UKÁZKA: Jan Kravčík, Letopisy Vukogvazdské družiny 2

O autorovi: 

Honza Kravčík (*1978)

Pochází z Prahy, ale je hrdý na své slovenské kořeny. Vystudoval chorvatskou filologii, životní zkušenosti sbíral v Budapešti, Záhřebu a pod Olympem. V současnosti opět žije v Praze, je šťastně ženatý a má dvě dcery. Jeho druhou rodinou je však Vukogvazdská družina, společenství hráčů Dračího doupěte, se kterými už od roku 1996 tvoří fantastický svět založený na syntéze baltské, slovanské a ugrofinské mytologie. V roce 2011 založil nakladatelství Gorgona a pustil se do vydávání fantasy. Jeden z autorů Letopisů Vukogvazdské družiny – špinavé fantasy, která se skromně snaží ukázat, že tento žánr lze dělat i bez tradičních klišé a stereotypů. Překládá z polštiny, chorvatštiny a ruštiny.

Ukázka: 

Příběh pátý

Varogovo požehnání

Hlava dvacátá

Lůno lesa

Stařec ve špinavé kutně stoupal bludištěm skal a v korunách sosen pod ním neklidně přelétali ptáci. Ohlazené stupně, vytesané v pískovci před dávnými léty, vedly stále výš a muž často zastavoval, aby popadl dech a otřel si pot z tváře. Zanedlouho vystoupal k průrvě, která ústila na široké písčité prostranství lemované skalami a stromy. Černé borovice kvetly a svůdně proplétaly své větvoví. Posvátný klid rušilo jen slabé bzučení včel, lačně lezoucích po zlatých prašnících. V horkém vzduchu se vznášel silný zápach pižma a moči.

Ve stínu stromů stál asi půldruhého sáhu vysoký balvan, nahrubo otesaný do kvádru a z poloviny obrostlý břečťanem. V půlkruhu za ním se tyčilo několik kůlů, z nichž nejvyšší měl pět stop. Kdysi dávno do nich sekery vysekaly oči, ústa, zobáky, drápy, kopyta a nejrůznější znamení. Dnes už ale bylo dřevo ztrouchnivělé a místy porostlé mechem.

 Stařec si sípavě povzdechl a vykročil k modle, která mu sahala sotva do pasu. Vyhrnul si rukávy, dlaněmi objal hlavu jednoho ze starých bohů a trhnul s ní. Dřevo v písku zaskřípělo, ale téměř se nehnulo. Muž se zapřel nohama a nalehl na kůl vší svojí vahou. Dřevo povolilo a stařec jím začal viklat sem a tam. Trvalo to dlouho, ale nakonec modla se zaduněním klesla k zemi a muž si s úlevou přejel rukávem přes oznojené čelo. Potom se s funěním pustil do dalších. Zápolil vytrvale a úporně, a než se slunce začalo sklánět k obzoru, u nohou mu ležely tři další modly. Vyčerpaně se posadil do písku a opřel o chladivý kvádr. Lístky břečťanu ho šimraly na zpoceném zátylku a zpoza balvanu se ozvalo posměšné zachrochtání.

– Cos to vyvedl, kmotře? Víš ty vůbec, jak dobře se nám o ně drbalo?

Lopin takové štěstí nemá

Poslední dny je to pořád stejný. Vstáváme zavčasu, táhneme se celý den cestou necestou a netušíme, kam na noc složíme hlavu. Jenže dneska to bylo ještě o krapet horší. Dneska se nám totiž do cesty připletlo něco příšernýho.

