LITERATURA: Sherlock Holmes kontra UPÍŘI

„Napovrch atmosféra čajů o páté. Ale za ní? Smrtelná krutost bez hranic!“

aneb

Hillingham anebo Hurlingham?

1.

Sir Arthur Conan Doyle žil v letech 1859-1930 a Bram Stoker mezi roky 1847 a 1912. Znali se. Doyle vysnil „lovce zločinců“ Holmese a „Abraham“ Stoker zase lovce upírů Abrahama Van Helsinga. Zatímco Helsing se potýká s ďábelským vampýrem Draculou, Sherlock válčí s jenom o málo ďábelským prof. matematiky Moriartym. Po jeho smrti pak i s charismatickým Adelbertem Grunerem.

To ale není všechno a někteří badatelé na polích holmesologie a draculologie se dokonce domnívají, že jsou Sherlock a Helsing jedna a táž osoba. Nevylučují ani společnou identitu arcilotra Moriartyho a Draculy. Tak anebo tak, sir Arthur Conan Doyle se roku 1924 prokazatelně pokusil o vlastní parafrázi Draculy, a tou se stala zajímavá povídka Vznešený klient.

Jde o v pořadí 54. případ Sherlocka Holmese, tedy když nepočítáme mnohé „zapomenuté“ causy, a vykazuje takové množství podobností s románem Dracula, že to stoprocentně vylučuje náhodu. Ba naopak. Zdá se jisté, že se tu jedná o Doylův žert (rozhodně ne první a ani ne poslední). Podobnosti obou strhujících dobrodružství shrnuli editoři knihy Upírské příběhy (2009, česky 2012), která připomíná hned sedm Doylových povídek souvisejících s vampyrismem.

O jaké PODOBNOSTI kráčí v případě Draculy versus Vznešeného klienta především?

Hle. Hrabě Dracula i baron Gruner jsou šlechtici z Kontinentu, jak se v ostrovní Anglii říká Evropě, a shodně využívají hypnózy, aby „sbírali ženské“, jak se zase říká lidově. Každého z těch džentlmenů přitom lze charakterizovat jako „pravého aristokrata zločinu“ a Conan Doyle výslovně říká: „Napovrch atmosféra čajů o páté a za tím smrtelná krutost bez hranic.“

Oběma příběhy se taky svorně vine nit erotického podtextu a hrdinové, ten i ten, přijíždějí do mlhavého Londýna, aby jednu ženu zničili a druhou minimálně ohrožovali. V obou případech se proti nim a tváří v tvář jejich temným záměrům uskupí dohromady pár „lovců“ a hatí pak chrabře plány těchto pochybných aristokratů. V obou případech také tomu týmu oddaně pomáhá krásná žena, i když ne Jorika. Je to však rozhodně dáma a pokaždé disponuje velice silným povědomím o příslušném padouchovi. Mina Harkerová je na hraběte Draculu napojena přímo telepaticky a její protipól alias Doylova hrdinka alespoň ví o deníku, do kterého si podlý baron Gruner systematicky a snad až impulsivně zanášel veškeré vlastní prostopášnosti. A co ještě víc? Ke zvratu dojde v obou případech ve chvíli, kdy si zloduch „znepřátelí četné vlivné osobnosti“ a je nucen (anebo plánuje) opustit Londýn na lodi.

Také finále obou dobrodružství však vykazují hmatatelné styčné body. V jednom z těchto případů zabrání tým Minině proměně v upírku, a tak vlastně i pomyslné svatbě s Draculou, a v druhém případě je zamezeno hrdinčině svatbě s krajně hypnotizujícím baronem, který je navíc i jakýmsi vraždícím Modrovousem. Ani to však není vše a nikoli náhodou má Grunerovo křestní jméno Adelbert hned čtyři společná písmena se jménem Dracula, přičemž hrabě Dracula vystupuje ve Stokerově bestselleru pod jménem „Mr. DeVille“, zatímco ve Vznešeném klientovi figuruje postava jménem DeMerville.

