Rozhovor s Triumvirátem 2/2

Sikar už svoje zmínil. Co Cirrat a Ekyelka? Máte samy nějaké literární úspěchy?

C: Několik básniček v elektronických magazínech těsně po přelomu tisíciletí, dvě dokonce v Pražských tramvajích v rámci akce Poezie pro cestující díky serveru TOTální E-Magazín, čili TOTEM.cz. Měla jsem totiž období, kdy jsem si v hlavě skloubila dohromady poezii a prózu a myslela jsem si, že když se naučím psát dobře básničky, budu umět dobře psát povídky.

E: Nikdy nejsem se svými texty pořádně spokojená, takže i úspěchy jsou u mne značně relativní a spíš nad nimi mávnu rukou (i když bych asi neměla). Ale teď v září jsem poprvé v životě byla přítomna křtu knihy, ve které mám pár písmenek. To bylo něco nového i pro mne. (Žoldnéři fantazie – Myslící ledovce a jiné zrůdy; Straky na vrbě 2015 – pozn. red.)

C: Eky mává rukou nad texty ve sbornících soutěží.

E: Jo, vidíš, to jsem zapomněla dodat (červenám se). No jo, relativita úspěchu.

Nebo falešná skromnost ;).

E: Hele, to není falešná skromnost! Jen se řídím heslem „svá vítězství poměřuj silou svých nepřátel“ – a když jsme všichni na stejné lajně je to prostě i o štěstí.

Na Pragoffestu 2014 a 2015 jste měli přednášky na téma psaní. Plánujete nějaké další?

S: Rozhodně. Za sebe mohu říct, že už teď mám další přednášku ve formě poznámek. Někdy si říkám, že by nebylo od věci všechny ty předchozí přednášky někde zopakovat. A jen dodatek – kdo byl na předchozích přednáškách, tak i ta další bude TOP 10

C: Přednášky – plány máme, nemáme momentálně čas a síly na jejich realizaci. Sikar se oženil a rozmnožil, já začala podnikat jako překladatel a tlumočník a teď jsme se přestěhovali (ještě nemáme vybaleno, doslova sedím mezi hromadama krabic), Eky na svém Dalekém Severu vyvolává démony o sto šest, to se pak přednáší obtížně.

E: To je Daleký Východ. Nebo Divoký, záleží, jestli přijedete v létě nebo v zimě.

Jako Triumvirát jste začali působit na začátku roku 2013. Změnil se od té doby váš přístup k psaní článků? Jaké jste nasbírali zkušenosti?

C: Snažíme (klíčové slovo: snaha) se o jakousi pravidelnost, kterou jsme na začátku úplně zanedbávali. Bohužel, časová plíseň je strašná mrcha a likviduje i ta nejlepší předsevzetí.

S: Změnil. Když se podívám na to, jak jsem psal články tehdy a dnes, sám v nich vidím jistý vývoj. Stejně tak jsem zjistil, že i na povídky k hodnocení nahlížím jinak a nacházím v nich na rozbor věci, které jsem dříve přehlížel. A nejvíc to pomáhá i mně samotnému v tvorbě, protože cokoliv vidím jinde, teď už vím, jak použít nebo naopak radši nepoužívat u sebe.

E: Za sebe mohu říct, že jsem se naučila psát články víc pro širokou veřejnost. Svého času jsem byla postižena vysokým školstvím, kde se naopak cílilo na odbornost, takže přežvýkat všechny myšlenky tak, aby to bylo zábavné a přesto si to udrželo danou úroveň, to byla pro mne menší výzva. Kterou občas násobí i zápřah v zaměstnání a další komplikace (už jsem zmiňovala, že mi je 24 hodin na jeden den málo?).

Existuje recept, jak se jako kritik a porotce literárních soutěží udržet při smyslech a nebýt odvezen v krásné nové bílé kazajce?

E: No… Brát to s nadhledem. Tenhle štítek, který u psaní hodně často používám, mám i v reálu docela aktivní.  Aneb občas nezbývá, než „úsměv a mávat.“

S: Recept? Hlavně to neberte moc vážně a snažte se zachovat klid. Na rovinu, stejně to místy nezvládnete a po ranním čtení v metru kolegům deprimovaně pokládáte dotazy ohledně pravopisných jevů a logiky jednání postav. Naštěstí tohle se i během hodnocení velké soutěže děje jen jednou za několik dní. Takže – zatnout zuby, připravit se na nejhorší, doufat v nejlepší.

C: Já to neberu příliš vážně (i když moje výkřiky do tmy na sociálních sítích tak možná nepůsobí), protože jen co vytrénujeme jednu „várku“ psavců, přijdou další mladí a nadějní. Důležité pro mě je mít na paměti, že jsme se rozhodli pomáhat ZAČÍNAJÍCÍM autorům, aby jich co nejvíc u psaní vydrželo a nezašli na nedostatek zpětné vazby. A kde nestačí nadhled, tam používám sarkasmus, cynismus a občas i zuřivé výkřiky.

