ROMÁN: Alex Drescher, Světla v temnotách - Druhá a třetí kapitola

V Prolnutí - místě kde se setkává svět magie se světem vědy to opět vře. Největší štvanice v dějinách, uspořádaná Lóží, trvá už pět let. Strážci, Knihovníci a Popravčí, kteří byli odedávna ochránci rovnováhy, se stejně jako členové Rady skrývají a  agenti Lóže už odvlekli neznámo kam stovky lidí s magickým potenciálem. Přichází nová doba temna a v ní se probouzí Lovci, pro které je temnota bojištěm a denním chlebem. Někdo říká, že to jsou šamani, kteří zbloudili ze stezky míru a harmonie. Jiní tvrdí, že to jsou renegáti. Ti ostatní se jich bojí. A někdo je teď začal zabíjet... (Anotace z webu Alexe Dreschera: http://www.alexdrescher.estranky.cz/)

Kapitola dvě

 „No ano, když tak na to vzpomínám, byl jsem toho dne nějaký nervózní. Už od rána. Nejprve jsem se říznul při holení. Vím, co chcete říct, ale já prostě ty epilační gely nesnáším. Břitva je lepší. Když na vás vystartuje nějaký grázl v deset večer na zastávce magnetické dráhy s tím, že mu máte dát šrajtofli, gel nepomůže, i když z něj máte kluzkej pocit hebkosti. To se hodí tak akorát v base. Zato s dobře obtaženou břitvou si to s tím grázlem můžete rozdat na férovku...”

„Ano?”

„No, já si to samozřejmě s žádným grázlem na férovku zatím nerozdal, ale kdyby k tomu došlo, tak chci u sebe raději mít břitvu než gel, to mi věřte.”

„Říkal jste, že jste byl nervózní. Můžete to nějak rozvést?”

Zavrtěl jsem se a syntekůže pod mými zády nespokojeně zavrzala. Ta pohovka možná stála majlant, pohodlností ale zrovna neoplývala. „Jak jsem říkal, říznul jsem se a  pak zastavoval krvácení a kvůli tomu nestihl magnetku. Po tom zeštíhlování, co zase provedli, mi teď od ubytovny jezdí jediná linka a ke všemu jen dvakrát za hodinu. Takže jsem na šichtu přijel pozdě...”

„Vy říkáte zaměstnání ve státním školství šichta?”

Pokrčil jsem rameny. „To je věc názoru. Možná mi schází ta správná perspektiva, ale kdo by u státního zaměstnance nějakou čekal, že? Problém byl, že mě u vchodu do školy odchytil ředitel a dal mi kartáč. To on umí, to mi věřte. Počítal bych, že kdyby tady ležel on, dozvěděl by jste se věci... No a pak jsem zjistil, že mi prohodili hodiny s kolegyní, co musela jít přednášet na nějakou schůzi a nějak mi to zapomněli říci.”

„To už jste byl nervózní?”

„Vy by jste snad byl v pohodě? Pěnila se mi krev. Stačilo málo a vyskočil bych jak čertík z krabičky.”

„Vy jste ale vyskočil. Takže co ten kluk vlastně udělal?”

„Oni vám neposlali můj spis? Tam je všechno, co k tomu říkal.”

„Mě ale nezajímá, co říkal ten kluk. Mě zajímá, co říkáte vy. Co se stalo?”

Přestal jsem zírat ke stropu, pod kterým se honila trojice much. Až jedna druhou dožene, třetí ostrouhá, ale tak už to v životě chodí...

Zavřel jsem oči a pokusil se vybavit tu scénu a moji předchozí výpověď na policii. Jsou věci, které je lepší neříkat. Třeba, že ten kluk byl sjetý sněhem a to ještě nebylo ani půl deváté. Taky bych asi neměl říkat, že jen co jsem začal přednášet o Periklově Řecku, začal ten zmetek dělat vlny.  Osobně považuji sexuální narážky směřující vůči starověkým Řekům za laciné, ale  on měl publikum a to se tím dobře bavilo. Tak jsem ho napomenul. No a od té chvíle se  výpovědi jednotlivých aktérů začaly rozcházet. Mám mu opravdu říct, že mi syn pana starosty začal nadávat do snaživého malého pánského přirození, ale udělal to mnohem nevybíravěji a pak poukázal na vliv svého otce a neopomněl se zmínit, že stačí jeden telefonát a jsem na dlažbě? Nebo mu snad mám říct, že když po mě pak ten mladej skočil a já ho sejmul, že ten telefonát fakt stačil? To by asi nebylo politicky korektní...

„No, co by se stalo. Dal jsem mu přece tu ránu pěstí a on se složil jak domeček z karet.”

„A co se stalo doopravdy? To mi citujete policejní protokol.”

Opravdu chce slyšet, že na mě ten grázl vytáhl taťkova nelegálního Browninga a pokusil se do mě vyvrtat díru ráže 6,35 mm? Žádné z těch děcek, co u toho byly, to neřeklo a ta pistolka se do příjezdu policie stihla promptně uklidit. Tak co bych ho stresoval. Ještě by mohl přijít o licenci...”

„To se stalo doopravdy,” odpověděl jsem tedy a snažil se přitom tvářit neutrálně.

Doktor Kubelík odložil notes a pohlédl na mě přes půlená skla svých starobylých  bifokálek. „Pane Koutný. Dostal jste  rok s podmínkou na tři a jste povinen docházet ke mně na terapii ke zvládnutí agresivního chování. Blokování informací považuji za nespolupráci, ale jde o naše první sezení, takže budu smířlivý. Alespoň víme, na co se zaměřit. Kde nás, jak se říká, tlačí pata. Takže na příští sezení si vás píšu za měsíc, patnáctého. Vyhovuje vám to?”

Čekal snad, že vytáhnu diář nebo průkaz nezaměstnaného a začnu v něm listovat? No samozřejmě, že mi to vyhovuje. Nic jiného v plánu určitě nemám...

„V kolik hodin?” zeptal jsem se, vstávaje z pohovky.

Nahlédl do počítače. „Ve tři odpoledne.”

To se dalo zapamatovat. Ve čtyři bych mohl skočit s chlapama na šipky. Co jim zavřeli slévárnu, odehráli jsme spoustu turnajů...

Podal  mi ruku, což bylo jasnou výzvou k odchodu. Pan doktor měl takových soudních pacošů plný diář, co bych ho zdržoval....

***

Temná postava se, jako by zamrzla v čase, zastavila uprostřed skoku a pak ji předaná energie dvojice velkorážních projektilů vrhla zpátky proti schodišti. Než se ale dokázala opět zvednout, jeden z Kosmových revolverů ji  další kulku prohnal s nechutným zapraštěním lebkou.

„Myslím, že se přidám,” odtušil Damián a z pochvy, zavěšené na opasku vytasil štíhlý tesák.

„Pořád nosíš to elfský ořezávátko?” pronesl Kosma s  uchechtnutím, aniž by na okamžik přestal mířit do tmavého ústí schodiště.

Damián pohlédl na malou značku připomínající kudrlinku, vyraženou do zrcadlově lesklé čepele těsně nad bohatě zdobenou záštitou, jako by ji viděl poprvé v životě. „Je to Siccarius. Co zbraň to unikát. Víš, na kolik mě přišla? Existuje řada států s menším rozpočtem. To mi teda věř!”

„Je to pravěk. Jdi s dobou a radši si  pořiď do té své pistolky pořádnou munici. Stříbro, uran, fantazii se meze nekladou...”

Usmál se kamarádovu sdělení a pak ukázal špičkou tesáku na schody. „Ostatní jsou tam a určitě se už za námi nepohrnou. Takže, co navrhuješ?”

„Jít nahoru, co jiného,” odvětil Kosma, ale to už Damián využil kamarádova zaváhání a sám se  jako první  po schodech nahoru. S krátkým zaváháním si ještě prohlédl černé tělo zabitého útočníka, svalnaté a přece tak nějak kočičím způsobem elegantní.

„Zajímalo by mě, kdo sem ty vyjce poslal,” odtušil.

„No kdo asi,” odvětil Kosma.

Zavrtěl hlavou. „Knížata je na podobné akce neposílají. Z touhy po krvi úplně zdivočí a jsou  nezvladatelní.”

 „Neboj se, na to přijdeme,” pokusil se ho uklidnit Kosma, ale v tu chvíli se ze stropu oddělil černočerný stín a zřítil se na Damiána.