A co ještě víc? Doylem působivě nastíněná figura hezké Kitty Winterové neboli „temperamentní slečny W.“ připomíná Stokerovu Lucy Westernovou, která se - stejně jako Kitty – stane první zloduchovou obětí na území Anglie. (Nu, a jen v závorce dodávám, že Conan Doyle žert dotáhl až do Francie a k Alexandre Dumasovi, svému oblíbenci, poněvadž jméno „sešil“ ze jmen mylady Winterové a její služebné Kitty!)

Ani to neznamená konec, a pokud román Dracula znovu otevřete, tak se hned na straně jedna dočtete o Hotelu Royal, zatímco Doyle mluví o Café Royal. A pokud hraje Dracula pólo v Hillinghamu, jak si můžete při listování Draculou rovněž ověřit, hraje baron Gruner pólo v Hurlinghamu. Co ještě víc?

„Tři incidenty“ se ženami, mezi které naštěstí nepatřila Jorika, ale ke kterým došlo v temné minulosti barona Grunera, poukazují ke třem upírkám, s nimiž se zapletl či střetl Jonathan Harker na děsivém Draculově hradě nad propastí. A Stokerův a zrovna tak i Doylův příběh ve své druhé polovině shodně líčí skok z okna, přičemž k následujícímu vyvrcholení dochází v obou případech tím, že se zloduchův obličej rozpadne. U Doyla, pravda, pod vlivem vitriolu.

„Tímto příběhem slavná dráha mého přítele vyvrcholila,“ přesvědčuje nás poté jaksi pokorně doktor Watson a netvrdí to do větru, poněvadž „vrcholný“ Vznešený klient bezpochyby parafrázuje hned první holmesovskou povídku Skandál v Čechách (1891).Všimněme si, že i baron Gruner přichází z Prahy jako už dědičný panovník naší vlasti ve Skandálu, a že ani Skandál, ani Klient nejsou detektivky a neřeší záhady. Jen asketický a osamělý Sherlock je tu podvakráte požádán (jakoby na začátku i na konci své kariéry), aby „obstaral důkazy“, které umožní (v druhém případě znemožní) svatbu.

(Nu, a ve druhé závorce dodejme, že tahle Doylova vtipná racionalizace upíra do figury barona Grunera je vlastně obdobou rozmáchlejší racionalizace vlkodlaka do figury Psa baskervillského.)

2.

Sherlock Holmes ovšem vystupuje i v dalších dvou povídkách, které můžeme plným právem označit jako upíří. První je známý Upír v Sussexu (1924), druhou a poslední jedna z vůbec nejhorších holmesovek, totiž unavený Dům „U Tří štítů“ (1926), kde se ovšem zabýváme „jen“ upírkou ve smyslu fatální ženy, která si mládí a krásu udržuje natruc milencům, kteří kvůli ní chřadnou a posléze padají jako mouchy. Ano, vlastně obrácený princip Vznešeného klienta, nicméně prazákladním dílem subžánru femme fatale je překvapivě Kiplingova báseň The Vampire.

Anebo snad nepřekvapivě? Taky vzhledem k tomu, že Rudyard Kipling byl více či méně latentní gay (jak možná trochu nekorektně rozebírá jeho nový životopis), stojí tyto souvislosti přinejmenším za zamyšlení. A nikoli, Nobelovu cenu za literaturu autor Knihy džunglí určitě neobdržel jen za Upíra, onou svou básní však inspiroval dramatika Pottera Emersona Browna ke hře Byl tam šílenec, přepsané i do románu (1909). A Doyle?

Ve zmíněném Domě „U Tří štítů“ jen rutinně a letargicky slučuje prvky dvou vlastních starších příběhů o ženách-psychických upírech. Prvý se jmenuje John Barrington Cowles (1884) a druhým zůstává poněkud rozsáhlejší Parazit (1894), kde je hrdinkou velice nenápadná samotářka, která ale umí velice osudově uhranout. A nejznámější „vampýří“ holmesovka Upír v Sussexu?

Inu, jen letmo je tu zmíněna Transylvánie, ale jinak se hrdinčina touha po krvi vysvětlí pohříchu či povýtce přirozeně a věru že věrohodně. Roku 2008 vyšlo i pokračování Návrat sussexského upíra.

