LITERATURA: Argenitový vesmír (část třetí)

Článek od: Karolina Francová - 24.06.2013

„Fomalhiwa je v rámci argenitového vesmíru jako výkladní skříň předválečného hračkářství: všude samé strojky na klíček, porcelánové panenky, korálky a cingrlátka. Všechno je jenom jako. Všem je jasné, že je to jenom jako – ale protože jsou to Fomalhiwané, dovedou to až do trpkého konce a prolévají kvůli tomu krev. Když se racionální civilizace vesmírných dobyvatelů, jako jsou Igeřané, setká s něčím podobným, nestačí se divit. Někdo pobíhá po hračkářství s plamenometem. Někdo se z toho zblázní. Ale jedno je jisté – je to příběh naprostého míjení....“ (Vilma Kadlečková o své knize Stavitelé věží)

Na začátek jedna otázka: Co by dělal Fomalhiwan na Titaniku v okamžiku, kdy jde loď ke dnu?

Jistě se nabízí očividná odpověď, že se všemi svými (v minulém díle seriálu podrobně popsanými schopnostmi) by za pomoci argenitu jednoduše ucpal díru v trupu a loď telekinezí bezpečně dovedl do přístavu. Jenže, kdo četl minulý díl, jistě už tuší, že tahle odpověď není správná.

V netechnických civilizací argenitového vesmíru argenit vyřešil veškeré existenční problémy. Umožnil těmto civilizacím dosáhnout utopie (a je v podstatě jedno, jak si takový svět představujete). Zároveň s tím si ale jejich obyvatelé uvědomili, že tenhle stav dokonalosti znamená také prázdnotu a nudu. Zánik veškerého vývoje a snažení.Dosažením téhle nirvány dochází ke ztrátě smyslu života, kterou do té doby byla právě snaha o pokrok a zlepšení.

Bylo tedy nutné uměle znovu vytvořit nerovnováhu, k čemuž posloužila filozofie Eraughoonu, učení o relativnosti cílů a umělém systému hodnot. Její základ tvoří úvaha, že smysl všeho snažení není v dosažení cíle, ale pouze v cestě k němu. Rozhodující jsou prostředky, nikoli účel. Dokonalost je v nedokonalosti. Dokonalost je stav okamžiku před dosažením cíle; okamžiku, kdy nedosažitelný cíl ještě existuje, kdy ještě existuje nějaká nejistota. Krok před cílem je nutné obrátit se zpět.

Jsou to mimozemštané.

Knihy Vilmy Kadlečkové jsou výjimečné právě tím, jak pečlivě, poctivě a s jakým rozhledem se zamýšlí a odpovídá na otázku „co by bylo kdyby...“Vytvořením fantastického prvku to totiž pro autora nekončí, ale začíná. Je snadné pohrát si s magií a stvořit čaroděje, který ohnivou koulí usmaží půlku města, nebo loď, která za vteřinu překoná světelné roky, ale to je jen efektní povrch, pozlátko. Aby se příběh čtenáře skutečně dotkl, musí ukázat, jak to fantastické proměňuje všechny vrstvy jeho do té doby důvěrně známého světa. Co na to společnost, jak to změní osobnost hrdiny, jak se to dotkne jemného přediva sociální vazeb? A stejně tak mimozemské není ve sci-fi dáno zelenými tykadly nebo třema očima nebo psychotronickými dovednostmi, ale právě odlišnými nahlížením na morální konflikty, které pro člověka mají jediné správné řešení. Je to naprosté míjení se ve všem, co je skutečně podstatné.

Mycelium.

Právě k tomuhle prvku se Vilma Kadlečková znovu vrací v připravovaném cyklu Mycelium. Vytváří dokonale uvěřitelnou, a přitom stále dokonale mimozemskou civilizaci. Přesvědčivě vystihuje její nelidskou mentalitu a nabízí podobenství o střetu odlišných kultur, zahalené do nablýskaného hávu efektních argia~luijských triků, temné mystiky, krvavých náboženských obětí, myceliálních technologií a živých Lodí, tak jak to v českých vodách umí jen ona.

(informace byly čerpány z webových stránek Vilmy Kadlečkové Legendy o Argenitu na www.argenite.org. Odpověď na úvodní otázku najdete tamtéž, v eseji Fomalhivan za komínem.)