BLACKOUT: Z Čech až na konec světa/2

DÍL DRUHÝ/ZTRÁTY

KAPITOLA 3: Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA

5.

V úterý 26. května v pět hodin ráno, necelých čtyřicet dní po Blackoutu, opouštěla Cutty Sark, tažena čmoudícím remorkérem, greenwichské doky. Slavnostní recepce za přítomnosti krále, královny matky i Velké královny matky (babičky) a nejvyšších špiček admirality se konala už předcházejícího večera, ale i v tuto časnou dobu bylo na nábřeží docela plno. Před hodinou vyšlo Slunce a teď se jeho paprsky odrážely od blyštivých žesťů vojenské hudby, opíralo se do vlajících praporů a prohřívalo mrazivý jitřní vzduch. Stovky lidí mávaly kapesníčky, z nichž některé zvlhly i slzičkami.

Obecně však převládala radost. Jako by se ostrovní říše znovu nadechovala. Tak jako za dávných dob se stalo moře ochranným valem před cizími nájezdníky a zároveň přibližovalo vzdálené kontinenty. Ukáže se, jestli bude Británie, okleštěná o Skotsko a severní Irsko, znovu vládnout mořím. Jestlipak mají Japonci takové lodě a takové námořníky? říkali si diváci, když sledovali ladnou Cutty Sark, která kolem nich vznešeně klouzala tažena bafajícím parníčkem.

Pro padesát námořníků nastávala tvrdá práce, aby zajistili bezpečnou plavbu pro sebe i stovku pasažérů v nepohodlném podpalubí přes zrádný oceán. Odliv po skočném přílivu rychle nesl soulodí proti svěžímu severovýchodnímu větru, v němž se na hlavním stožáru vesele třepotal Modrý Petr. Po čtyřech hodinách, kdy je parníček provedl obludnými mělčinami, odpadli k jihu a konečně naplno rozepjali všechny plachty plnoplachetníku. Pavel by nikdy nevěřil, kolik namáhavé a nebezpečné práce pro spoustu lidí se může schovat za tak krátkou větičku. Teprve v dohledu bílých křídových útesů doverských byla loď plně oplachtěna, plachty správně napnuty a všechna lana patřičně upevněna.

Ve vodách Lamanšského průlivu bylo poměrně živo. Mezi kontinentem a Anglií se pohybovaly parníky s nákladem i cestujícími, rybářské lodě s bafajícími dieselmotory, u britského pobřeží hlídkovaly čluny pobřežní stráže. Nedlouho před západem Slunce minuli ostrov Wight. Než by složitě manévrovali do Southamptonu, spolehli se raději na mapy a příznivý vítr. Celá soustava majáků dosud nefungovala, ty základní body však byly zprovozněny.

Rudá koule Slunce už zapadla za vzdálené pobřeží, ale svěží vítr nepolevoval. Obloha zvolna tmavla, na západě byla trhána blikáním majáků, na východě zahlédli vzdálená signální světla lodí francouzských rybářů i ohně na jejich palubách, kterými lákali za tmavé bezměsíčné noci ryby ke hladině. Klenba nebe byla čirá, bez městského kouře a odlesků strážních světel. Nad severním obzorem se vinula řeka Mléčné dráhy s charakteristickým dvojitým W Cassiopey. Velký vůz v nadhlavníku ukazoval svými zadními koly k nápadné Polárce a ojem k rudému Arkturu vysoko nad jihovýchodem. K namodralému západu se klonil hvězdný Lev. Jeho nejjasnější hvězda Regulus právě zapadala, když Pavel s Caroline odešli z paluby do své soukromé kajutky. Za líného houpání vln, skřípění lan a pleskotu plachet se poprvé milovali bez ochrany. I podruhé a potřetí.

Na palubu vyšli, až když mohutnějící Slunce rozpustilo mlžnou ranní přikrývku. Právě včas, aby mohli zamávat mysu Lizard. Pak se loď odklonila více k jihu. Pavel si už pomalu zvykal na dusot nohou a křik námořních důstojníků, kteří hlasitými povely dirigovali posádku k nezbytným úkonům při každé změně směru a síly větru. Biskajský záliv je přivítal dlouhými vlnami z Atlantiku, na nichž Pavel dostal poprvé mořskou nemoc. Po plavbě Kanálem byl přesvědčen, že se jí už vyhnul. Teď ho zas opatrovala Caroline, kterou kinetóza nezasáhla. Když jim ukázali mys Finisterre, středověký Konec světa, uvědomil si Pavel, že kopírují cestu plachetnice z dávné dětské knížky Petr Kachna od Arthura Ransomeho, kterou tak rád čítával. Než mu ji kamarád ztratil. Teď něco podobného prožívá doopravdy.

