POVÍDKA: Nikol Roupcová, Město pavučin

I.

Sněhová krusta křupala pod vahou osamělé ženy, jež srdnatě odolávala krutému vichru brázdícímu pláně Ledoviny. Zachumlaná do těžkého pláště podšitého kožešinou putovala několik mrazivých dní, aby stanula u úpatí pohoří Tesáky, jehož vrcholy se ztrácely v baldachýnu roztřepených mraků slibujících další várku sněhu.
V pravé ruce třímala lopatu s krumpáčem, v levé bojovou sekyru. Na zádech se jí do rytmu chůze pohupoval dřevěný štít pobitý železnými pláty a naditá torna. 
Žena byla mohutně stavěná, jako ostatně všichni obyvatelé Ledoviny, a bylo jasné, že pod tlustou vrstvou šatstva skrývá pevné svaly, které by jí mohl závidět kdejaký muž. Působila jako někdo, kdo je na kruté počasí a pobyt v divočině zvyklý.  Povolání dobrodruha jí padlo jako ulité.
Ostré světlo odrážející se od bílé masy ji bodalo do šedozelených očí. Kůži na obličeji měla od štiplavého mrazu zarudlou, rty popraskané. Pohodila těžkou tornou, cosi nevrle zamumlala. Z posledních sil našla místo v závětří, kde by se dala přečkat noc. Měla štěstí, že v Ledovině nyní panovalo období malé zimy, tedy doba, kdy se mrazy zmírnily a staly se snesitelnějšími.
Její oblečení uchovávalo tělesné teplo, přesto z krosny vybalila několik kožešin, na kterých se uvelebila. Přikrývku si přetáhla přes hlavu. Jen doufala, že to táhlé vytí v dálce je pouze smečka sněžných vlků, a ne nějaký ledový přízrak, jichž se v neobydlených částech zdržovalo nepříjemně mnoho.

Jak se jí lopata vyplatila, když našla cíl cesty! Vchod do starobylé svatyně dávno zapomenutého boha byl zasypán sněhovou vrstvou nemalé tloušťky. Vyčuhoval z ní pouze kamenný oblouk, pod nímž se musel nacházet vstup. Ačkoliv se na dobrodružce podepsalo dlouhé putování nehostinnou krajinou, vidina pokladů čekajících jen na to, až je objeví, jí dodávala sílu. Odložila zbraně a pevně sevřela násadu lopaty. Čekala ji těžká práce.

Slunce už se chýlilo k západu a žena přerývavě dýchala. Cítila, jak jí po těle stéká pot a z kůže sálá teplo. Byla na pokraji sil. Podívala se nahoru a ani se neodvažovala odhadovat, kolik sáhů sněhu musela odklidit. Dveře od ní nyní dělila jen poslední hromada sněhu. Ruce se jí námahou třásly.
„Jsem Frida Bruun. Nenechám se porazit sněhem,“ zamumlala a s vypětím sil nabrala další lopatu.

Kamenné dveře se nad Fridou hrozivě tyčily. Jejich povrch pokrývaly spletité znaky, v nichž Frida nedokázala nic rozeznat. Ovšem na samém vrcholu dveřního oblouku spatřila jeden symbol. Na vytesaném obrazu se sice podepsal zub času, ovšem i přesto rozpoznala podivnou bytost s dlouhýma rukama. Přimhouřila oči a spatřila, že bytost má místo úst pavoučí kusadla. Frida ve vzduchu načrtla znamení proti zlu a vyslala modlitbu ke svým bohům. Svatyně byla zasvěcena Prvotním. Po zádech dobrodružce přejel mráz, který nijak nesouvisel s mrazivým počasím. Kousla se do rtu a přemýšlela. S Prvotními by si zahrával jen šílenec, ačkoliv ony ohavné bytosti opustily svět před dávnou dobou. Jenže neměla jinou možnost. Podstoupila takové strádání a nemohla se do Cechu dobrodruhů vrátit s prázdnýma rukama. Čekal by ji jen výsměch a hanba. Fridin výraz ztvrdnul. Rozhodla se. Odhodila lopatu a místo ní se chopila krumpáče. Drolící se kámen neměl proti její brutální síle šanci.
Kamenné dveře se rozpadly po několika ranách a Frida jejich zbytky odhodlaně překročila.

