ČTEME SI

Nebudeme si lhát: předvánoční Čteme si obvykle slouží jako seznam tipů, jaké knihy koupit coby dárky k Vánocům. Na tom samozřejmě není nic špatného. Ale víte co? Když jsem to letos zkusila a pořídila rodičům každému po jedné knize, zjistila jsem, že bude mnohem milosrdnější poslat vás do knihovny. Jak můžou být knížky najednou tak drahé?!

Možná že jsem na tom teplém místečku v knihovně zpohodlněla a nikoho z vás už tak nešokuje, když v knihkupectví za dvě knihy nechá bezmála tisícovku. Ale mně to tedy přijde skandální. Na druhou stranu – možná je to vlastně dobře. Jak víme, papíru je žalostný nedostatek a občas se na něj tisknou takové kraviny, že ho jednomu přijde fakt líto. A existuje spousta možností, jak se té zlodějně v knihkupectví vyhnout – už zmiňované knihovny (které většinou nabízejí i dárkové poukazy na členství), antikvariáty, internetové bazary... Takže vlastně není problém podpořit jen ta nakladatelství, která opravdu podpořit chcete a která to potřebují.

Čímž končím reklamní sdělení a pojďme na to.

Ne… tak snadno vám to nedaruju. Ještě si musím postesknout a přidat se k pláči těch, co na konec svých seznamů „Chci si přečíst / Musím přečíst“ ani nedohlédnou. Takhle – když pracujete v knihovně a rukama vám projdou všechny (dospělé) novinky, je to fakt těžké. Jak se dá vyhnout tomu, abyste každý den odcházeli domů s narvaným batohem plným nových knížek? To vám řeknu z vlastní zkušenosti: nijak. A hromady na nočním stolku rostou a rostou...

A co z těch novinek (či stařinek) vyniklo? Nuže, teď už to opravdu nebudu zdržovat a půjdu k věci…

Annalee Newitz: Budoucnost jiné časové linie
Pěla bych ódy. A i zapěju, ale zhruba v polovině už se to trochu táhne. Jsem u konce a pomalu mi na to dochází síly a vlastně už se docela těším, až to dorazím. Ale tím se vůbec nenechte odradit. Odradit se nechte pouze v případě, že nemáte rádi originální pojetí cestování v čase (bez obligátního „nesmíš nic změnit“ – naopak, s neotřelým „čím víc chytrých editů, tím líp“), napínavý příběh se zvraty (obzvlášť ten jeden byl fakt „wow“) a feminismus.

H. P. Lovecraft: Spisy 2 – Měsíční močál
Tímhle asi nikoho neohromím. Prostě si doplňuju povinnou četbu. Lovecraft se čte pomalu a labužnicky se vychutnává. Prolítnete-li ho, ochudíte se o vrchovatou porci atmosféry. (Aneb jak omluvit, že jste s ním nepohli už asi měsíc.)

Robert Asprin – Mytomyly
Tohle jde taky pomalu, i když je to útlá knížečka. Protože je to humorná fantasy psaná s lehkostí a skoro až lehkomyslností, skvěle se hodí na takové to útržkovité čtení v ukradených minutách mezi prací / volným časem / čímkoli. Zatím tedy nemůžu moc hodnotit, ale první dojmy jsou příznivé.

Zane Grey – Modré pero
Ha, tak tohle jste nečekali! Popravdě – ani já ne. To je tak, když chodíte do čtenářského klubu a vymyslíte si na sebe (a ostatní zúčastněné) skvělou věc: přečíst něco z žánru, kterému se jinak vyhýbáte nebo který vám tak úplně nesedne. Mezi všemi těmi Sexy mlékaři a Padesáti odstíny (nebo fantastikou, protože kupodivu k ní má spousta lidí až překvapivý odpor) jsem si řekla, že zkusím být originální a vybrat si trošku nápaditější žánr. Takže – western. Ideálně nějaký pořádně plesnivý a stereotypní. Modré pero od mistra westernu (údajně) původně vyšlo v roce 1961, v českém překladu před dvaadvaceti lety. Už se nemůžu dočkat, až se do toho pustím. (Ve chvíli vydání článku už ho mám přečtený… nezklamal.)

Simone de Beauvoir – Nerozlučné
Tak trochu intoušská záležitost. Velmi tenká, takže ideální na nenáročné rozšíření si obzorů. V tomhle směru nezklamala, naopak překvapila. Pěkné.

Frank McCourt – Andělin popel
Upřímně: je mi až odporná taková ta „lítostivá četba“, kdy člověk (většinou ženy v důchodovém věku, ale nejen ony) čte jednu knížku o (například) Osvětimi za druhou a pláče u toho, jak to bylo hrozné a tak dál. Jako, jasně, ale je potřeba se v tom neustále plácat? To už je fetiš, opravdu. Andělin popel, klasika oceněná Pulitzerovou cenou, mě zpočátku právě proto odrazovala. Dopodrobna totiž vypráví o autorově dětství, které prožil mezi nejchudší vrstvou Limericku. Ale jednou už jsem irofil a je třeba pojmout tuhle komplikovanou zemi v celku. Potoky jsem nevybrečela, ale ke konci mě to dokonce začalo bavit.

Na nočním stolku na mě čekají:

Robert Holdstock – Lavondyss
Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem neměla Lavondyss rozečtenou. Momentálně je to asi už po šesté a rozhodně ne naposledy. A pokaždé mi dá něco nového.

Tamsyn Muir – Harrow Devátá
Na Harrow se neskutečně těším. Gideon si postupně během čtení získala mojí absolutní oddanost a já jenom doufám, že Tamsyn Muir laťku udrží. A ta obálka? Dokonalost.

Richard Corben – Bůh krys
Tohle je prostě tak odporné, že jsem to tam nemohla nechat.

Rebecca Roanhorse – Stopa blesku
Protože je to Gnóm! a Gnóm! nikdy nezklame. (No dobře, Město se mi moc nelíbilo, ale to byla výjimka.)

Adam Nevill – Rudá zem
Modlím se, aby tohle bylo dobré. Už dlouho hledám kvalitní, zábavný horor, který nakonec znechuceně neodhodím. Lovecrafta nepočítám, to je kapitola sama pro sebe. Jinak zatím samá šeď a nuda…

Álf ze Zlatého kamene, Pověsti a pohádky z Faerských ostrovů
Pár severských ság mám načtených a něco mi říká, že to slovo „pohádky“ v názvu bude třeba brát s velkým nadhledem.

Reinhard Kleist – Knock out!
Kresba se mi moc nelíbí, ale nevzdávám to.

A co na web o fantastice už opravdu nepatří, ale proč to nezmínit:

Alena Sabuchová – Šeptuchy
Troška toho folkloru nikdy neurazí.

Sedlář, Sedlářová – Žít lehce
Na daný „žánr“ překvapivá bichle, ale těším se na ni převelice.

Jennifer Parkerová – První pomoc pro kočky
Není to milé, ale je třeba se dovzdělat pro případ nouze.

Makaj, Vogeltanz – Křivoklátsko
Nemyslím si, že tam objevím něco nového, ale Křivoklátsko je prostě srdeční záležitost.

Krause, Bauer – Vše o chování, zvycích a zlozvycích slepic
Slibuju, že tímhle bizárem už opravdu končím.

Pokud jste dočetli až sem, srdečně gratuluju a přidávám omluvu za ukecanost. Aspoň vidíte, jak to dopadá, když se mezi knížkami pohybujete od rána do večera – nedokážete o nich zmlknout.