ROMÁN: Alex Drescher, Světla v temnotách - Osmnáctá kapitola

V Prolnutí - místě kde se setkává svět magie se světem vědy to opět vře. Největší štvanice v dějinách, uspořádaná Lóží, trvá už pět let. Strážci, Knihovníci a Popravčí, kteří byli odedávna ochránci rovnováhy, se stejně jako členové Rady skrývají a  agenti Lóže už odvlekli neznámo kam stovky lidí s magickým potenciálem. Přichází nová doba temna a v ní se probouzí Lovci, pro které je temnota bojištěm a denním chlebem. Někdo říká, že to jsou šamani, kteří zbloudili ze stezky míru a harmonie. Jiní tvrdí, že to jsou renegáti. Ti ostatní se jich bojí. A někdo je teď začal zabíjet... (Anotace z webu Alexe Dreschera: alexdrescher.estranky.cz/) 

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA

Seděl v křesle naproti chladnoucí mrtvole Chovatele a zvolna dopíjel jeho víno. Bylo jemné a lahodné, jak už to bývá u odrůd pěstovaných na věčně slunných stráních Knížectví.

Věděl, co se odehrává za zavřenými dveřmi Chovatelovy pracovny a čekal. Konečně, byl to jeho plán a jeho naplňování začalo tím, že zabil tisíce let starého šlechtitele pekelných stvoření.

On si ale říkal mnohem vznešeněji - Chovatel. Znechuceně si odplivl. Jeho temná kouzla a genetické manipulace z něj dělaly nepřítele číslo jedna. A přece místo toho, aby ho rovnou zabil, ho najal a štědře platil. Ušklíbl se. Vždyť ho přece zabil. Sice se zpožděním, ale svému přesvědčení nakonec učinil za dost...

Kdyby ale nebylo té věci, nikdy by to neudělal. Nezvládl by tu přetvářku a popírání. Jenomže bez vyjců, kteří systematicky vraždili Lovce, by nevyhnal z úkrytu Maxe Koutného a jeho syna a už vůbec by nezískal jejich rodinné tajemství, nebo spíše rodinné stříbro...

Kdysi to zkoušel sám a promarnil tím celá staletí. Tak usilovně pronásledoval Židy a upaloval heretiky, osobně každého vyslýchal, dokonce i mučil a stejně to k ničemu nebylo, protože svůj zájem rozmělnil v bezpočet nadbytečných úkonů.

Stejnou chybu už ale nehodlal udělal znovu. Zvolit si vhodného spojence nebylo zase tak těžké, horší bylo překonat staré stereotypy...

Usmál se. Pro splnění dávného snu by se spojil třeba i se samým peklem.

Lemurie. Už jen název té dávno ztracené civilizace v sobě skrýval příslib bohatství a moci. Možná právě proto si už od nepaměti mudrcové celého světa lámali hlavu nad otázkou, kolik artefaktů přežilo její zánik.

Byl to tucet, nebo snad méně? On sám nalezl křišťálové koule, nyní tak úzkostlivě střežené v kobkách pod bazilikou Svatého Petra, kam měli přístup jen ti nezasvěcenější členové Svatého oficia, i portálové zrcadlo z leštěného stříbra, vysoké jako dospělý muž, jež dokázalo přenést člověka na druhý konec světa. Právě proto mu za ně Pentagon zaplatil tři sta milionů ve zlatě.

Jiné jeho nálezy už ale tak slavně nedopadly. Třeba ty podivné diamantové teserakty, jejichž účel zatím zůstal skryt vědcům Ruskoasijské federace, byť osm z nich už stály život.

Znovu vzal do ruky ručnici. Tak těžká, tak cenná, tak unikátní a přesto nebyla tím, po čem tak dlouho prahnul. Byla jen vodítkem, jen předstupněm, jenž jak doufal, povede k vysněnému cíli. Možná...

Povzdechl si. Kdyby jen znal její původ. Tolik si toužil vyslechnout ten příběh. Opravdový, nepřikrášlený a přitom ve skrytu duše doufal, že se to vyprávění bude točit kolem té expedice, o které se její účastníci báli cokoliv říci. Po každé expedici je odborná veřejnost zahlcena odbornými články a studiemi a veřejnosti neodborné jsou předkládány dokumentární filmy, interaktivní encyklopedie a bulvárem nafouknuté zkazky.