Po třech dnech na širém moři působilo portugalské pobřeží přívětivě, ale Cutty Sark se další dva dny držela v uctivé vzdálenosti od jeho skalisek a mělčin. Dávnou cestou plachetnic dospěla až k mysu Roca, odkud se pustila na jihozápad k Madeiře.

Až tento kus země pociťoval Pavel jako skutečný konec starého světa, ve kterém nechával celou svou minulost. Jak se asi vede tátovi a mámě, co je s Petrou? Než odjeli, poslal další dopis na kontinent, ale odpovědi se nedočkal, byli v Anglii příliš krátce.

Když se po týdnu plavby z Londýna zjevila na obzoru Madeira, připadali si všichni jako zkušení námořníci. V podvečer zakotvili ve funchalské zátoce, aby před nadcházejícím skokem přes oceán nabrali vodu. Pasažérů nesla Cutty Sark více, než její dávní konstruktéři kdy počítali. Druhý den, ve středu 3. června, kapitán lodě Frank Armstrong Pavla a Caroline oddal za přítomnosti špiček americké diplomacie. Za svědka jim šla sama paní Albrightová.

Dále plul Pavel Rezek jako americký občan.

6.

Následující den měl Pavel dlouhý pohovor s panem Henleinem. Na stole noblesně voněly skleničky se zcela suchou Madeirou, na ostrově se zásobili plným sortimentem, nejen vodou. Otevřeným okénkem kajuty Henleinových šuměly ubíhající vlny. Cutty Sark už zachytila pravidelný pasát, který ji poháněl směrem na západ.

Bob Henlein zvedl obřadně skleničku a slavnostně si s Pavlem přiťukl. Mírně upil a pak spustil:

"Synu, nejdříve musím zdůraznit, že tě máme rádi pro tebe samotného a pro to, co jsi udělal pro Caroline. Nicméně je tu ještě jedna věc, kvůli níž tě nejen my jako rodina, ale i Spojené státy, celé lidstvo, potřebujeme."

Pavel se nedůvěřivě usmál. Američané si potrpí na bombastická vyhlášení, to už věděl, ale čeho je moc, toho je příliš.

Bob si odkašlal a důležitě pokračoval: "Tedy, jedno naše výzkumné středisko se léta snažilo využít telepatie pro vládní účely. Rychlé, nedetekovatelné a nerušené spojení by mělo svoje specifické přednosti i v elektrické době, teď je jediné."

Pavel polkl lahodný doušek a nedůvěřivě se usmál: "Je? Vy té telepatie opravdu využíváte?"

"Ne tak zcela. Několik let bylo naše snažení marné a výzkumná skupina byla prakticky před rozpuštěním, když jsme začali přijímat signály. Ano, setkání našich, hm, zástupců ve Frankfurtu se týkalo získaných výsledků a jejich interpretace. Šlo o vizuální zprávu, která zobrazovala možné následky Blackoutu, ale tehdy jsme si to neuvědomovali."

"Chcete říci, že jste předem věděli o blížící se katastrofě a nic jste neudělali?" vykřikl Pavel a odložil sklenku, ve které rozbouřená hladina hrozila přelitím.

Bob zamával zamítavě rukou: "Neměli jsme moc času a tým nebyl kompletní, jak jsme zjistili. K dispozici jsme měli osm lidí, z nějakého důvodu je potřeba lidí devět. Lidí s určitým specifickým, no, postižením se snad ani nedá říct, ale s jistým rysem osobnosti."

"Debilů, omezených mozků? Tak proto Němci shánějí holčičky s Downovým syndromem!"

"Ano, naši partneři mají nyní jisté výsledky s touto populací. V Americe jsme se soustředili na druhý extrém. Lidi, lépe řečeno mladé muže, s vysokou představivostí, vynikající pamětí, svěží vnímavostí, nezkaženými city a s inteligenčním kvocientem přes 180. Jako jsi ty."

Pavel se nejdříve cítil jako v nějakém béčkovém špionážním filmu. Caroline mu nastrčili do postele, aby ho oblbli a unesli! Všechno narafičila CIA s FBI a KGB dohromady! Pak poněkud vychladl a uvědomil si nesmyslnost svého rozhořčení. IQ zapracoval.

