RECENZE: Neil Gaiman, Severská mytologie

Velký spisovatel si plní malé sny.

Tak nějak by se dala popsat Severská mytologie, nejnovější kousek zbožňovaného Neila Gaimana, po kterém se okolo Vánoc v knihkupectvích jen zaprášilo. Tedy, po tom kousku, ne po Gaimanovi. Ještě bychom mohli dodat „protože může“ a recenze je hotová. Cože, vám to nestačí? Nu dobrá, pojďme se o tom tedy trochu pobavit…

A začněme od konce: proč „protože může“? Důvod je jednoduchý – vikingové jsou v poslední době děsně sexy. Marvelovský Thor je na světě už nějaký ten pátek, v kinech se ale kladivem ohání až v posledních letech. Seriál Vikings si úspěšně odbývá pátou řadu. Island se stal populární turistickou destinací. A sám Gaiman si tatíčka Ódina půjčil už pro Americké bohy. Zkrátka se zjistilo, že příběhy severské mytologie jsou nejenom relativně snadno dostupné, ale také snadno adaptovatelné a divácky přitažlivé.

Neil Gaiman jakožto onen „velký spisovatel“ skutečně může – má záruku, že o knihu s jeho jménem na obálce se lidi poperou. A když spojíte Gaimanovo jméno s takovou tematikou (a opravdu povedenou grafikou)? Naprostý trhák. Jenže pak přichází obsah a ty „malé sny“.

O Severské mytologii se nedá říct, že by byla špatná. Ale ani se nedá říct, že by byla dobrá. Je to trochu oříšek, protože v tomhle případě víc než jindy záleží na čtenáři. V zásadě můžete ke knize přistupovat ze dvou výchozích pozic: pokud znáte Tóra, Ódina a Lokiho jenom z kina, případně jste se s nimi setkali ještě jinde v popkultuře, ale zároveň byste o nich rádi věděli víc, existuje slušná šance, že Severská mytologie poputuje na výsadní místo ve vaší knihovně. Konečně se trochu vyznáte ve všech těch kuriózních příbězích a budete se moci před přáteli na příštím díle Thora vytahovat, že víte, jak přišel Ódin o oko a že Loki je matkou osminohého koně Sleipniho.
Tou druhou možností je, že vám něco říká jméno Snorri Sturluson, Eddu máte přečtenou několikrát oběma směry, občas listujete staroseverskými ságami, ve volném čase prohráváte v Yggdrasilu a možná jste dokonce navštívili Reykholt, kde má Snorri sochu a jezírko, ve kterém se koupal, když přemýšlel. Dobře, to zní trochu extrémně, ale věřte mi, že ani takový člověk nemusí znát příběhy severské mytologie zrovna nazpaměť. A přesto měl při čtení pocit, že mu Severská mytologie příliš nedává…

A přitom by mohla, velmi snadno! Gaiman se však zřejmě rozhodl, že se chce co nejvíc přiblížit strohému stylu mytických vyprávění a ság. Záměr je to chvályhodný, bohužel se ale ukázalo, že moderní spisovatel takového stylu nejspíš dosáhnout nemůže. Původní mýty (zapsané do konce 19. století) mají svoje neopakovatelné kouzlo a nepodobají se ničemu jinému, s čím se člověk v literatuře může setkat. Přiblížit se tomuto stylu dokázal asi nejlépe Robert Holdstock, ale ten si z větší části vytvořil vlastní mytologický systém. Gaiman se snaží převyprávět příběhy, které jsou zaznamenané jinde a které se navíc docela slušně drží v obecném povědomí. Což by problém nebyl, problém je, že přidává naprosté minimum vlastního obsahu – a to je škoda. Zrovna Neil Gaiman a jeho osobitý rukopis by mohl do příběhů o bozích Ásgardu přinést svěží vítr a vytvořit kultovku, to se ale bohužel nestalo.

Severská mytologie se čte jedním dechem – nejen, že má díky marketingovým strategiím velká písmena a spoustu zbytečně volných stránek, ale je napsaná svižně a bez zdlouhavých odboček. Takže v konečném důsledku opravdu záleží hlavně na čtenáři, jeho kulturní encyklopedii a přístupu: buď si knihu přidáte do sbírky Gaimanových skvostů, nebo ji za pár hodin zhltnete a necháte projít myslí, aniž by tam zanechala výraznější stopy.
 

Neil Gaiman, Severská mytologie
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2017
Překlad: Viola Somogyi
Počet stran: 254
Cena: 298 Kč
Autor obálky: Neil Johnston
ISBN: 978-80-257-2311-1