UKÁZKA: Alex Drescher, Tovaryš (Prolnutí 1)

Anotace:

Budování světlých zítřků pod hvězdnatým praporem nedopadlo ani náhodou tak, jak všichni čekali. Dokonce ani jak čekal Richard Svátek - demobilizovaný voják, cizinec ve vlastní zemi, nezaměstnaný a flákající se ožrala. Kdybyste ale zažili to co on, asi by to s vámi dopadlo stejně.
Jenomže on dostal druhou šanci. Buď zemře, nebo se stane tovaryšem ve světě, o jehož existenci neměl ani tušení. Prolnutí ho chraň, protože to první by pro něj bylo mnohem snadnější...

Ukázka:

Dveře mého bytu byly otevřené dokořán a veškerý můj majetek ležel rozházený po podlaze. Moc ho nebylo a ty lepší kousky samozřejmě chyběly. Zaklel jsem, když jsem zjistil, že zmizela i má sbírka pracně přepálených holofilmů pro pamětníky. Hluboké hrdlo už asi znovu neseženu…

Opatrně jsem se přesunul do koupelny. Jediný pohled na vytrhané obkladačky, umyvadlo i UV sprchu mi dal za pravdu. Prohledali všechny běžné skrýše a postupovali přitom jako podle příručky.

Já ale měl dva bratry a několikaleté zkušenosti se soužitím s všetečným Gejzou a jeho stejně nenechavými dětmi. Takže jsem metodou pokus-omyl našel skrýš skrýší. Naprostou špičku mezi úkryty.

Konrád nechápal, když jsem se vrátil zpátky na chodbu a prudkým kopnutím rozrazil dvířka elektroměrů. Tohle bylo jediné místo v celém baráku, které by nikdo ani náhodou neprohledával. Místní tu byli jen jednou – když propojovali dráty tak, aby šla šťáva mimo hodiny. Druhou návštěvu už nepovažovali za nutnou. A policie? Ta by sem nenahlédla v obavách, že by ten černý odběr musela řešit…

Vítězoslavně jsem ze skrýše vytáhl dvě věci. Balíček souseda Schwarze a svou vzpomínku na léta v zelenočerné uniformě. Vzpomínku, kterou jsem zapomněl odevzdat, a s ní i dva rezervní zásobníky.

ČZ 1000 byla ve své době skvělá zbraň. Někteří tvrdili, že dokonce nadčasová. Jen keramika a kompozity. Patnáct ran, beznábojová munice, kompenzátor a zabudovaný tlumič. Když se přestala vyrábět, nejedno oko nezůstalo suché, jenže bruselské direktivy jsou holt bruselské direktivy. O těch se nediskutuje…

Konrád sledoval, jak ji nabíjím a pak strkám za opasek. Mám rád to příjemné stuzení v křížích. Dává mi znát, že ještě žiji.

„Voják?“ zeptal se mě zvědavě.

„Hloubkový průzkum.“

Pokýval hlavou. „Secesní armáda?“

Secesní armáda byl poněkud nadnesený název pro narychlo sesbíranou armádu států Visegrádské skupiny, která měla odrazovat unionisty od zasahování, jak se tehdy říkalo, do vnitřních záležitostí zemí, které se rozhodly Unii opustit. Byly v tom hned dva omyly. Za prvé se to zbytek Unie rozhodl nepovažovat za vnitřní záležitost a jejich jednotky se našimi jednotkami pro změnu nenechaly odradit. Bylo to rychlé a krátké. Ani jsme nestihli požádat o pomoc Spojené státy, tedy vlastně Čínu, která tam všechno vlastní, a to včetně státních orgánů. Rusko se zmohlo jen na protestní nótu, ale tu už stejně nikdo, když mu došla ropa, nebral moc vážně.

