LIDÉ: Letos odešel Edgar Allan Poe dvacátého století - Ray Bradbury

Ray Douglas Bradbury zemřel 5. června v Los Angeles. Bylo mu jedenadevadesát, narodil se už 22. srpna 1920.

Snad každý jsme od Bradburyho něco četli, i kdyby jen ve školní čítance, ale pokud se cítíte nedotčeni, doporučuji začít povídkou Usher II.

Pochází z knížky Marťanská kronika - a zdá se být jakýmsi Bradburym v kostce. Je to horor odehrávající se na Marsu osídleném však už lidmi, kteří jsou mnohdy horší než Marťané. Nu, a ďábelští "inkvizitoři" zde vystupující nám dnes možná mohou trochu připomenout i zájezdové prodejce hrnců (důchodcům), ale především i nadále onen nacistův výrok:

"Jak slyším slovo kultura, sahám po revolveru."

Bývá, tuším, připisován jinak docela dobrému spisovateli H. H. Ewersovi. Ale k Marsu.

Bradbury v nakladatelství Baronet

Tam inkvizitoři přicházejí do jednoho domu jménem celé tamní opatrnické společnosti, aby dům vypálili. Nepřicházejí však nakonec s kladivy a ohněm právem?

Posuďte sami. Majitel svou stavbu vymodeloval dle nejbrutálnějších (ale jistě i nejkrásnějších) próz Edgara Allana Poea, ale ty jsou v Braburym zobrazované budoucnosti již zakázány. A to asi tak zakázány, jako se prakticky každá větší společnost pokouší už intuitivně a ze své podstaty umrtvit svou kulturní nadstavbu, přečnívající ji individuality a osobní a soukromou "budovu" každého z nás - a nad každým.

Pan Stendahl (nikoli Stenhal) se ovšem útoku na vlastní identitu, který je totožný s koniášovským útokem na knihy, postaví velmi rafinovaně a brutálně – a Usher II, to vlastně je i celý román 451 stupňů Fahrenheita v malém.

V jiném vyprávění vyvolá Ray Bradbury kdesi ve vesmíru až jako mág do života i další staré Poeovy literární druhy, a to zcela makabrózní autory, jakým byl třeba Arthur Machen, ale jen aby je nechal v zoufalství se rozplynout v zapomnění, když... je lidstvo zradí. A to je i autorovo podstatné téma.

A ještě jinde se vyrovná s osudy všech, nad jejichž dny slunce zapadlo, ještě než vyšlo - a než nastal ten den (jak to u nás později vyjádřil i básník Ivan Wernisch). Takovým zaživa nedoceněným klasikem byl třeba Herman Melville, jehož Bílou velrybu Bradbury přepsal pro film.

Podstatnou složkou jeho děl však není jen odpor k barbarství, plochosti a k potenciálním Velkým Bratrům. Ty knihy dodnes rezonující i jinou složkou zmíněných 451 stupňů Fahrenheita, jíž je úděs nad vnitřně svobodnými lidmi, kterým ale chybí poezie a kteří nejprve tápou, ale pak se třeba i chopí onoho plamenometu, vstupují právě do sousedovy soukromé knihovny a pálí a pálí nejen vše makabrózní, ale i knihy jako takové. S chutí, se strachem, ale dobrovolně. A tuto zlou očistu očist chápal Bradbury úplně a...

"Všechno to, co nás přesahuje, co se nehodí naší politice do krámu a to, nač nejsme připraveni (takže to ani nedokážeme opětovat), to všechno by se mělo spálit! Ne?"

Ne.

Bradbury se narodil v městečku Waukegan ve státě Illinois.

Matka ho od raného dětství brávala do tehdy ještě černobílých biografů a zprostředkovala mu i různé staré báje. Byla švédského původu. Děsivě maskovaný herec čtyřiceti tváří Lon Chaney přitom pětileté mládě taky ohromil. A čím?

Škleby ze stříbrného plátna. A až do své letošní smrti si Bradbury díky své obrovské vnímavosti zamiloval i veškeré cirky, mágy, poutě, karnevaly, kouzelníky, čaroděje a divadla – a nad knížkami a komiksy vždycky snil, ale snil velmi tvůrčím způsobem.

A kreslené seriály připočtěte. Ne, nikdy jimi nezhrdl, na rozdíl od svých spolužáků, a neudělal je jen trapným omylem svého dětství. To nedokázal, a pokud snad opravdu kdysi a v jednu chvíli zahodil Bucka Rogerse do odpadkového koše, jak si vzpomíná, tak ho brzy zase vylovil. Ne, vícekrát už si nenechal nic ukrást "pouhopouhým" dospíváním - a žil a psal po svém.

Když bylo chlapci dvanáct, přestěhovali se do Tusconu - v Arizoně, kde to znovu zatočilo jeho nitrem. Už tam a tehdy se stal trochu i charismatickým hercem a náhle pracoval pro rádio. Rodina ovšem putovala dál, za prací - a až do Kalifornie, kde se teprve zrodil ten prazvláštní mladík Raymond plný vitální vnitřní energie i agrese, která posléze sublimovala v písmenka. A velmi mnoho četl, publikoval od roku 1938 a první povídky urputně přepisoval, přičemž jeho podstata byla jak moralistní, tak i bytostně kontroverzní.

"Komu že vadí, když se jen tak procházím v noci?" ptá se jednou ze známých povídek.

"Kdo nemá strach, může mít zločin skoro jako nezničitelný šílenec!" tvrdí jinou.

"Akceptujte jinakost," dodává. A měl i štěstí: Jako by se narodil pro celý svět.

