POVÍDKA: Tomáš Marton, Požírač duší

Požírač duší

Tomáš Marton

Měsíc v novu. Noc je temnější než kdy jindy, ale to nejhorší se neděje venku.
„Připrav nástroje, Ondřeji,“ řekl klidně otec. Neříkal mu táto, a už vůbec ne tatínku, protože to si nezasloužil.
„Ano, připravím,“ špitl syn a hluboce vzdechl. Nesnášel novoluní. To byl vždy ten nejhorší den v měsíci.
„A pohni s sebou, dokud je ještě teplej.“
„Ano, vynasnažím se.“
Ondřej vykládal z tátovy lékařské brašny nástroje na stolek jeden po druhém. Retraktor, jehelec, svorky, kleště, skalpel, hrudní rozvěrač, kladívko, nůžky a další. Snažil se nepoplést pořadí, ve kterém bude otec nástroje potřebovat. Nesmí otce zdržovat. Když bude moc pomalý, možná nestihnou vyndat duši čerstvou.
„Připraveno.“
„Máš to v přesném pořadí?“ ptal se otec. Měl lehce po čtyřicítce a tak mu vlasy hrály černou i šedou barvou. Byl to vysoký muž s brýlemi, který měl ve městě vlastní ordinaci. U pacientů byl velice oblíben pro svůj lidský přístup. Nikdo by neřekl, že každý měsíc praktikuje u sebe ve sklepě takový rituál.
„A…a… ano,“ odpověděl koktavě Ondra. Na dvanáctiletého kluka to byla velká zodpovědnost.
„Mluv s větší jistotou. Jednou to budeš muset dělat sám! Musíš vědět co a jak. Náznak nejistoty, jediná chyba a tělo přijde nazmar.“
Chtěl říct, že to nechce dělat sám. Nechce to dělat vůbec. Hnusí se mu to. Jenže Ondřej se otce bál a co hůř, matka ho v tomhle počínání podporovala. Prý je jejich rodina vyvolena komunikovat s těmi na druhé straně.

Otec mluvil o muži na operačním stole jako o těle. Jenže Ondra viděl člověka s vlastním osudem, životem a blízkými. Netušil kdo to přesně je, protože oběti otci každý měsíc zajišťoval kult, ke kterému patřil. Ondřej v obličeji muže poznal pána, po kterém už týden pátrala policie.
„Skalpel,“ zahlásil otec a Ondra mu ho podal.
Muž byl mrtvý, ale ne dlouho. Z řezu vytékala krev.
„Nezapomeň odsávat,“ řekl otec a podíval se na syna. „Sakra, neříkej, že budeš brečet.“
„Nebudu,“ řekl Ondra a otřel si slzící oči. Nechtěl bulet, věděl, jak to otec nesnáší, ale nemohl si pomoci.
„Odsávej!“
Přicházela ta nejodpornější část operace. Otevření hrudníku. Otec řezal do hrudní kosti a poté si vyžádal rozvěrač. Ondra ho podal a zadržoval slzy.
„Klepou se ti ruce. Nesmí se ti klepat ruce! Duše je křehká, nesmíš ji poškodit.“
Ondra měl někdy pocit, že to jeho otec žádnou duši nemá. Snažil se neposlouchat ten odporný křupavý zvuk, když otec rozevíral hrudní koš.
„Odsávej sakra!“
Odsával a bál se toho, co bude dál. Nezkouší to poprvé. Mrtvých už bylo nejméně pět. Alespoň k tolika operacím ho otec vzal. Stále se mu nedařilo najít duši. Má být někde u srdce. Takový malý bílý váček. Alespoň tak to tvrdili jeho kolegové z kultu a okultistické knihy, které četl. Zcela ignoroval fakt, že na zdravotní škole se učil o kompletní anatomii lidského těla a o duši nebyla samozřejmě ani zmínka.
„Na, tady máš,“ řekl otec a podíval se na syna, jako by mu dával nějaký velký dárek. Jako by mu dával klíče od nového auta. Jenže to byly svorky.
Toho okamžiku se Ondřej vždycky bál.
„No tak ber! Potřebuji jen, abys udělal místo mezi srdcem a levou plící. Tenhle chlap byl prý velký dobrák. Takže by měl mít i velkou duši. Tentokrát ji najdeme.“
Ondra si vzal svorky a díval se do hrudního koše. Pořád myslel na to, že to byl člověk, který žil, dýchal, jedl a pil. Zabil ho otec? Nebo ti jeho „bratři a sestry?“ Je mu dvanáct a měl by si spíš hrát.
„Tak co je? Za chvilku bude úplně studenej a duše se rozplyne. Kolikrát ti to mám opakovat?“
Vkládal svorky do hrudníku. Snažil se zastavit třas rukou, ale bylo to čím dál horší.
„Co to děláš? Sakra, vždyť se úplně klepeš.“
Ondra se potil, šli na něj mdloby, a když strčil svorky mezi srdce a plíci, roztřásl se ještě víc.
„Do háje!“ vykřikl otec a chtěl synovy svorky vzít z rukou. Jenže bylo pozdě. Ondra udělal prudký pohyb a deformoval plíci i srdce. Hrudník se rychle zaplnil krví.
„Ty seš tak neschopnej!“ zařval na syna otec a odstrčil ho stranou. Jenže bylo pozdě. I když se snažil v hrudníku nahmatat případný váček s duší, nedařilo se to. Místo toho krev přetekla a dopadala na dlažbu sklepa přeměněného na malý operační sál.
„To snad ne! Není tam! Nikde tam není!“
Ondra začal brečet. Otec lomcoval rukama a pak vzteky rozházel veškeré nástroje po místnosti.
„Kurva! Kurva! Kurva! Takhle nikdy Požírače nevyvoláme.“