Vyjec drápovou dýkou  zablokoval starcův tesák a pak se po něm zprudka ohnal bijákem v druhé ruce. Trojice trnitých koulí na dlouhých řetězech zprudka hvízdla vzduchem.  Vyhnul se  jim  jen díky tomu, že se mu na strmém schodišti sesmekla noha. Pak se prudkým trhnutím zbavil dvojice zakřivených čepelí, které měl vyjec koženým řemenem připoutány ke své levici a udeřil ho pěstí do vyceněné, téměř vlčí mordy. Něco takového ale sotva stačilo na jeho vyvedení z rovnováhy.

Humanoid se znovu zahnal řemdihem. Řetězy hvízdly vzduchem a Damián podvědomě skryl hlavu mezi ramena. Okamžitě si za tu bezděčnou reakci nadal, ale nemohl si pomoci. Nikdy neměl řemdihy rád...

Když koule s hlasitým třesknutím odskočily od zdi a k zemi se snesla šedobílá záplava omítky a tuctu vrstev líčeného vápna, vyjec nenávistně zavrčel: „Zemřeš, starče!” 

„Odkdy se otroci sličných vyžívají v optimismu?” odvětil Damián a prudce ťal po příliš sebevědomé nestvůře. Vyjec sice útok blokoval čepelemi, ale pak s překvapením sledoval, jak je Damiánuv tesák hladce utíná v půli, jako by byly z papíru.

„Myslíš si, že jsi tady jediný výtvor elfů?” ucedil Damián, zatímco uhýbal zuřivému protiútoku složenému z úderu řemdihem a prudkému výkopu s otočkou. „Jsi jen rab. Sloužíš svým pánům až do smrti a pak tvoji nepotřebnou mršinu pohodí u cesty...”

Vyjec vyvedený z rovnováhy zaječel a jediným skokem se na něj, vzteky bez sebe, vrhnul.

Stařec do poslední chvíle nehnutě stál a na tváři mu hrál pohrdavý úsměšek. Pak vstříc útočícímu monstru naznačil výpad.

Vyjec se s děsivým řevem nabodl na tři pídě dlouhou čepel a  zastavil se až o masivní záštitu, která se mu opřela o dokonale  vyrýsované břišní svaly. Ani ty mu ale nepomohly, když Damián pevně svírající jílec tesáku, jím prudce trhnul vzhůru.

Bezvládný vyjec se skutálel po schodech až ke Kosmovi, který  souboji zvědavě přihlížel. Na krok od těla zmítaného posmrtnými záškuby mu nic nebránilo ve výhledu na dlouhou a děsivou ránu, jež je téměř rozpůlila vedví.

Ještě nějaké poznámky k monomolekulárnímu ostří, ty odlévači olověných hrudek?” otázal se ho spokojeně se culící Damián.

„Stříbrných, prosím pěkně. Stříbrných,” opravil jej Kosma, „ a nechceš si tedy aspoň vytočit slevu na motorovku? Měl bys to rychlejší...” 

Chtěl poznamenat ještě něco dalšího, ale ve chvíli, kdy se nadechoval, zahlédl v temnotě schodiště prudký pohyb. „Bacha!” vykřikl a namířil jeden z revolverů nad hlavu do bezpečí ustupujícího Damiána.

Hlasitý výstřel třeskl úzkým prostorem a na moment je ohlušil. Zasažený vyjec zavřískl vysokým hlasem a po provedení téměř dokonalého salta se zalitý krví zhroutil na zem.

„Přímo na komoru,” odtušil Kosma spokojeně. „Hezký veletoč, co?”        

Damián se ušklíbl. „Umělecký dojem 9,8. Technické provedení bylo ale ubohost sama...”

Starý pistolník se zaškaredil a odmítavě pohladil svůj robustní revolver. „Neposlouchej ho zlatíčko. Mluví z něj čirá závist...” Po chvíli o poznání vážnějším hlasem pokračoval: „Kolik ještě?”

Damián zavřel oči a zkoncentroval se. „Jeden.”

Opatrně stoupali po stupních stoletého schodiště, dokud nedorazili na nevelkou podestu, na kterou ústily moderně vyhlížející bezpečnostní dveře. Jejich původní účel se ale vytratit do nenávratna - nejen že byly otevřené, ale ocelové tyče, které je měly kotvit v masivních zárubních, byly i děsivě vyhnuté.

„Ti tady řádili, co?” odtušil Kosma šeptem, zatímco v revolveru měnil jeden bubínek za jiný. „Jsou to  paka...”

Damián jen přikývl. Pak přistoupil ke dveřím a pomalu a opatrně je otevřel. Úzký proužek světla, který jimi do té doby pronikal, se změnil v  široký pás, ve kterém zahlédli tmavou postavu přehrabující se v hromadě věcí vysypaných uprostřed místnosti.

Vyjec v té změti oblečení, knih a dalšího vybavení hledal něco tak horečně, že si v první chvíli jejich příchodu ani nevšiml. Pak ale vztekle zavyl a vrhl se na ně.

„Já!” zaječel Kosma a zachytil útočníkovo čelo do mířidel svých revolverů.

„Ale hovno!” zasyčel Damián a mrštil tesákem proti stále většímu vyjcovi.

Dokonale vyvážená zbraň opsala ve vzduchu stříbřitý oblouk.

Dvojice revolverů  v oblacích kouře a záplavě plamenů zahřměla.

Vyjcův zuřivý křik odumřel spolu s vyjcem, kterého spojená energie oceli a stříbra vrhla v efektním akrobatickém čísle zpátky.

Beze slova pokračovali do bytu a zastavili se až nad mrtvolou, jejíž nervová soustava ještě odmítala vzít na vědomí neodvratné.

Damián ji vytrhl z hrudi svůj tesák a znechuceným syknutím ohodnotil úhlednou dvojdírku ve vyjcově čele.  „Dostal to do srdce,” odtušil.

Kosma s úšklebkem pootočil vyjcovu hlavu a ukázal na chybějící temeno. „Ještě nějaká vtipná poznámka?”

Damián chápavě pokýval hlavou. „Remíza?”

„Remíza,” přitakal Kosma spokojeně a vrátil ještě kouřící revolvery zpět do holsterů. „Takže zábava skončila a je načase se dát do práce. Co vlastně hledáme?”

***

Vylezl jsem z ordinace a protlačil se davem stejně postižených průserářů, kteří čekali na své pravidelné sezení, jež z nich mělo udělat nové a lepší lidi. Bylo mezi nimi  i  několik veteránů, jejichž terapii hradila vojenská správa. Jeden měl hlavu v dlaních a pořád si něco pro sebe mumlal. Druhý se pro změnu neustále rozhlížel a oči mu přitom nervózně těkaly z místa na místo.

Měl jsem v dětství stejně postiženého souseda a to byl ten pravý důvod, proč jsem se nikdy nenechal nalít do armády.  Spousta spolužáku to ale podepsalo na pět nebo deset let a pak doufali, že se dožijí propuštění s poctami a rentou, která jim umožní studium na libovolné vysoké škole.

Já to podstupovat nemusel. Pěstouni na má studia samozřejmě neměli - starali se o tucet děcek a z dávek, které na nás pobírali, se dalo spokojeně prochlastat jen čtrnáct dní, ale byl   tu můj otec. Viděl jsem ho všeho všudy tak třikrát, možná čtyřikrát. Vždycky jen přišel, zkontroloval jak se mám, zmlátil pěstouna, aby mu do příští návštěvy náhodou nenarostl hřebínek a  pak mi strčil do ruky hrst bankovek se slovy, ať s nimi naložím podle uvážení. Už dobrých dvacet let se na vás při všech hotovostních platbách v obchodě dívají jako na pasáka nebo dealera, ale jemu to evidentně jedno.

Já byl rád za každé euro a místo chlastu a zábavy  jsem všecko poctivě ulil stranou a zapřel před pěstounem, dokud jsem neměl dost na čtyř semestrální pedagogický kurz.  I to bylo lepší než nic, protože mi to umožnilo postavit se na vlastní nohy.

Otec. Při tichém vyslovení toho slova jsem se  bezděky  ve vzpomínkách vrátil k té vysoké a ramenaté postavě, která se jednou za čas objevila ve dveřích mého pokoje a spolehlivě rozmetala zaběhanou rutinu všedních dní. Zjizvený, s očima plnými bolesti a postupujícího šílenství. Později, když jsem byl starší, jsem si všiml i vybouleného kabátu pod jeho levou paží. Neptal jsem se jej na to, ale určitě tam měl zbraň. Kým asi byl? Zabijákem, dealerem, nebo jen pistolníkem v žoldu nějakého gangu?