Z Jabuk jsme vyrazili ještě před kuropěním a s náladou pod psa. Jokedit, huba nevymáchaná, totiž urazil fojta a z nás byli rázem nevítaný hosti. Když jsme se za tmy vyhrabali ze seníku, rozloučit se s námi přišla jen křehká fojtova ženuška. Přinesla nám na cestu loktuši plnou cibule, tuřínů a jablek a mně do ruky vrazila další voskem zalepenou tykev, ve který to nebezpečně šplouchalo. Vrhl jsem na ni vděčnej psí pohled, ale ona jen cudně sklopila oči a zašeptala:

– Přesvatá paní stůj při vás…

Pak si přehodila kolem ramen šátek a přeběhla přes dvůr zpátky do stavení. Zamilovaně jsem se za ní díval, dokud mě Grog čtverácky nedloubl loktem pod žebra:

– Kost a kůže! Takovou nemáš za co chytit…

Nejradši bych mu jednu ubalil, ale se zlámanejma hnátama bych pak daleko nedošel.

Cestu nám dlouho vysvětlovat nemuseli. Valderk byl na sever, Boroplaň na východ. Pořád lesem proti proudu potoka a večer přijdeme k prameni. Odtamtud nahoru do kopce, až dorazíme ke skalám, mezi kterýma vede stezka. Po tý vystoupáme až na vrchol, a co je svatyně, by nám mělo bejt jasný. Jokedit sice pořád remcal, že se máme na celou svatyni zvysoka vysrat a zamířit znova k Valderku, ale nikdo se k němu nepřidal. Věděli jsme, že fojt měl pravdu. Les si nás přivedl zpátky a já rozhodně nechtěl zažít znova tu hrůzu, co nám přichystal. Poslechneme místní, ještě jednou pomůžeme jáhnovi a pak se děj vůle boží. Kromě toho, třeba se do těch skal vůbec nepodíváme. Třeba Mlatohora potkáme, jak se odtamtud vrací.

Jenže místo jáhna jsme potkali někoho úplně jinýho.

Slunce už vyšlo, ptáci šveholili a my si vykračovali bučinou podél bystřiny, když tu náhle vidím, že na kameni u vody sedí dědek v šedivým umolousaným kaftanu, na kolenou rozbalený plátýnko, něco do sebe cpe a mlaská při tom na celý kolo. Zarazili jsme se a vyměnili si pár nejistejch pohledů. Bezděky jsem hmátl k opasku, jestli je meč na svým místě. Jokedit ten svůj pro jistotu tasil. Kdepak, v tomhle kraji to chce bejt opatrnej…

– Sétval žehnej, starče! – oslovil dědka opatrně Rinvit.

Stařík se otočil a huba se mu rozjela od ucha k uchu:

 – I to je dost, junáci! Však už tu na vás drahnou chvíli čekám!

Měl velkej placatej nos, z huby mu čouhalo jen pár křivejch zubů a zpod špinavý hučky mu jako štětiny trčely šedý vlasy. Sukovitejma rukama smetl z kaftanu pár rybích šupinek, plátýnko strčil do kapsy a zpoza kamene vytáhl ohmatanou hůl.

– Drahnou chvíli? – pokračoval nejistě Vraňan. – Ale pročpak? A kdo vůbec jsi?

– Abych vás dovedl k Boroplani, – culil se dál dědula. – Snad si nemyslíte, junáci, že tam doputujete sami?

Došlo mi, že to musí být jeden z dědků, co seděli včera kolem pece, a nedalo mi to:

– Ale fojt přece říkal, že s náma nikoho nepošle a že cestu najdeme sami.

– Rojko je horká hlava, – mávl rukou dědek. – Ale starý Gligan vás samotné jít nenechá. V tomhle boru zbloudíš dřív, než bys řekl kňour.

– Mně se to nechce líbit, – potichu mumlala Meoda a nespouštěla ze staříka oči.

– Rojko vám totiž neřekl to hlavní, – pokračoval bodře dědula. – Že do šumy nemůžete přijít jen tak s prázdnou. Lesu vládne strašlivý tvor, před kterým se celý kraj třese strachy…

– To nám teda neřekl! – ozval se rozhořčeně Jokedit. – Mně se hned zdálo, že nám ten mizera něco tají!