Jenomže nad touhle expedicí se po jejím návratu do civilizace uzavřela hladina mlčení. Jen jeden z jejích účastníků porušil slib mučení, ale nežil dost dlouho na to, aby svého neuváženého počínání mohl litovat. Pak začali umírat další a nakonec, když zemřel Max Koutný, jehož účast na expedici pro něj byla překvapením, zbýval již jen poslední člen a ten před lety zmizel beze stopy.

Snad ještě ten Maxův syn. Slibný mladík, ale přesto, mohl by být užitečný?

Zadíval se na nehybné tělo Chovatele. Někteří tvrdí, že z mrtvých už žádný užitek není, ale on věděl, že to není pravda.

Vždycky přece ještě mohou posloužit jako příklad – přinejhorším ten odstrašující. Jestli je pravda, že Lovci jsou jako šamani duchovně spojeni se svými předky a učiteli, pak i mladý Prokop může být cenným zdrojem informací. Postačí jen, aby byl ve spojení s mrtvým otcem a pochopil, co jeho samého zachová při životě a co nikoliv.

Nenáviděl šamany, ale ne tolik jako elfy a ostatní zplozence temnoty, protože na rozdíl od nich to pořád ještě byli lidé. Sice sešli z pravé a jediné cesty a zatvrzele setrvávali ve svých bludech, ale pořád zůstávali Božími dítky a vždycky tu byla možnost, že se vrátí na cestu spravedlnosti a nebo, že budou alespoň očištěni, aby mohli předstoupit před dobrotivou tvář jejich Stvořitele.

Vzpomněl si na stovky hranic, kterými kdysi očišťoval kacíře a zatvrzelé heretiky. Odděloval tehdy plevy od zrna a pálil je. Ve světle dnešních dnů to ale byla činnost naprosto zbytečná, protože dnes čarodějnice mají své webové stránky i eshopy, hrdě si registrují svoji živnost a pořádají vzdělávací semináře, které jde zaplatit kreditkou.

Možná bylo načase, aby se čarodějové a vědmáci znovu třásli strachy, až zaslechnou TO slovo ...

Inkvizice svoji pověst získala nezaslouženě a jen proto, že o těch, pro které byla špinavá práce denním chlebem, se kdysi nesmělo mluvit.

Jenomže teď tu vál vítr změny a brzy se ho budou bát všichni. Věděl to, protože on byl tím slovem. On byl Stín...

-----XXXXX-----

"Stíny," zasyčel Damián zhnuseně. "Mohl jsem to tušit..."

Věnovala mu nechápavý pohled.

"Ty nevíš, kdo to jsou Stíny, co?" odtušil okamžitě. "Holka, co tě to tady učí..."

Ukázal na tetování na mužově hrudi. "Kdysi to byl kříž. Dnes ho v té splácanině jen stěží poznáš. S každým stoletím si k němu totiž něco přiletovali. Nakonec zapomněli, co to mělo být a proč a udělali se pro sebe. Kdyby měli tu možnost, vraždění a pogromy by tu byly na denní pořádku, protože tihle maníci nikoho nesnáší tak jako bytosti Prolnutí. Jsou pro ně nečisté. Odmítají i lidské obdarované, byť oni jsou zrovna takoví...

Je to dvě stě let, co s nimi Vatikán konečně zatočil. Bartolomějská noc proti tomu byla jen neškodným dýchánkem, ale jak vidno, někteří to přežili..."

Obrátil muže na záda a plácl ho mezi lopatky. "Tady je čistý. To znamená, že to je obyčejný pistolník, dokonce nebude ani nijak zvlášť starý. Nečekal bych, že je ještě někdy potkám..."

Pak zvedl ze země kevlaro-keramickou neprůstřelnou vestu. "Zřejmě ale chytli druhý dech a nového sponzora. Kolik jich tu je?"

Pokrčila rameny.

"Další otázkou je, proč tu jsou. Jsou to sice rasisti a fanatici, ale útok na nelegální líheň vyjců není jejich styl. Přišli sem pro někoho... nebo něco..."