Nechtěl jsem to vědět. Stačilo mi, že přišel.  Alespoň na tu krátkou, kratičkou chvíli jsem nebyl sirotek...

Vyšel jsem před budovu polikliniky a z náprsní kapsy bundy vyndal zmačkaný paklík cigaret. Vytáhl jsem jednu, strčil ji do úst a než jsem ji stihl zapálit, musel jsem odmítnout čtyři žádosti o cigaretu a připálení. Zřejmě jsem tu byl jediný, kdo měl z kuřáckých potřeb víc než jen hubu, ale má aktiva nyní činila jen ten značně vybraný paklík a třicet euro v  zadní kapse kalhot.  To na rozdávání věru že nevypadalo.

Na podporu jsem kvůli vyhazovu a soudu neměl nárok a mé stávající úspory v bance se už stihly smrsknout na částku schopnou s bídou pokrýt dvouměsíční nájem mého pidikutlochu na ubytovně. Co budu dělat pak, jsem neměl ani šajn. Asi budu spát pod mostem.

Závistivě jsem sledoval dav lidí spěchajících k zastávce magnetické dráhy. Ani tak jsem jim nezáviděl, že jdou z práce, jako že si povezou zadky, zatímco já musím šlapat pěšky. Zase...

Tak jsem to vzal raději zkratkou přes sídliště. Byla to sice nebezpečná zkratka, protože Dubina už dávno nebyla klidným místem pro život, ale mě to nevadilo. Paneláky tu měly svá nejlepší léta za sebou a nic na tom nezměnilo ani jejich olepení polystyrénem, který již z valné většiny stihl vzít za své.  Stejně za své tu vzali i původní obyvatelé, nahrazení náplavami z celé Evropy.

 Kdejaký komisař tady řečnil o kotli před výbuchem, ale mě to nechávalo chladným.  Místním stačil jediný pohled, aby poznali, že jim za druhý nestojím. Co by si na mě asi tak vzali?  Obnošenou vojenskou bundu nebo rifle z gigamarketu? Rozhodně jsem nevypadal jako lákavá kořist, ale mojí hlavní zbraní v tomhle nepřátelském prostředí byly znalosti. Polovinu členů gangu, kteří by o mé přepadení mohli mít zájem, jsem kdysi učil. Práce v ghettu má i své přednosti.

Graffiti na domech fungovaly nejen jako milníky, vymezující hranice území jednotlivých gangů, ale i jako reklamní tabule. Dalo se z nich zjistit, kde najdete volný pokoj, černou vývařovnu, nebo úřadující příslušnice nejstaršího řemesla.

Úzkostlivě jsem se ale vyhýbal domům, které patřily nelegálům. Na každém sídlišti se nějaké najdou a v ghettu to klidně může být každý druhý. Ti mají vlastní klany i pravidla. Nejsou tady dobrovolně a nikdo je tu ani nevítá s otevřenou náručí a i když tu dělají podřadnou práci,  o kterou by našinec ani nezavadil, pořád to jsou cizinci. Dělají se na ně razie, hromadné deportace, nemají žádná práva ani doklady. Ti šťastnější z nich bydlí tady. V bytech, ve kterých jsou okna, dveře a tekoucí voda nedostupnými bonusy. Ostatní musí vzít za vděk flekem ve slumu, nebo ve stanovém městečku. Staré haldy jsou jich plné, stejně jako okolní městské skládky.

Na konci sídliště, krok od návratu do civilizace, jsem si zaskočil do nonstopu na jedno čepované. Ze stresu mi úplně vyprahlo.

V klidu jsem ho žahnul a místo pročítání místního plátku, který někdo nechal ležet na stole, jsem raději vyslechl zasvěcenou debatu několika anarchistů o jedu liberálního kapitalismu, zkurvené globalizaci a potřebě neustálých protestních akcí.

Pak jsem pokračoval s mnohem větším elánem dál. Konečně, odtud to už bylo k mému sladkému domovu, jen co bych dlažební kostkou dohodil..

***

Stačil jim jediný pohled po mansardě, aby pochopili, že ať budou hledat cokoliv, vyjci je už předběhli. Skříň i komoda stojící u zdi byly otevřené, zásuvky z nich vytažené a jejich obsahvysypaný na podlaze uprostřed místnosti.  Oblečení se tam mísilo s několika knihami poškozenými surovým zacházením, sbírkou kamenů a několika noži, které i přes jejich poškození neměl Max to srdce vyhodit.

„Víš, co mi tu chybí?” pronesl po chvíli přehrabování  Damián zamyšleně.

„Není tu nic osobního. Jen běžné věci,” zamumlal Kosma a poškrábal se na hlavě. „Žádné fotky, doklady. Nic z čeho by se dalo poznat, kdo tu bydlel...”

„Přesně,” souhlasil Damián a znechuceně odhodil zásuvku,  u které naprosto automaticky zkontroloval, zda nemá falešné dno. „Jenomže Max nebyl blbec. Pohyboval se v branži už dost dlouho na to, aby v tom uměl chodit. Ty věci tady někde jsou. Nikdy by je nedal do žádné úschovy nebo bezpečnostní schránky. Nebudou ale tam, kam by se profík podíval jako první.”

„Tak kam je podle tebe schoval?”

Damián se rozhlédl po místnosti a dlaní přejel po zašedlých sádrokartonových podhledech. Pak ukázal na jedno místo. „Jak moc se vyhýbáš manuální práci?”

Kosma se jen pousmál...

***

„Tebe je na tohle fakt škoda,” utrousil Kosma, když se konečně usadil všudypřítomný vlezlý, bílý vápenný prach ze stržených sádrokartonových desek a on v místě označeném Damiánem skutečně nalezl  malou dřevěnou truhličku. „Kdybys proutkařil, měl bys už vydělanej majlant,” dodal ještě, zatímco tenkým stiletem vytaženým z boty, páčil zámek zapuštěný do intarzií  zdobeného víka.

Ten nakonec s tichým cvaknutím rezignoval a z truhličky položené na bok se okamžitě vyřinuly zažloutlé, hustě popsané listy, proložené  několika fotografiemi. Na jedné z nich byl usmívající se mladý muž v uniformě, nedbale se opírající o blatník historicky vyhlížejícího obrněného vozidla.

 „Netušil jsem, že Max byl v KFOR,” pronesl Damián překvapeně.

„Netušili jsme toho zřejmě mnohem víc,” odvětil Kosma a podal svému příteli další fotografii ukazující již o něco staršího Maxe, tentokrát pro změnu v družném objetí s usmívající se černovláskou. Krajina v pozadí byla sice rozostřená, ale ne natolik, aby byl problém poznat, kde byl snímek pořízen. Červené kremelské zdi si nešlo s ničím splést...

„Je to ta, co si myslím, že je?” položil Damián Kosmovi řečnickou otázku a dočkal se prostého přikývnutí. 

„Vypadá to tak,” odvětil Kosma s povzdechem. „Mladýmu toho budem muset  zřejmě vysvětlit mnohem víc...”

„Světlana Griškinová... Kdo by to do té čubky jen řekl...” pronesl Damián vrtě přitom hlavou.

***

Na recepci ubytovny panovalo podezřelé ticho. Obvykle tady trůní tělnatá Boženka s myslí  upřenou na přeslazený děj některé z nekonečných holonovel. Občas si utře uslzené oči, občas bez odhlížení hmátne za sebe a příchozímu podá magnetickou kartu od jeho pokoje. Ani se nemusí dívat. Prostě psychotronik...

Jenomže teď tady nebyla. A na seslích u vybrakovaného automatu na  cigarety jsem pro změnu zase neviděl  trojici věčně nachmelených šontáků v čele s Pepou Obrtlým, člověkem který přežil vlastní smrt, když z nedostatku jiných možností jak dokrmit  opici,  vzal zavděk půllitrem fridexu. I to bylo zvláštní, protože patřili ke stálému inventáři ubytovny.

Nepřemýšlel jsem ale nad tím. Boženka si mohla odskočit a velká trojka zase vyrazit na některý ze svých pověstných výletů za výdělkem. Většinou se pak některý z nich nevrátil, ale to ostatní od dalších akcí nikdy neodradilo. Prostě o něm nemluvili a jen mu drželi sesli, dokud ho  nepustili za dobré chování.