– Protože dobře věděl, že by vás pak do Boroplaně nedostal ani párem sviní.

– Tak proto se ten Mlatohor tak cukal, – vztekal se dál Jokedit. – Já to pořád říkám, že tihle búrové jsou všemi mastmi mazaní! Co se takhle vrátit a milému fojtovi dát na pamětnou

– To nebude třeba, – zakřenil se stařík. – Stačí si toliko zítra před cestou obléknout halenu naruby a vyměnit pravý krpec za levý. To tě před lesními čáry ochrání, junáku.

– Pravý co? – zeptala se Meoda.

– Střevíc, – vysvětlil Rinvit. – Ale proč až zítra?

 – Protože do Boroplaně je to ještě pěkný kus cesty, junáku, – řekl dědek.

 – A musí to bejt krpec, nebo mě ochrání i to, když si vyměním onuce? – podíval jsem se rozladěně na zablácený hadry na nohou.

 – To se ještě uvidí, – zahihňal se poťouchle dědula a čile vykročil podél potoka.

 A to byl začátek našeho utrpení.

Nejenže celou cestu hubu nezavřel a mlel jako kolovrátek, ale rázoval si to tak křepce, že jsme mu sotva stačili. Nechápal jsem, jak může mít takovou vyřídilku, a přitom tak svižně pochodovat. Klopýtali jsme za ním, poslouchali moudra o lese vůkol a já jen doufal, že co nevidět z křoví vyleze ten zatracenej Mlatohor a my se budeme moct otočit a upalovat zpátky do vsi za fojtovou ženuškou. Ale takový štěstí jsem neměl.

Pozdě odpoledne jsme konečně došli k prameni potoka. Bahnitá země okolo byla rozrochněná a o stopy černý zvěře nebyla nouze. Podle dávno vyhaslýho ohniště opodál jsme usoudili, že tu před pár dny nocoval i Mlatohor. Do soumraku se nám jít nechtělo a rozhodli jsme se utábořit. Sven rozdělal oheň a užvaněnej dědek se začal shánět po jídle.

 – Tumáš jablíčko, – nabídl mu Jokedit, ale stařík se jen zaškaredil.

 – Nic lepšího nám tvůj fojt nedal, – pokrčil kamarád rameny. – Nebo chceš cibuli?

 – Na bezrybí i rak ryba, – povzdechl si stařík a se znechuceným výrazem se zakousl do pláněte. Nerozuměl jsem mu ani za mák, ale byl jsem šťastnej, že mu konečně něco zacpalo hubu.

 – To přece není samo sebou, – přitočila se ke mně Meoda, když se vracela s vodou od potoka. – Že by vyrazil do lesa bez jídla?

 – Mít tak kotlík, – ozval se smutně Sven, v jedný ruce tuřín a v druhý cibuli, – mohli bysme si uvařit polívku…

 – Jenže žádný nemáme, – ušklíbl se Grog a s chutí se do cibule zahryzl.

 – Jakpak to, že ne? – založila si Meoda ruce v bok. – Ale musel bys mi půjčit ten svůj šalíř.

 – Jakej talíř? – otevřel hubu Grog.

 – No ten rezavej psí čumák, cos ukradl v komendě. Co kdybych zkusila uvařit polívku v něm?

 Čekal jsem, že drsnej žoldák pošle milou Meodu nejmíň k šípku, ale to jsem byl vedle jak ta jedle.