2.

Když se otec dovztekal, zašil mrtvole hrudník, pak zavolal matku a nasupeně odešel.
Matka přinesla Ondrovi kýbl a hadr.
„Achjo, ty náš nešiko. Tatínek chce, abys to tady uklidil, pořádně vydrhnul a pak šel spát.“
Byly dvě hodiny ráno, krvavou podlahu vytíral skoro hodinu, protože otec by nestrpěl, kdyby nezářila dokonalou sterilní bělostí. Posbíral nástroje a uložil do brašny. Ještě se podíval na mrtvolu muže a pronesl:
„Omlouvám se, pane. Tak rád bych něco udělal. Aby se to už neopakovalo, ale jsem jen dítě. Rodiče musím poslouchat.“

Nejen, že byl zcela nevyspalý, ale měl i pořádný hlad. Trestem nebyl jen úklid po operaci, ale i třídenní půst. Večer ještě musí věnovat trochu své krve na malý oltář ve sklepě věnovaný bytosti zvané Devorator, tedy Požírač duší.
Taková byla pravidla u nich doma. Otec a matka navenek spořádaní rodiče, ale uvnitř pobláznění fanatici. O fanatismu se ve škole učili. O sektách a jejich vlivu na lidi. Sice jen letmo, ale Ondra cítil, jak se ho to dotýká.
Měl svým způsobem rodiče rád, ale stále víc mu vadilo, jak se k němu chovají. Jako ke sluhovi, jako k nějakému nástroji. Bál se jich čím dál víc. Ve svém věku už chápal, že to, co dělají je šílené, ale zároveň nechtěl udat vlastní rodiče. Navíc, kdo by mu věřil? Obtěžoval by se někdo s domácí prohlídkou? V domě vypadá vše normálně a vchod do sklepa, kde jsou veškeré okultní věci, je tak nenápadný, že pokud o něm vyloženě nevíte, tak ho nenajdete. Stále si říkal, že jsou jen nemocní. Že se nechali oblbnout zvrácenou ideologií. Jenže, jak to, že na něj to neplatí? Však čte vše, co mu dají, modlí se k Požírači stejně jako oni.
„Ondro, Ondřeji…,“ zaslechl něčí hlas. „Vstávej. No tak už se prober.“
Vzpamatoval se. Ani si nevšiml, že usnul. U jeho lavice stála paní učitelka a přísně na něj hleděla.
„Takhle to dál nejde, mladý muži. Usnul si mi na hodině už poněkolikáté. Ať se za mnou tví rodiče zastaví.“
Zmohl se jen na:
„Ano, paní učitelko.“
Uvnitř hořel. Jasně mu otec kladl na srdce, aby nikde nic neprozradil a neupozorňoval na sebe. Jaký mu dá trest? Bál se a neměl se komu svěřit. Nesměl mít kamarády a tak se zcela stranil. Byl za podivína. Dřív si z něho dělali srandu, provokovali, ale jelikož nijak nereagoval a dál své spolužáky ignoroval, přestali si i oni všímat jeho. Jako by třídě ani nebyl. Prospěch měl však dobrý.