II.

Uvnitř kamenné chodby bylo teplo. Tak teplo, že ze sebe Frida brzy musela svléct těžký plášť, a i tak si co chvíli otírala pot z čela. Vzduch uvnitř zapomenutého chrámu byl těžký, teplý a voněl… cize. Frida nedůvěřivě našlapovala. Světlo lucerny jí poskytovalo jen pramalou pomoc. Tam, kam záře už nedosáhla, číhala na dobrodružku tma.
Frida během svého působení u Cechu dobrodruhů navštívila různá místa a procestovala i vzdálené země. Setkávala se s různorodými tvory, čelila útokům hrdlořezů i otrokářů. Ovšem ještě nikdy se necítila tak zranitelně. Co chvíli se ohlížela zpátky ke vstupu do chrámu, který nyní vypadal jen jako malá bílá tečka v moři temnoty. Přesto pokračovala dál, do hlubin opuštěného chrámu, kde jí společnost budou dělat jen mrtví a zapomenutí.

Na první zvláštní věc narazila hned, jakmile jí vstup zmizel z dohledu. Nejprve si myslela, že narazila na mrtvého uctívače. Slyšela o kultech, které páchaly hromadné sebevraždy na počest svých zvrácených bohů. Jejich chrámy pak byly plné puchu rozkladu a těl. Jenže tohle nebyl ten případ. Sehnula se a pořádně lucernou posvítila na svůj nález. Ostřím sekery šťouchla do hromádky šatstva na podlaze. S cinkáním vypadly umně vypracované zlaté prsteny s drahými kameny. Frida cennosti posbírala a prozkoumala šaty. Látka byla kvalitní a jemná. Barvy jasné. Vyšívání bohaté. A opravdu cítila jemný náznak vonného oleje? Nechápala to. Oděv působil, že ho zde někdo svlékl před pár okamžiky, ne před mnoha a mnoha lety. Zabodla oči do tmy číhající přímo před ní. A měla nepříjemný pocit, že jí odtamtud cosi pohled oplácí.

Dobrodružka se ohlédla přes rameno. Už snad posté. Necítila se ve své kůži a atmosféra ponurého místa jí na náladě nepřidávala. Že se nejedná o chrám, pochopila už dávno. Jenže co tedy vlastně prozkoumávala? Na její chodbu se časem napojily další, menší postranní. Frida však nebyla tak hloupá, aby se pustila do labyrintu chodbiček. Držela se hlavní chodby a doufala, že ji někam zavede.
Čas od času se zastavila, aby si prohlédla zvláštní reliéfy na zdech. Zobrazovaly podivné, pokřivené bytosti a krvavé rituály. Místy se objevily texty psané neznámým písmem. Frida začínala litovat, že se do podobné výpravy vůbec pustila. Navíc její dojem, že uvnitř starobylých zdí není tak docela sama, nabíral každým okamžikem na intenzitě. Nacházela další a další róby a klidně by se vsadila o pár zlaťáků, že kdyby navštívila postranní chodbičky, našla by šatstvo i v nich.