Bob ho s obavami sledoval. "Musíš vědět, že jsme tě nechtěli do ničeho nutit, respektovali jsme tvoji svobodnou vůli. Kdybys chtěl zůstat na kontinentu, požádali bychom tě o spolupráci s našimi spojenci. Naši specialisté jsou na palubě Eaglu a mají za úkol zorganizovat na celém světě telepatické skupiny, abychom zajistili globální spojení. Vhodných lidí jsou ve skutečnosti statisíce, jenom je těžké je v současnosti identifikovat a sehnat. No, a když jsem znal tvé výsledky a naskytla se možnost... Stále ještě nemusíš přijímat, ale Americe bys chyběl."

Pavel vzal sklenku opět do ruky, mírně promíchával její obsah a hleděl do rudé hladiny. Přemýšlel. Že by byl něco tak extra? Vždyť by vyhovovalo i dvojče Petra, aha, jenže není kluk. Máma, stejný problém. Táta, ten je zase starý. Může vzniknout česká skupina? V zemi, kde oslovení "inteligente" bylo po několik desetiletí nadávkou? Těžko.

Vír na hladině vína se uklidňoval, jiskřivě odrážel odlesky Slunce. Připomínal malinkatou galaxii. Pavel k ní přičichl, zhluboka se napil a prázdnou sklenici odložil na stolek. Pak řekl nahlas:

"Tak já to teda beru. Tati."

7.

Už na palubě Cutty Sarku byl Pavel seznámen s dosavadními výsledky i teoriemi. Vědci telepatii dávno zavrhli hlavně z toho důvodu, že nedávala žádné ověřitelné a opakovatelné výsledky. Z množství pokusů některé vycházely, ale pouze v rámci náhodných statistických koincidencí. Protože všechna fyzikální pole snižují svoji intenzitu s dvojmocí vzdálenosti, neměly ani možné bioelektrické impulzy mít šanci překonávat větší dálku než několik metrů.

Pokud by nemodulovaly nějaké nosné pole. Jedna domněnka hovořila o tom, že nějaké takové neznámé silové pole v souvislosti s Elektrickou smrtí mohlo vzniknout, možná ji i způsobilo. Mohlo být přírodního, ale i umělého původu. Při diskusích na lodi přesvědčoval Pavel ostatní, že toto pole je nejspíše umělé.

"Ztráta určitých vlastností elektřiny se evidentně netýká magnetohydrodynamických pochodů na Slunci, jinak by už zhaslo," opakoval dávný mámin argument. "Netýká se biochemických procesů, žijeme. Pole je tedy nějak omezené, to naznačuje jeho umělý charakter. A zpráva, kterou nekompletní skupina získala, měla povahu výstrahy, pokud ovšem nešlo o projev predestinace. Byly ještě nějaké jiné případy, které by s tím, co nazýváme telepatií, mohly souviset?"

"To bys měl vědět hlavně ty. Soustřeď se na nějaký signál. Už se blížíme k pobřeží, naše skupina je ve Washingtonu, pokus se o spojení!"

Pavel si vzpomínal na naučné filmy z kabelové televize, představoval si washingtonské monumenty, muzea, parky, marně. Jediné, co cítil, bylo, že pluje po nějakém velkém jezeře. Washington? Sotva! A ve skutečnosti pluje po moři. Takže nic.

"Tak si vzpomeň na něco nezvyklého z doby po Blackoutu. Něco, co třeba kladně ovlivnilo pravděpodobnost ve tvůj prospěch," nabádal ho Bob.

Poprvé jsem doopravdy šermoval, nevěřil jsem, že tu tyč zastavím, uvědomil si Pavel. Nejméně třikrát po mně vystřelili a netrefili. Ve filmech je to normální, ale ve skutečnosti? A sedmkrát jsem... Zarděl se. Co všechno někdo mohl sledovat, v čem mi kruciš pomáhal? Musím si s nimi skutečně vážně pohovořit.

"Země na obzoru!" přerušil jeho úvahy výkřik ze strážního koše nad měsíční plachtou.

Na další kapitolu se můžete těšit příští sobotu 24. dubna 2010.

K tomuto pokračování Blackoutu můžete neregistrovaně diskutovat třeba pod reportem ze Sconu 2010, jenž je krom Sardenu přístupný i v hospůdce U hřbitova, která byla pro tyto účely otevřena na Šamanově blogu.

Jan Kovanic

Předchozí 14# | Následuje 16#