RECENZE: Sergej Lukjaněnko, Chladné břehy

Mají jasně zářivou obálku a rozhodně nejsou chladným čtením. Pokud vás ale plachetnice Milana Fibigera naláká na námořní dobrodružství, poněkud vás zklamu. Kdepak vážení, ne o plachtění, ale o létání je tato kniha. Budete se těsnat v kabině kluzáku, který poslouchá pouze jediného člověka, šplhat po vrcholcích mraků a spolu s hlavním hrdinou křičet: „Heleno, Heleno!!“

Sergeje Lukjaněnka snad nemusím představovat. Určitě jste četli jeho Noční hlídku nebo jste ji alespoň viděli v televizi. Dost možná, že znáte i další autorovy knihy.

Chladné břehy nejsou akční četbou formátu Hlídky, ani filosofickým traktátem, případně literaturou nejtěžšího kalibru ve stylu ruských klasiků předminulého století. Je to něco mezi tím. Alternativní dějiny a mišmaš kultur s jediným náboženstvím, tvořícím paralelu křesťanství. Časově je svět umístěn někam do roku 2005 (400 let po spiknutí střelného prachu), kulturně a technicky odpovídá „století páry“. Takže steampunk?

Ano a ne. Máme tu kluzáky a velké řadové lodě, střílí se z pistolí a po silnicích se prohání diligence. Nejmocnějším kovem je železo a největším tajemstvím chlad. Lze do něj schovat nůž, nabitou pistoli, sochy Davida a Goliáše i poklady Versailles. K tomu postačí znalost správného slova, které odemyká skulinu do nicoty. Dědí se z generace na generaci, otec je předává synovi, matka dceři – pokud to stihnou. A co když ne?  

Začínáte se ztrácet? Nevadí. Ani zloděj Ilmar, jehož očima je příběh podáván, neví přesně, jak chlad funguje. To ví jen církev a ta to stejně jako mnoho dalších vědomostí tají.

Církev. To je kapitola sama pro sebe. Pokud patříte mezi ateisty nemající smysl pro náboženské zapálení a domníváte se, že duchovno do oddechové literatury nepatří, asi budete mít s touto knihou problém. Ne že by tam nebyla akce, ale hnacím motorem příběhu není. Chladné břehy napsal Rus a ve věcech víry zůstávají ruské, čímž chci říct, že se tam víra řeší a to poměrně dost. A dokonce – považte! – text nutí čtenáře k zamyšlení!

Pokud jste ale hloubavého typu a filosofického ražení, nejspíš vám naopak přijde k duhu. Ostatně, co je na tom špatného, po sebevražedném letu či přestřelce s důstojníkem Arnoldem si trochu zafilosofovat? Zloděj Ilmar tak činí, jeho pragmatismus okořeněný špetkou zdravého cynismu jej ale většinou nutí držet se při zemi. I když má přezdívku „Kluzký“, je to docela sympatický hrdina. Na můj vkus však trochu naivní. Úspěšně mu sekunduje „Noční čarodějka“ Helena, která není naivní ani náhodou. Ostatní postavy se spíše mihnou nebo jsou odstraněny dřív, než by mohly být pro čtenáře zajímavé.

Ano, správně, není tu žádný pořádný záporák. A v tom vidím kámen úrazu. Hned od začátku je jasné, že půjde o velké věci, autor udržuje napětí, Ilmar dělá složitá rozhodnutí, tu bojuje proti celému světu, tu zase prchá, ale nějak si nedokáži představit osobu na druhé straně – hlavního arcipadoucha. Mohl by jím být panovník, pán velké Říše, která leží na místě Evropy tak, jak ji my čtenáři známe. Jenže… To by musel mít aspoň malý, maličký prostor, uvedení na scénu a podobně. Ani církev nakonec nevyjde nejlépe, ale opět – chybí nějaký protagonista. A důstojník Arnold, s tím jedním dvěma štěky, co má?

Začátek chytne, první půlka knihy šlape, ale pak to začne váznout. Autor se utápí v popisech technických vymožeností Miráklu a čtenář za znuděného zívání čeká na děj. Toho se dočká až v poslední třetině, kde jsou nejlepší scény. A pak to skončí. Tedy, kniha skončí, ne příběh. Ten pokračuje v druhém, již vydaném díle Nadchází ráno, kde se také uzavře.

Chladné břehy jsou plné zajímavých úvah a nápadů, ale díky jisté rozvleklosti a dějové jednoduchosti nedosahují kvalit Noční hlídky. Uvítají je hlavně skalní příznivci Lukjaněnka, ti, kdo mají slabost pro letadla a vše, co aspoň trochu zavání steampunkem, a dále náročnější čtenáři, kteří znají i ruské klasiky. Naopak čtenář, který očekává pouze zábavu a nabitý děj, ať sáhne raději po jiné Lukjaněnkově knize.

Chladné břehy /Cholodnyje berega/
Lukjaněnko, Sergej
Nakladatel: Triton, Argo
Překlad: Pavel Weigel
Obálka: Milan Fibiger
Redakce: Lucie Chládková
Rok vydání: 2012
Počet stran: 368
Rozměr: 120 x 185
Provedení­: paperback
Cena: 298 Kč

První kniha dilogie Hledači nebe.

Jedno nemůžete Ilmarovi odepřít - na zloděje je nebývale počestný. S modlitbami k Sestře a Vykupiteli na rtech prchá z nucených prací společně s Markem, chlapcem ovládajícím Slovo. Jenom společně mají šanci uprchnout, ale cesta ke svobodě je dlouhá a skutečnost mnohem složitější, než by si kdy Ilmar pomyslel. Kdyby tušil, do čeho se pouští, možná by raději zůstal v pekle železných dolů.