Po snad nekonečné době chodba skončila. Frida stanula na balkonku, z nějž měla dokonalý výhled. To, co spatřila, jí bralo dech. Několik sáhů pod jejíma nohama, uvnitř hory, se rozprostíralo město. Frida přejížděla očima po fasádách z bílého kamene a po střechách blyštících se zlatem. Mohutné domy oplývaly elegancí a v dálce se tyčily majestátní věže. Frida upustila lucernu, která se rozbila o podlahu. Tříštění skla se k ní vracelo ozvěnou. Plamen svíčky vzápětí pohasl. To však nevadilo, protože z města vycházela slabá namodralá záře.
Po Fridině pravici se nacházelo dlouhé schodiště, které těsně přiléhalo ke skále. Zábradlí ani schody samotné nevypadaly porušeně, proto po nich Frida spěšně sešla.
Pod jejími botami zašustila stébla trávy. Byla bílá jako kosti. Jako by z ní něco vysálo barvu i život. Frida se sehnula a pár stébel utrhla a promnula v prstech. Rozpadla se na prach během pár okamžiků. V částech, kam došlápla, zůstávala holá místa, jak se rostlina rozpadala.
Dobrodružka zamířila k nejbližšímu domu. Jeho bílé stěny narušovala divná, namodralá a slizce vyhlížející vlákna, která dům svírala jako dlouhé prsty. Dobrodružka jedno vlákno odtáhla od fasády. Vlhce to začvachtalo a rukavici jí pokryl sliz. Zhnuseně nakrčila nos a raději zkusila otevřít dveře. Překvapeně si uvědomila, že i dveře jsou ze zlata. Ne pouze pozlacené. Dvoukřídlé dveře byly z velkých, těžkých plátů zlata. Jen jejich klika by Fridě umožnila žít líný, pohodlný život po několik měsíců.
Vnitřek domu byl zrovna tak honosný.
Dobrodružka procházela jednotlivé místnosti. Prostornou halu s honosnou výzdobou následovala jídelna s dlouhým stolem. Frida si všimla, že bylo prostřeno. Jako by se obyvatelé domu chystali k jídlu, než… Než co vlastně? Zmizeli? Odešli? Několik zlatých příborů zmizelo uvnitř torny. Frida pokračovala dál.
V kuchyni na ni čekala vyhaslá kamna a spíž plná jídla. A hromádka šatstva. Nejnovější nalezený oděv vypadal mnohem skromněji. Nejspíš patřil služebné. Frida si ze spíže vzala kousek sýra. Chutnal lahodně a čerstvě.
V patře se nacházelo několik ložnic a malá knihovna. Frida nejprve zamířila do knihovny. Nos jí naplnila vůně papíru. Prohlížela si hřbety knih a nestačila se divit, co za svazky majitelé domu schraňovali. Knihy o temných bozích. O zapovězené magii. O krvavých rituálech… Frida zděšeně vycouvala a zabouchla dveře.
Zběžně prošla ložnice. Ustlané postele a hromádky šatů na podlaze. V nejmenší z ložnic našla kolébku a šatečky, které musely patřit miminku.
