UKÁZKA: Patrick Rothfuss, Jméno větru

Článek od: Anonym - 02.12.2008

Je to příběh z jiného světa, ale žádný strach, dostanete k němu mapu. Podle slov autora jde o legendu o Hrdinovi, viděnou ze zákulisí, o zkoumání a odhalování světa, o hledání pravdy, skryté v pohádkách a bájích...
V první knize začíná Kvothe vyprávět, či spíš diktovat Kronikáři, o svém dětství ve společnosti kočovných umělců, o děsivé smrti svých rodičů rukou bájných Čandrínů, o všem, co zažil jako sirotek v drsném přístavním městě Tarbeanu, prolezlém zločinem, a o těžkých začátcích na Univerzitě, vyučující magická umění, kde se chce dovědět co nejvíc o tajemných vrazích, kteří pro většinu rozumných, vzdělaných lidí vůbec neexistují...
Děj knihy se rozvíjí pomalu, ale postupně strhne jako velká řeka, která slibuje moře s pořádným vlnobitím, a čtenář by chtěl hned, teď, číst dál a vědět, jak to dopadlo.
První kniha ze dvou. (anotace)

Když jsem šel ke kůlu pranýře, cítil jsem na sobě tíhu očí davu. Kolik jich tu bylo? Dvě stě? Tři sta? Od určitého stupně už na počtu přestává záležet a zůstává jen beztvará masa davu.

Díky svým zkušenostem z divadla jsem se i pod těmi pohledy udržel zpříma. Kráčel jsem pevně v moři šepotu a mumlání. Nesnažil jsem se o hrdé držení těla, věděl jsem, že tím bych si všechny proti sobě popudil. Ale netvářil jsem se ani kajícně, prostě jen vyrovnaně, jak mě učil otec, beze strachu nebo lítosti.

Při chůzi jsem začal vnímat účinky nahlroutu. Byl jsem dokonale bdělý, ale všechno kolem mě se až bolestně projasnilo. Zdálo se, jako by se zpomalil čas, než jsem dorazil doprostřed nádvoří. Jak moje nohy došlapovaly na dlažbu, viděl jsem drobné obláčky prachu, které zvedaly. Dech větru mě chytal za lem pláště a vlnil se pod ním, aby mi vysoušel pot mezi lopatkami. Zdálo se, že bych ve vteřině mohl spočítat tváře kolem sebe jako květiny na poli, kdybych chtěl.

Neviděl jsem v davu žádného z mistrů kromě Hemma. Stál blízko kůlu a ve své nadutosti se podobal vepři. Založil si ruce před sebou, rukávy mistrovského roucha mu volně visely. Zachytil můj pohled a ústa se mu zkřivila do úšklebku, který byl určen mně.

Rozhodl jsem se, že si radši ukousnu jazyk, než bych mu poskytl to potěšení, abych projevil strach nebo byť jen znepokojení. Místo toho jsem mu věnoval klidný úsměv a pak jsem se odvrátil, jako by mě ani v nejmenším nezajímal.

Pak jsem byl u kůlu. Slyšel jsem, jak kdosi cosi předčítá, ale slova mi zněla jen jako neurčitý bzukot. Svlékl jsem si plášť a položil ho na kamennou lavici u kůlu. Pak jsem si začal rozepínat košili, tak věcně, jako bych se chystal do koupele.

Ruka na mém zápěstí mě zarazila. Muž, který četl oznámení, se na mě povzbudivě usmál. „Nemusíš si svlékat košili,“ řekl. „Trochu zmírní zranění.“

„Přece si nezničím dobrou košili,“ odvětil jsem.

Upřel na mě zvláštní pohled, pak pokrčil rameny a provlékl kus provazu železným kruhem nad našimi hlavami. „Podej mi ruce.“

Bezvýrazně jsem se na něj podíval. „Nemusíš se bát, že uteču.“

„Je to kvůli tomu, abys nespadl, když omdlíš.“

Odpověděl jsem mu tvrdým pohledem. „Když omdlím, dělej se mnou, co chceš,“ prohlásil jsem pevně. „Do té doby nebudu přivázaný.“

Něco v mém hlase ho přimělo zarazit se. Nehádal se se mnou. Nechal mě vylézt na kamennou lavici pod kůlem a natáhnout se k železnému kruhu. Pevně jsem ho sevřel oběma rukama. Hladký a chladný, a jaksi uklidňující. Soustředil jsem se na něj a ponořil jsem se do Srdce z kamene.

Slyšel jsem, jak lidé ustupují od kůlu. Pak se dav uklidnil a neozýval se už žádný zvuk, až na tichý sykot a zapraskání právě rozvinutého biče. Byl jsem rád, že je to bič s jedním pramenem. V Tarbeanu jsem viděl, jak člověku dokáže rozsekat záda šestipramenný bič.

Najednou nastalo ticho. Pak, než jsem se mohl připravit, se ozvalo ostřejší prásknutí než předchozí. Ucítil jsem na zádech čáru tlumeného rudého ohně.

Zaťal jsem zuby. Ale nebylo to tak zlé, jak jsem si myslel. I se všemi opatřeními, která jsem udělal, jsem čekal ostřejší, zuřivější bolest.

Pak přišla druhá rána. Její prásknutí bylo hlasitější a slyšel jsem ho víc tělem než ušima. Zadržel jsem dech. Poznal jsem, že mám roztrženou kůži a krvácím. Na okamžik všechno zčervenalo, opřel jsem se o drsné, podehtované dřevo kůlu.

Třetí šlehnutí přišlo dřív, než jsem na něj byl připraven. Sahalo mi od levého ramene až téměř k levému boku. Znovu jsem zaťal zuby, odmítl jsem vydat jakýkoli zvuk. Oči jsem držel otevřené a sledoval jsem, jak svět na chvíli po okrajích černá, až se znovu jasně zaostřil.

Pak, nedbaje na žhavou bolest v zádech, jsem postavil nohy na lavici a uvolnil zaťaté prsty z kruhu. Jakýsi mladík skočil dopředu, jako by čekal, že mě bude potřeba chytit. Vrhl jsem na něj zničující pohled a on ustoupil. Sebral jsem košili a plášť, opatrně si je přehodil přes ruku a opustil nádvoří. Tichého davu kolem sebe jsem si nevšímal.

Jméno větru I
/The Name of the Wind/
Rothfuss, Patrick
Nakladatel:Triton, Argo
Překladatel: Jana Rečková
Obálka: Donato Giancola
Redakce: Martin Šust, Marie Semíková
Rok vydání: 2008
Počet stran: 328
Rozměr: 150 x 210
Provedení: hardback
Cena: 278 Kč