TÝDEN ROZHOVORŮ: Rozhovor s Monikou Vorálkovou

Konec dubna. Novinářská rutina, ne že by nebylo do čeho píchnout, ale každé oživení vítáno. A tak nás to napadlo: uděláme si Týden rozhovorů. Téměř každý den tohoto týdne vyjde jeden rozhovor se zajímavým autorem. Abyste se měli na co těšit, odtajňujeme záměr. Sérii rozhovorů uzavíráme interviewem s Monikou Vorálkovou, které jsme se ptali na její román Krev nejmocnějších.

Podle informací je Krev nejmocnějších Vaší prvotinou. Je tomu skutečně tak, nebo jste publikovala povídky pod pseudonymem?

Jak se to vezme. Krev nejmocnějších není mým prvním spisovatelským počinem, ale je prvním rukopisem, který byl vydán. Jako každý správný „spisovatel“ i já s chutí píši do šuplíku.

Krev nejmocnějších má 430 stran. To je úctyhodná tloušťka. Jak dlouho vznikala a měla jste pocit, že se do cílové roviny snad nikdy nedostanete?

Kupodivu ne. Vytvořila jsem ji během jednoho roku. Jsem dosti netrpělivý člověk, takže pokud bych ji musela tvořit ještě o něco déle, nevím, zda bych vytrvala. Pak samozřejmě přišla na řadu opakovaná čtení a korektury, které už jsem prováděla pod taktovkou Romana Koňaříka, svého nakladatele.

Bylo těžké pro román najít vydavatele? Nebo to šlo naopak snadno?

Pár nakladatelství jsem vyzkoušela. Žádná neměla tu trpělivost se mnou pracovat na zlepšení mého románu. Ale pak jsem si v létě loňského roku koupila Sekeru Strážců, knihu od nakladatelství Černý drak. No a tam jsem zahlédla větu: „Hledáme nové autory!“ Tak jsem to zkusila. Víc sebevědomí už jsem stejně ztratit nemohla. A ono to vyšlo! Vyšlo to díky Romanovi, který do mě vložil notnou dávku důvěry, za což bych mu chtěla ještě jednou poděkovat.

Zdroj: Archiv autorky

Můžete čtenářům svoji knihu v krátkosti představit? Proč by ji neměli v knihkupectvích minout?

Protože je prostě moje! Ne, teď vážně. Netvrdím, že je to něco, co tu ještě nebylo, něco naprosto jedinečného, ale je to svět, který, alespoň myslím, funguje, dokáže čtenáře vtáhnout a pobavit. Chtěla jsem napsat knihu, v níž by se spojily mé představy drsného světa, krvelačných nepřátel, pevného přátelství, hrdinských činů, nesmělých i smělejších lásek, zkrátka epického dobrodružství. To je přesně to, co v knihách hledám, únik od šedivé reality. Doufám, že přesně tohle najdou čtenáři i v mé knize.

Podle anotace kniha balancuje mezi Pánem Prstenů a Hrou o trůny. Nebojíte se, že budou mít čtenáři příliš vysoká očekávání a že mohou být zklamáni?

Je to tak. Ve vší skromnosti musím přiznat, že není průlomová jako Pán prstenů či Hra o trůny, ale snad se jim přibližuje druhem fantasy žánru. Ovšem přistupovat by k ní čtenář měl jako k něčemu svébytnému. To by se mi líbilo.

Hodláte Krví nejmocnějších rozehrát velkou fantasy ságu, nebo naopak zůstane u jednoho dílu?

Už je hotovo. Nic víc nebude. Příběh Nayry je tak uzavřený, jak jen může být. Setrvávat další rok ve společnosti warggů by bylo příliš děsivé!
S fantasy však nekončím a se spisovatelským řemeslem už vůbec ne. Nedávno jsem dokončila povídku do připravovaného sborníku Mladé čarodějky, který by měl vyjít ještě tento rok v nakladatelství Černý drak. A začínám pracovat na novém románu, který by snad mohl oslovit menší i dospělé čtenáře. Je to radost začínat psát novou knihu, ponořit se do nového světa, poznávat nové postavy a vymýšlet pro ně nezáviděníhodné osudy. Už se na to moc těším.