Vstali ve stejný moment. Ona ještě vytrhla z krku své poslední oběti nůž a nedbale ho otřela o černé nohavice jeho kalhot. On sebral ze země zakuklencův samopal, ponechávaje mu za to výměnou elfskou pistoli.

"Naše cesty se dělit," odtušila beze stopy zášti. "Ty vězeň mého pána, ale já tě držet nebudu. Já jít za ním. Nic teď důležitějšího..." dodala ještě, ale Damián v tom sdělení nenašel ani stopu po příslovečné vyjčí oddanosti."

"Pravděpodobně je už mrtvý," řekl ji tedy. "Pojď raději se mnou."

Bezděky se dotkla hlavy a pak jí zavrtěla. "Musím ho najít..."

-----XXXXX-----

Přistoupil a poklekl před ním na jedno koleno. "Můj pane," pronesl hlasem zastřeným pleteninou kukly, pod kterou skrýval svoji tvář. "Líheň je naše. Bratři právě pobíjejí zajatý personál i ty nečisté stvůry, co tu chovali. Našli jsme vzorky genetického materiálu, pro který nám korporace utrhnou ruce. Zajistili jsme veškerou související dokumentaci." Pak vítězoslavně pokračoval: "Prošli jsme zdejší knihovnu. Ten elf v ní měl originály děl, které jsou na Zemi považovány za dávno ztracené. Jejich hodnota je nevyčíslitelná,"

"A ten mladý Lovec?"

Zakuklenec se ošil. "Hm, no... ehm, pane, hledáme ho. Jeden ze zajatců mé muže právě vede do podzemních kobek ve východním křídle. Měli ho umístit právě tam. Poslal jsem tam své nejlepší..."

Pohlédl na něj. "Bratře Patriku. Cíl této akce byl znám všem velitelům, takže předpokládám správně, že i tobě?"

Odpovědí mu bylo nezřetelné a ostražité přikývnutí.

"Tak, jak je možné, že jsi ignoroval mé nařízení? Copak jsi nepochopil, že mě nepotěší vyhubení té nicotné havěti ani její okradení, ale jen a pouze, když mi přivedeš toho Lovce?"

"Já..."

Odmítavě mávl rukou. "Výmluvy ani omluvy mě nezajímají. Možná je už načase, abys odešel ke Stvořiteli..."

Muž zavrávoral, ale pak se vzchopil, vytáhl z pouzdra připevněnému poutky ke stehnu útočný nůž a jediným prudkým tahem si otevřel karotidy.

Na jeho pokyn vstoupil do místnosti zástupce bratra Patrika.

Beze slova vzal na vědomí tělo ležící na podlaze a na zvětšující se krvavou skvrnu. Pak poklekl před svým mistrem. "Pane?"

"Jsi novým velitelem Červených. Blahopřeji. Najdi toho mladého Lovce. Chci ho živého a chci ho hned. Modří a Zelení mají dvacet minut na ukončení akce a přípravu demoličních náloží. Žádné stopy, žádní svědci. Jasné?"

Novopečený velitel Červeného oddílu přikývl.

-----XXXXX-----

"Takže tolik k rapíru. Upřímně, mně espada ropera nikdy k srdci moc nepřirostla. Čepel je příliš dlouhá a naprosto se nehodí do stísněných prostor, kde většinou musíme vyřizovat naše zakázky. Něco jiného by ale bylo, kdybych byl španělský grand, což nejsem a měl v sobě národní hrdost, kterou nemám. Tak si to hochu přeber," pronesl můj otec nakonec a štíhlá zbraň se zvoncovým košem, kterou mi ukazoval, se mu mezi prsty proměnila v to, čím byla na počátku jeho přednášky – chuchvalcem všudypřítomného dýmu.

"Všichni velcí frajeři používají katany," namítl jsem nesměle a vzpomněl si na knihy mého dětství. Hltal jsem je jako šílený. Bylo tam všechno, co mě tehdy bavilo - upíři, stříbro, no a taky katany... Kdo by tehdy tušil, že je za pár let dají na index pro rozvracení obecné morálky a iracionální obsah.

No a taky tu byly filmy. Třeba Matrix. Ten jsem viděl možná tisíckrát a stejně tolikrát přepalované to byly kopie. Kdo by nechtěl katanou rozpárat auto?

V otcově pravici se zhmotnila katana.