„Co se vám stalo?“ zašeptala Frida a zachvěla se.

Čím víc se blížila ke středu města, tím víc přibývalo podivných vláken. Byly všude. Plazily se po domech, po smutných bledých stromech bez listí a pokrývaly každou píď země. Frida se zprvu snažila kontaktu s nimi vyhýbat, ovšem později se její snaha ukázala jako nemožná. Proto se snažila ignorovat, jak jí na nich kloužou podrážky a jak odpudivé zvuky vlákna vydávají, když je rozšlápne.
Dobrodužku pronásledoval tísnivý pocit a napětí v ní narůstalo. Cosi viselo ve vzduchu, když procházela ztraceným, mrtvým městem, kde zřejmě strašili duchové zmizelých obyvatel. Chvílemi jako by zaslechla kroky, které jí pronásledovaly ulicí, jindy se zase opuštěnými ulicemi nesl zpěv a smích.
„Některá místa by měla zůstat ztracená a zapomenutá,“ zašeptala.
Za nějakou dobu spleť vláken natolik zhoustla, že si Frida musela cestu prosekávat sekerou. Při každé ráně vlákno vydalo sténavý zvuk a jeho záře pohasla. Tímto způsobem se Frida prosekala až k obrovské stavbě, která byla od dlážděné cesty až po nejvyšší věž zcela pokrytá namodralou hmotou. Frida naklonila hlavu a přemýšlela, co jí pohled na stavbu připomíná. Když studovala podivný úkaz, na mysl jí vytanula jedna vzpomínka. Několik let stará, ale Frida si pamatovala každý detail. Tenkrát ji práce zavedla do dusného a deštivého pralesa, kde rostly stromy výškou konkurující věžím Velkému chrámu. Jejich koruny se ztrácely v mracích a v podrostu u jejich kořenů žila podivuhodná zvířata. Jedním z nich byl i druh pavouka velkého zhruba jako kočka, který předl ohromné sítě a svou kořist pečlivě balil do lepkavých, odpudivých kokonů.
Ať už se pod vrstvou vláken skrýval palác, chrám nebo ohromná svatyně, něco budovu obalilo v kokonu děsivých rozměrů. Dobrodružka přešlápla z nohy na nohu. Dolehla na ni únava, strach a znepokojení z toho, na jak odlehlém místě se ocitla. Nikdo jí nepřijde na pomoc, když se zraní. Nikdo ji neuslyší křičet. A nikdo nepohřbí její tělo.
Bála se, jenže strach byl nedílnou součástí její práce. Dobrodruhové většinou neumírali stářím a v bezpečí svého domu. Ne. Dobrodruhové žili nespoutaně a divoce, a tak také umírali. V nastražených pastech, zbraněmi nepřátel nebo drápy lítých šelem. Nedočkali se pohřbu, ale jejich druzi připíjeli na jejich počest a vyprávěli si o nich příběhy. Ti nejlepší a nejnebojácnější dobrodruzi žili věčně v povědomí svých obdivovatelů. A takový osud si přála i Frida, proto se donutila k pohybu a začala se prosekávat do útrob budovy v zajetí vláken.

