LIDÉ: Zemřel Leonard Medek

„Pro všechny příbuzné i kamarády z mládí jsem Pardál“

Františka Vrbenská

Pobyla jsem si v nemocnici dost dlouho, byť s přestávkami. Mám tedy představu, jak Leonard Medek odešel k velkému Cromovi či jinému božstvu, kolem kterého se shromažďují zesnulí literáti a jiní aktéři fantastiky. Co jen pamatuji, sešel se tam nepřehlédnutelný počet dam a pánů. Znala jsem je, nemálo z nich patřilo mezi moje přátele. Truchlila jsem velice kvůli Janě Rečkové a Ludmile Vaňkové…i kvůli jiným. 

Leonard Medek přibyl 21. května, pokud se v datu nemýlím, do kruhu těch, s nimiž si už nepokecáme, nepožádáme je o radu, nepotkáme je na žádném conu ani náhodou na refýži.

Odmítám předkládat Leonardova biodata, rozebírat jeho knihy, povídky a vtipně hloubavé články, jimiž přispíval celé roky na Sarden (dokonce i na ten původní v rámci Neviditelného psa). Nebudu vypočítávat četná ocenění. Najděte si to sami, na netu nejméně na půltuctu portálů. Berte následující text čistě jako soukromou vzpomínku, třebaže by měl spíše vzpomínat jeho blízký spolupracovník a kamarád Michael Bronec, nakladatel Strak na vrbě. Přiznávám pouze, že když s někým píšete knížku (a půl a ještě kousek), přiblížíte se mu. Jsou lidé, které sice nevidíš každý den, ale zabydlí se ti v duši.

Leonard dokázal být přátelský a společenský; jeho vysoký intelekt, bystrost a pohotovost si zasloužily obdiv. Působil vnitřním kouzlem, pro které výrazně utkvíval v povědomí i těm, kteří jej poznali jenom krátce. Jezdil na cony od počátku jejich éry (ovšemže mladší než tradice Parconů, tak polovina devadesátek). Neobešlo se to bez dobrodružství. Pamatuji si, jak mu na jedné akci daleko mimo Prahu ukradli kolo, na kterém přijel, a jiné setkání, kdy kvůli pomalé pokladní zůstal na nádraží se skupinovou jízdenkou, zatímco motoráček s dvacítkou scifistů bez lístků ujížděl k Praze (skvělí orgové problém promptně vyřešili).

Conové noci se v těch letech protahovaly, protože Leon jako PJ čili Pán jeskyně pokaždé vytvořil naprosto jedinečný příběh do Dračího doupěte – prakticky bez pravidel, bez elfů a draků, ale o to rafinovanější. Kolem něj se shromáždila tlupa urputně nadšených hráčů, které zkrátka položil na lopatky. Na rafinované záludy Pána jeskyně téměř nikdo neměl.

Začal přednášet: stálo za to ho poslouchat. Vyznal se v šestákové literatuře i ve velkých dílech světového literárního tezauru a uměl svoje vědomosti podat s charismatem vypravěče. Dlouho nepotřeboval doprovod promítaných obrázků, power-pointů, nedejbůh nějaká videa. Až mnohem později je použil ve velmi skromné míře. Důležitý byl obsah příspěvku, pokaždé pečlivě připravený.

Mívali jsme dost podobné názory, knižní oblíbence, shodné úseky historie, které nás oba zajímaly. Tak se na konci minulého století zrodil nápad společně se pustit do příběhu o Keltech, Germánech a římské moci, který by se odehrával na území Čech, konkrétně v poutavém Pojizeří. Jak potom Leonard prohlásil, když na knize pracují dva, stojí to dvojnásob energie a času s výsledným polovičním honorářem. Ale je to větší zábava, vlastně o hodně víc magická než tvorba jedince. Podmínkou je samozřejmě určitá kompatibilita stylu, spřízněnost uvažování a imaginace. 

Rozvrhli jsme si scény, postavy, hrubou linii románu. Sháněli jsme podklady, dokonce jsme navštívili tehdejší odborníky na archeologii Keltů a na čtvrté století n. l. – například starou paní Annu Bauerovou (byla tenkrát mladší než já dnes:) a dr. Jiřího Walhausera. Zvláštní je, že v několika případech jsme odhadli dějinné skutečnosti, které pozdější bádání potvrdila (mimo jiné osídlení Podkrkonoší a koexistence reliktních Keltů s Germány). 

