REPORTÁŽ: Kopr–kopr-kopr-con! Pata-pata-pata-pon!

Kopr–kopr-kopr-con! Pata-pata-pata-pon!

Aneb příliš mnoho kvantových koček

Protože se nedá říct, že bychom s Mortem byli fanoušci Star Wars, jezdíme si na Koprcon odpočinout a nadopovat se conovou energií. A samozřejmě, setkat se s přáteli. I letos jsme se vypravili, a aby nám bylo veseleji, jela s námi i Will.

Tradičně jsme trošku děsili spolucestující ve vlaku, ale opravdu jen trošičku a těšili se na všechny jako malé děti. Cesta i ubytování v tělocvičně proběhly naprosto hladce, pobavilo nás, až když jsme si v programu přečetli harmonogram otevření sprch, na které všichni staří koprconoví harcovníci čekali s velkou zvědavostí. Ovšem je asi pochopitelné, že úplně nové sprchy není radno hned vydat bezpodmínečně v plen. Nicméně tak trošku to působilo, že nás chtějí organizátoři trápit.

Ale stálo to za to, přátelé, o tom vás mohu soukromě ujistit. Nové a čisté sprchy se zrcadly (!) nad umyvadly jsou nádhera samy o sobě, ale tyhle jsou navíc docela dobře řešené (ó, jaká vzácnost mezi školními koupelnami). Takže tato kapitola Koprconu byla víc než dokonalá. Pokud vám tedy někdy bránila přijet pověst tohoto conu jakožto akce nemyté, už to není pravda.

Jako první jsme (samozřejmě po všeobecném vítání, objímaní a neochotě se roztrhnout zase ve dví či na víc částí) zavítali na přednášku Obskurní japonské hry. Ačkoliv vlastně nic nehraju, rozhodně to nebyl promarněný čas. Získala jsem klasickou občasnou chuť začít něco hrát (která zmizí většinou do 20 min od započetí hry, protože buď zjistím a) že mě to nebaví anebo za b) baví-li mě to, je to na mě příliš obtížné), a seznámila se s šílenstvím zvaným Pata pata pata pon, které nás pronásledovalo až domů.

Pak už jsme raději nepokoušeli osud (úchylek máme i tak slušnou řádku) a pěkně jsme se družili. Velkou část večera jsme s Mortem strávili s Veersem a jeho plyšovým Cthulhu.

Když jsem v sobotu otevřela oči, uviděla jsem, že je venku bílo. Zevnitř to bylo hezké, ale ven se do toho nechtělo. Naštěstí na Koprconu jsme vždycky lážo-plážo, žádný stres. Takže snídaně, nákup, kafíčko, výborný oběd v čínské restauraci Saigon s Muscat, kde jsme probíraly exotická jídla a dostala jsem recept na banánové sushi, když Muscat zjistila, že na klasickém mi vadí ta hnusná chaluha, co chutná rybinou…

Pak jsme s Mortem navštívili veselou Star Trek přednášku První důstojníci, na konci které přednášející pronesl: „Díky, že jste se mnou prošli tímhle utrpením,“ a utekl…

Následovala k naší obědové debatě ladící a vynikající Japonská kuchyňa…

Arnošta Vašíčka a jeho Italské záhady jsme si také letos nenechali ujít, a byli jsme velice rádi, protože se nám zdál tentokrát nejlepší za všechny předešlé roky, co jsme na něm byli…

Následovala velmi inspirativní přednáška Willina učitele Petra Marka Věda bez science fiction. Na někoho to však mohlo být až příliš mnoho kvantových koček. Živých nebo mrtvých anebo položivých nebo polomrtvých.

Potom byl galavečer a s ním úžasné divadlo (jako již tradičně). Tentokrát šlo o motivy SW, zasazené do českého pohádkového rajónu. Už to samo o sobě by bylo dost vtipné, ale nápad s vypravěčem, který mluví různými hlasy za všechny postavy, byl k nezaplacení. A tak světlo světa spatřil například hajný Solátko, Jelen tisíciletí anebo Ježiboba Fett.

Další atrakcí večera byla čokoládová fontánka, kterou jsem vlastně viděla jen na fotkách, protože jsme se opět stranou v tělocvičně družili a popíjeli a pojídali.

V neděli ráno už jsme si jako tradičně dali jen kávy a čaje v conové čajovně a vydali se na poměrně brzký vlak, protože nás v Olomouci čekala ještě návštěva kina. Ale to už je, milé děti, úplně jiný příběh…