Kolo času se stále otáčí

"A můžu-li vám dát radu na konec, neodkládejte čtení Kola času. Chystá se totiž seriál a já jako zatvrzelý pesimista..." Takhle nějak končila první verze následujícího článku, který se nám tu nevydaný válí už asi od března. Události nabraly trochu jiný směr a teď, když článek konečně vychází, tuhle větu mažu a říkám: No, jestli jste to dosud neudělali, přečíst celé Kolo času před seriálem už asi nestihnete. Ale nevadí. Po vydání druhého plnohodnotného traileru házím pesimismus do sena a v kalendáři tlustou fixou obtahuju devatenáctý listopad. Protože tohle, vážení, asi bude velké...

Kolo času je pojem. Je to monolit zasazený v poli žánru. Zvětrává, ale to monolity dělávají a nejsou tím o nic méně monumentální. A taky fascinují, přitahují pozornost, vábí a děsí svou mohutností. Tyčí se do výše a jejich stín dopadá hrozivě na ty, co stojí pod ním. Podobně jako monolit v krajině tady Kolo času zkrátka je a nelze ho minout bez povšimnutí.

Kolo času je víceméně uzavřený (ač se stále otáčí) celek, který čítá 14 dílů a prequel, dohromady plus mínus 8000 stran v českém překladu. Už jen pro svou délku je legendou. Kolo času je Hledáním ztraceného času fantastiky. Z toho vyplývá, že pokud se rozhodnete ho zdolat, pojmout a prožít ho celé, měli byste vědět, do čeho jdete. Chce to odhodlání. Trpělivost. Silnou vůli. Čas.

Slýchávala jsem o Kole času už na základní škole, v době, kdy jsem se začala řádně nořit do fantasy a fandomu. Psala o něm Pevnost, mluvili o něm jako o něčem, co by každý fantazák měl znát. Takže když jsem pak v dědově knihovně narazila na poměrně útlou knížku s nápisem Kolo času na hřbetě, nezaváhala jsem. Otevřela jsem ji hned cestou domů, zatímco jsem šlapala do kopce, jak jsem tehdy měla ve zvyku. „Kolo času se otáčí, a jak věky přicházejí a odcházejí, zanechávají za sebou vzpomínky, z nichž se stávají pověsti. Pověsti vyblednou v mýty, a dokonce i mýty jsou již dávno zapomenuty, když věk, jenž je zrodil, znovu nadejde…“ a tak dál. No… vlastně ne. Ve skutečnosti to začínalo větou „Egwain následovala přijatou novicku chodbami Bílé věže.“ Nevšimla jsem si totiž, že tahle „útlá“ knížka je druhá část druhého dílu. Jinou děda v knihovně neměl. A tak skončilo mé první setkání s Kolem času.

Co mě k němu o mnoho let později přivedlo zpět? Patrně víc věcí. Předně asi přetrvávající přesvědčení, že nečetla-li jsem celé Kolo času, nemám právo říkat si fantazák, fanoušek fantasy, a už vůbec ne milovník epické fantasy. A jedním z impulsů dost možná bylo i propadnutí písni Wheel of Time of Blind Guardian. Jak si to můžu pořád dokola zpívat a koupat se v té epičnosti, když ani pořádně nevím, o čem to je?!

Přečíst všech 14 dílů a prequel mi trvalo 2 roky a 2 měsíce. Mezitím jsem přečetla hromady jiných knih, udělala třetí státnice, nastoupila do první pořádné práce a částečně změnila bydliště. Kolo času bylo u toho všeho. Často se mnou jezdilo v batohu a nosilo se na výlety. Bylo mi útěchou a ano, někdy i povinností…

…protože to nebylo vždycky jednoduché, to si pište, že ne! Překlad čistě jordanovských dílů kvalitativně dost kolísá – kolik „Nebuď labuť!“ jsem musela snést! – a i když ty sandersonovské to poněkud zachraňují, pořád to není žádná sláva. U posledního dílu naprosto selhaly korektury.
A „překlad“ jmen! Kdo to ještě dělá?! Proč Egwene = Egwain, Elayne = Elain, Lews = Luis, Moiraine = Moirain, Sheriam = Šeriam…? Věřím, že dnes už by se překladatelka/redaktor drželi originálních podob, ale jak byla tradice jednou nastolena, nedalo se couvnout. Takže moje oblíbená postava bude už navždycky Nyneiva, nikoli Nynaeve…
Krom toho, některé obálky jsou vyloženě katastrofální, především ty od Luise Roya, které se k ději hodí asi jako růžové boa na satanistický večírek.
Přes to všechno je na místě ohromná porce díků Fantom Printu, že to nakonec dotáhl a vydal všechny díly. A nutno uznat, že některé obálky jsou naopak skvostné.

Abych nekritizovala jen ta česká vydání, je třeba říct, že ani z literárního hlediska to vždycky nejsou jen vavříny a sláva. Zvlášť ze začátku se postavy občas chovají vyloženě nelogicky, nedokážou se spolu domluvit a jen neustále zdůrazňují, jak rozdílní jsou ženy a muži. Víte co? Jedno mají občas společné – jsou nesnesitelní.
Ano, stávalo se, že jsem při čtení vypěnila, mlátila hlavou o stůl nebo se hořce smála. A krom toho se nedá popřít, že jak Jordan, tak Sanderson mají (respektive měli) grafomanství v krvi.

Jenže… jak dočítáte poslední díl, tohle všechno je zapomenuto, už dávno to vybledlo do neznáma. Protože, sakra, jste s nimi prožili kus života! A bylo to místy tak epické, až se vám chtělo řvát, a tolikrát vám to zlomilo srdce a tolik slz jste prolili a tolik bezesných nocí pročetli… A to má být konec? Sbohem Rande, Nyneivo, Lane, Mate… (a dalších 2782 postav = přesné číslo postav zmíněných alespoň jménem, viz Wikipedia)? Sbohem světe tak plný a rozvětvený, až se to skoro nedalo pojmout? Kolo tká, jak si kolo přeje...

No, jak je asi patrné, nemůžu říct, že by mě loučení se s Kolem času zanechalo v emocionálně stabilním stavu. Pokud jste ho ještě nečetli a chystáte se… trochu vám závidím, že to celé ještě máte před sebou. Ale jen trochu. To, co mi Kolo času dalo, bych za nic nevyměnila.