Jak se občas píše, rozdělili jsme si rámcově, co kdo bude mít na starosti. Leonard muže a historickou linii, já ženy a rituály, které jsme si na střídačku připomínkovali a upravovali. Nakonec to dopadlo tak, že jsme laviny faktografie zjišťovali oba; stejně tak jsme si navzájem fušovali do svých témat. Leon protestoval proti chování hrdinky a já sestavovala bojové scény (poděkování Martině Antonínové za konzultace o šermu).

Dohodli jsme se, že výslednou podobu rukopisu zajistí Leonard, ale ke konci už naše texty nebyly téměř k rozeznání. Když s někým podobně uvažujícím probíráte zajímavé dilema nebo tvoříte umělecké dílo (zdá se po tom čtvrtstoletí, že jím Stín modrého býka zřejmě je), naladíte se na jedinou vlnu. Nápad, na který myslíte nebo jej vyslovíte, ten druhý přejímá i předvídá, rozšiřuje ho a vrací. Fungujete téměř telepaticky, v tvůrčím akordu.

Dlouhé telefonáty nahradily společné večery v hospodě. Lidé preferují víno, nebo se řadí k pivařům, jímž byl Leonard. Rád pracoval ve specifickém, vstřícném prostředí, jaké jinde na světě nenajdete (a bohužel mizí). Mně pivo nechutnalo, ale přeškolila jsem se zčásti, než jsme se přesunuli do čajovny. Takhle vznikl Modrý býk, navazující novela Kalné vlny Rhenu (Legendy české fantasy, 2006) a začátek regulérního druhého dílu Krakových osudů.

Leonard si neoblíbil nové technologie, trvalo, než si pořídil mobil a do počítače Windows místo MS-DOS. Střílel si z techniky i ve své básnické sbírce Rýmy a nádchy (Straky na vrbě, edice Rozstoklatý vraniklec, 2003); ilustrovala jsem ji a jím opovrhovaný mobil ponořila do sklenice piva. Leonard si tuze rád – a znamenitě – hrál se slovíčky. Byl polyhistor, měl mimořádné lingvistické nadání, které brilantně využíval při literární tvorbě. Pomáhal si přitom slovníky a encyklopediemi ze své několikatisícové knihovny, jež se v průběhu let ještě rozrůstala. Uložil do ní i četné sběratelsky cenné kusy, mezi jiným staré komiksy.

Zážitky byly návštěvy domku na Přední Kopanině, který Leonard sdílel s otcem Ivo Medkem Kopaninským – zbrojířem, rázovitým výtvarníkem, spisovatelem a oceňovaným surrealistickým básníkem. Počínaje zahradou zaplňovaly prostory a jejich zdi koláže (Zarážení frajerek na Strážnici), plastiky, artefakty a kuriozity. Později se vystřídali jako spolubydlící kocouři, vždycky černí a nezávislí; Leonard si nerozuměl se psy. Také míval vyostřené názory, jasné a jednoznačné. Do svého niterného života nikoho nepouštěl, protože chlap si nestěžuje.
V kopaninském domě si Leonard pořídil malou zlatnickou dílničku, čistě osobní, protože psaní člověka neuživí a Medkovou profesí bylo zlatnictví, takže chodil do zaměstnání. Pro přátele a dobré scifistické známé občas vyčaroval šperk. Na různých conech a setkáních fantazáků jste ho mohli zahlédnout u pultíku s ukázkami jeho umu. Zlatnictví je víc než ušlechtilé řemeslo, je uměleckou formou.

Jeden čas jsme se s Leonardem setkávali na Letné v hospůdce, která už neexistuje, s jeho úžasným přítelem přezdívaným Pistolka. Vypadal přesně jako Walter, specialita na zbraně a výbušniny ze seriálu La femme Nikita (Brutální Nikita, 1997), dokonce i s typickým šátkem přes čelo – unavený veterán s nevtíravým humorem, zbrojíř-filozof, strýček, či spíš starší brácha. Leonard na něm velice lpěl, jenže Pistolka předčasně zemřel na rakovinu.