Doma matce pověděl o tom, že mají jít s otcem do školy.
„Ondřeji, však ti s tatínkem stále opakujeme, abys na sebe neupozorňoval. Doufám, že je jasné, že nesmíš žádným způsobem dát najevo naše poslání. Víš to, že ano?“
„Ano, vím,“ odpověděl naučeně. Rodiče se musí poslouchat, to měl vžité.
„Dobře. Tatínkovi to řeknu tak, aby se nezlobil,“ řekla máma nezvykle mile a podala mu malou tabulku čokolády. „O tomhle tátovi neříkej. Ale vezmi si ji, vím, jak je těžké vydržet půst.“
Šel k sobě do pokoje. Procházel domem, který vypadal tak normálně, jak to jen šlo. Až příliš ukázkový, protože v něm matka uklízela každý den. Ondrův pokoj byl malý, ale útulný. Měl ho rád, protože tu mohl na chvilku odpočívat od všeho ostatního. Rád si četl v encyklopediích a v komiksech. Vše, co tu měl, však otec řádně kontroloval, aby se nedostal k něčemu dle něho nevhodnému.
Když si četl kapitolu o evropských sopkách, slyšel, jak se matka baví s otcem. Vrátil se z práce a ona mu vše řekla. Zvýšil hlas, ale patrně ho matka uklidnila. Za chvilku se otevřely dveře do jeho pokoje.
„Slyšel jsem, že jsi ve škole usnul. Co mi k tomu řekneš?“ zeptal se přísně otec.
„Omlouvám se, moc se omlouvám,“ odpovídal zoufale Ondra. „Chtělo se mi hrozně spát a nezvládl jsem to. Nevydržel jsem to.“
„Ano, nezvládl. Zase! Pořád něco nezvládáš. Vzchop se. Máš před sebou velké úkoly a nemůžeš být slabý. Rozumíš?“
„Ano, polepším se.“
„Doufám. Pořád jsi v trestu. Pamatuj na to. Půst ještě dva dny a chci, aby sis znovu pročetl Knihu Stínů.“
„Ano, provedu,“ řekl smířlivě Ondra a v duchu si oddechl. Čekal otce nazlobenějšího. Jen se bál, že opět ve škole usne. Musí udělat pár úkolů z matematiky a češtiny. Potom ještě číst v Knize Stínů. Spát půjde zase pozdě.

Ve škole měl Ondra znovu namále. Učitelku jeho nevyspání trápilo, ale po rozhovoru s rodiči, nabyla dojmu, že tihle milí lidé se o své dítě starají velmi svědomitě. Ondra jistě bude zase moci spát, aby chodil do školy odpočinutý a plný energie.
Večer k Ondrovi do pokoje nečekaně vtrhl otec. Div nevyrazil dveře z pantů, jak jimi prudce škubl. Vypadal rozrušeně, ale pozitivně, protože v očích se mu lesklo nadšení.
„Dostal jsem e-mail od našich bratrů a sester,“ povídal nadšeně synovi.
Ondra jen udiveně pozvedl obočí. Vteřinu mu trvalo, než mu došlo, o kom mluví. Stále mu to nešlo na mysl, oslovovat cizí lidi jako bratry a sestry. Ale jsou to všechno uctívači Požírače.
„Příští novoluní nedostaneme tělo, ale jsme pozvaní do jejich sídla. Tam provedeme rituál, protože operace nebyly úspěšné a rovnou vyvoláme Požírače,“ pokračoval otec a vypadal jako by mu právě někdo daroval deset milionů.
Ondrovi se sevřelo hrdlo. Nechtěl tam. Nechtěl koneckonců nic z toho, co jeho otec dělal, ale jet na shromáždění lidí, kteří chtějí vyvolávat Požírače, se jevilo jako noční můra.
„Musím jet taky?“ zeptal se Ondra.
„Samozřejmě. Je to velká pocta a získáš tak další zkušenosti,“ odpověděl otec a lomcoval teatrálně rukama. Ještě než odešel z pokoje, dodal:
„Zkušenosti potřebuješ. Abys to mohl převzít po mně.“

3.