Minul jsem dveře od výtahu a pokračoval nahoru po svých. Stejně nejezdil a peníze na jeho opravu se na věčně ždímaném magistrátním účtu nenašly už několik let a nikdo z  místních ani nečekal něco jiného.

Tahle ubytovna byla pro většinu místních poslední štací. Odtud se šlo už jen pod most a nebo na krchov. Šance, že se někdo z místních ještě zvetí a podaří se mu vymanit z okovů neustávajícího nedostatku, se rovnala možnosti výhry ve státní loterii. Moc vysoká tedy nebyla.  S polovinou místních jsem si neměl co říct a s tou druhou jsem se pro jistotu nebavil.

V pátém patře jsem se s funěním na moment zastavil a trochu se vydýchal. Co jsem skončil tady, má fyzička šla rapidně dolů.

Otevřel jsem počmárané protipožární dveře a vstoupil na vnitřní chodbu. Okamžitě na moji nosní sliznici zaútočil čpavý puch domova. Sousedovi z kazachstánu se zřejmě opět podařilo  sehnal ovčí žaludek a zkoušel jej přetvořit ve svoji oblíbenou pochoutku.  Podle všeho mu to opět nevyšlo. Asi bych se za ním  i stavil a řekl mu, co si myslím o jeho kulinářských pokusech, ale odradily mě od toho jeho nohy vyčuhující ze dveří jeho cimry.

Chvíli jsem si myslel, že se třeba opil do němoty, nebo že se mu udělalo špatně, ale jen do chvíle, než jsem uviděl toho divného, připosraženého chlápka, jak mu obkročmo sedí na břiše a srkavě chlemtá  krev, jež stále pomaleji prýštila z jeho rozervaného hrdla. V první chvíli jsem si myslel, že je to černoch.  Pak jsem si ale uvědomil, že to se jen můj vlastní mozek snaží tomu podivnému stvoření přidělit nějakou podobu,  a proto se jeho rysy neustále mihotají a přelévají. Ve chvíli tohoto uvědomění, jsem náhle dokázal zaregistrovat srst pokrývající jeho ebenově černé tělo, dlouhé a špičaté uši, stejně jako mordu plnou nepříjemně špičatých zubů. Jeho oči získaly žlutou barvu a jejich zornice náhle nebyly víc, než jen dvě úzké svislé čárky. 

Bolest, jež mi v tu chvíli vybuchla v  mozku,  jsem se pokusil zapudit zatřepáním hlavy. Kupodivu to pomohlo.

Na nic dalšího jsem se už ale nezmohl, protože ten divný chlápek se na mě v tu chvíli se zuřivým jekotem vrhnul a mně se zdálo, že jsem v té záplavě chrčení a štěkání zaslechl něco jako: „To je ON!”

Ani jsem neuvažoval nad tím, co dělám. Prostě jsem se jen rozběhl a skokem vletěl do svého pokoje. Teprve na jeho prahu jsem si bohužel stihl všimnout, že elektronický zámek vstupních dveří se  bezmocně houpe na svazku barevných drátků a v samotných dveřích je zubatá, jako by vykousaná díra, kterou by dokázal vytvořit jen šílený bobr nebo brokovnice...

Pak jsem uviděl uprostřed mého pokoje stát ty, kteří to měli na svědomí. Tedy, předpokládal jsem, že to byli oni, protože jeden v pracce pořád ještě svíral taktickou opakovací brokovnici s krátkou hlavní...

Překvapeně jsem si uvědomil, že tyhle už vidím úplně normálně. Žádné mihotání či přelévání, žádná nevolnost ani bolest hlavy. Prostě jsem měl naprosto čistý a ničím nerušený pohled na dvojici tvorů jako vystřižených z nějaké psychedelické noční můry...

Nebyli malí, spíše drobní. Vychrtlí, bez gramu zbytečného tuku, ale pod ebenově černou kůží  jim vystupovaly pletence svalů, které dávaly tušit, že budou nejen silní, ale i pekelně rychlí.  Jejich obličeje, postrádající lidské proporce, připomínaly víc psí a nebo ještě spíše vlčí mordy.

Viděl jsem je sice lépe, ale z toho pohledu mi rozhodně lépe nebylo a někdy v té chvíli mě konečně dohonil jejich kolega úřadující v sousedově kvartýru. Prudká rána do zad mnou smýkla přes celý pokoj. Na jeho druhém konci jsem to vzal hlavou do dveří UV sprchy. S hlasitým cinkotem se mi za límec vysypaly studené kostičky bezpečnostního skla.  Pak jsem na čele ucítil pomalu se sunoucí teplý pramínek. Takže zase tak bezpečné nebylo...

Do ramene se mi zaťaly útočníkovy drápy a byl jsem nešetrně obrácen na záda.

„Není... jako... ten starý! Je slabý,” zachrčela bestie znechuceně ke svým kolegům a pak se hladově olízla. „Rozervu ti hrdlo,” oznámil mi pak stejně klidným hlasem, jako by mi sděloval kolik je hodin, „a vypiju tvoji krev...”

Naklonil se ke mě a pak se mu překvapeně rozzářily oči. Přesněji, zatvářil se překvapeně, když jsem mu do tlamy plnou silou vrazil elektrický obušek, který se mi konečně podařilo vytáhnout z kapsy bundy. A teprve poté, co jsem stiskl to maličké tlačítko s nápisem ON,  se mu ty vykulené oči rozzářily. Nebyla v nich ale žádná radost, jen výboj náhle uvolněných dvaceti tisíc voltů. Eliáš by blednul závistí.

Dvouvteřinový impuls udělal  z mého protivníka bezvládnou, křečovitě se zmítající trosku se zčernalou a kouřící tlamou.  Pomalu jsem vstal. „Možná jsem slabý,” pronesl jsem tiše, „ale na vašeho kámoše jsem stačil. A co vy, zkusíte taky štěstí?”

Pak jsem jejich směrem namířil obušek. Tím gestem se mi ale před oči dostal jeho indikátor nabití. Do prdele! Další výboj už nebude a to výrobce přitom sliboval tři...

Bohužel ti dva si toho taky všimli. První z nich se po mě ohnal pravačkou vyzbrojenou nechutně dlouhými drápy a poté se mi stejnými na levačce pokusil rozpárat podbřišek.

Hodil jsem mu do ksichtu nepotřebný obušek a jediným skokem ustoupil do čtvercového prostoru sprchového koutu.  Při zběžném ohledání jsem tady nenašel nic, co by se dalo použít jako zbraň.

Pak mi ale pohled utkvěl na ÚV sprše. Byl to standardní model  montovaný do obytných kójí v sociálních ubytovnách. Levný, v podstatě neprodejný, ale současně i dost těžký, aby  ho nechtěl odnést ani naprostý idiot.

Zoufalí lidé ale dělají zoufalé věci - strhnout ji ze zdi mi nezabralo víc než vteřinu. V rámci druhé vteřiny jsem mu ji narazil na hlavu jako podivnou, hadicemi a dráty se ježící korunu.

Když se omráčený skácel k zemi, přeskočil jsem ho. Ke dveřím jsem to neměl dál než nějakých pět kroků, ale stejně dobře to mohlo být i pět kilometrů, protože uprostřed pokoje na mě čekal poslední černouš, tvářil se hodně naštvaně a v rukou pořád ještě držel tu brokovnici...

Kapitola tři

 „Myslím, že to mám,” pronesl Kosma s nadějí v hlase a ukázal Damiánovi fotografii zachycující sotva desetiletého hocha s nejistým úsměvem na tváři. „Proč by si Max schovával fotku dítěte, kdyby nebylo jeho?”

„No, určitá podoba by tu byla,” připustil Damián zamyšleně. „Třeba oči. Ty by mohl mít po Maxovi. Barva i počet sedí... a taky bradu má podobnou. Stejně nic lepšího nemáme,” dodal ještě a zastrčil si fotku do náprsní kapsy kabátu. „Kdo ví, kolik mu ale dneska bude let, takže navrhuji  zdvořilostní návštěvu u naší staré, takřka vševědoucí známé...”

Kosma se začal pochechtávat. „Ta poslední se vyvedla. Vzpomínáš na ten její  houbičkový likér?”

Damián pobaveně přitakal.  Pak si dřepnul k nejbližší mrtvole vyjce a začal ji zručně skalpovat.

