BLACKOUT: První tma/2

DÍL PRVNÍ/VÝPADEK

KAPITOLA 4: PRVNÍ TMA

4.

Společně s tím, jak po prvotním otřesu vznikaly ostrůvky obětavé a nezištné pomoci, vzájemné důvěry a ryzí lidskosti, objevovaly se i stíny sobectví, hyenismu a nesnášenlivosti. Často už první den rozhodl, jak bude na určitém území probíhat vývoj, který z obou proudů lidské přirozenosti získá navrch.

Teď se ukázala důležitost pevných mezilidských vazeb, které nejsou vázány jen na poslušnost a dril. A ukázala se také důležitost středního stavu, který nepotřebuje vládnout, ale umí pomoci. Který tlumí nenávist nejchudších k přemrštěně bohatým. Do něhož se můžou propadnout ty nejvyšší špičky, aniž by byly poníženy a aniž by trpěly bídou, a který je přístupný i těm nejnižším. Který svými daněmi platí servis vlády i sociální pomoc. Který není charakterizován hlavně "středními příjmy", ale určitou etikou. Který se vždy spoléhal sám na sebe a přitom nezapomínal na ty druhé.

Přišel čas, aby se demonstrovala síla občanského společenství i síla středního stavu. V české kotlině spíš jejich slabost.

5.

"Támhleta hromada", o níž mluvil strážný z banky, byl kopec z tramvajových souprav a aut, nakupený na nedalekém Olšanském náměstí. Už se odtamtud neozývalo žádné sténání, jako když spěchal Machovec před necelými čtyřmi hodinami na Útébéčko. Poslední mrtvá těla skládali dobrovolní zachránci pod elipsovitou střechu kostelíka sv. Rocha u zdi Olšanského hřbitova. Před více než třemi sty lety se tu podobně skládali mrtví, jež zahubila morová rána. Funebrální provoz dirigoval dopravák v zakrvácené uniformě. Ta krev nebyla zjevně jeho.

"Pane praporčíku," obrátil se na něj Machovec se Svatošem v závěsu, "to jste nemohli zasáhnout při incidentu tam naproti v bance?"

Policista se na něj pohrdlivě podíval: "Nejdřív životy, pak majetek. Na padesát raněnejch už je ve Vinohradský nemocnici, to si píšu za plus. O takovýhle serepetičky jsme se neměli čas starat. Ani tam v bance, ani támhle na Olšance," mávl paží k supermarketu na rohu Táboritské ulice, za kterým trčela zbytečná televizní věž.

Také výkladní skříně supermarketu byly vytlučeny, jak poznali oba ředitelé, když přišli blíže. Téměř vrazili do chlápka v kostkované košili s vyhrnutými rukávy, táhnoucího rozbitým výkladem naditý sportovní pytel.

Svatoš se opět rozječel: "Vy jste se zbláznil, člověče, kousek odtud umírají lidi a vy si tady klidně kradete!"

Chlápek se nejdřív zarazil, ale když viděl jen dva úředníčky, odsekl jim: "Jó? Tak si tu zkuste něco koupit za peníze. Hele, já sem ty vokna nerozbil, taky mám děti a mámu a něco jíst prostě musíme, žejo. A lepší, když to vemu já, než aby to rozkradli jenom ty cikáni. Když sebou hodíte, tak tam ještě něco najdete." Poté zmizel.

Svatoš se pohnul, jako by chtěl do velkoprodejny vstoupit. Machovec ho zarazil. Rozhodl se:

"Dneska už na vládu nepůjdeme, myslím, že to stačí až zítra ráno. Určitě to bude bezpečnější. Jestli chceš, tak u nás můžeš, Marku, přespat. Zaskočím s tebou k nám

domů a pak se vrátím na Útébéčko. Tady nemá smysl paběrkovat, musíme si zabezpečit sklady na nákladovém nádraží."

Pohlédl na východ k věži Útébéčka, k tomuto téměř logu Telekomu. V jejích nejvyšších oknech se ještě odrážely paprsky zapadajícího Slunce, ze žižkovských ulic už ale začala vzlínat dosud jen tušená tma.

6.

Na vrcholu věže seděl Petr Rezek. Sledoval triedrem sloup kouře z Jinonic, nebyl jediný, ale nejsilnější. V Jinonicích spadlo letadlo, jinde došlo k hromadným automobilovým nehodám. Na mnoha místech zapálili lidé, kteří se zničehonic ocitli uvnitř rozsáhlých obchodních domů, skladů či administrativních budov potmě a svítili si na cestu zápalkami a zapalovači. Automatické protipožární systémy nefungovaly a hasičská auta nejezdila. Někde to zvládli pomocí ručních hasicích přístrojů, jinde to ve tmě, zmatku a v panice nezvládli.

Sklonil dalekohled a pouhýma očima pozoroval rudé Slunce, které za filtrem kouře pomalu, ale neúprosně zalézalo za siluetu Hradčan. Do Slunce by se dalekohledem nikdy nepodíval, zničil by si optiku. Triedr i oči.

