RECENZE: Patrick Rothfuss, Hudba ticha

Každá věc má na světě své místo. Ty, které skončí, kde nemají, trpí nespokojeností. To lze napravit tím, že se nešťastná věc přenese tam, kde se bude cítit lépe. Tam, kam patří. Ale i spokojená věc může ztratit svoji pravdivost. Může být zničena, rozbita, rozervána na kusy. Ztratí sama sebe. A k tomu stačí málo. Od dokonalosti k nedokonalosti, od štěstí k neštěstí, je jen krok. Tak už to s věcmi chodí.

Hudba ticha je příběh o rozbitých věcech. O snaze o jejich nápravu. Vstát, umýt si obličej, ruce a nohy. Dbát vlastní skromnosti, usilovat o nenápadnost. Sledovat jednu cestu, dělat správná rozhodnutí a napravovat škody zminula. To je úkolem Auri, něžné éterické bytosti, žijící v rozsáhlém podzemním areálu pod magickou univerzitou v Podvěcí.

Nevíme, jak se Auri dostala do Podvěcí a co tomu předcházelo. Neznáme její minulost, vidíme jenom přítomnost. Zoufalé snažení se, aby všechny věci byly spokojené. Na správném místě. Zaměníme-li však „věc“ slovem „člověk“, podivný příběh o divné dívce rázem dostává úplně jiný rozměr. Copak i člověk neusiluje o to být spokojený, na správném místě? A když to nemá, trpí? A od blaženosti k naprosté zkáze je jen krok. Martin Luther jednou řekl: "Mám ženu, děti, střechu nad hlavou. Vezměte mi to všechno, přesto budu šťasten, protože království nebeské mi zůstane." S věcmi je to jinak. 

Tento útlý svazek je ze světa rusovlasého mága Kvotheho, hrdiny zatím dvou velmi tlustých knih – Jméno větru a Strach moudrého muže. Závěr celé trilogie, nazvané Kronika královraha, je stále napjatě očekáván. Auri vystupuje v obou těchto knihách jako vedlejší postava a Hudba ticha nás nechává na chvilku nahlédnout do tajů jejího života. Svým komorním pojetím se ale velmi liší od zbytku cyklu. Můžete být velmi mile překvapeni, ale také zklamání. Záleží, co čekáte. Melancholický, pomalu plynoucí příběh s jedinou postavou nebo svižné dialogy a akcí nabité pasáže? To druhé zde nenaleznete.

Hudba ticha vlastně ani není román, spíše novela nebo delší povídka, čehož si byl dobře vědom i autor a snad proto opatřil útlý svazeček „předmluvou“ a „zámluvou“, v nichž nejprve odrazuje čtenáře od čtení a následně se omlouvá, pokud se někomu kniha nelíbila. Něco stran zaberou také ilustrace, které nejsou špatné, ale Hudba by se bez nich obešla.

Ačkoliv sám autor přiznává, že bez znalosti souvislostí to nemá cenu číst, já si to nemyslím. Dost možná, že pro někoho, kdo o Kvothem zatím nic nečetl, bude mít knížečka ještě větší kouzlo. Naopak rizikem může být její naprostá odlišnost od zbytku cyklu. Pokud se vám nebude líbit něžná Auri, neznamená to, že vám nebude sympatický zrzavý mág Kvothe. A naopak. Co ale zůstalo, je skvělý překlad Jany Rečkové. Bez něj by tato kniha nebyla spokojená a pravdivá. Nebyla by na správném místě. Jana Rečková přeložila i předchozí Rothfussovy knihy a jsou to jedny z našich nejčtivějších překladů, jaké znám. I když, pravda, texty jsem v originále nečetla. Moje smůla. Docela by mě zajímalo, zda to máslo opravdu bylo „plné nožů“? Jak asi musel znít anglický výraz?                        

Hudba ticha

Autor: Patrick Rothfuss

Překlad: Jana Rečková

Nakladatelství: Argo, Triton

Rozměry: 15,5 cm x21,3 cm

Vazba: Vázaná

Počet stran: 152

Cena: 198 Kč

Rok vydání: 2015