Ale i pro své čtyři dcery a ženu Marguerite, to jistě. S chotí se potkal přímo v nakladatelství a vzali se roku 1947, kdy i debutoval knihou Temný karneval. Ta sestává z jeho starších hororů a je patrné, jakým byl ctitelem Burroughse, Lovecrafta, H. G. Wellse... a právě Poea.

Bradburyho Zen a umění psát (česky 1998)

Po Marťanské kronice (vydané v Anglii jako Stříbrné kobylky) a 451 stupních Fahrenheita, kterýmižto bestsellery vstoupil do let padesátých jako pán všeho, už pro něj neexistovalo nic nemožného. Bradbury se stal dalším ze sluncí literatury, a to i fantastické, ale to u něj není tak podstatné. Přesto však právě fantastice prorazil otvor do nebe, kterým prchala do ryzí literatury, ale pokorně se vracel i z oblohy a kosmu, aby pomyslně ovládl reálnou Zem, a prorazil dokonce i železnou oponu, za níž utkvěl v socialistických čítankách.

A dnes? Je dál autor šesti set literárních děl - a ač často nedlouhých, na své jméno v podstatě nikdy nehřešil. Nešlo mu o slávu. Chtěl hlavně zůstat sebou. A měl-li vůbec chyby?

Snad. Snad mu někdy chybělo něco málo humoru. A měl sklony k sentimentalitě, to je jisté, ale jinak... A byl i básník a dramatik a ještě nedávno dokonce převedl do komiksových obrázků svůj nejslavnější román o "rádoby" hasičích a teplotě, při níž vzplane papír (česky seriál vyšel roku 2009).

Zůstal podmanivým prognostikem, ale i šíleným spiklencem, zůstal jen zdánlivě malým dítětem, ale i vypravěčem o temných vraždách. A nelze zapomenout ani na jeho hrdinu Spendera, který se vzepře svým barbarským druhům na Marsu a střílí, než je umlčen. V televizním seriálu Marťanská kronika jej hrál David Carradine,

Už od počátku své pouti se stal Bradbury i živoucí institucí a objektem mnoha analýz. Takže jen namátkou:

Roku 1952 připravil William F. Nolan Revue Raye Bradburyho a roku 1975 ji přetavil v Průvodce Rayem Bradburym, který by si jistě zasloužil i české vydání.

Roku 1977 přišel Georgie Edgar Slusser s Bradburyho kronikou a Martin Harry Greenberg se roku 1980 stal editorem sebraných kritických esejů o Bradburym. A životopisy? Sepsali je např. David Morgan (1986), Wayne L. Johnson (1988) a William F. Touponce (1989).

Detailní Poznámky ke 451 Fahrenheitům dal světu roku 1974 Joseph Blakey - a obsáhlou studii o té knize vydal roku 1994 Samuel J. Umland. 1987 vznikl - díky Walteru Jamesi Millerovi – i obsáhlý kritický komentář k Marťanské kronice. Nu, a dvě práce o Bradburym jako dramatikovi (1977, 1989) vytvořil Ben P. Indick. Tak bychom mohli pokračovat. Jisté je, že tento pozoruhodný spisovatel už zůstane jedinečným, neopakovatelným, nejprůzračnějším, nejčistším, snad nejdětštějším i nejčtivějším. A vypravěčem z přirozenosti i silně vizuálním.

Což se i vyplatilo. Vedle bezpočtu scénářů pro televizi napsal Bradbury deset filmů, vč. zmiňovaného už Hustonova Moby Dicka (1956), a roku 1959 adaptoval do scénáře i román Petera Viertela Bílý lovec, černé srdce o vzrušující africké epizodě z Hustonova života. Pozdější snímek režírovaný Clintem Eastwoodem (1990) sice využil jiný scénář, ale to se Rayovi stávalo výjimečně, a vůbec prvním filmem, který stvořil, zůstává pověstná Příšera z hloubky dvacet tisíc sáhů (1952) natočená na podkladě jeho krátké povídky Žabí roh (jejíž české vydání v Pionýru ilustroval Zdeněk Burian).

Je to zvláštní, trochu neuvěřitelné, ale jak se zdá, právě tento film o příšeře se v mnohém stal klíčovým. A ne snad? Inspiroval nepochybně japonskou i americkou Godzillu (1954) - a skrz ni pak celý nový filmový subžánr, který tím Bradbury fakticky vynalezl.

Nu, a podle jiné jeho povídky Meteor byla natočena další známá sci-fi let padesátých Přišlo to z vesmíru (1953). Roku 1966 se Truffaut ujal režie 451 stupňů Fahrenheita. A co ještě víc?

Už počínaje (učebnám určeným) Příběhem spisovatele (1963) vznikla ovšem i řada filmů přímo o Bradburym, a to vč. dílu cyklu Mistři fantasy nazvaného Ray Bradbury: americká ikona (1997). Kteroužto ikonou bezesporu byl, i když asi sotva tak erotickou, jak to zpěvačka naznačuje v tomto známém klipu: http://en.vidivodo.com/video/fuck-me-ray-bradbury/412065.

Nakonec se Bradbury stal i laureátem "národní medaile za umění za nesrovnatelný příspěvek americké literatuře", kterou mu předal George W. Bush. A lidé se ptají: Kde berete svoje nápady? uváděl v osmdesátých letech osobně vlastní televizní seriál podle svých povídek, aby pokračoval: Je to všechno tady.

Tady o ně nikdy nebudu mít nouzi!

Tohle je divadlo Raye Bradburyho.

P.S.: Roku 2009 vyšlo výpravně i rozšířené a ilustrované vydání Marťanské kroniky, do kterého jsou doplněny všechny zbývající Bradburyho příběhy z Marsu.

Dočkáme se ho i v češtině?