Natáhl starý budík a nastavil ručičky kousek před sedmou hodinu. Podle hvězdářské ročenky zapadalo Slunce ten den v 18.56 středoevropského času, skoro osm večer letního, ale na ten si teď už nehodlal hrát. Triedr, ročenku a budík si přinesl s ostatními věcmi z domova.

Petr Rezek vzpomínal, jak se poprvé setkal s Machovcem. Tehdy, před dvaceti lety, se Útébéčko teprve stavělo, ale už v něm běžel základní provoz nové mezinárodní ústředny. Stavba i takzvaný miniprovoz byly napájeny ještě ze stavebních rozvaděčů. Tu noc, kdy došlo k výpadku elektřiny v polovině Prahy, vedl Rezek noční směnu. Machovec byl tenkrát hlavním energetikem. Rozhodl, aby zapojili dosud nezkolaudovanou hlavní rozvodnu nového objektu, která měla přívod i z druhé poloviny Prahy.

Přepojovací práce skončily dříve, než zkolabovaly baterie střídačů, napájejících oživovanou ústřednu. Tím se zachránila cenná data a několik měsíců práce. Na kolaudaci a výchozí revizi bylo dost času později. Útébéčko rozsvítilo svá okna už před půlnocí, zbytek Žižkova až ráno příštího dne. Ještě tu noc na Machovcovy náklady celá směna až do rána bouřlivě slavila "první světlo" v nové rozvodně. Od té doby si tykali.

Petr si povzdechl. Kdyby mohl zas něco udělat! Dnes však byl bezmocný. No, bude se snažit, aby život mohl jít dál i bez elektřiny. Nedokázal si to dost dobře představit.

Zatímco se rozhlížel z věže, růžový závoj vysokých mraků, který se nad západním obzorem objevil až k večeru, potemněl. Nad Prahou se snášela bezměsíčná noc. Na západě nebe ještě blankytně zářilo, nad kosteleckými lesy se zvolna zdvihala tmavomodrá zástěna temnoty. V tisících oken se mihotavě rozsvěcovaly plamínky svíček. V nadcházející tmě se začaly ztrácet sloupy kouře, zato odlesky plamenů nabývaly na intenzitě. Dřívější všudypřítomný oranžový opar z veřejného osvětlení zmizel. Pouliční lampy zůstaly tmavé. Ačkoli věděl, že je to nemožné, Rezek nějak podvědomě očekával, že se rozsvítí. Místo nich se začaly rozsvěcovat hvězdy. Vypadaly nezvykle velké, jakoby na dosah.

Nad jihozápadním obzorem z vysoké oblačnosti vyplulo bílé světlo a dalo se v rozvážný let nad temným městem. Petr nejdříve s nadějí pomyslel na letadlo, pak si uvědomil, že je to asi nějaká družice. Léta a desítky let, na nejvyšších oběžných drahách snad věčně, budou nad Zemí stovky podobných světel kroužit, zbytečně a výsměšně.

Tichý let světla, jež po několika minutách zhaslo nad východním obzorem, ozřejmil Petrovi podivný pocit, který se ho neodbytně držel a o němž nevěděl, čím je způsoben. Zavládlo ticho. Zmlkl neustálý ruch proudu tramvají a motorových vozidel. Neozýval se hukot leteckých motorů. Nikde nevyhrával žádný rozhlas, žádná televize, žádná diskotéka. Tím víc vynikl štěkot psů ze zahrad strašnických vil. Od Ohrady se ozval opilecký zpěv. Kouzlo okamžiku bylo zlomeno.

Petr se ještě ohlédl k Lobkovickému náměstí. Tam někde mezi těmi světélky jsou i ti, na něž myslel. Vytáhlý dlouhovlasý Pavel, který své soucítění schovává za pózu jednoduchého hromotluka, což mu při jeho inteligenci občas vychází. Křehká Petra, která se tváří jako drsný chlap, a přitom je to taková kočička! Ještě že už vyrostli z dětských střevíčků, že se přinejhorším dokážou o sebe postarat sami, snad. Hana, v poslední době to mezi nimi trochu skřípalo, ale Petr ji měl stále rád. Vždy, když přišel domů, cítil jistou hlubinu bezpečnosti, a tuto jistotu si s sebou vzal i sem na věž.

Petr zapálil svíčkovou lampičku, šetřil veselá světélka. Jak jste jednou zlomili kouzelný váleček, už jste světlo nemohli vypnout, leda byste ho strčili do mrazničky. Do fungující mrazničky. Jinak svítilo celý den. Škoda jich, budou zapotřebí jindy.

Zastrčil triedr do pouzdra, ročenku a budík do umělomotné tašky. Pouzdro si pověsil kolem krku, tašku zahákl za ohbí paže, do zubů vzal kroužek lampičky a začal slézat do hloubi věže. Zavřel za sebou poklop a sestoupil po příčlích, zapuštěných ve zdi. Po schodech scházel první patro z osmnácti. Venku zanechal pustou a tichou noc.

Noc, kdy poprvé po dlouhé době nad planetou Zemí opět zavládla tma.