního patra nohama na beton a zlomil si obě paty. Od té doby takhle kulhám.“
Přiznám se, že takové zakončení příběhu jsem nečekal. Poněkud mě to vyvedlo z míry. Ale co byste také chtěli od redaktora kulturní rubriky tuctového magazínu.
V hlavě mi ležela jediná otázka: „A co ten Kamil?“
Kývl a tvářil se potěšeně, jako by to byla jediná správná otázka, na kterou čekal.
„Nikdo ho už nikdy neviděl. Možná zbaběle prchnul za svitu měsíce někam pryč z města, kdo ví. Nebo se nám snažil pomoci a v té tmě spadl do nádrže na biologické čistění, co byla hned naproti lapáku. Víte, takové nádrže jsou minimálně pět metrů hluboké a trvale provzdušňované bublinami vzduchu. Absolutně se v tom nedá plavat, kdo tam spadne, jde hned ke dnu a rychle se utopí. Ale tam myslím nikdy nic nenašli.“
Pokrčil rameny.
Odkašlal jsem si a podíval se mu přímo do očí: „Ten příběh mě zaujal a rád bych slyšel ještě nějaké podrobnosti. Říkal jste, že ta hospoda, Fortuna, běží téměř non stop. Nevrátíme se tam na další pivo?“
S radostí kývl.
I já měl radost – můj démon byl plně nasycen a ještě se těšil na dezert.
Byla vlahá letní noc a my jsme započali pomalou a strastiplnou cestu zpět.

Autor: Václav Kňourek
Název: Otáčivé hlediště
Sarden 2022
Korektura: Jana Kvičerová
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Václav Kňourek (*1976)

Anesteziolog z Českého ráje, který za svůj největší úspěch na poli literatury považuje fakt, že dokázal svou lásku ke čtení (především v oblasti sci-fi, fantasy a hororu) předat svým třem synům - může tak s nimi vést odborné žánrové disputace, které ovšem poslední dobou argumentačně dost prohrává.

Věnuje se pokleslé literární zábavě: psaní textů pro skladby ve vlastní punkrockové kapele (velmi pochybné úrovně – myšleno jak texty, tak i samotné hudební uskupení).

Po zkušenostech získaných s vydáním knihy vlastním nákladem (Hore zdar!, 2010) píše převážně do šuplíku, ačkoliv občas neodolá pokušení zkřížit literární (samosebou světelné) meče v různých soutěžích. Dvě povídky se tak staly součástí sborníku vítězných prací - Střípky z Ráje 2017 a 2018. Další pak vyšla v nesoutěžní regionální antologii Jablko nepadá daleko od stromu (2020) a povídka s názvem „Peklo pro zastánce teorie relativity“ vyjde v připravované antologii Návraty (2022).