KOMIKS: Švandrlíkovi sourozenci z pravěku Sek a Zula

1.

Nakladatelství Epocha přišlo na trh v pořadí s třetím už v dějinách lidstva utvořeným výborem z rozsáhlého, fantaskního komiksu Jiřího Wintera-Neprakty, jehož scénář psal před čtyřiceti i méně lety pro časopis Ohníček (šedesátých až osmdesátých roků předešlého století) pan Miloslav Švandrlík, nedávno bohužel zesnulý.

Vůbec první, brožovaný výbor přitom vydala už roku 1971 Mladá fronta.

Ten druhý a zatím prostřední a asi jediný velkoformátový pak vyšel v květnu 1994 v Jihlavě a dík nakladatelství Madagaskar (jinak taky vydávalo Švandrlíkovy příběhy Kopyta a Mňouka). Byl už vázaný, s mile laminovanou obálkou, což je i případ nově koncipovaného výboru třetího a dnešního, nicméně... Nicméně je nutno okamžitě dodat, že se o výbor fakticky nejedná, nýbrž jde o první svazek kompletního souboru VŠECH EXISTUJÍCÍCH příhod, přičemž svazek druhý se prý bude jmenovat Nové příběhy Seka a Zuly (obálku můžete spatřit už zde na poslední stránce).

Současné vydání uvedl Ediční poznámkou Jaroslav Kopecký a následující Švandrlíkovo Na úvod... je podle všeho převzato z dávného prvního výboru. Opět vázaný svazek má ohníčkovsky podlouhlý formát a 87 komiksových stránek plus osm dalších, často celostránkových obrázků. Kolik ale stránky vlastně představují příběhů, nelze jednoznačně říct, leda bych se mechanicky řídil titulky jednotlivých dobrodružství, které však jsou skoro určitě redakční a shrnují pod jediný název občas i příběhy dva, zatímco jindy naopak ucelený příběh rozsekají do pokračování tří (případy ságy o vichřici a ságy o zlé želvě).

Já sám nakonec všech dobrodružství v tomhle prvním svazku napočítal "jen" 56, a to jsem přibral i pouhý úvodní kreslený vtip - o dvou obrázcích - a dvoustránkové příběhy Sek a Zula získávají přátele, Moderní zbraně a Praslimák obrovský považuji pokaždé za dobrodružství dvě. Ano, je to diskutabilní, ale spíš tak činím právem a rozhodně i po vzoru ihned za sebou následujících epizod Jak upravit hřiště a Drápek a had škrtič, které sice přímo navazují, ale každá kupodivu dostala samostatný titul...

Už jinou otázkou ovšem je, zda by počet epizod nakonec neměl být uznán jako ještě vyšší, neboť jsou dvojstránky (viz třeba S orly není legrace) obvykle koncipovány tím skvělým způsobem, že ta první končí právě v nejnapínavějším okamžiku, kdy je na místě jedině ona tradiční formule vynalezená už někdy ve třicátých letech devatenáctém jistým Francouzem Véronem: Pokračování příště.

2.

V Nových příbězích Seka a Zuly slibují editoři každopádně 81 další dobrodružství, na kterýžto počet se však vzhledem k výše nastíněné problematice dívám trochu skeptičtěji. Ale víte co, nechme suché statistiky... a ponořme se do pestrých obrázků. NE?

Sek a Zula... jsou vůbec nejdelším a nejpropracovanějším ze Švandrlíkových a Nepraktových komiksů a současně jde o ryze český a zcela svébytný plagiát známé americké rodiny Flinstoneových zrozené už někdy roku 1959. Onu rodinku nicméně Švandrlík podle vlastního vyjádření v rozhovoru pro literární časopis Tvar, který mi před několika lety poskytl, vůbec neznal, a věřím tomu a jak by ne? Téma se nabízelo, ne snad, a dál nabízí, jen po něm sáhnout, a koneckonců není tak zvláštní, že základ a humor obou cyklů, amerického i českého, vychází z totožných premis. Ne?