„Jo. A pak spojenecké kontingenty v Afghánistánu, Koreji, Číně a Rusku. Museli jsme přece dokazovat svoji loajalitu…“

„Umíte řídit?“

„Cokoli, co má kola a křídla. Ale nemám papíry. Když jsem si minule otevřel hubu, sebrali mi je.“

„To nevadí,“ odtušil. „Mám před sebou jednu cestu a společník, tedy přesněji řidič, by se mi hodil. Když se zařídíte podle mých rad, nikdo po vás nebude papíry chtít.“

„A co čtečky čipů na dálnicích? Během vteřiny zjistí, kdo jsem a že mám zákaz.“

Sáhl do kapsy a podal mi otlučený kousek měděného plíšku na kožené šňůrce. Nevypadal nic moc a klikyhákům na něm jsem vůbec nerozuměl. „Nasaďte si to. Věřte mi, bude to stačit…“

Zatímco mluvil, jeho ruce mechanicky balily tu věc, kterou mi dal Schwarz, do koženého obalu a strkaly ji do vnitřní kapsy pláště.

„Hele, nejde mi o peníze, ale co z toho budu mít?“

Mistr Konrád se krátce zamyslel. „No, za prvé budete mít větší šanci, že přežijete. Možná. Přišel jste do styku s touhle věcí,“ pronesl, poklepávaje přitom na vyboulenou kapsu baloňáku, „a proto po vás půjdou bijci z obou stran. Až zjistí, že nejste takový moula, jak si mysleli – a to zjistí brzy, protože paní Routná zezdola právě teď obvolává všechny, kdo by jí za informaci o vás mohli zaplatit – poženou se po vaší stopě jako honicí psi. Když vás nedostanou oni, udělá to stát, pro který jste terorista a tudíž poněkud v nemilosti. To je třetí špatná karta ve hře a vy jste teprve začátečník. Takže se mnou budete ve větším bezpečí.

Svět přestal být nudným místem, kterým býval. Jste teď součástí Prolnutí. Buď můžete za Světlanou, která z vás udělá normála a pak se můžete skrývat před policií, nebo pojďte se mnou a učte se. Prolnutí je nový svět, tak proč se po něm trochu neporozhlédnout?“

Měl pravdu. Ve všem a úplně. Tady už mě nic nečekalo a venku bylo něco nového a neznámého, co volalo po průzkumu. Hloubkovém průzkumu.

Přikývl jsem.

„Pak tedy poklekněte,“ vyzval mě.

„Tady?“

Přikývl, tak jsem to udělal.

Znovu sáhl do kapsy kabátu a vytáhl krvavě rudou stuhu, o polovinu tenčí, než byla ta jeho. Přetáhl mi ji přes hlavu a usadil na levém rameni, křížem přes hruď. „Richarde Svátku,“ pronesl nečekaně pevným, až slavnostním hlasem. „Přijímám tě za učedníka.“

Než jsem se stačil zeptat, co to je za pitomost, z té na pohled obyčejné stuhy do mě udeřil prudký impulz energie. Zatmělo se mi před očima a já se bezvládně svalil na podlahu. Ať to bylo, co to bylo, zřejmě nešlo zase o takovou formalitu, jak jsem si myslel. Možná jsem si přece jen měl předem zjistit, co takové učednictví vůbec znamená…

*

„Jsou tady!“ pronesl náhle Mistr Konrád mrazivým hlasem a tím v zárodku umlčel všechny mé otázky. „Stařena dohodla cenu rychleji, než jsem čekal.“

Vyhlédl jsem z okna. Bylo to jen takové rychlé vyhlédnutí a pak jsem se znovu skryl v bezpečí za silnou zdí, ale i tak jsem stačil zahlédnout tři auta, zprudka brzdící před domem. Tři dodávky mohly přivézt víc mužů, než je zdrávo.

Dovolil jsem si ještě jedno vyhlédnutí. Dvanáct, patnáct, šestnáct. Fajn, dál jsem počítat nepotřeboval. Všechno to byli hoši v neprůstřelných vestách, se samopaly a noktovizory. Pak jsem uviděl další tři chlápky v dlouhých pláštích a oblecích šitých na míru a bylo to stejně rozpačité jako setkání po letech.

Konrád se zachmuřil. „Agenti Lóže. Hm, to situaci poněkud komplikuje. Nepřestanou, dokud nezískají, co chtějí…“

S hlasitým cvaknutím jsem natáhl první náboj do komory a zkontroloval spokojeně blikající diodu vedle pojistky. Bude sranda, pomyslel jsem si spokojeně. Už jsem začínal obrůstat mechem.