 – Teda ženská, – roztáhla se Grogovi huba od ucha k uchu, – ty máš ale pod čepicí! Když tu helmu vrazíme mezi kamení, nemusela by se převrhnout…

Meodě z pochvaly zrůžověly líčka, vrhla na mě vítězoslavnej pohled a odkolíbala se za Grogem k potoku hledat kamení. Když se vrátili, postavili na oheň přílbu plnou vody a hodili do ní tuřín, cibuli a nějaký kudúččino bejlí. Dědek zatím slupnul jablko i s ohryzkem a zase spustil:

 – Říká se, že na tomhle místě není radno zůstávat přes noc. Jeden se tu prý moc nevyspí…

Nejspíš proto, že nezavřeš klapačku, pomyslel jsem si. Ostatní jen mlčky čuměli do ohně a těšili se na polívku, a tak dědula pokračoval:

– Tímhle lesem se totiž prohání celá stáda divokých prasat. A ta umí být pořádně nebezpečná. Slyšeli jste někdy vyprávění o kujavské svini? – zeptal se a nezdržoval se čekáním na odpověď. – To se událo, ještě když jsem byl malé pachole. Tenkrát se železní pánové poprvé probili až k jezeru a začali rubat s Krešany na západě. To ještě stálo v Kujavě veliké hradisko a nedaleko posvátný háj. Později ho rytíři od základů vypálili a postavili si vlastní hrad z cihel. Ale tehdá ještě do Kujavy chodili poutníci z široka daleka, aby se poklonili soše Nebeského kopiníka a Pána cest. Jenže se stalo, – zvedl dědek špinavý prst a v očích se mu divně zalesklo, – že v kujavských lesích začala řádit strašlivá stvůra, která nejednoho prosebníka roztrhala. Ti, co se před jejím běsněním zachránili, pak vyprávěli o obrovském kanci, kterému z očí sršely blesky a z tlamy stoupaly jedové výpary…

– Má tahle svině, – přerušil vyprávění nevrle Jokedit, – něco společného s Boroplaní? Ráno jsi nám přece říkal, že tam taky sídlí příšerná stvůra či co…

Dědek si uraženě odfrkl a pak se zaškaredil.

 – Napadlo tě, proč se téhle zemi říká Čarohvozd?

 Jokedit lhostejně pokrčil rameny.

– Protože tohle není obyčejná šuma, ale hvozd, – pokračoval stařec zlověstným hlasem. – Hvozd plný prastaré síly, které hloupí lidé říkají čáry…

 Vzpomněl jsem si, že mi tohle ani ne tak dávno říkal nebožtík vílák Neldorin, a po zádech mi přejel mráz.

 – A když si tihle hlupáci začnou s čáry zahrávat, – dědek vrhl nevraživý pohled na Rinvita, který najednou zpopelavěl, – můžou se začít dít hrozné věci…

 V tu chvíli jsem si uvědomil, že se zem chvěje. Od potoka se ozval ryk, při kterém stydla krev v žilách. Ohlídl jsem se a uviděl, jak se na nás řítí stádo černejch běsů. Naježený hřbety, malinký očka, ostrý páráky.

 Kanci!

Nahmátl jsem meč, ale už bylo pozdě. Kly se zaleskly, rozběhnutý prase trhlo hlavou a já letěl vzduchem, jako kdyby do mě vrazil povoz. Dopadl jsem tvrdě na zem a uslyšel chřestit vlastní kosti. Do toho řev, jekot a ryk. Prasata se bezhlavě přehnaly ohništěm, plameny neplameny. Grogova přílba se roztočila jako čamrda a stříkala z ní vařící voda, tuříny vystřelily k nebesům. Kroutil jsem se v listí, před očima se mi míhaly zablácený spárky a bolest v břiše překonávala všechno, co jsem zatím poznal. Svinul jsem se do klubíčka a chytnul za hlavu, ale znova mě něco nabralo a pak už se mi před očima střídalo jen listí a nebe, listí a nebe, ale nakonec to všechno vyhrála tma. Asi podvádí, svině…

Letopisy Vukogvazdské družiny II. 
Kravčík, Jan 
Nakladatelství: Gorgona 
Obálka: Piotr Cieśliński
Rok vydání: 2013
Počet stran: 456 
Provedení: paperback
Cena: 320 Kč