"Je to ta-či," pronesl, jako by slyšel moje myšlenky. "Je delší a v jednom období mého života jsem na něj nedal dopustit. Pak jsem ale objevil tohle," dodal a japonský meč se změnil v něco podobného, ale bez masivní tsuby, zato s rukojetí z bělostného dřeva, jehož lesk až bodal do očí. "Je elfský. Ocel na ty nejlepší elfští kováři překovávají několik staletí. Jsou neskutečně tvrdé a přitom i pružné a jejich ostří je v podstatě monomolekulární. Technika to ještě nezvládne, jejich magie už ano. Viděl jsem jednoho elfského mistra meče, nevím co pohledával u Staré Karoliny, ale dostal se tam do křížku s jedním trollem. Ve dvou vteřinách ho naporcoval na osm kusů. Vypadal jako velká zelená pizza..."

"Dá se někde sehnat?"

Otec se ušklíbl. "Jsou jen tři způsoby. Můžeš ho sebrat poraženému. Jestli ale dokážeš porazit elfského šermíře, pak jeho meč nepotřebuješ..."

Na moment se odmlčel. "Taky si ho můžeš objednat. Existují prostředníci, kteří za tebe zkontaktují kteréhokoliv kováře si řekneš. Potřebuješ k tomu ale hodně peněz. Nechce se mi to počítat Eurech, ale v Nových rublech by to přišlo na padesát, možná raději osmdesát milionů..."

Překvapeně jsem hvízdnul.

"A jak jsi k němu přišel ty?"

"Tím třetím způsobem," odvětil a tvář mu překryl závoj prostý všech emocí. "Byl to dar. Dar hodný krále, abych byl přesný. Ona byla královna, já ne a meč na tom nic nezměnil..."

"Má matka?"

Přikývl.

"A kde je ten meč teď?"

"Vyměnil jsem ho. Během poslední návštěvy u ní..." hlesl a zasněně pohlédl někam nad mé levé rameno. "Vyměnila ho za tebe."

"Já..." začal jsem, ale najednou jsem nevěděl, co říct.

On ale najednou vytřeštil oči. "Předivo... reality..." hlesl konsternovaně, "se chvěje..."

V okamžiku následujícím už stál u mě a oběma rukama mě držel za hlavu. Jak to udělal, nevím. Byl neuvěřitelně rychlý.

"Něco se děje a není to nic dobrého Musíš okamžitě procitnout. Jsi v přímém ohrožení života." Pokusil se usmát. "Uděláme to zrychlenou formou. Neboj se, zvládneš to. Prostě ti jen ve zlomku vteřiny předám můj styl šermu mečem a taky ti dám pár rad ohledně střelby pistolí. V podstatě ale nepůjde o předání, jako spíše o otisk mého vědomí."

"Co je špatného na mém stylu šermu?"

Ušklíbl se. "Nezlob se, ale tvůj styl je zoufale provinční..."

-----XXXXX----- 

Zrovna jsem se probouzel, když mou tvář zasáhl horký a lepkavý chlístanec. Podvědomě jsem olízl krůpěj, která zasáhla můj horní ret. Chutnala po železu. Možností, co mě mohlo zasáhnout, zase tak moc nebylo...

Otevřel jsem oči zrovna ve chvíli, kdy se původce chlístance s prostřeleným hrdlem hroutil k zemi. Byl to ten elf, co mě tak oblažoval svojí produkcí "Hand made by Derenus".

Líto mi ho nebylo. Stejně jako toho druhého sadistického pitomce. Silvelius! Ten mi přišel nejprve na mysl a a pak i do zorného pole, zrovna ve chvíli, kdy jsem zaslechl tiché a klapavé trrrrrrt. Dávka ze samopalu opatřeného tlumičem ho rozpárala jako podsvinče.

Pak se ve dveřích objevil muž v taktické kombinéze zásahových jednotek, doplněné o neprůstřelnou vestu, kevlarovou přilbu a brýle, které by mu i lyžař záviděl.

Vpadl bez dlouhého uvažování do mé kobky, následován dalšíma dvěma a pak zkusmo kopl špičkou boty do ještě se poškubávajícího Derenova těla.

"Jedna, čisto," oznámil pak, když pochopil, že elfovy posmrtné záškuby, pro něj nepřestavují žádné riziko. Pak upřel pohled na moji maličkost.