III.

Vzduch ve špitálu byl doslova nasáklý pachem smrti a bolesti. Mladá čarodějka téměř cítila, jak jí na kůži a na honosném oděvu ulpívá beznaděj a utrpení, jimiž bylo to bezútěšné místo plné. Jedna z Milosrdných sester ji prováděla chodbami a neustále čarodějce vyprávěla o pacientech a chodu špitálu. Čarodějka ji neposlouchala. Vnímala pouze tiché modlitby a výkřiky bolesti, při nichž měla nutkání sebou trhnout. Do Špitálu Milosrdných sester se dostávaly jen ty nejtěžší případy.
Čarodějce se nesmírně ulevilo, když se Milosrdná sestra konečně zastavila u jedněch dveří.
„Tady to je,“ řekla a povzbudivě se na čarodějku usmála, pak zaklepala a vstoupila. Čarodějka ji následovala.
Pokoj byl malý a stroze zařízený. Sluneční paprsky dovnitř pronikaly malým oknem, a tak pokoj tonul v šeru. Čarodějka spatřila mladou Milosrdnou sestru, jak klečí u lůžka nemocné, ruce sepjaté a rty šeptající tichá slůvka.
„Jedna z našich novicek,“ vysvětlila její průvodkyně, „modlí se za uzdravení té chuděry.“
Čarodějka si odfrkla a popošla k lůžku. V nose ji zaštípala silná vůně bylinek. „Z vlastních zkušeností vím, že modlitby nic nevyřeší. Člověk má akorát lepší pocit, ale nic víc,“ řekla chladně. Proud modliteb ustal a mladá novicka zmateně těkala očima mezi čarodějkou a starší Sestrou.
„Vedla sis skvěle, dítě, běž si odpočinout,“ propustila ji starší Milosrdná sestra vlídně. Děvče kolem čarodějky doslova proběhlo, až jí sukně prostých šatů zavířily kolem kotníků. Nyní čarodějka věnovala plnou pozornost nemocné. A pohled na ni se jí ani trochu nelíbil.
„Musely jsme jí oholit vlasy. Vytrhávala si je po celých hrstech.“
Čarodějka přistoupila těsně k lůžku. Pečlivě si prohlížela prázdnou, rozbitou skořápku, která bývala Fridou Bruun. Holá lebka, propadlé tváře, které barvou a strukturou připomínaly tvaroh, velké, nevidomé oči zírající do stropu. Pootevřené rty se bezhlesně otevíraly a zavíraly. Z koutku úst stékala slina.
„Možná byste se jí měla představit,“ navrhla Milosrdná sestra.
„Bude to k něčemu?“
„Myslíme si, že okolní svět vnímá. Občas i reaguje na různé podněty.“
„Jak taková reakce vypadá?“
„No… Občas mrkne, občas nás sleduje očima… Jsou to jen maličkosti, ale v jejím stavu…“ Hlas Milosrdné sestry se vytratil. V tichu byl slyšet jen Fridin chrčivý dech a bolestné sténání z vedlejších pokojů. Čarodějka si povzdechla, ale představila se:
„Jmenuji se Célia Malletová a byla jsem za vámi vyslána Cechem čarodějů. Vaši přátele ze Spolku dobrodruhů nás kontaktovali s naléhavou prosbou, abychom našli příčinu vašeho špatného zdravotního stavu, jelikož došli k závěru, že má magický původ. Pokud byste mi chtěla cokoliv říct, Frido, teď je ta správná chvíle.“
Pokoj se ponořil do ticha. Célia vycítila, že Milosrdná sestra nervózně přešlápla. Frida nijak nedala najevo, že by zachytila cokoliv z jejích slov.
„Dobrá. Mám i jiné metody, když slova selžou.“
Célia si stáhla rukavičky z nejjemnější kůže a položila ruce na Fridiny spánky.
„Je to bezpečné?“ zeptala se Milosrdná sestra a postavila se po jejím boku. Tvářila se nedůvěřivě. Většina lidí magii neměla v oblibě kvůli její vrtkavosti. Existovalo až příliš mnoho historek o kouzlech, která se vymkla kontrole a způsobila velká neštěstí. Navíc to vypadalo, že Frida je obětí jednoho z nich.
„Pokud se budu plně soustředit, tak to bezpečné bude,“ odpověděla Célia a v hlase jí zazněla výtka. „A ne že bych na Fridě mohla napáchat nějaké škody. Už je tak zničená, že já jí víc neublížím, ani kdybych vážně chtěla.“
Milosrdná sestra stiskla rty do tenké přímky, ale ustoupila. Célia znovu položila ruce na spánky nemocné, zavřela oči a soustředila se. Její magie se probudila k životu. Pomalu se rozlévala jejím tělem, od hlavy až k prstům na nohou. Célii brněla kůže a cítila, jak se magie nedočkavě svíjí a kroutí, připravená ukázat svou moc a vytrysknout do světa. Ona se však musela krotit. Utlumila proud síly a vzala si z něj jen tenký pramínek, kterým se dotknula Fridiny mysli. Obvykle při takových magických praktikách narazila na mírný odpor, jak se mysl jiné osoby bránila proti cizí přítomnosti. Ale Fridino vědomí bylo natolik pošramocené, že jí Célia vklouzla do hlavy naprosto hladce. Okolní svět přestal pro Célii existovat, rozplynul se a ona se ponořila do mysli zubožené ženy.

