SLOUPEK: Jak jsem objevila, co jsem neztratila

Když jsem po mojí mámě, která zcela nečekaně a bez upozornění zemřela, zdědila zánovní notebook, ten náš původní začal doma zahálet. Byl už ve středních letech, když jsem si ho z druhé ruky kupovala, a pokrok nezastavíš. Stále se zvyšujícím nárokům internetu na paměť a kdoví na co ještě přestal prostě stačit. Po nějaké době jsme s mužem usoudili, že když toho počítačového stařečka půjčíme do parády někomu, kdo rozumí těmhle mašinkám, že mu jedině prospějeme. Požádali jsme kamaráda, aby ho oprostil od všeho nepotřebného a přeinstaloval tak, aby na něm děti mohly hrát hry. Nic víc, nic míň. Kamarád slovo dodržel, děti hrají hry a v počítači nezůstalo nic navíc.

Zapomněla jsem však na jednu drobnost. A tou byly fotky. Nějakou dobu jsem totiž fotky z digitálního fotoaparátu stahovala pouze do PC a jinak nic. Žádné CD, žádné papírové obrázky. No, a když jsem si to uvědomila, bylo už pozdě. Byly nenávratně v tahu. Všechny do jedné. Nezbývalo, než si dát před zrcadlem facku a zapomenout na to.  Vždyť se zase až tak moc nestalo. Ani si už nepamatuji, co tam všechno bylo, bude spousta dalších…

Jedna skupina mi ale přesto utkvěla v paměti, a ta mě mrzí pořád. Byla to oslava sedmých narozenin naší dcery.  Vždycky když mají děti narozeniny, moje tchýně peče dort. Má úžasné nápady a pokaždé vymyslí něco originálního. Tenkrát Běta celé léto skandovala, že by chtěla, aby babička upekla dort podle jejího návrhu. „Tak si ho namaluj a já ti ho upeču,“ prohlásila babi, a tím to pro ni zhaslo. Běta skutečně za pár dní přišla s návrhem třípatrového dortu s bílou polevou ala květinová zahrada. Já se smála, až jsem se za břicho popadala, babi chvíli koukala, pak zabručela něco ve stylu: „uvidíme“ a bylo. Za měsíc jsme viděli. Ona ten dort skutečně upekla a vypadal úplně jako na tom obrázku. Naše drahé dítko bylo nesmírně nadšeno a tančilo kolem dortu oslavný tanec. Fotek byla spousta. A všechny jsem je smazala… nezůstala mi jediná… až do nedávna.

Od té doby všechny fotky putují nejprve na papír a pak teprve „do zálohy“. Po dlouhé prodlevě jsem se nedávno rozhoupala a vrhla se na hromadu papírových fotek asi tak za dva roky nazpátek, abych je roztřídila do alb. Šla jsem si sednout i k počítači, abych dala dohromady časovou posloupnost a podívala se, jestli by nechtěly nechat vyvolat také některé fotky stažené z mobilů. Jak listuji všemi těmi adresáři, vykoukne na mě jeden, kde je napsáno fotky, ale jsou tam pouze dvě. Tenhle adresář jsem přece nezakládala?! Rozkliknu tu první a je tam Honzík, náš mladší syn, pózující jako Pat a Mat. 

„Hele, tuhle fotku jsem posílala mámě mailem, když jsme kdysi zkoušely, jestli to taky umíme,“ bleskne mi hlavou.

Rozkliknu tu druhou… a tam se na mě zubí moje děti a uprostřed trůní  ten „vymazaný“ dort!!!  Páááni, to je… jak se to sem dostalo… vždyť přece… a pak mi to dojde. To je taky zkušební foto.  Já ho tenkrát poslala mamce, spojila jsem příjemné s užitečným a dokonale tuhle informaci vytěsnila z hlavy. A babička si vnoučata uložila na disk. Jen je mi záhadou, jak to že jsem to přehlédla hned na začátku, když jsem zmíněný počítač po mamce zdědila. Nejspíš to tak mělo být. Jsou věci mezi nebem a zemí…

Tak jsem seděla, čučela na ten dort a po tvářích se mi koulely slzy a musela jsem se zároveň smát. Jak mi máma, která s námi už víc jak dva roky není a všem nám pořád strašně chybí, zachránila jeden prchavý okamžik, o kterém jsem si myslela, že je dávno ztracený.

Tak tohle se ti mami fakt povedlo...