Dotkl se mikrofonu který mu vycházel zpod helmy a končil u levého koutku úst. "Máme ho," oznámil do něj a otočil se ke svým kolegům. "Sundejte ho," přikázal jim a já okamžitě pochopil, kdo je tady za šéfa.

Vykročili mým směrem.

V tu samou chvíli jejich hrudníky vybuchly a krvavé gejzíry vylepšené o kusy kostí a tkání mě ošlehly silou předanou projektily.

Poslední z ozbrojenců se sice pokusil svoji zbraň otočit směrem k hrozícímu nebezpečí, ale připadal mi zoufale pomalý a to jsem byl po výprasku skoro polomrtvý.

Z hlavně jeho samopalu se pomalu vyplazil ohnivý jazyk a závěr zbraně vyplivl trojici mosazných nábojníc, jež se líně převalovaly vzduchem, chvějícím se od jejich horkosti.

Ten, kterého měly zasáhnout, ale v cestě projektilů nestál. Místo to se jako duch zhmotnil vedle šokovaného střelce. Tělo na tělo, hruď na hruď.

Z muže ukrytého v kevlaru, keramice a kompozitech, byly vidět jen oči. A ty měl vytřeštěné a hrůzou rozšířené. Pak, když mu jeho protivník vrazil pod bradu hlaveň svého samopalu a stiskl spoušť, se rozšířily ještě více a zbytek lebky s nimi...

Zhroutil se k zemi a stařec, který se mi kdysi představil jako Damián, odhodil na zem samopal, jehož otevřený závěr dokazoval, že je už k nepotřebě, a přistoupil ke mně. Vzal do ruky řetězy mých pout a jediným slovem je proměnil v rezavý prach.

Unaveně si přetřel oči. "Udělám to dneska ještě jednou a je po mně. Nebo skončím v komatu, což je za těchto podmínek skoro to samé."

"Damián, že?" zeptal jsem se ho.

Přikývl.

"A co ten druhý?"

Starcova tvář se zachmuřila. "Nezvládl to..."

"Je mi to líto," řekl jsem na to to jediné, co mi nepřipadalo jako klišé.

Pokrčil rameny. "Mě taky. Stará garda prostě odchází. Z pětky, co ve čtyřicátém pátém svedla souboj o bunkr pod Říšským sněmem, jsem zůstal poslední..."

Najednou se zarazil. "Do prdele. Nemám svůj tesák. Bez něj neodejdu."

"Je důležitější než přežití?"

Přikývl. "Pojí se s ním spoustu hezkých vzpomínek a Alzheimer už klepe na dveře..."

Promnul jsem si obolavělá zápěstí, s krvavými rýhami po okovech, černajícími strupy a modřinami. Mě taky něco vzali, ale mohu mu to říct? Mohu mu důvěřovat?

"Taky mi něco vzali," říkám nakonec opatrně.

Věnoval mi dlouhý a zkoumavý pohled. Možná se chtěl na něco zeptat, možná mi chtěl něco důležitého říct. Pak rezignovaně mávl rukou. "Co tak si zajít pro naše věci, mladej?"

-----XXXXX-----

Když mu vytrhla nůž z hrdla, zakuklenec sice odmítavě zabublal, ale na víc se nezmohl, a tak ho znechuceně odstrčila stranou. I otroci v aréně předvedli lepší kousky, než tihle technikou prošpikovaní panáci.

Rozhlédla se po chodbě, kterou se k ní valily chuchvalce dusivé mlhy. Ani na moment nepochybovala, že byla dílem útočníků. Každý nádech ji pálil a oči ji vytrvale zalévaly proudy slz. S klením si je otřela hřbetem ruky a vyrazila chodbou k nejbližší křižovatce. Už to nebylo daleko.

Minula otevřené dveře od šaten ošetřovatelů. Nezastavil ji ani pohled na zakrvácená těla, rozházená po podlaze v pózách, v nichž je zastihla smrt. Elfové, odfrkla si nesouhlasně. Jako ovce vedené na porážku...

Další chodba a ještě jedna. Pak ji křižovatka zavedla k líhni pro nejmladší mláďata. Odstavená matkami se tady stávala samostatnými. Nyní se už ale ani jedno z nich nikým nestávalo.