Dům opustili naoko zabraní do družného rozhovoru. Ve skutečnosti však ostražitě   vyhlíželi odkud přijde další útok. 

Nepřišel. Na ulici postávalo jen pár lidí a ti si hleděli svého. Jejich převlek opět zafungoval na jedničku - nikdo přece nevěnuje pozornost šontákům a bezdomovcům, dokonce ani když nastavují ukoptěnou dlaň.

Zkušeně se vymotali ze spleti uliček a rozpadající se domů starého centra, až narazili na trávou zarůstající koleje mířící k chátrajícím provozům dávno opuštěných oceláren. Kdysi tudy jezdila tramvaj - předchůdce magnetické dráhy, ale druhá energetická krize udělala s podobnými projekty krátký proces. Fungujících tras bylo nyní jako šafránu a jen tam, kde byla jistota přeplněných vozů. To ale tady nehrozilo ani náhodou. Těch pár zoufalců, co tu ještě žilo, mělo hluboko do kapsy dávno předtím, než zašel na úbytě koncept sociálního státu.

„Myslíš, že to stihnem do šesti?”

Damián pohlédl na ciferník starobyle vyhlížejících hodinek, jež měl  zčernalým koženým řemínkem připevněny k levému zápěstí. „To půjde. Máme na to tři čtvrtě hodiny a náš taxík kotví nedaleko.”

Kosma se překvapeně zajíkl a chytil jej za rukáv kabátu. „Ty ses snad zbláznil!  Víš, co se stává lidem, kteří požádali o svezení  Hrobaře? To už radši vlezu do normálního taxíku. Jsou mi milejší ty jejich počítače, kamery a čidla. Pořád u nich mám větší šanci přežít, než u toho posešívaného ksichtu!”

„Hrobař je možná divnej,” připustil Damián, „ale pořád je to našinec. Prostě ho jen platí za  zametání stop a odklízení všetečků. Smrtelníci přece nemusí vědět o všem, co se kolem nich děje a nikdo nestojí o rojení agentů a bůh ví jaké další verbeže...”

„Divnej je v jeho případě slabé slovo - je to pošuk. Smrdí jako kanál a z patolky ho  vyrazili  pro nevhodné chování, i když jim tam makal zadarmo. Vím, že mít rád studenou dvanáctku není protizákonné, ale musíš být pivař...” namítl na to Kosma znechuceně.

„Já nejlíp vím, že je Hrobař prase, ale ve městě jsou jen dva dopravní prostředky,  schopné dostat nás nepozorovaně k Patricii dřív, než se ten její úřad zavře a myslím si, že místní rezident Sinekury by měl spoustu nepříjemných dotazů...”

Kosma nakonec znechuceně přikývl. „No jo, máš pravdu. Hrobař je jistota. A máme mu vůbec čím zaplatit?”

Damián se ušklíbl. „Blázníš? Bude chrochtat blahem a roky vzpomínat, jaký s námi udělal kšeft století!”

***

Strážmistr Lumír Poklasný se se zachrchláním pokusil uvolnit stažené a náhle vyschlé hrdlo. Pak se s heknutím  opřel zády, skrytými za neforemnou neprůstřelnou vestou, naditou keramickými pláty, o zeď. Kdyby neměl na hlavě černou pletenou kuklou, jištěnou ještě podbradníkem taktické přilby, byl by už v předklonu a divoce zvracel. Bez ohledu na své týmové kolegy, bez ohledu na cokoliv.

Nemohl za to, že neviděli to, co on. Pro ně to bylo jen prázdné schodiště  a důkladně vybílená mansarda. Jen další jednací číslo, statistická položka dílem náhody časem zařazená mezi objasněné nebo neobjasněné případy.  On ale viděl i ty ebenově černé mrtvoly, hustě obalené temnými stíny, jež je pomalu, rozežíraly. Vzpomněl si, že jim matka se smíchem říkala hrobaříci, že prý stahují do jiné dimenze mrtvoly těch, co sem nepatří. 

Byla to bláznivá ženská, která většinu svého dospělého života strávila po různých léčebnách, kde ji čekala psychofarmaka, elektrošoky a nakonec i lobotomie. Pořadník na ni byl dlouhý a zdravotní pojišťovna neoblomná, ale  stačilo, že ji nechal před komisí povyprávět ty své žvásty a rázem přeskočila stovky lidí. Byly to právě čarodějnice, vědmáci a vlkodlaci, pro které  členové komise rázem zapomněli, že je plátcem jen základního veřejného zdravotního pojištění. Dokonce si pro ni přijela sanitka rovnou na to jednání...

Až doteď si myslel, že ji tím prokázal službu. Až doteď, než na vlastní oči uviděl bytosti, o kterých mu ona vyprávěla. Teď by se ji na to chtěl zeptat a jejím odpovědím by i věřil, ale ona mu  je už nemohla dát. Po tom zákroku žila ještě pět let. Záchvaty ani vidiny už neměla, ale s nimi  zmizelo i něco z její osobnosti. Byla jiná, zamlklá a vyhořelá a jednoho dne se prostě sebrala, podepsala všechny potřebné papíry a nechala se dobrovolně recyklovat. Jiným zůstala alespoň urna s popelem. On dostal děkovný dopis z jedné španělské pomerančové plantáže, jejíž výpěstky byly díky jeho matce zase o něco větší a červenější.

Měl co dělat, aby se nerozbrečel. Stálo ho hodně sil, aby  se uklidnil a mohl pokračovat v obhlídce podkroví. Postupoval při ní metodicky, jako podle příručky a mířil samopalem do všech temných zákoutí  a výklenků, i když dobře věděl, že tam nikdo není. Měl jich víc, těch šestých, sedmých a osmých smyslů, ale  nikdy se s nimi nikomu nesvěřil. Ostatní si mysleli, že je prostě klikař.

„Je tu čisto,” ohlásil nakonec do mikrofonu, zajistil nepotřebnou MP-15ku  a nechal ji na řemeni sklouznout k boku.

„Anonym ohlásil střelbu a křik,” pronesl poručík Trziska. „Takže nás zajímají stopy po kulkách, ale do příjezdu techniků na nic nesahejte.”

„Cestou nahoru jsem na schodišti viděl ve zdi pár děr,” oznámil popravdě poručíkovi.

Tomu nedošlo, že tam dole panovala tma jako v pytli a tudíž jen potěšeně přikývl. „Dobrá práce strážmistře.” Poklepal na sluchátko zastrčené do ucha a pokračoval: „Podle operačního jsou technici už na cestě. Jedou s nimi ale i nějací speciálové z EUROPOLU. Šéf nám vzkazuje, že jim máme poskytnout veškerou myslitelnou součinnost a nezavazet. ”

„A co tu chtějí, pane?” přilétl k poručíkovi dotaz z pléna, ale ten s krčením ramen odvětil:  „Šéf říkal, že je to přísně tajné, otázka národní bezpečnosti a tak dále, bla bla bla...”

Zakuklení ozbrojenci se tlumeně rozesmáli.

Uběhlo přesně pět minut, když k nim z ulice dolehlo kvílení brzd a stařičké schodiště zarezonovalo ozvěnou  blížících se kroků.

Čtveřice mužů v dlouhých pláštích si je nějakou dobu chladně a beze slova měřila a teprve když se jejich ponuré mlčení stalo obtížným, jeden z nich, zřejmě velitel, vystoupil z řady a poručíkovi společně se svým průkazem předložil i několik listin, včetně povolení soudce a příkazu ředitele EUROPOLU.

„Jmenuji se Schmidt, agent  Schmidt a přebírám velení této akce. Potřebuji zajistit okolí domu a provést  domovní prohlídky v okolí sta metrů. Příkazy od soudu sem dorazí nejpozději do půl hodiny.”

„Neztrácíte čas,” utrousil poručík překvapeně.

Agent přikývl. „Čas už dávno nejsou jen peníze...”

„Takže, co hledáme?”

Agent kývl na jednoho ze svých mužů a ten z kapsy kabátu vytáhl několik pomačkaných listů s černobílými fotografiemi. „Předpokládáme, že tenhle byt patřil hledanému extremistovi. Už ale hledaný není. Před pár dny ho někdo sejmul. Podle našich analytiků tu něco ukrýval a to přilákalo místní extremistické bojůvky.”

„Ti lidé z fotek jsou podezřelí?”

Agent přikývl.

„Dám je do pátrání.”