Bál se toho dne. Každé ráno odpočítával zbývající noci, v duchu se modlil, aby se něco stalo. Chtěl onemocnět, ale měl smůlu. Švindlovat nemohl, protože otec by to lehce odhalil. Novoluní se blížilo.
Nastal den, kdy jeli vyvolat Požírače. Zdánlivě rodinný výlet s otcem a matkou, jen s tím, že tam někde je člověk, který zemře, aby oni mohli uskutečnit zvrhlý rituál.
Ondra netušil, kam jedou. Otec se řídil podle navigace a o trase se nechtěl bavit. Vyrazili po obědě a zastavili až po třech hodinách cesty. Ondra mezitím sledoval informační tabule a věděl, že jsou někde na Vysočině, ale jejich trasa se stočila kamsi do lesů. Les střídaly louky a nakonec dorazili k nově vypadajícímu domu. Stavení se tedy nacházelo daleko od města, a i když dům vypadal nedávno postavený, nebyl nijak opulentní, působil zkrátka obyčejně. Kolem stavení se rozprostíral skromný pozemek, ohraničený dřevěným plotem, který sloužil jako zahrada.
Otec šel k plotu a zmáčkl tlačítko zvonku. Za chvilku se otevřely dveře domu. A vyšel z něj mladý dobře stavěný muž. Nemohlo mu být víc než třicet let. Než pokynul rodině, aby šla dál, očima zkontroloval okolí.
„Jen pojďte dál,“ nabádal muž a stále se rozhlížel. Když ho míjel Ondra, jejich oči se na okamžik setkaly. Chlapec viděl v mužových očích překvapení a znepokojení. Sotva vešli dovnitř, dozvěděl se proč.
„Doktore, to snad nemyslíte vážně, vy jste s sebou vzal i syna?“
„Omlouvám se, ale je to problém?“
„Nahlásil jste manželku, o synovi nepadlo ani slovo. Uvědomujete si, že už jen tím, že Vás sem bereme, hrozně riskujeme?“
Muž nezvyšoval hlas, ale jeho pevný tón vzbuzoval respekt.
„Ještě jednou se omlouvám. Netušil jsem, že by to měl být problém. Můj syn je věrným služebníkem Požírače a při všem mi pomáhá,“ řekl otec pyšně, až Ondru zamrazilo.
„Teď už je to jedno. Spoléhám na Vás. Pojďte se trochu najíst. Bratr je dole a připravuje dar.“

Muž, který je přivítal, si říkal Svolávač. Jeho bratr byl Exekutor. Ondru trochu překvapovalo, že otec jejich pravá jména neznal, když oni to jeho určitě, ačkoliv ho oslovovali jen jako Doktora.
Svolávač je pohostil kuřecím vývarem a následně hořkým bylinkovým čajem. Prý je to tak správné v tento den. Nevysvětlil proč a Ondra to nepovažoval za podstatné. Ten podivný urostlý muž se pak bavil potichu s jeho otcem. Matku téměř ignoroval, ale jí to nejspíš nevadilo.
Ondra cítil napětí. Zatím se nic nedělo, ale věděl, že se to blíží.
Jako by jeho myšlenky někdo četl, do kuchyně přišel Exekutor. Byl svému bratrovi velice podobný. Chlap jak hora s tvrdými rysy ve tváři. Ondra si všiml, že má pravou pěst rudou od krve. Na sobě měl černou kombinézu s mnoha zaschlými skvrnami od čehosi. Exekutor se pohledem zasekl právě na Ondrovi.
„Proč jste sem přivedli dítě?“
„Omlouvám se, myslel jsem, že se toho tady nejvíc naučí,“ odpověděl otec.
„To je v pořádku, bratře. Doktor přislíbil, že kluk nebude dělat potíže a prý už z něho brzy bude jeho nástupce,“ řekl vřele Svolávač.
Exekutor kývl na souhlas a konečně se přestal na Ondru dívat. Chlapci z něho běhal mráz po zádech.
„Kde jsou ostatní bratři a sestry?“ zeptal se otec.
„Doktore, zatím je nás málo a popravdě ostatní ještě nejsou připraveni. Dnešní rituál podléhá nejpřísnějšímu utajení,“ odpověděl Svolávač.
„Dobře, věřím, že po dnešním dni naše komunita poroste.“
Svolávač se pousmál a kývl na souhlas.
„Vše je připraveno, můžeme začít s rituálem,“ pravil důležitě Exekutor.
„Nuže jdeme, Doktore. Myslím, že budete nadšen z toho, co uvidíte,“ navázal na svého bratra Svolávač a vstal.