S hrůzou zírala na malá a neduživá tělíčka z posledního vrhu, které jejich vrazi bez vyvlekli z kotců. Nechápala, proč je prostě nezastřelili. Místo toho jim systematicky rozbíjeli hlavy pažbami.   Pak byla konečně na místě – dveře do chovatelovy pracovny byly zavřené. Nikdy tam ještě nebyla. Sem vyjci nesměli, ale stačilo jen hmátnout po klice...

-----XXXXX-----

"Tak kde?" štěkl Damián na chroptícího elfa a na moment povolil smyčku provazu svírajícího mu hrdlo. Stříbrovlasý elf v ošetřovatelském plášti se chrčivě nadechl.

Oči, které do té doby na toho ošuntělého starce jen bezmocně poulil, se mu poslušně vrátily do očních důlků.

"Kde jsou moje věci?"

"Já... já... nevím," sípěl elf nešťastně.

Provaz na jeho hrdle se znovu prudce stáhl, až se zajíkl.

"Potřetí se ptát nebudu," informoval ho Damián temně.

"Možná... možná..." pronesl elf do skřípění utahujícího se provazu.

Skřípění ustalo.

"Sklad!" vyjekl elf okamžitě. "U cel izolace je malý sklad... Je to i zbrojnice..."

Damián ho trhnutím za konec provazu přiměl vstát. "Povedeš nás!" přikázal mu a dočkal se jeho souhlasného přikyvování.

Celou tu dobu jsem stál v zárubních a ostražitě sledoval cvrkot na chodbě. Naštěstí pro nás se příchod další várky zakuklenců zatím nekonal.

"Čistý vzduch," oznámil jsem Damiánovi, když i s elfem dorazili ke dveřím, aniž bych přestal mířit jeho samopalem do ztemnělé profilu chodby.

Podle mého otce je MP–15, nebo její postarší předchůdce MP-5, standardní výbavou většiny Lovců. Devítimilimetrová munice sice není žádná sláva, ale dá se vylepšit na tisíc způsobů. Otcovy vzpomínky se točily zejména kolem těch protipancéřových a trhavých. Viděl jsem ale i, co dokáže legendární dum-dum munice, co rtuť a co ochuzený uran. Upír je možná devětkrát silnější, než člověk, ale rtutí naplněnou kulku usazenou v páteři nerozchodí ani on a pak už je to jen o kolíku a kladivu z obchodu pro kutily. Člověk si prostě vždycky poradí...

Vyrazili jsme vstříc onomu tajemnému skladu. Já v čele, následován svázaným elfem a na konci, Damián, který v ruce držel provaz, jako by to byly otěže.

Cesta byla v více méně klidná. Jen dvakrát nám zkřížili cestu zakuklenci a jednou hrůzou šílený personál. Setkání to byla pokaždé krátká a nabitá událostmi. Bohužel, poté, co skončila, zbýval mi poslední zásobník a z něj už dobrá půlka skončila v hrudníku ozbrojence, který na můj vkus nepříjemně dlouhou dobu odmítal vzít na vědomí vlastní smrtelnost.

"Zatracené Stíny," ulevil si Damián na adresu křečemi zachváceného těla. "Jsou nafašírovaní elixíry, divže jim nestříkají ušima. Kdybys některé rozpitval, našel bys v nich amulety a různé magicky aktivní symbionty. To jim ale nebrání upřímně nenávidět kohokoliv dalšího schopného vstoupit do Prolnutí..."

Kdyby nebylo otce, už bych z té třesoucí se mrtvoly strhával neprůstřelnou vestu, ale jeho rada byla jednoznačná: "Cestuj vždy nalehko a bojuj stejně tak."

Prý nikdy neexistovali lovci vyzbrojení čímkoliv silnějším, než je samopal. Buď šlo o věc cti, nebo o záležitost stísněných prostor. Kdyby bylo po mém, mám tady bazooku nebo rovnou tank. Takový Leopard 2 nebo dokonce 3 by mi zajistil pocit čistoty, sucha a bezpečí, jako nic jiného...

Damián kopnutím rozrazil dveře do skladiště a vtáhl dovnitř naprosto rezignovaného elfího zajatce.