Jeho sdělení vyvolalo na tvářích  agentů pobavení. „To je zbytečné,” odtušil agent Schmidt. „Asi dvacet let jsou už na ně ve všech zemích Unie vydány příkazy k zatčení, mezinárodní zatykače i evropské zatýkací rozkazy  a za celou tu dobu se k nim nikdo nepřiblížil na vzdálenost menší než jeden kilometr...”

 Strážmistr Poklasný si tváře hledaných mužů pečlivě prohlédl. Vypadali nezvykle dokonce i na extremisty a nešlo jen o to, že neměli tetování s vlasteneckými nebo rasistickými motivy. Vypadali, jako by je ten přístroj odmítl vyfotografovat - byli rozmazaní, složení z příliš velkých, hranatých pixelů.

„Odvolali jsme vaše techniky. Máme vlastní a teď nás omluvte,” pronesl nakonec Schmidt a to byl pro všechny přítomné povelem k odchodu. Na schodišti se minuli s trojicí mužů v oranžových overalech, ověšených taškami  a krabicemi.  

Jeden z nich se střetl pohledem se strážmistrem a na moment se zachmuřil. Ten tomu nevěnoval pozornost, ale technik po příchodu do mansardy zamířil ke Schmidtovi a krátce s ním  hovořil. Byl nervózní,  živě gestikuloval a uklidnil se teprve, když agent Schmidt  souhlasně přikývl.

***

Černouš jediným trhnutím předpažbí vehnal do komory brokovnice náboj, který měl ukončit moji pozemskou existenci.

 CVAK, CVAK. Moderní umíráček...

 Vteřina byla jako z medu, když se černé ústí hlavně pomalu, ale jistě přesouvalo doprostřed mé hrudi.

Vítězoslavně se na mě zašklebil a ukázal mi tak dvě řady sice dokonale bílých, ale nepříjemně pilovitých zubů.

„Ty... horší... než tvůj otec...” zachrčel na mě a v očích se mu přitom zablesklo.

Jako ve zpomaleném filmu jsem viděl jeho prst pohybující se společně se spouští zbraně. Na velké finále jsem čekat nehodlal.

Dodnes nevím, jak jsem to dokázal, ale to, co mělo původně být skokem plavmo,  se poté, co jsem špičkami bot zavadil o rám sprchového koutu, změnilo v držkopád. V té chvíli ale nešlo ani tak o styl, jako spíše o rychlost.

Výstřel mě na moment ohlušil, ale  horké broky, každý o velikosti dětského mléčného zubu, mi jen neškodně hvízdly nad hlavou.

Než ta černá bizarní zubní víla stihla přebít, vyhrabal jsem se na nohy a byl u ní. Naposledy jsem takhle slidoval na střední při softbalu. Hlavou a ramenem jsem toho hnusáka, klouzaje břichem po dlaždicích, vzal přes holeně a poslal za mnou k zemi.

Vztekle zavyl a pokusil se mě ještě během pádu udeřit okovanou kolbou do hlavy. Netrefil se a rozbil jen pár dlaždic. Lepší cizí dlaždice než mé lebeční kosti...

Když se definitivně ocitl na zemi, skočil jsem na něj a pokusil jsem se mu vyrvat brokovnici z rukou. Pitomost, ale co by jste čekali od začátečníka?  Jako bych ji v tom chumlu rukou a nohou mohl použít…

Okamžitě jsem inkasoval dvě kopnutí kolenem a jako bonus úder čelem. Před očima se mi okamžitě roztančil vír zlatavých jisker.

Brokovnice mě přestala zajímat. Místo toho jsem raději vykryl další dva údery a sám černoušovi vyspravil úsměv dobře umístěným direktem. Zatímco se dusil náhle bezprizorními řezáky, snesl jsem mu svými pěstmi modré z nebe - pod oči.

Někdy v té chvíli asi černouše přestalo bavit válet se jen tak po zemi a normálně se do mě zahryzl. V životě jsem nezažil takovou bolest. Asi mu ústní hygiena nic neříkala.

Jed! Došlo mi hned vzápětí. Ten zmetek mě otrávil! Okamžitě se ve mně vzedmula vlna hněvu. Kdysi se tomu říkalo spravedlivé rozhořčení. Černouš se už asi těšil, jak se v křečích svalím k zemi a on v klidu dokončí, co začal, ale nebylo mu přáno.

S řevem, za který by se nemusel stydět ani raněný buvol, jsem ho třemi ranami přešpendlil k zemi a pak, když se mě snažil chytit oběma rukama za hrdlo a zardousit, jsem mu je zlomil. Jen tak, jako sirky. Dvakrát to křuplo, jeho předloktí rázem vypadala, jako by získala jeden kloub navíc.

Zaječel bolestí, ale na více se nezmohl. Chytil jsem ho totiž do kravaty a i když se ze všech sil vzpíral, osvobodit se nedokázal. Navíc jsem mu začal volnou rukou páčit krční obratle.

Jeho jekot se záhy změnil v chrčení. Ani to mě neobměkčilo. Pokračoval jsem, dokud mu krční páteř se suchých zapraštěním nepovolila.

Bylo po všem. Pustil jsem ho a s hekáním se posadil. Rychlou kontrolou jsem se dobral zjištění, že rána na předloktí naštěstí není nijak velká. Vlastně šlo jen o pět krvácejících, podkovovitě uspořádaných kulatých dírek, odpovídajících zubům toho černého zmetka. Horší ale bylo, že mi v ní škubalo, srdce mi bilo jako splašené a tělo mi zalévaly vlny horka.

Hrábl jsem z posledních sil po černoušově brokovnici a používaje ji místo berly, jsem se zvedl do stoje. Bylo načase zmizet.  Chvíli jsem nerozhodně nahlížel do svého pokoje, ale nakonec jsem sám sebe přesvědčil, že v něm není nic, co bych mohl potřebovat. Tak jsem se odpotácel ke schodišti.

Někdy v té době už bolest začala být k nevydržení a tmělo se mi z ní před očima. Snažil jsem se za křečovitě zkouslými zuby dusit  sténání, ale jediné, čeho jsem  po chvíli dosáhl bylo, že jsem si dost ošklivě prokousl jazyk.

Poslední dvě poschodí jsem zdolal jen silou vůle a za přispění gravitace. To první fungovalo dokud jsem se nepokusil ten jed  z rány  vysát, gravitace zafungovala hned potom, když jsem se řvoucí a s ústy plnými rychle se tvořících puchýřů, skutálel dolů.

Chvíli trvalo, než jsem se sebral dost na to, abych se mohl dostat ven z budovy a usilovně jsem se přitom snažil nedívat do kamer, jež ze sloupů pouličního osvětlení monitorovaly okolí věčně rušné ubytovny a několika sousedících nonstop špeluňek.

Teprve v jejich  stínu jsem si dovolil na chvíli  zastavit, popadnout dech a zvážit možnosti. Moc jich nebylo. Zajít na nejbližší policejní služebnu jsem zavrhl jako první. Řádný občan by to možná udělal, ale byl v podmínce. A chlap se škraloupem je pro poldy ideálním řešením každého případu...

Taky jsem se mohl obrátit s prosbou o pomoc k mým přátelům. Bývalým, měl bych říci. Když jsem měl ten problém se starostovým synem, nezvedali mi telefony. Co by mi asi zvedli nyní? S bídou mandle...

Je jen pár míst, kam se můžete vydat, když jste zraněný, švorc a ještě ke všemu  pronásledovaný nestvůrami, jejichž původ  nesouvisí s  požíváním nekvalitních lihovin. Není to ale nějaké super útočiště, jen jste tam všem naprosto ukradený. Ještě před rokem bych se mu obloukem vyhnul.  Nyní mi to připadalo jako skvělý nápad.

Že to byla hovadina, mi samozřejmě došlo až později...

***

Muž v černém saku, na které si z důvodů, které znal jen on sám, navěsil stará a patinou zašlá vyznamenání, masivní zlaté kříže a růžence, si s chrchláním otřel nos do flekatého rukávu,  upřel na ně krví podlité oči a s výdechem je zahalil odérem laciného alkoholu. 

Pak zavrávoral a ztěžka se opřel zády o bok černé dodávky, pokryté  rezavými fleky.  Byla to stará, mezi veterány dávno zařazená  Škoda 1203. Roky těžké služby byly vidět na každé její součástce,  její lak se již ztratil pod  bezpočtem rýh a škrábanců a chromované části pozbyly nejen lesku, ale z větší části i samotného chromu. Záclonky v oknech už  odvál čas a kříže nastříkané na dveřích zase pro změnu obrousil  polétavý prach léta překračující povolené limity. 