Existuje ovšem i další zvláštní holmesovský příběh Nezvěstná šlechtična s podtitulem Zmizení lady Frances Carfaxové (1911), který byl poprvé uveřejněn jen krátce před Stokerovou smrtí a sice vychází hlavně z poeovského motivu předčasného pohřbu, ale strašlivé jméno Carfax bylo zvoleno podle názvu domu, který si hrabě Dracula zakoupil v městečku Purfleet. Ale vraťme se nyní od detektivek na pole science fiction, již Doyle také velmi slušně ovládal. Hned druhá publikovaná jím povídka Příběh Američana (1880) předvedla rostlinu sající krev a příbuzný příběh Květenství zvláštní orchideje (1894) uveřejnil Doylův přítel H. G. Wells až čtrnáct roků nato, aby vzápětí nasadil do války se Zemí upíří Marťany (1898). Dracula, připomeňme, prvně vyšel jen rok před Válkou světů, což samozřejmě taky není náhoda. Ale k Doylovi. Je výtečný jako Jim Beam s kolou, to jistě, ale není vždycky vyrovnaný a dosti slabá mi připadá třeba i jeho duchařská povídka Vítězný výstřel (1893) o „živočišném magnetismu“, jak on to aspoň nazývá. V dopise milované matce ji sice označil za „velmi strašidelný“ příběh, je to však spíš velice zdlouhavý příběh a v pointě ne taky zrovna dvakrát jasný. Ano, u okultní povídky to zase tak nevadí, ale přece! Rozhodně zajímavější je Doylův román Maracotova hlubina (1929) o Atlantidě, v jehož finále zdolá titulní hrdina démona podobným způsobem, jako byl zničen Dracula.

3.

Dr. John H. Watson podle všeho sloužil nejen v Afghánistánu, ale i jako inspirace pro postavu dr. Johna Sewarda z Draculy. Seward je, jak si možná vzpomínáte, kronikářem všech událostí, ale především fascinujících aktivit svého přítele a učitele Abrahama Van Helsinga. A tedy přinejmenším v tomhle smyslu se Sherlock = Helsing.

I když prvním podstatným chlapíkem, který oba světy propojil, byl až Loren D. Estleman se svým pozoruhodným románem Sherlock Holmes versus Dracula aneb Dobrodružství krvelačného hraběte (1978). A máme-li této přelomové knize věřit, vyhnali hraběte z Anglie právě doktor Watson a Sherlock Holmes, kterého tu hned úvodem prosí jistý novinář z Whitby, aby vyšetřil „záhadné ztroskotání lodi Demeter“, jejíž kapitán se připlavil bez života a přivázaný jako ubohý pes k vlastnímu kormidlu, přičemž ostatní chlapi se patrně za pouti kolem Evropy vypařili, pokud tedy nebyli jako bod po bodu vysáti „podpalubním Drákulou“. Dosti vtipně a zkratkovitě, jak víme, ztvárnil dotyčné masakrování Francis Ford Coppola.

Ale k Lorenu Estlemanovi. Je fakt, že jeho klíčové knize předcházel už románek Polštářek pravděpodobnosti (1970) od T. A. Waterse, kde Sherlock Holmes a doktor Watson bojují s Draculou v alternativní verzi Transylvánie, nicméně vlna literatury kloubící Holmese a Draculu přišplouchla právě až s Estlemanem, i shrňme ji závěrem aspoň v bodech.

V románu Neuvěřitelný deštník (1979) vynalezne Moriarty titulní „dopravní prostředek“ a hrdina knihy Adrian Fillmore se s jeho pomocí probourává do všelikých alternativních světů, kde jsou skutečností nejen Sherlock a upíří hrabě, nýbrž i baron Frankenstein. Roku 1981 navštívil pak Dracula pana Holmese přímo v bytě na Baker Street v komiksu Ojedinělý případ chudokrevného dědice. A v povídce Ze stromu času (1982) se Sherlock s hrabětem docela mírumilovně radí. Týž autor, totiž F. T. Saberhagen, vydal roku 1994 i extrémně zaumný román Seance pro vampýra, který se odehrává v roce 1903. Titulní seance je sice podvod, ale přesto při ní dočista zmizí sám Sherlock. Watson prosí o pomoc bratrance, a tím je, na mou duši, Dracula, který nám střídavě s Watsonem všecičko i vypráví.

