NEDĚLNÍK: Michaela Kubíčková, Babičky a fantastika

Pravděpodobně se nenajde nikdo, kdo by rozporoval, že Božena Němcová měla babičku. Nutili nás o ní číst ve škole. A byla to jediná kniha, kterou jsem za svůj život přečetla s nechutí. V době, kdy se moje školní vzdělání dostalo do ročníku, kde byla povinnou četbou, jsem za sebou už měla všechny Foglarovky, Štorchovky a nějaké ty Londony a vedle Babičky se zdál i Kája Mařík jako zábavný kus. Nakonec jsem Babičku samozřejmě přečetla – jsem hodná holka a nedělám problémy – a nelíbilo se mi na ní nic. Kniha byla jako pták s polámanými křídly. Až mnohem později jsem pochopila, že polámaná křídla měla autorka. A když se ocitla na úplném dně, utekla k babičce.
Babičky mají v našich životech nezastupitelnou úlohu. První pohádku, kterou jste slyšeli, si asi nepamatujete, ale je dost možné, že vám ji vyprávěla právě babička. Díky tomu nemusel být prvním drakem, na kterého jste narazili, Tolkienův Šmak, ale ten, kterému Honza postupně uťal všechny hlavy, aby mohl zachránit princeznu. A hrad vaší lásky k fantastice tak vyrostl na základních kamenech položených vaší babičkou.
Taky si nepamatuji své první pohádky, ale ještě než jsem se naučila písmenka, četla mi babička před spaním Verneovky. Nevěřila, že mě to baví poslouchat a přesto odevzdaně předčítala dlouhé popisné odstavce. Podezřívám ji, že u toho podváděla a přeskakovala.
Moje druhá babička nečetla. Jejím největším koníčkem bylo dostávat lidi do situací, do kterých by se bez ní nikdy nedostali. A taky byla čarodějnice – léčila lidi bylinkami, soudila jejich charaktery podle horoskopu a objímala stromy. Dávno umřela, ale zanechala ve mně stín čarodějnice, který metá zaklínadla do zad mé vrozené racionality, zahnutým pařátkem podrývá logiku a pochechtává se nad realitou. Takže když mě uvidíte tančit nahou za úplňku v lese, nemůžu za to já, ale babička!
A pokud se vám náhodou nedostalo daru fantastických babiček, není všem dnům konec! Dejte tomu pár desetiletí a můžete se k problému postavit z opačné strany. Poslední sociologické výzkumy totiž dokázaly, že průměrná babička má raději svá vnoučata než vlastní děti.

Pozor na princeznu Jasněnku

Seznamky na to ještě nepřišly, ale základním kritériem úspěšnosti vztahu je oblíbená pohádka vašeho partnera. Klidně můžete ignorovat to, že se váš protějšek narodil ve Střelci a vy Střelce nemůžete ani cítit. Vůbec nezáleží na tom, že je vaše vyvolená Blíženec a vy jste se už na dvou Blíženkyních šeredně popálil. Pokud dokážete správně rozšifrovat její/jeho oblíbenou pohádku a zapadnete do vzorce, který se v ní skrývá, máte vyhráno. Dokonce tu pohádku ani nemusíte mít rádi, stačí, aby vám dávalo smysl to, co v ní má rád váš protějšek. S oblíbenou knihou to samozřejmě funguje taky. Ale těžko na prvním rande v rychlosti pod stolem přelouskáte dvoudílnou Scarlett, když se osoba usazená proti vám zmíní, že miluje pokračování Jihu proti Severu, přestože původní knihy nestály za nic. S pohádkami to máte jednodušší, ty zná každý. Přes rok na vás občas vyskočí z televizní obrazovky a Vánoce lze považovat za pohádkovou audiovizuální masáž.
Například můj manžel, jako spousta dalších chlapů, miluje „S čerty nejsou žerty“. Tahle pohádka vyžaduje od ženy jistou duševní stabilitu, protože ji o vánočních svátcích opakují minimálně dvakrát, a to nepočítám televize se záznamem a obecnou dostupnost díla na internetu. Ale zbytek roku… Podívejte se na Petra, mlynářova syna a hlavního hrdinu – pracovitej chlap, kuráž mu nechybí, rychle a správně se rozhoduje a o rodinu se postará. Zkrátka zbytek roku z vás bude šťastná ženská!
Platí to samozřejmě i naopak. Narazíte na úžasného sympaťáka a on vám řekne, že má rád pohádku o „Princezně Jasněnce a létajícím ševci“. Okamžitě vám v mysli vyskočí ukníkaná Jasněnka. Permanentně bezmocná chuděrka, která pro svou záchranu akorát tak pláče a čeká, až se z nebe snese hrdina. Prchejte! Pokud nenaplňujete charakteristiky Jasněnky (a o tom dost pochybuji, když čtete fantastiku), tak byste s tímhle chlápkem akorát ztrácela čas a on by vás pak bez mrknutí oka vyměnil za nějaké bezradné trdlo.
Je to tím – alespoň já si to tak myslím – že v pohádkách, stejně jako v ostatních příbězích hledáme to, po čem podvědomě toužíme, co nám chybí, jací chceme být a co s námi vnitřně rezonuje. Nejde jen o děj boje dobra proti zlu, ale i o hrdiny. V každé ženské je totiž kousek princezny, kolem které se točí svět nebo šikovného vesnického děvčete, kterému se nepodlomí kolena ani před princem. A stejně tak v každém chlapovi se skrývá rytíř, bojovník, princ nebo Honza, každý z nich jen lehce přetřený civilizačním nátěrem.
A až úspěšně zvládnete výběr toho pravého / té pravé na základě oblíbené pohádky, můžete postoupit o level výš k partnerským pohádkám. S manželem se rádi díváme na „Tajemství staré bambitky“. Mně se strašně líbí, že hlavní hrdinka princi vyzná lásku tím, že ho nezastřelí a manželovi to, že princ na konci zruší daně.

Michaela Kubíčková (*1980)
Rodačka od Brna, má pedagogické a sociální vzdělání, pracuje ve státní správě. Doma má dva syny, velkého psa a milujícího manžela. Ve volném čase se věší za nohu hlavou dolů při pole dance. V mládí psala poezii, o českou fantastiku se zajímá až od roku 2018, kdy objevila knihy Františka Kotlety a začala je v knihovně řadit vedle Zeměplochy Terryho Pratchetta. Od r. 2020 se s většími i menšími úspěchy snaží sama fantastiku psát. Na její povídku jste mohli narazit v časopise Pevnost, XB-1 nebo v různých soutěžních antologiích. Na stránkách Sardenu byla loni zveřejněna její povídka „Správné přání“ a připravuje se „Špatný hlt Lojzy Upíječe“.