Jemu to ale nevadilo. Vozidlo nebylo důležité. Pro něj to byl jen nahraditelný dopravní prostředek. To opravdu cenné byla desítka amuletů, kterou v něm rozmístil a jež mu zajišťovala nezájem jinak všetečných státních orgánů.

Mohl mít lepší auto. Klidně si ho mohl nechat postavit ručně, šroubek po šroubku, ale nechtěl. Byl Hrobař a to stařičké, prorezlé vozidlo s věčně kašlajícím motorem bylo poslední připomínkou života, který kdysi vedl a který nenávratně skončil.

„Stovka... je málo,”  pronesl nakonec a znechuceně odstrčil Kosmovu pravici, podávající mu eurobankovku zmíněného nominálu. „Za tudle almužnu se ani nerozjedu. Hele hoši, mám dneska smluvené rito za pětikilo a nezabere mi to ani půlhoďku...”

Damián znechuceně nakrčil nos, na který vytrvale útočila čpavá kombinace řepného lihu a zvětralého piva. „Hele poslouchej, fakt potřebujeme  zavést na tuhle adresu,” řekl mu a ukázal  ji, napsanou právě na podávané bankovce. „Tu stovku považuj za zálohu. Klidně ti dáme i její další čtyři sestřičky a taky tohle...” dodal ještě a hodil mu malý, zakrvácený pytlík.

Ten ho i přes svoji zřetelnou opilost  obratně chytil, rozvázal jeho tkanice a zvědavě do něj nahlédl. Překvapeně hvízdl. „Vyjci?!”

Damián s úsměvem přikývl. „Určitě si dokážeš spočítat, kolik za tyhle skalpy dostaneš. Trollové ti za ně urvou ruce, temní záporožci i všechno ostatní. Takže bys mohl být krapet smířlivější, co ty na to?”

Hrobař s mumláním zastrčil pytlík s trofejemi do kapsy saka a trhnutím otevřel zadní dveře dodávky.

Oběma starcům se otevřel pohled na hromadu beden nejrůznějších velikostí a z nich vyčnívající zboží.

„Tak si teda nastupte,” zachrčel a odpotácel se ke dveřím řidiče. „Připoutat se není k čemu a moc mi tam nekuřte. Včera mi tam vyteklo pár deci nitráku a kanystry s benzínem mi už taky netěsní jako dřív...”

Kosma znechuceně pohlédl na svého kolegu, ale když ten mlčel, i on se zdržel jakýchkoliv komentářů. Mrštně se vyhoupl do stísněného nákladového prostoru. Chvíli zvažoval, že se posadí na kraj umolousaného nosítka, ale tělo  obalené zteřelými obvazy ho od jeho záměru v poslední chvíli odradilo.

„Máš tady mumii,” oznámil Hrobaři přes pootevřené okénko v příčce oddělující kabinu od nákladového prostoru.

Ten se zakřenil. „To je jen jedna stará objednávka. V místě určení si ho nikdo nevyzvedl, tak ho vozím sebou a čekám jestli bude nějaká reklamace...”

Damián se posadil vedle naditých krabic se zbraněmi a náboji. „Máš tu i zboží pro fajnšmekry? Potřebujeme  ID  čipy s kompletními doklady - občanka, řidičák, členské průkazy, kam tě jen napadne. Musí být čisté, když nás chytnou, bude to průšvih...”

Hrobař mu podal kartónovou krabici s pozohýbanými rohy. Když odklopil její víko, Damiánovi se naskytl pohled na úhledné sloupce plastových karet spojených různobarevnými gumičkami.

„Pro vás?”

Damián zavrtěl hlavou. „Pro přítele. Je mu něco kolem třiceti.”

Hrobař zamyšleně pokýval hlavou. Pak vítězoslavně pronesl: „Měl bych tu  dva adepty. Jeden leží v eldéence ve Stuttgartu a druhý  je už patnáct let, pardon dneska už šestnáct let v komatu. Za tyhle doklady dám ruku do ohně. Prodali mi je jejich příbuzní, kteří se rvou s výdaji za zdravotní péči...”

„Vezmem si toho s tím komatem,” rozhodl se Damián, když si pečlivě prohlédl příslušnou hromádku dokladů.. „Myslím si, že se našemu mladému příteli budou hodit.”

„Po  menších úpravách,” dodal Kosma, narážeje na fotografie původního majitele zatavené do plastové plochy ID karet.

„Ano, jak říkáš,” pronesl souhlasně Damián. „To ale není nic, co by nás mohlo rozházet.” Pak se otočil k vyčkávajícímu Hrobaři: „Tak kde to vázne?”

Ať už poté řekl ještě cokoliv, zaniklo to v rachotu startovaného motoru...

***

Vysoká a štíhlá žena s rusými vlasy upravenými do krátkého mikáda opatrně vykoukla ze dveří své kanceláře a zkontrolovala dění na obou koncích již ztemnělé chodby. Pak dveře zase zavřela a vrátila se ke svému psacímu stolu, před kterým v křesílcích seděli Kosma a Damián.

„Tak ukažte,” řekla a znechuceně od Damiána převzala fotografii usmívajícího se chlapce.  „Dnes to pro vás udělám naposledy. Jasné? Chápejte, už to není jako kdysi. Každé nahlédnutí do databáze se  loguje jak na ministerstvu, tak i  v Bruselu. Mají naprostou kontrolu nad tím, co děláme,  které soubory jsme otevřeli a co jsme s nimi udělali. Před měsícem odtud vyrazili dvě holky za to, že si četly soukromou poštu.  Kde jsou ty časy, kdy jsi se k vyhazovu musel dopracovat přes roky usilovného surfování nebo stahování  porna. Dneska jim už stačí naprostá prokotina...”

Kosma ukázal ne příliš  čistým ukazováčkem na usměvavou tvář mladého chlapce. „Je to Maxův syn a byl to právě Max, kdo tě před lety dostal z toho maléru. Určitě si na něj pamatuješ. Nevím o nikom, kdo by dokázal zapomenout na dva tucty zabijáků, které najali tví příbuzní. Dlužíš mu to. Nechci ti nijak pochlebovat, ale jsi naše jediná šance, jak ho  najít.”

„Jo, jo, jo,” mumlala si pro sebe zatímco vkládala fotografii do scanneru na sousedním stole. „Když něco potřebujete, tak jste jako med. Nechápu, proč ho vůbec hledáte. Jako by nebylo jedno, co se stalo jeho otci. Pokud vím, nikdo ho pro to nelitoval.” 

Kosma se zachmuřil. „Lítost s tím nemá do dělat. Max byl Lovec a když někdo zabíjí Lovce,  tak já chci vědět kdo a proč...”

„Chceš to vědět, protože jsi taky Lovec a bojíš se o vlastní zadek...” vyprskla posměšně.

Pokrčil rameny. „To připouštím, ale bojím se stejnou měrou i o jiné části mého těla.”

„Jestli bude k nalezení, tak ho najdu, ale něco za to budu chtít,” pronesla nakonec.

„Peníze?” zeptal se ji Damián.

Ukázala prstem na Kosmu. „Deci jeho krve a nebudu o tom smlouvat. Berte nebo nechte být.”

„Zbláznila ses? Taková blbost...” utrhl se na ni Damián příkře, ale jeho další výlevy uťala rázným mávnutím ruky.

 „Nedělej, že nevíš, co je tvůj kamarádíček zač. Táhne mi na osmdesát, elixíry už nezabírají tak, jako kdysi a musím je užívat  dvakrát častěji.  Jeho krev mi pomůže. Nedá mi sice nesmrtelnost, ale ani dlouhověkost není k zahození.”

Kosma zavrtěl s povzdechem hlavou. „Nevíš, co děláš...”

„Naopak,” odvětila, „já to vím více než dobře. Nechci tvoje schopnosti, jen možnosti...”

„Tak dobře,” řekl nakonec odevzdaně.

„Na Prolnutí?”

„Ano, přísahám na Prolnutí.”

Prostorem maličké kanceláře, do které je Patricie pozvala, se prohnala vlna chvění a z hlubokého tónu na samé hranici slyšitelnosti jim nakrátko zalehlo v uších.