A jakých? Stručně řečeno, líčen je tu pravěk, ale tak, jako by už uvnitř něj existovalo vše, co známe, i když ještě ve tvarech praformy. Prehistorie je kreslena a popisována tím způsobem, jako by pralidé už dobře předem přesně tušili a přímo věděli, co mají vynalézt, ale ještě s tím "radši" počkají. Tito hrdinové si přitom ale budoucí vynálezy umějí už pojmenovat nám známými jmény a vnímáme tak ducha moderní doby přenášeného hluboko do dávných časů.

Jak mě napadlo, jde svým způsobem o obdobu chvil, v nichž si cimrmanologové stříleli z Rakouska-Uherska, a přece nikoli jen z něj… I čtěme! „Jeskyně první kategorie s tekoucí vodou,“ chlubí se Švandrlíkův novomanžel. „Kroužkuju pterodaktyly,“ dodává jinde. „Jednou už s tou vědou musíme začít.“ A jeho paní alias matka Pola? Spokojeně krmí jednoho z dravých netvorů šiškami, ano, jako husu, a dodá jen: „Na posvícení!“

V hlavních rolích ovšem poskakují jejich dvě děti, Zula a Sek, přičemž Švandrlík žádné vlastní děti neměl, a tyto praděti chrlí optimismus a jistého dalšího pterodaktyla (kupříkladu) zneužijí jako poštovního holuba. Prima nápad, ale nedomyslely, jak asi budou psaníčka tesaná do kvádrů („Ty máš ale krásný rukopis, Seku!“) onoho blanitého posla tížit, a že svým pádem do taťuldových hrnců až totálně a totalitně pozdrží celičký vývoj hrnčířství a vyruší odevzdaně pilnou otcovu snahu, neboť právě on a jediný je zde Švandrlíkovi celým pralidstvem! I podobně ironizující vtipy a zobecňující rovina nejspíš Švandrlíka povyšuje nad Flinstoneovy.

3.

„Jednou se otec Pim vydal na námluvy," dočítáme se hned úvodem. "Láskyplně praštil krasavici kyjem do hlavy, jak kázal jemný tehdejší zvyk.“

„Hlavně že jsme živi a zdrávi. Tyrannosaurus Bohoušek sežral jen dvě třetiny obecenstva,“ pochvalují si jindy vždy optimističtí pralidé a nešetří moudry a citacemi z pozdějších klasiků, i ruských, i když je nikdy nemohli znát. „Marná sláva, my savci jsme přece jen inteligentnější,“ konstatuje zase děcky ochočený tygřík Drápek, když jinak dobrotivý brontosaurus Punťa omylem spolkne holčičku Zulu. A ještě jindy plove vlnami "hrdě" mamut zaskočený obří zátopou (parodie na biblickou potopu) a mručí si pod chobotem: „Mamut, to zní tvrdě.“

A když mamuta - a dost možná téhož, což ale Švandrlík nespecifikuje - pro změnu odnese vichřice, vrací se obdobně odevzdaně na původní místo - a prý: „Kdo chvíli stál, už stojí opodál.“

„Hle, pterodaktyl se vznesl nad první brázdou,“ je šťasten první zemědělec a jeho povědomí o všem budoucím existuje a trvá i ve chvíli, kdy honí strašná a krvelačná stvůra pravěkého akademika. Dohání jej, ale je tu jeskyně a bestie musí čekat před ní, načež se zklidní, když akademik ven zahuláká: „Mýlil jsem se! Megalosauři budou žít věčně!“

„A stěhuji se do Skotska,“ plánuje zatím bystrý jezerní ryboještěr Bonifác.

„Škoda, že nemáme chladničku,“ lituje matka Pola, když manžel naučí děti, jak ulovit mamuta, a v okamžiku, kdy předvěký huňáč v hrůze sletí do kádě Polina bílého jogurtu, zajiskří se v mozku okolo kráčejícího pralovce: „Hle, lední medvěd! Doba ledová je za dveřmi, profesor Frm-brm se nemýlí.“

4.