Čarodějka tápala v temnotě. Chvíli trvalo, než si zvykla na pobyt v cizí hlavě. Cítila jen letmé spojení se svým vlastním tělem, které se maličko zakymácelo, když ho Céliina mysl opustila a vpila se do Fridy.
Mladá čarodějka se zhluboka nadechla a vykročila. Nedělala podobné věci ráda. Už několikrát mohla v cizích vzpomínkách spatřit věci, které by nejraději nikdy neviděla. Ale pokud to situace vyžadovala, nedalo se nic dělat.
Znervózňovala ji všudypřítomná tma a prázdnota. Mysl lidí byla obvykle plná barev a abstraktních tvarů, měnících se obrazů okolního světa, jak neustále na něco mysleli. Ale Fridina mozková aktivita byla tak poškozená, že se její mysl stala temnou pustinou. Čarodějka se tím však nenechala vyvést z míry. Zvládla vytáhnout vzpomínky i z několik dní staré mrtvoly. Ubohá Frida Bruun jí také dřív nebo později vydá svá tajemství.
Célia rozpřáhla ruce a vyšlehla z ní vlna magie, která se rozprostřela všemi směry. Čarodějka pomocí magické sítě kousek po kousku prohledávala Fridinu mysl, dokud nenarazila na jednu ze vzpomínek. Přitáhla si ji k sobě a sledovala, jak se prostor kolem ní mění.
Viděla strop nějaké místnosti. Pak se nad ni naklonila tvář muže poznamenaná mnoha jizvami. Poškrábal se na holé lebce. Celá vzpomínka byla rozmazaná a nejasná, nedaly se rozpoznat detaily. Fridin stav už musel být dost zlý. Přesto Célia zaslechla rozhovor, který muž vedl s někým mimo její zorné pole. Slova sice zněla tlumeně, jako by se nacházela pod vodní hladinou, ale to nevadilo.
„Musíme ji odvézt. Sami jí nepomůžeme.“
„Jo, Milosrdný sestry budou vědět, co s ní.“
„A musíme poslat zprávu čarodějům.“
„Sakra.“
„Jo, sakra.“
„Chudák Frida. Taková silná ženská to byla a teď se na ni podívej. Leží tu, zírá do stropu a podělává se.“
„Je zázrak, že se vůbec dokázala vrátit domů…“