Po několika minutách čekání jim podala list papíru, který vyjel z tiskárny. „Podle biometrických údajů jde o  Prokopa Koutného. Matka mrtvá, otec neznámý. Do osmnácti v pěstounské péči. Učitel. Ne, bývalý učitel. Má záznam v rejstříku trestů, takže si už ve státních službách ani neškrtne. Nyní je nezaměstnaný, bez nároku na podporu. Jinak je čistý a k pobytu je hlášený na téhle ubytovně.”

„Co čip?”

Přikývla. „Samozřejmě, že ho má. Podle databáze mu byl implantován s dovršením osmnácti let věku. Jde o standardní model s možností detekce přes Galilea, GPS i vojenské a špionážní satelity. Při operaci slepého střeva mu ale byla zavedena i doplňková sada. Zřejmě někdo usoudil, že je potenciálním asociálem...”

„To si vyčetla z toho papíru?” zeptal se ji překvapeně Kosma.

Zavrtěla hlavou a ukázala na poblikávající monitor. „Ne, tohle dovozuji z jeho zdravotní karty. Podívej, před pár lety byl operován a když byl operován, tak byl i očipován, věř mi. Moc se o tom nemluví, ale jde o standardní postup. Samozřejmě, pokud nejsi občanem první  kategorie.”

Damián  papír nadvakrát přehnul a  strčil do náprsní kapsy. „Máš to u nás...”

„Já... ale...”

„Tak se měj,” přidal se i Kosma a s přátelským pokynutím pravice oba opustili její kancelář, aniž by věnovali sebemenší pozornost jejím vzteklým protestům.

„Jdeme si pro mladýho?”  otázal se pak Damiána, zatímco procházeli čekárnou, kde několik desítek žadatelů s pořadovým číslem v ruce zíralo na panel holovize visící ze stropu.

„Nejdeme,” hlesl v tu chvíli Damián zdrceně a ukázal na poblikávající obrazovku, ukazující mladičkou reportérku balancující na pokraji hysterie, která stála před řadou těl, vyrovnanou před nějakými oprýskanými, prosklenými dveřmi.

„Proč?”

„Přečti si text ve spodním řádku obrazovky,” poradil mu. „Zjistíš, že nás někdo předběhl. Ta reportáž je z té jeho ubytovny...”

***

Lumír Poklasný políbil letmo manželku na tvář a pak se sklonil k dcerce, která před ním poskakovala a dožadovala se jak jeho pozornosti, tak i políbení. Zvykl si na její soupeření s Irenou. I když si to obě odmítaly připustit, byly jedna jako druhá. Usmál se a počkal, až ho obejme svými malými pažemi a vlepí mu vlhkou a teplou pusu. Pak ho pustila a sama vlezla do sedačky na zadním sedadle auta. Zamávala mu, ale to už Irena nastartovala, zařadila rychlost a pomalu se rozjela.

Ještě jim, tak jako každý den, zamával a pak se šouravě odebral zpět k domovní brance. Včerejší noci toho moc nenaspal. Vlastně, když nad tím tak uvažoval, vrátil se domů teprve kolem třetí a nezabral dříve než o páté. Kdo ale mohl včera předpokládat, že absolvuje hned dva zásahy. Nejprve v tom starém činžáku a pak na té ubytovně.

Bezděky se otřásl. V obou případech tam jako jediný viděl ta černá těla. Matka tomu říkala dar, on prokletí. Vidět věci, které nejsou; věci kterým se vzpírá rozum... Nepochyboval ani na moment, co se na té ubytovně odehrálo. Viděl ty stopy, měl je před očima, křičely na něj, aby si jich všiml a  on se musel tvářit jako že nic, jako že tam nejsou.

Ta dvě místa spolu zdánlivě nesouvisela, ale útoky těch černých stvůr proběhly v jeden den a v obou případech je někdo zabil. Znali se ti dva? Měli něco společného? Možná neměli, ale ti útočníci mohli mít. Kdyby jen zjistil, co jsou zač...

Došel až k domovním  dveřím. Než je otevřel, ještě se naposledy ostražitě rozhlédl po ulici. Tuto část předměstí si zvolil záměrně. Bylo to tiché místo s jistou nepopiratelnou krásou a ceny zdejších nemovitostí ani zdaleka nedosahovaly těch závratných výšek jako  apartmány v habitatu. Jistě, s bezpečností  těchto naprosto soběstačných sídlišť se to nemohlo rovnat, ale míra zločinnosti tady nedosahovala ani republikového průměru a to mu stačilo.

Sousedi věděli, co dělá a jeho autu tudíž nikdy nechybělo autorádio a ani si na něj nikdo nedovolil namalovat  místní oblíbený slogan složený z názvu ostravského fotbalového klubu a vulgárního označení dámského přirození.

Vlastně tu byl šťastný..

Zasunul klíč do zámku dveří.

„Lumír Poklasný?”  vyrušil ho náhle něčí zdvořilý dotaz. Ohlédl se a spočinul zrakem na  dvojici mužů v černých oblecích s nezbytnými tmavými brýlemi, ve kterých by agenty EUROPOLU nehledal jen naprostý idiot. O to zvláštněji ale působil muž, kterého ti dva doprovázeli.  Ten na sobě neměl ani oblek ani brýle. Byl to naprosto obyčejně vyhlížející, pomenší muž s rozježenou šedivou kšticí, který na sobě měl něco, co vypadalo jako sepraný, skvrnitý laboratorní plášť.

„Strážmistr Lumír Poklasný?” zopakoval svůj dotaz.

„Ano,” přisvědčil.

„Jsem profesor Anton Hainmann. Vím, že dnes nejste ve službě, ale můžete mi věnovat pár minut svého času?”

„Proč?”

„Chceme si jen promluvit.”

Unaveně si prohrábl vlasy. „Poslouchejte, do postele jsem se dostal až dnes ráno. Jsem utahaný a mám hlad. Opravdu to nepočká do zítřka? Nastupuji na směnu a klidně s vámi dám řeč na ředitelství.”

Usmívající profesor jen zavrtěl hlavou.

Čekal, že mu ještě něco řekne, ale místo toho se vedle něj náhle zhmotnili ti dva agenti. Rychlost s jakou překonali vzdálenost, jež je od něj dělila, mu vyrazila dech.  Nečekal to a nečekal ani, že ho chytí za ruce a znehybní mu je jako ve svěráku.  Roky tréninku, všechny jeho znalosti i výcvik mu byly k ničemu. Připadalo mu, že to snad ani nejsou lidé, spíše golemové...

Profesor Hainmann k němu přistoupil a z kapsy vytáhl novotou zářící injektor s nasazenou ampulí, ve které se líně přelévala nějaká nazelenalá tekutina.  „Asi chcete vysvětlení, strážmistře,” pronesl tónem, ze kterého bylo Lumírovi jasné, že šlo jen o řečnický obrat. „Agentura zaměstnává spoustu užitečných lidí. Někteří slouží jako agenti, jiní, jako třeba já,  se podílejí na chodu vědecké sekce. Máme bezpočet pracovních příležitostí pro talentované lidi a jeden z mých podřízených si včera všiml vašeho talentu. Máte dar vhledu, víte o tom, že? Zřejmě jste tu schopnost zdědil po některém z rodičů. Je to neobvyklá schopnost, ale nikoliv vzácná. Vidět věci, jinak neviditelné. Já například tuto schopnost nemám, ale někteří mí podřízení ano a tím se dostáváme  k jádru našeho problému. S tímto darem jste potenciálním ohrožením základů této společnosti. Lidé nepotřebují vědět, že existuje nějaký neviditelný svět. Oni potřebují klid na práci a placení daní a my jim ho zajišťujeme. Našim prvořadým úkolem je totiž eliminovat veškerá možná ohrožení zavedených pořádků. Proto půjdete s námi. Nebojte, dáme vám ještě možnost sloužit této společnosti. Když budete mít štěstí a přežije to...”

Chtěl křičet, chtěl se vyškubnout a utéci co nejdále to šlo, ale místo toho musel jen stát a sledovat, jak mu profesor přikládá ke krku injektor.  Stačil jediný stisk spouště a odměřená dávka tekutiny mu byla tenkou jehlou vpravena do krevního řečiště.

Chtěl protestovat, ale svět kolem něj zčernal...

Pokračování příště 

Ilustrace: Kateřina Perglová 

Tento román je přejatý se souhlasem spisovatele Alexe Dreschera z jeho blogu a není dovoleno jej kopírovat ani šířit bez souhlasu autora.