Podíval se na mě, jako by mi dokázal číst myšlenky, a zavrtěl hlavou. „Střílej jen v sebeobraně. Nejsme zabijáci a máme úkol. Musíme odsud zmizet, jak nejrychleji to půjde. Boj mě nezajímá, a pokud se nemýlím, naše úniková cesta se už připravuje. Jediné, co musíme udělat, je seběhnout pár pater dolů a vydržet přibližně tři minuty.“

„Routná,“ vydechl jsem, když mi to došlo.

„Přesně,“ přitakal Konrád a v očích mu na okamžik prokmitl stín, až mě zamrazilo. „Zavolala je a tím si prokazatelně zvolila stranu. Bohužel tu, která právě útočí na můj úřad. Je to ale čarodějnice a ta se přímé konfrontaci vyhýbá. Takže se už určitě chystá k odchodu…“

V přízemí domu se ozvaly první kroky. Pomalé, ostražité a jakoby nejisté. Bylo to ale jen zdání. Postupovali ve standardní formaci připomínající diamant, ježící se zbraněmi, připraveni reagovat na útok z každé strany. Za nimi šel zbytek, včetně agentů, všichni se zbraní v ruce.

Mistr Konrád se na chvíli zastavil, aby si z ramene sundal popruh zavazadla. „Drž se mě a dávej pozor. A když myslím, že se mě máš držet, tak tím myslím zuby nehty. Nezůstávej za žádných okolností pozadu. Jasné?“

Neubránil jsem se jízlivému úšklebku. Děda provokuje, pomyslel jsem si. Sice jsem trochu z formy, ale na takového vetchého šedovláska ještě stačím.

Zdálo se, že si mě přestal všímat. Rysy mu ztvrdly jako někomu, kdo se připravuje na práci. Ne na boj, ale na každodenní rutinní dřinu. Pak z pouzdra vytáhl meč.

Překvapeně jsem zamrkal. Čepel měl širokou skoro tři couly a dlouhou víc než metr. Klasická gotická záštita i hlavice. Co mě ale udivilo nejvíce, bylo, že neměl špičku. Jako by ji někdo jedním rovným řezem odstranil.

Když si pouzdro vrátil zpátky na záda, vyrazili jsme dál. Byli jsme zrovna ve druhém patře, když k nám ti zezdola dorazili.

V prvním okamžiku zůstali zaraženě stát. Pak se úpletem pokrytá tvář velitele protáhla. Zřejmě otevřel ústa ve snaze něco říct. Asi něco jako: „Vzdejte se!“ Nebo: „Ruce vzhůru!“

Faktem ale bylo, že ze sebe nestihl vypravit ani slovo. Zejména proto, že se Mistr Konrád dal do pohybu.

Nevšiml jsem si, jak to dokázal, ale najednou byl u nich. Jeho meč opsal ve vzduchu oblouk a rozpil se do šedostříbrné, blýskavé šmouhy. Pak se ozvalo zaskřípění ocele pronikající přes kevlar, vystříkla krev a chodbou prolétl bolestný jekot. První. Během mrknutí oka se takhle ocelově zablesklo ještě několikrát a vždy se stejně zdařilým vizuálním i zvukovým doprovodem. Diamant, nejtvrdší ze všech nerostů, přestal existovat a já ještě ani nevystřelil.

Chodba na patře byla najednou plná ležících těl a krvavých cákanců. Mistr Konrád, doširoka rozkročený, právě zprudka rozťal posledního člena útočného komanda a potom se pustil do těch, kteří je následovali v závěsu.

Viděl jsem zděšení v jejich očích a nervozitu v pohybech. Děsil je. On i jeho nečekaně účinná zbraň.

Když k nim udělal krok, oni udělali dva zpátky a do stran. Někdy v tu chvíli se mi mezerou mezi těly podařilo zahlédnout jednoho z dlouhokabátníků. Možná to byl ten, který mě navštívil doma – a možná že ne. Bylo mi to jedno.