Vzpomínka se vytratila, ale okamžitě ji nahradila další. Célia spatřila ubíhající krajinu. Vše se podivně motalo, svíjelo a rozmazávalo. Musela to být Fridina cesta zpátky za dobrodruhy. Frida se v jednu chvíli zastavila a opřená o strom se vyzvracela. Célia znechuceně nakrčila nos. Avšak všimla si, že Fridiny ruce nepokrývají pouze zvratky, ale i podivná, jemně světélkující vlákénka. Pavučiny? Na nohách měla Frida zbytky bot. Célia věděla, že dobrodružka urazila ohromnou vzdálenost a vypadalo to, že po svých. Šla a běžela takovou dobu, že to její boty nevydržely. Nejspíš měla úplně rozedřená a zkrvavená chodidla.
Vzpomínka vybledla. Ta, jež následovala, Célii zaujala. Čarodějka zadržela dech a sledovala Fridinu cestu do hlubin hory. Když dobrodružka narazila na první hromádku oblečení, zmocnilo se čarodějky znepokojení, jež narůstalo, dokud Frida poprvé nespatřila podivné město uvězněné v srdci hory. Skrz Fridiny oči, překvapivě jasně a zřetelně, viděla ulice, prázdné a zachovalé domy, všudypřítomná vlákna. A obrovskou, zářící věc, před kterou dobrodružka zaváhala. Budova skrytá pod vrstvou vláken. Tajemství, jež muselo Fridu lákat. A ať se v ní skrývalo cokoliv, bylo to příčinou Fridina neštěstí.
Célia se napjala a magie kolem ní zavířila. Ulpěla jí na kůži v tenké vrstvičce, aniž by o to čarodějka přímo žádala. Podvědomě si vytvořila štít.
„Klid, je to jen vzpomínka, nic ti nehrozí,“ přesvědčovala samu sebe. Její hlas byl pouhým šepotem, v němž jasně zněl strach.
Vytřeštěnýma očima sledovala, jak si Frida prosekává cestu. Později si všimla, že většina vláken se před Fridou stahuje. Usnadňovaly jí postup, aniž by to dobrodružka věděla. Pavučina chtěla, aby se Frida dostala dovnitř.
Dobrodružka vstoupila do obrovského sálu. Z klenutého stropu visely cáry zářících pavučin. Vlákna na podlaze se dobrodružce lepila k podrážkám bot a Célia se zatnutými zuby sledovala, jak se Frida rozhlíží. Dobrodružka náhle sevřela sekyru pevněji a zaujala bojový postoj. Zpoza jednoho sloupu se vynořil pavouk, přízračně bledý, nechutně velký. Dospělému muži by sahal do pasu. Frida se ani nepohnula, avšak pavouk jí nevěnoval pozornost. Cupital někam kupředu podél sloupořadí. Célia se otřásla při pohledu na jeho osm bledých, dlouhých končetin. Frida se mezitím dala do pohybu a následovala pavouka. Udržovala však bezpečnou vzdálenost, kdyby se rozhodl otočit se a zaútočit.
Célie se zmocnilo zlé tušení. Fridin příběh se blížil do velkého finále. Čarodějka smutně sledovala, jak se dobrodružka plíží kolem sloupů zdobených rytinami. Frida Bruun v plné síle vzbuzovala úctu. Mohutná, samý sval, ošlehaná větrem a poznamenaná jizvami. Vzbuzovala dojem ženy, která se dokázala poprat se životem a vyjít z toho jako vítěz. Célia posmutněla, když si vzpomněla na ubohou bytost, která na ni čekala ve špitále.
Dobrodružka se dostala na samý konec sálu. Pavučiny zde pokrývaly opravdu každou volnou plochu. Dlouhá, tlustá vlákna vedla nahoru, kde se pavučiny formovaly do pevně smotaného, obrovského kokonu. Frida i Célia ztuhly. Kokon vydával nadpozemskou záři, jež však každou chvíli bledla, aby se pak znovu rozzářila. Célia si uvědomila, že září a pohasíná v rytmu tlukotu srdce. Otázkou však zůstávalo, čí srdce pod všemi těmi vlákny bilo.
Po takové době čerstvá duše…
Célia vyjekla a přikryla si ústa dlaní. Hlas, který se ozval ve Fridině vzpomínce, se do čarodějky zařízl jako čepel dýky. Hlas bez těla. Hluboký, mámivý. Nebezpečný.
Shlukem pavučin projel záblesk světla, až čarodějka musela zavřít oči. Když je otevřela, spatřila, že kokon puknul. Uvnitř něj byla jen tma. Ovšem Célia cítila, že v té tmě něco žije. A měla pravdu. Z temnoty se vynořilo osm dlouhých, tmavých nohou. Líně se protáhly. Célii se bouřil žaludek. Následně se objevil nechutně masitý pavoučí zadek. Čarodějka jasně viděla snovací bradavky. Ovšem z puklého kokonu se nevynořil pavouk, jak si Célia myslela. Když spatřila, co se před ní spouštělo dolů, zpanikařila. Chtěla okamžitě ukončit kouzlo, které ji poutalo k Fridě, avšak nešlo to. Něco jí bránilo v úniku. Její magie se vzpínala a ze všech sil proudila do prostoru. Célia se přestala ovládat a bylo jí jedno, jakou škodu napáchá v poškozené mysli Fridy Bruun. Nezajímalo ji, jestli její nešetrnost Fridu zabije. Potřebovala pryč.
Už odcházíš, malá čarodějko?
Célii se zastavilo srdce. Temnotu Fridiny mysli narušilo namodralé světlo. Čarodějka s hrůzou sledovala, jak se kolem ní začínají šířit pavučiny. Chtěla utéct, ale nohy jí vypověděly službu. A vlákna se blížila.
Když se jí první vlákénko dotklo, měla Célia pocit, jako by do ní uhodil blesk. Přísahala by, že se jí vnitřnosti obrátily naruby. Neměla čas rozdýchat nevolnost, protože najednou cítila, že mizí. Pradávná, mocná síla ji sevřela do svých spárů. Strhla Céliin magický štít, zadusila veškerý odpor a táhla ji pryč.