Kde jinde, než na stránkách Triumvirátu a Facebooku, vás můžeme potkat?

C: V jedné skupině se vyskytujeme bohužel minimálně, v drtivé většině na soukromých akcích, kde se „práci“ moc nevěnujeme. Mě lze najít: v meziměstských autobusech, v pražské MHD, u zdroje dobré kávy (nejlépe jihoamerické), na bohdalecké lukostřelnici, nebo na několika málo conech. Naposledy jsem byla na akci CONiáš pod parou a o den dříve na steampunkovém pikniku v pražské Stromovce.

S: Dřív jsem byl všude možně, ale mám takový pocit, že v současné době už zvládám jen Triumvirát a výpomoc s několika literárními soutěžemi. Když nad tím tak přemýšlím, tak od dob, co jsem více či méně opustil svůj pradávný blog, jsem mimo Triumvirát vlastně neviditelný. Ale i tak mě stále ještě někdo někde na conu potká a ptá se mě, zda jsem to já, přičemž mě zná právě z toho blogu. A taky je někde na YouTube video, na němž lidem vysvětluji, jak se drbat na zadku. Kupodivu mě pár lidí zná díky němu.

E: Občas – tak jednou za sto let – pohromadě jsme. Teď se to třeba zadařilo na CONiáši. Jinak se občas zjevím v Brně a samozřejmě na mne můžete narazit v Opavě. Hledejte dlouhou zelenou sukni.

Co děláte ve volném čase, když zrovna neškubete na kusy nějaký literární počin?

E: A jéje. Co je to volný čas?

C: To je to, co nemáme

E: Aha. Hm. Takže když koukám na filmy a u toho háčkuju nebo pletu? Tak to fakt nemáme. Ještě, že existují audioknihy, páč bych jich tolik nestihla "přečíst", když šiju šperky. Oči mám fakt jen jedny.

S: Volný čas už skoro neznám, ale když už se nějaká ta chvilka objeví, ideálně píšu vlastní literární počin, ale od toho si dávám letos trochu pauzu. Číst zvládám už jen v dopravních prostředcích, na chalupě dřu do úmoru a běžně teď po večerech buď tvořím vlastní počítačovou hru, nebo hraji některou z těch, které jsem si chtěl zahrát jako náctiletý, ale matčin limit půl hodiny hraní denně mi to neumožňoval. Vše pochopitelně až poté, co usne synek.

C: Když zrovna nepracuju, tak spím. To je v tuhle chvíli můj největší koníček, protože kvůli své práci mám rozházený denní rytmus. Když nepracuju, nekritizuju a nespím, což už se strašně dlouho nestalo, chodíme s manželem střílet z luku. Pak se občas taky věnuju šperkaření nebo pletení, protože po té duchovní práci potřebuju vidět, že po mně něco zbývá. Čtu si většinou cestou do práce a z práce, v poslední době netahám nic navíc, co nemusím, a tak i když máme doma slušnou sbírku knih, miluju e-knihy a čtečku v mobilu. A před dvěma lety jsem objevila stránku jménem tumblr a od té doby nic nebylo stejné. Jinak také máme každý svůj vlastní blog, někteří i více

Je Ekyelka skutečně jen výplod fantazie Sikara a Cirrat?

S: Ne, vymyslet sedm postav najednou, to není můj styl.

E: To já si vymyslela ty dva, abych se nenudila.

C: Já neexistuju, já se vám jen zdám

Oblíbená kniha?

C: VŠECHNY! Já nemůžu mít nejoblíbenější, ale jedna z mých oblíbených je The Commonwealth Saga od Petera F. Hamiltona, která myslím česky ještě nevyšla. Další zástupci jsou třeba Cizinec od Maxe Frei, Barbar Ronan z pera Jamese Bibbyho a v neposlední řadě Příběh služebnice Margaret Atwoodové.

E: A ta nejpoužívanější – „brněnská mluvnice“! (padne fajně do ruky a občas bych ji ráda představila autorům osobně. Tváří v tvář/desky)

S: Ze zásady neuvádím něco jako oblíbenou knihu, hudebníka nebo film. Spotřebu mám takovou, že vybírat nelze. Maximálně tak uvedu tu, která na mě měla za poslední dobu největší vliv – House of Leaves od M.Z.Danielewského (E: Ta je boží!). A pak pochopitelně moje dětská Encyklopedie pro nejmenší, v té je totiž všechno.

Něco, co byste chtěli dodat?

S: Snad napíšu jen to, co o mně kdysi řekl jeden kamarád: Karel je jako hamburger. Milujete ho, ale jednou vás stejně zabije.

C: Lidé, čtěte! Pokud chcete psát, provádějte průmyslovou špionáž - nejdřív si knihu užijte, pak ji začněte pitvat: Co se vám na tom textu líbilo? Proč? Jak autor dosáhl toho nebo onoho efektu? A pak si to zkoušejte sami.

E: Jinak vás kousnu!

Děkuji za rozhovor.

První část rozhovoru si můžete přečíst zde.