Já dovnitř vešel jako poslední a možná právě proto jsem byl ochuzen o začátek velkolepé scény na téma "Nezletilec u vánočního stromku."

Lampami osvětlené regály táhnoucí se podél všech čtyř stěn, ale i ty stojící uprostřed místnosti, doslova přetékaly všelijakým harampádím. Byly tu zbraně, ale i práchnivějící svitky, zašlé amulety s vyrytými, vyraženými, nebo dokonce jen nakreslenými symboly. Našel jsem tu kameny s otisky zkamenělých rostlin a živočichů i láhev lihu a v něm spokojeně se vznášejícího salamandra. Jen Bůh ví, k čemu by někomu něco takového bylo.

Damián právě poskakoval mezi regály a k prsům si tisknul krátký tesák v otlučené pochvě a pouzdro s ještě otlučenější pistolí. Když ji vytáhl na světlo, aby zkontroloval zásobník, poznal jsem v ní starou ČZ 75. Takže sběratelský kousek. Moc jich už v naší malé zemičce nezbylo. Zejména po neslavném konci Vysegrádské secese...

Když se stařík dostatečně nakřepčil, začal se s energií norníka přehrabovat zbytkem inventáře a co chvíli pak přede mě něco položil.

"Zbraně tu mají z třetí, možná dokonce čtvrté ruky," ulevil si nakonec, když už přede mě vyskládal půltucet nejrůznějších samopalů a útočných pušek, vyšperkovaných složitými elfskými ornamenty.

"Jsou magicky posílené, ale jejich původních majitelé o ně nepřišli dobrovolně a hlavně ne ve zdraví a nikdo se zatím neobtěžoval s jejich rituálním očištěním. Můžou se kdykoliv zaseknout, nebo v nich selže munice a to může být uprostřed boje smrtelně nebezpečná věc..." oznámil mi, zatímco mi z nabídky nakonec sám vybral prastaré a otlučené ákáčko, které muselo pamatovat nejméně dvě prohrané občanské války.

"Tohle je ještě tak nejlepší," oznámil mi přitom a pak mi do klína vysypal hrst amuletů. Stříbro, měď a zlato se smísilo se železem, dřevem a kůstkami, ve kterých by jen idiot nepoznal dětské prsty.

"Tohle ti zajistí klidnější život," řekl a pak začal špinavým ukazováčkem ťukat do jednotlivých exemplářů. "Tenhle je na rozostření astrálního vnímání. Je více než vhodný pokud stojíš proti mágovi. Jeho uhranutí nebudou mít tu správnou účinnost. Tenhle a tenhleten tě zase ochrání před příliš zvědavou elektronikou a tady ten ti dá k dobru zlomek vteřiny. Měl jsem taky takový."

Krátce se odmlčel. "Fór je v tom, že ty zlomky vteřin o které jsi rychlejší, ti život nejen zachrání, ale i zkrátí. Tu zlomek, tam zlomek a než se naděješ, tvůj život je kratší o rok a pak třeba i o celé desetiletí. Je to děsně návyková záležitost..."

Zamyšleně jsem ten kousek stříbra potěžkal v ruce a pak jej, stejně jako ty ostatní, strčil do kapsy.

Pak mi s úsměvem podal malou křišťálovou kouli.

"Je to v podstatě jen hračka," ubezpečil mě opatrně. "Oproti skutečným koulím je tahle slabá sotva na jednu věštbu, ale i tak je co chvíli třeba její energii dobíjet z vhodného dárce."

Pohodil si koulí v ruce. "Většinou se používá ke sledování. Někdy v ní uvidíš i záblesk budoucna. Drobný střípek, který ti nemusí v první chvíli dávat smysl a pak, většinou, když je už pozdě, si uvědomíš, že zažíváš deja-vu. Ale k ničemu ti to už není..."

Stačilo jen krátké trhnutí zápěstím a křišťálová koule opustila jeho dlaň a v oblouku zamířila ke mně.

Byl to asi instinkt, ale moje pravice vystřelila jako blesk a její prsty obemkly hladký a lesklý křišťál.

První záblesk udeřil do mého mozku jako perlík. Později jsem na něj vzpomínal s vděčností, protože ty následující se daly přirovnat jen k zásahu pěkně velkého meteoritu...

POKRAČOVÁNÍ ZDE...