Saberhagen však vymyslil i další román Draculův tkaloun a ještě Spis Holmes-Dracula (1998), kde fakta opět předkládá pověstný upír osobně. Jak se ukáže, je Dracula navíc i bratrancem Sherlocka Holmese a snad i jakýmsi jeho dvojníkem. Inu, pan Saberhagen si neklade přesmoc mezí. Ale dál. Ve čtyřdílném kresleném seriálu Šarlatová ve světle plynových lamp (1987-88) pomůže Sherlockovi proti Moriartymu profesor Abraham Van Helsing, a to právě ve chvíli, kdy se podlý matematik spojí s Draculou, aby v Londýně nastolili dobu temna. Ještě silnější Joričinou kávou je však román Draculův kousek (1988), odehrávající se ve 27. století. Geneticky vyráběné upíry tu potírají nejen spisovatelé Bram Stoker a Arthur Conan Doyle, ale i H. G. Wells. A dokonce sám jeho doktor Moreau!

Ale pokračujme. V druhé části pětidílného komiksu Draculovi duchové nazvané Kouzelník a pán (1991) prosí Helsing „starého přítele“ Sherlocka, aby mu pomohl vypátrat Draculu. V románu Draculův deník (1992) studuje mladý a nezkušený Dracula na Etonu a mimo Brama Stokera vedle něj ve viktoriánské Anglii fungují i Van Helsing a Sherlock Holmes. Téhož roku 1992 vyšla i povídka Rudá vláda od Kima Newmana, který ji téhož roku přepracoval do  románu V roce Draculově. Oč se jedná?

Poté, co se Van Helsingovi nepodařilo odpravit hraběte Draculu, stane se tento manželem samotné královny Viktorie. Upíři následkem toho chutě ovládnou Anglii, proti čemuž se postaví i bratři Holmesovi. V pokračování této fantasmagorie nazvaném Krvavý rudý baron (1995) vyšetřuje Mycroft Holmes za první světové války pokus Německa vytvářet nemrtvé vojáky, ale Newman z knihy vyřadil kapitolu Soukromé spisy Mycrofta Holmese a samostatně ji uveřejnil v londýnském časopise Crime Time (2002). Když si ji přečteme, zvíme, že po Mycroftově smrti někdo neznámý spálil všecka tajemství z jeho trezoru, a to naštěstí ještě předtím, než ten sejf stačil otevřít britský upíří ministerský předseda Ruthven.

Ve známých a i česky vydaných románech Marka Frosta Seznam sedmi a Šest mesiášů (oba 1993) bojují zase sir Arthur Conan Doyle a Bram Stoker s okultními silami londýnského satanského kultu, ale podstatně výrazněji než autor Draculy tu svými silami přispívá jistý Jack Sparks. Minimálně dle Frostova odvážného tvrzení byl tento Sparks vzorem právě pro Sherlocka Holmese.

Česky ale vyšel i humorný román Rogera Zelaznyho Noc v osamělém říjnu (1993), který vypráví Rozparovačův pes Snuff. Po Holmesově a Draculově boku v něm figuruje nejen Frankensteinovo monstrum, nýbrž i Larry Talbot, tj. hrdina pověstného filmu Vlkodlak (1941). A dál? V povídce Dobrodružství s chybějící rakví (1995) od Laury Resnickové navštíví Holmese pobledlý upír, kterému Dracula ukradl truhlu. V příběhu Romana Ranieriho z téhož roku Ojedinělá událost jednoho večera v roce 1912 se Doyle a Stoker setkají s Vladem Naražečem, ještě než se po zasloužené smrti stal Draculou. V další story Myš a pán (opět 1995) vyšetřují Holmes a Watson seanci, jíž se zúčastnil pověstný Hrabě, a přední autor science fiction Brian Stableford vydal roku 1995 v časopise Interzone i Hlad a extázi upíra, jejíž revidovaná románová verze vyšla rok nato. Odehrává se ale o sto let dříve - roku 1895. Jeden profesor z toho místa v čase velmi pilně navštěvuje budoucnost ovládanou upíry a vypráví o svých výletech nejen Bramu Stokerovi a Conanu Doylovi, ale i záhadnému hraběti Lugardovi a Sherlocku Holmesovi. V dalším románovém pastiši Upíří had (1997, nikoli „hrad“!) od australského autora Kela Richardse pomůže zase Sherlock inspektoru Lestradovi proti jakémusi londýnskému „upírovi“ – a neprozrazujme, zda dojde k odstranění uvozovek.