IV.

Céliino vědomí se vznášelo v síni pavučin přímo pod obrovským kokonem. Čarodějka do něj nahlédla. Nebyl prázdný ani teď. Tu a tam černotu narušilo tělo, které bezvládně proplulo prostorem. Nahé, bez známek života. Jako loutka, jíž někdo přetrhl provázky.
Zbytky od jídla. Někdy je budu muset vyhodit.
Célia se odmítala otočit. Věděla, co se nachází za ní. Nechtěla tu hrůzu spatřit na vlastní oči.
Je to už dlouhý čas, co jsem pobývala na tomto světě, avšak jsem toho názoru, že je stále nezdvořilé být při konverzaci k někomu obrácená zády, má milá.
Podivná, slizká magie uchopila Céliinu nehmotnou podobu a proti její vůli ji otočila.
Stála tam. Půl těla pavoučí, zbytek lidský. Osm pavoučích končetin a zadek. Nahý, hubený trup s vystouplými žebry a malými ňadry, která z části zakrývaly dlouhé černé vlasy. Bledá tvář s ostrými rysy a krutýma, temnýma očima.
Hea, Požíračka duší. Nejhorší z Prvotních. Ta, která málem proměnila jejich svět v prach rozptýlený mezi hvězdami.
Hea se zeširoka usmála a z úst se vynořil pár kusadel. Naprázdno se sevřela a opět zmizela za jejími úzkými rty. Hea naklonila hlavu a zkoumala ji pohledem.
Tak dlouho jsem čekala, než sem zavítá někdo mocný. Když jsem Fridu vyslala do světa, ani ve snu by mě nenapadlo, že mi přivede někoho s takovou magií v krvi.
Ušetřila jsi Fridu schválně, že ano? Poslala jsi ji zpátky, vyslala k ní Célia své myšlenky.
Hea jí věnovala drobný, prohnaný úsměv. Čarodějové a čarodějky do všeho strkali nos už za mých dob. Tušila jsem, že se zpráva o podivném stavu dobrodružky dostane až do vašeho krásného města. A že vám zvědavost nedovolí nechat to být.
A já se mám stát tvou další potravou? Célia vzhlédla a viděla mizející chodidla jednoho z těl.
Pavoučí nohy se pohnuly a Hea se přiblížila. Pohybovala se až nepřirozeně ladně na někoho, kdo měl půlku těla hmyzí.
Célia zde byla uvězněná pouze jako vědomí. Její tělo se stále nacházelo ve špitálu. Hea jí fyzicky nemohla ublížit. Přesto když k ní natáhla ruku s o kloub delšími prsty, než bylo u lidí běžné, pocítila její dotyk.
Kdysi dávno se mě tví bohové snažili vyhnat z tohoto světa. Ne zabít, protože bytost jako já, taková, která přihlížela formování hvězd a světů, nemůže být zabita. Bojovali proti mně, a nakonec mě opravdu vyhnali. Ovšem já jsem Hea, Požíračka duší. Snovačka, Velká Pavoučice, Tkadlena. Jsem spojená s tím, co vytvářím. S tím, co se chytí do mých sítí. Tví bohové mě fyzicky zapudili, avšak nezničili všechna vlákna. Mí věrní našli zbytek jedné z pavučiny. Odnesli ji hluboko do srdce hor, kde se modlili, přinášeli krvavé oběti, prováděli temné rituály a zakázaná kouzla. A jedno z nich narušilo Závoj mezi tvým světem a mým vyhnanstvím. Pronikla jsem zpátky. Slabá, malá, pouze zlomek mé předchozí existence. Maličký pavouček.
Hea se zarazila, jako by se ztratila ve vzpomínkách, pak se však čerň jejích očí zabodla do Célie s nesnesitelnou intenzitou.
Postupně jsem pohlcovala duše v tomto městě, které vlivem mé narůstající síly zůstávalo netknuto časem. Jeden po druhém umírali, dávali mi svou duši a životní sílu. A tvá životní síla, magie, která ti spolu s krví koluje v žilách, bude tím, co mi umožní vrátit se v plné síle a vzít si tento svět.
Célií projela vlna bolesti. Něco ji rvalo na kusy. Tříštilo její vědomí a hltalo její magii plnými doušky. Vytrhávalo ji to ze samotné existence. Snažila se bránit, ale cítila, že její magie skomírá. Prýštila z ní do prostoru, přímo do hladového chřtánu Hey, která s labužnickým výrazem pohlcovala čarodějčino bytí.
To, co drželo Céliinu existenci pohromadě, brzy pod oním hrozivým tlakem povolilo. Célia neměla ani čas vykřiknout. Magie Prvotní ji rozervala na kusy a pohltila její zbytky. Čarodějka navždy zmizela.
Hea zasténala rozkoší. Řetězy, které držely její moc na uzdě, se rozbily. Cítila, jak se k ní vrací ta část, jež zůstala uvězněná mimo tento svět. Hea se zhluboka nadechla a vyrazila. Vyšla před chrám, kde kdysi její uctívači zpívali písně o Požíraččině velikosti a kde bez mrknutí oka na oltářích mordovali svá novorozená děcka.
Hea si prohlédla své město. Město pavučin. Bylo načase, aby její pavučina zahalila celý svět.

V.

Špitálem se rozezněl křik, který se nijak nepodobal bolestným výkřikům nemocných. V tom ostrém, vysokém tónu se skrýval čirý děs. Milosrdná sestra se svezla podél zdi. Jednu ruku si tiskla na srdce, druhou do vzduchu načrtla znamení proti zlu.
Frida Bruun stále zírala do stropu, avšak nyní její oči postrádaly i ty poslední zbytky života. Byla mrtvá.
Po čarodějce na podlaze zůstala jen hromádka šatů.
Svět za okny potemněl.

Nikol Roupcová je nadšený amatérský pisálek a vášnivá čtenářka z Vysočiny. Psaní příběhů se věnuje už od základní školy, ale pravou lásku ke psaní si vypěstovala až na gymnáziu. Momentálně se pokouší napsat knihu. Zbytek energie a volného času dělí mezi čtení a recenzování knih a své tři kočičí společníky.