Putování za magickými tvory 2: Mandragora (lékařská, lat. mandragora officinarum; něm. Alraun)

Článek od: Petra Elen Mand... - 26.11.2016

V dnešním díle Putování za magickými tvory se zastavíme u tvora, který není tak úplně zvíře, nicméně do světa kouzelníků neodmyslitelně patří. Vzpomínáte na ukřičený kořen, který svým jekem složil Nevilla na lopatky? Dnešní článek bude o mýtech opředeném kořenu mandragory…

(zdroj)

Od J. K. Rowlingové jsme se dozvěděli, že kořen je velmi účinným lékem. Dokáže pomoci i zkamenělým obětem baziliška v Tajemné komnatě. Podle Fantastických zvířat je pak oblíbenou potravou tvora jménem blátoplaz, který žije v hlíně a požírá kořeny v zemi. Její křik však ohlušuje a může přivést k šílenství. Někdo si myslí, že mandragora je pouze mytický tvor nebo bylina. Autorka Harryho Pottera se však inspirovala u skutečné rostliny, která je dodnes využívána a možná vás překvapí jaké účinky jí jsou přisuzovány.

Mandragora v mýtech

Kořen mandragory byl našim předků známý dlouhá léta. Zmínky o něm můžeme nalézt už v Bibli, konkrétně v První knize Mojžíšově, ale zmiňován byl i starověkými učenci, například Theophrastem (4. st. př. n. l.). Řekové tento kořen přisuzovali bohyni lásky Afrodité, takže se užívala jako afrodiziakum. Genesis o kořeni hovoří stejně, ba má dokonce ženám pomoci otěhotnět.

Kořen mandragory probouzel fantazii lidí, protože svým tvarem občas připomíná lidské tělo, konkrétně malého mužíka, což je jeden z lidových názvů. Snad i proto se ve středověku věřilo, že roste pouze u popravišť, v místech, kam skanuli posmrtné tekutiny z oběšených či lámaných v kole. Kořen byl tedy nečistým potomkem hříšných mužů. To mu dalo další lidový název šibeničník.

Právě ze středověku také pochází víra, že když kořen vykopeme ze země, může vzkřiknout tak hlasitě, až člověka zabije. Návod jak rostlinu získat je nasnadě: o půlnoci nad rostlinou udělat tři kříže, okopat ji a přivázat k ní ocas psa. Pak si ucpěte uši – ideálně je zalijte voskem nebo smůlou, aby vás křik nezahubil a odlákejte psa, aby kořen vytrhl. Co se však stane se psem, to už zdroje nezmiňují… Kořen dále potřebuje péči, aby nepřišel o své účinky: umyjte ho ve víně, zabalte do hedvábí a uložte ho. Hedvábí je nutno každý pátek měnit.

To, že byl v lidech po staletí pěstován strach z tohoto kořene, není ničím zvláštní. Jednak tu je jeho podobnost s lidským tělem, ale druhak dokáže být v nesprávných rukách smrtelně jedovatý. Nebylo tedy radno si s účinky mandragory zahrávat doma, stejně jako dnes.

V německém prostředí se tento kořen nazývá Alraun. V původních pohádkách bratří Grimmů se pak můžeme setkat s mužíčkem-hospodáříčkem, který je oživlým kořenem mandragory. Ten se v lidové slovesnosti stal také elfem/skřítkem, který nepomáhá v domácnostech aktivně, ale spíše pasivně - svou přítomností přináší štěstí.

Mandragora v magii

Jedním z mnoho lidových názvů mandragory je též ďáblova panenka či satanův kořen. Odkazuje to k temné magii, kdy mohl být kořen používán jako panenka představující konkrétní osobu. Na základě toho bylo možné dotyčnému uškodit, ale též ho na dálku léčit. Jistě vás nepřekvapí, že kořen bývá i součástí woodoo rituálů – jak pozitivně, tak negativně laděných. Překvapivé však může být užití kořene církevními exorcisty. Údajně pomáhá při vymítání a zesiluje sílu vykuřovadla.

V silné koncentraci může mandragora přivést i věštecké sny a vize, ale také smrt. Dle svědectví Tacita, se germánské věštkyně nazývaly Albruny. Jak jsme si řekli, německý název pro mandragoru je Alraun – nezdá se vám to jako velká náhoda? Právě halucinogenní účinky možná sloužily jak věštkyním, tak později čarodějnicím, které se mazaly mastí z mandragory, aby mohly letět na sabat. Jistě letěly, zatímco jejich tělo pohodlně spočívalo doma.

Jako přívěšek na krku ženy pak má kořen podpořit její plodnost. Rozvěšený po domácnosti zase chrání domov od zlých démonů i samotného ďábla. Kdo by nechtěl mít doma skřítky zajišťující štěstí?

Mandragora v renesanci

Známý italský botanik a lékař Petr Ondřej Matthioli (1501-1577) se o mandragoře zmiňuje již bez vlivu mýtů. Dokonce popírá, že by měl kořen tvar človíčka. Toto tvrzení považuje za blud. Konečně i dnes vidíme, že některý kořen člověka připomíná víc, jiný méně. Nemusíme mít přitom jen nutně kořen mandragory, stačí se podívat na kořen ženšenu či zázvoru a mít štěstí na dobře rostlý kus. Mýtus o vzácnosti kořene a těžkém způsobu získání přisuzuje Matthioli snaze prodejců zvýšit jeho cenu. Nic jiného za tím nevidí. Též zmiňuje podvodníky, kteří z kořene kosatce vyřezávají figurky a prodávají je jako mandragoru.

Jako lékař se k léčivým účinkům staví již racionálně a tvrdí, že má přivodit spánek, ale též léčit oční záněty. Předepisuje ho také ženám na gynekologické problémy. Podotýká také, že je v nepřiměřené dávce smrtelně jedovatý. Což však nebylo nic nového, protože tyto vlastnosti byli známy již od antiky, jen během středověku se na ně pozapomněla.

Mandragora lékařská (Mandragora officinarum)

Dnes se mandragora díky nebezpečí předávkování v běžném bylinkářství neprodává. Chemické rozbory však potvrdily většinu účinků, které se tradují staletí. Šťáva z kořene může pomoci při nespavosti, ve větší dávce jako omamný prostředek, který utlumí bolest, ale působí též halucinace a živé sny. Obklady se léčí záněty, popáleniny a otoky kůže. Využívá se také při Parkinsonově chorobě a je zkoumána jako možný pomocník v léčbě leukémie.