V rovněž u nás vydaném kresleném seriálu Alana Moora Liga výjimečných (1999-2000) si roku 1898 najme zločinný prof. Moriarty ukrytý za bondovským písmenem „M“ Minu Harkerovou, ale více si také přečtěte sami. A jen dodám, že tu na rozdíl od nepovedené filmové adaptace se Seanem Connerym nikdo Minu nevysaje. A dál?

Román Sherlock Holmes a upír z Longacru (2001) vylíčil premiéru divadelní adaptace Draculy v Brightonu za času bujarého řádění sériového „upířího“ vraha. Autorem dotyčné hry je sám slavný herec Henry Irving, který Stokerovi posloužil jako předloha pro krvavého hraběte.

A víc? V románu Temná kaple (2001) od Carole Nelson Douglasové řeší Irene Adlerová (jediná žena, která kdy přelstila Sherlocka) vraždu spáchanou Jackem Rozparovačem v jednom pařížském nevěstinci - a musí Holmese povolat na pomoc. On i Watson odhalí v následujícím svazku Rudý hrad (2002) i zločiny ve Whitchapelu, zatímco nás jiné dějové linie zanesou až do Transylvánie a do Čech. Vystupuje tu i Bram Stoker a finální odhalení identity Jacka Rozparovače je překvapivé. Už roku 1995 přitom stejná autorka zveřejnila i povídku Dracula na skalách, ve které Irene Adlerová chrání před titulním upírem jistou dívku a informuje o tom Stokera. Taky v románu Krvavé závěsy (2002) od Roberta Josepha Randisiho ovšem Stoker i Doyle odhodlaně pronásledují Jacka Rozparovače. A ještě blíž dnešku?

Roku 2004 vydal David Stuart Davies román Zcuchané přadeno, který je pokračováním Psa baskervillského. Holmes se tu potká jak s hrabětem Draculou, tak s Abrahamem Van Helsingem.

Ve frašce z téhož roku „Místa pro druhé dějství!“ od Bradley Sinora sledujeme zas představení známé komické opery Piráti z Penzance od Gilberta a Sullivana, přičemž tu roli získal i Dracula, který se díky tomu nesetká sice se Sherlockem Holmesem, ale s jeho bratrem Mycroftem a s Watsonem určitě. A v dalším románu Draculův mor (2006) od Stephena Seitze prosí ještě neprovdaná Mina Murrayová na kolenou dr. Watsona i Sherlocka, aby jí našli pohřešovaného snoubence Jonathana Harkera. Znova se proto vyráží do Transylvánie, ale ani když je tam racionální Sherlock pokousán údajnými nemrtvými, nezačne na ně věřit.

Povídka známého Neila Gaimana Studie ve Smaragdové (česky 2007) se zase odehrává v alternativní viktoriánské Anglii ovládané bytostmi H. P. Lovecrafta a Holmes musí vyšetřit zavraždění mimozemského prince. V povídce Billa Cridera Ve znamení upíra (česky 2007) kousne synka Stokerova přítele něco podobného upírovi a spisovatel proto vyhledá Sherlocka, aby se causa posléze odrazila jak v Draculovi, tak v Upírovi v Sussexu.

V Případu zmizelého upíra od téhož autora se Sherlock potká nejen s Bramem Stokerem, ale i s Abrahamem Van Helsingem.

V příběhu Rudý soumrak (2008) žije týž dál i za druhé světové války (podobně jako v Chabonově románu Konečné řešení z roku 2004) a je evakuován do domova důchodců v L. A. V Kalifornii má pak vyřešit záhadu jakéhosi muže odolávajícího kulkám, ale skončeme už raději tento bizarní výčet, protože Jorika chystá za barem Tupláka krve, což je její nový román o setkání Jana Pechance, Ondřeje Neffa a Iva Fencla s tajuplným propadlištěm pod podlahou horolezeckého klubu Rock´n´Wall v Plzni.

Sotva za nimi zapadlo víko, vrhly se na ně dole Joričiny upíří sestry, ale nesmím prozrazovat další děj a data svateb. K tomu mi dopomáhej Dracula.