Požádali jsme o literární grant, abychom se na nezbytný čas psaní druhého dílu keltského románu, tentokrát zasazeného do Panonie, vyvázali z všedních povinností; ale agentura vybrala jiný projekt. Kvůli všelikým pracovním zástojům se práce zastavila. Leonard se po conanovském období, které pro něj nebylo nějakou komercí, ale projevem záliby v klasické howardovské fantasy, přesunul k steampunku – své krevní skupině. Pořídil si viktoriánský look, jenž mu velice sedl, s licousy, stylovým kloboukem a hůlkou.

Rok po vydání Modrého býka se v Leonardově imaginárním portfoliu prosadil český dobrodruh Franta Franta (povídkový román vyšel v roce 2004). Spisovatel ke svému protagonistovi přilnul – stane se vám, že postava pro svého autora ožije – a provázel jej po rozmanitých koutech světa zhruba tak dlouho, tedy čtvrt století, jako trvalo napsat všech pět poutavých dílů o Františkovi Frantovi ve víru světových událostí s důmyslně zasazenými atributy fantastického žánru. První dva díly si kreslíř Leonard také sám ilustroval, stejně jako se výtvarně podílel na steampunkovém Tarantitovém triptychu.

Občas jsme si psali, zejména když se potřeboval přeptat na nějakou reálii či poradit s detailem v sérii Dobrodruhů. Setkávali jsme se na conech, ovšem Leonard měl řádku přátel, pár dost blízkých; mezi nimi kováře, IT specialistu, zbrojíře. S Michaelem Broncem chodíval na skupinové výlety – s oblibou na Závist u Prahy, bývalé hradiště Keltů. Podílel se na dění ve fandomu, neodmítal žádné interview, slavil křty svých knih a účastnil se představování titulů, které publikovali jeho literární kolegové. Jako výborný znalec češtiny a vtipný glosátor spolupracoval se Strakami na vrbě, spolueditoval a přispíval texty do sborníků Žoldnéři fantazie.

Nebyl samotář, ale pomalu se uzavíral před světem, zvlášť když před několika lety onemocněl leukemií. Potkali jsme se ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově, já šla z kardiologie, Leonard na další pokus o léčbu. Na FénixConu 2025 poprvé chyběl; kus roku proležel v nemocnici a snížená imunita omezovala jeho kontakty s lidmi. Odesílala jsem mu novoročenku jako obvykle a podivná věc: třikrát se mi smazala. Netuším, jestli konečně dorazila do schránky.

Se začátkem února vyhořel dům na Přední Kopanině. Zahynul v něm Ivo Medek Kopaninský. O sbírce v Leonardův prospěch víte. Představte si, že ztratíte toho nejbližšího, místo, kam se uchylujete, bohatou knihovnu, předměty, které pro vás něco znamenaly, pořádnou porci svého světa… Jsou věci, které za celý vesmír nenahradíte. Ale bez diskuse, je to přátelství, co člověka podrží.

„Tlustý zlý strýc Leonard“ – jak si říkal a přezdívka se obecně ujala – se mi ozval v pohodovém tónu kvůli původnímu rukopisu Kalných vln Rhenu. Maily putovaly sem a tam, optimističtější a inspirativní. Zkusili jsme se vrátit k druhému dílu Krakových osudů, kam by se rýnská novela přiřadila. Uznali jsme, že na další historický román náročnější koncepce už máme léta a jsme unavení, ale právě proto do toho půjdeme.

Vykročili jsme, nejprve v obnoveném syžetu. Čtyři dny poté se Leonard Medek odmlčel. Někteří lidé zmizí v běhu času a proměnách prostoru, občas jim v duchu zamáváte; a všední den pokračuje. Někteří se ztratí a vy tomu nedokážete věřit. Kdosi nenahraditelně uzmul kus vás samých.

Leonard, když konzumoval oběd, snědl vždycky napřed přílohu a maso, ten chutnější díl, až nakonec. Vím, že byly věci, které v něm hlodaly, ale to nejlepší na závěr si opatřil – a parádně zasloužil. Už se s ním nepotkáme u piva někde v hospůdce nebo v restauraci hotelu Vista mezi fantazáky. Ovšem Leonardovy články, povídky a knížky (i šperky, které vyrobil) jej přežívají, přesně tak, jak si to přál.