Humor u Švandrlíka plynul ale i z dalších zdrojů. Tak třeba moc rád líčí chvilky, v kterých lidstvo - zastupované dětmi Zulou se Sekem – ZAS NĚCO NOVÉHO objevilo a kdy tito přeaktivní sourozenci uloví do vlastní jamky králici a táta si libuje: „Mám přece jen chytré děti. Mamuti se v zajetí nerozmnožují.“

Jinou, už banálnější metodou, jak vyvolat úsměv, bylo pak prostě principiální zvětšování. V pravěku prý přece všecko bylo větší, říkají si děti, a tedy i hřiby, i slimejši, i ježci, i čuníci, i veleprasátko Ryjátko, i (Kafkův?) velekrtek. Jináč by to přece už nebyl pravěk, ne? „Ha, tunel,“ boduje právě díky onomu krtovi otec Pim. „Zrovna jsem měl v úmyslu ho vynalézt.“

5.

Je přitom milé, že scénář má i autobiografické rysy, anžto choť Evu Švandrlík zachytil s Nepraktovou pomocí jako půvabnou velevosu. Za klíčovou kapitolu pak s trochou nadsázky považujme díl Jak zahynul drzý papoušek, v němž vystupuje titulní pestrý pták – a notně zlolajný. Až příliš prorocky udílí rady ve chvílích, kdy pravěkou rodinu "už pračlověčenství nebaví“: "Z ochočeného tygra si udělejte kožich. V drogerii kupte jed a vyhubte všechny předpotopní obludy. Otec Pim se nebude flákat a bude chodit do práce. Matka Pola přestane vařit předhistorické blafy a začne s hodnotnými jídly...“ Nu, lidé zlatí, je snad divu, že tento osvícený ptačí prorok skončí ve svíčkové poté, co je rozčilenou pravěkou rodinkou záludně zavražděn? Ano, zbaští papouška-rozumbradu k obědu, ale i jiná brutální poučení Švandrlíkův seriál dětem servíruje bez váhání, takže je i zlá želva dětskou lstí dovedena k obřímu pramraveništi, a tam mravenci i sežrána, aby Sek a Zula využili její krunýř jako chatu.

6.

Vcelku lze říct, že seriál není příliš pokrokový a vcelku stojí naopak spíš PROTI pokroku a je PRO SETRVÁNÍ v jakémsi ideálu ráje Adama a Evy, rozumějme Seka a Zuly. Pro Švandrlíkovo smýšlení to bylo nejspíš příznačné a pokud s tím snad chcete zapolemitovat, nastudujte si nejdřív důkladně tento seriál zahájený kdysi 1. dubna 1968 a pravděpodobně navždycky ukončený. Jeho prvých osm pokračování šlo ještě lokalizovat do éry lovců mamutů, ale pak si zřejmě autoři uvědomili, že by to nestačilo, a v dílu Poštovní pterodaktyl prolnuli čtvrtohory s druhohorami. Nu, a hned v následujícím dílu pak poprvé nastoupil i slavný přítel obou děcek brontosaurus Punťa. Coby trochu předčasný čtenář děl paleontologa Josefa Augusty jsem byl ovšem zaskočen a anachronické vsouvání lidstva až do hlubin času a k dinosaurům mě deptalo, a když dobrý brontosaurus Punťa zalehl ve spánku stádo mamutů, zlobil jsem se dvakrát. Když už science fiction, tak přece postavit na reálných objevech a skutečnostech, ne? Ano, jistě, ale řeknu vám, dnes už nesoptím a pokud vím, mnozí badatelé se už kloní i ke Švandrlíkově možnosti a já mu několik let před smrtí položil i následující dvě otázky:

Vytýkali vám někdy učitelé, že v kreslených seriálech mamuty zasazujete k dinosaurům a ty i ty do téže prehistorické epochy?

Pan Švandrlík: Můj pravěk je úplně jiný, než jak ho líčí vědci, a v poslední době dokonce připouštím, že dinosauři byli pestří jako papoušci a kukali.

Hm, a jak to bylo s tím papouškem? Zabít a zbaštit – je to snad vaše filozofické poselství zacílené proti pokroku anebo jakási přímluva za setrvání v ideálním ráji Adama-Seka a Evy-Zuly?

Pan Švandrlík: Nic takového. Tehdy jsem právě zpracovával soudničku pro televizní seriál Potyčky s paragrafem a zloděj ukradl vzácného papouška za několik tisíc a s kamarádem si ho upekli jako kuře. Ihned mě to inspirovalo.