Stiskl jsem spoušť a čezeta sebou poslušně škubla. Pak sebou škubl i agent. Bohužel to bylo z očekávaných efektů asi tak všechno. Žádné salto vzad, gejzíry krve a svaloviny, a nekonal se ani groteskní hadrový panák letící vzduchem. Ten chlap si nejdřív pronikavým zrakem změřil díru ve značkovém obleku a pak mě. Ani to s ním nehnulo, i když to dostal doprostřed hrudi. Jestli měl pod košilí neprůstřelnou vestu, musela být hodně kvalitní, protože moje kulky mají wolframové jádro a ještě pár dalších vylepšení a běžná ochranná výstroj pro ně není žádná překážka.

Bohužel hned poté, co se vynadíval na můj zásah, se pokusil o svůj. Tak rychlé vytažení pistole z pouzdra jsem ještě neviděl. Ve zlomku vteřiny mi její masivní hlaveň mířila mezi oči.

Stiskl jsem spoušť podruhé.

Tentokrát ho kulka zasáhla do krku. Já viděl jen malou dírku, která se mu objevila uprostřed ohryzku, ale ti za ním měli možnost zhlédnout krvavý chlístanec tkání a kostí, který od něj odstříkl z druhé strany. Agent zavrávoral a s hlavou, která náhle ztratila oporu a připomínala zlomené lízátko, se skácel na zem. Jeho divoce kopající nohy ale jednoznačně dokazovaly, že pořád žije. Co je k čertu zač? Terminátor?

Dav ozbrojenců se znovu semkl a odřízl mě od ostatních agentů. Tak jsem vysypal zbytek zásobníku do nich a ulehčil Konrádovi práci. Když popadali jako kuželky, odměnil mě zavrčením. Považoval to zřejmě za výraz mé neúcty – nebyl ani zadýchaný.

Rozehnal zbývající protivníky a pak mě chytil za lem kabátu a strhl ke dveřím bytu té megery Routné. Jediné kopnutí stačilo, abychom změnili jejich stav ze zavřeno na otevřeno.

Vhodil mě dovnitř a strhl na podlahu. Pak druhým kopnutím dveře přibouchl zbytku úderného komanda před nosem. Okamžitě nás zasypala sprška pilin ze samopaly rozšmelcovaných dveří. Přetočil jsem se na záda a opačným směrem poslal obsah zásobníku své pistole. Ruch na schodišti mi napověděl, že jsem je tím přiměl k něčemu víc než jen k zamyšlení.

Konrád vstal a pohlédl na oči třeštící čarodějnici, která s nožem na hrdle černé slepice zamrzla v pohybu. Hned vedle ní stál měděný kotlík, ze kterého čadily nějaké byliny, a na podlaze byl nakreslený složitý ornament.

„Portál,“ odtušil Konrád spokojeně, jako by vyhrál v loterii. „Ke spuštění stačí jen krev, že?“ zeptal se jí, ale na odpověď už nečekal. „Za zradu a útok na úřad, který zastávám, je jen jediný trest.“

Sousedčin ohryzek zběsile poskočil.

Hned na to ji Mistr Konrád přiměl pokleknout. Neptejte se mě jak. Prostě na ni pohlédl, ona klesla na kolena a sklonila hlavu.

Meč se vznesl ke stropu a pak s neúprosnou definitivností dopadl na ženinu šíji a hladce ji dekapitoval.

Čarodějčina krev prudce skropila kotlík i obrazec, který okamžitě zaplál nezdravě zeleným jasem.

„Cesta pryč,“ okomentoval to Mistr Konrád, otíraje přitom čepel meče o ubrus, který stáhl ze stolu. „Musíš vstoupit do kruhu přes tohle překřížení. To je brána.“

Udělal jsem to a on mě vzápětí následoval. Zelené světlo mě lačně pohltilo a pak se mě zmocnila prudká nevolnost. Byt sousedky Routné zmizel a poslední, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, že už vím, proč meč Mistra Konráda nemá špičku.

Titul: Tovaryš (Cyklus Prolnutí, kniha první)
Autor: Alex Drescher
Vydává: LEONARDO
Formát: 105 x 175 mm
Obálka: Lubomír Kupčík
Vazba: brož.
Počet stran: 349
ISBN/EAN: 978-80-85951-64-6
Maloobchodní cena: 249,- Kč
Vychází 23. listopadu 2010