4.

Vedli je chodbou až úplně na její konec. Tam byly dveře a za nimi kumbál. Malá místnůstka na košťata, mopy a další věci na uklízení. Exekutor vzal jeden z mopů a násadou namířil do rohu místnosti. Tam u země byl patrně skrytý nějaký senzor nebo tlačítko, protože se ozvalo pípnutí a podlaha pod nimi se rozestoupila. Dívali se na schodiště.
„Působivé“ řekl otec.
„Ano, snažíme se být pečliví,“ přitakal Svolávač.
Ondrovi při sestupu tlouklo srdce čím dál rychleji. Cítil hrozné napětí.
Chodba je dovedla do velké prostorné místnosti, která vypadala jako pravý opak domu nad nimi. Stěny ozdobené množstvím obrazů s okultní tématikou. Ondru ihned napadlo, že na většině těch výtvarných děl je nejspíš Požírač duší. Pokaždé měl jinou podobu, ale všechny obrazy znázorňovaly hrůzostrašnou bytost, které lidé nosí obětiny, případně se sami vrhají do chřtánu zrůdy.
Staré skříně měly na sobě vyřezávané podivuhodné ornamenty, stejně jako ostatní nábytek. Střed místnosti zabíral masivní stůl pro šest osob. Ondra si nemohl nevšimnout obří knihovny zaplněné dlouhými řadami svazků, jejichž silné hřbety nesly latinské názvy či nápisy v pro něj cizích jazycích.
Na druhé straně zhruba deset metrů dlouhé místnosti stál něco jako klasický oltář. Stůl se svícny a podivně pokroucená kostěná skulptura. Ondra netušil, co vyjadřuje. Stěně za oltářem dominovaly obří, nejspíš kovové, dveře. Na výšku měly dobré čtyři metry a sahaly tedy až ke stropu. Třímetrová šířka naznačovala, že by jimi prošlo něco opravdu velikého. Barva dveří byla velice tmavě zelená, téměř černá. Madlo na otevírání, bylo metr dlouhé a řádně masivní. Nikde se však nenalézala klíčová dírka.
„Posaďte se,“ vyzval hosty Svolávač a ukázal na židle u velkého stolu.
„Vypadá to tu magicky,“ řekl s nepředstíraným obdivem otec, a když se zadíval na křišťálový lustr nad sebou, závistivě vzdechl a láskyplně se podíval na matku.
V Ondrovi stále stoupala nervozita. Brzy se něco stane.
Za pár chvil se skutečně začalo něco dít. Exekutor odešel a po chvilce se vrátil. Jenže ne sám. Na vodítku vedl člověka. Mladou ženu, která musela jít po čtyřech. Kolena měla rozedřená do krve a zanechávala za sebou rudé skvrny. Hlavu jí zakrývala masochistická černá latexová maska. Do obličeje jí tedy nebylo vidět, přesto Ondra poznal, že je mladá. Neměla na sobě nic a její pevné štíhlé tělo prozrazovalo mládí. A také skutečnost, že někdo dívku bil. Modřiny měla po celém těle. Ondra viděl poprvé nahou ženu. Zastyděl se, když si uvědomil, že sleduje její ňadra a snaží se zahlédnout klín. Po chvilce se otřásl. Byl sám sebou znechucen i tím, co vidí. Ta nebohá žena byla obětí a on se snažil vidět její nahotu. Styděl se a měl vztek.
„Otče, oni ji chtějí obětovat.“
„Mladá dívka, mladá duše a spousta energie pro Požírače,“ řekl téměř nezúčastněně otec. Byl tou ženou zaujatý a sledoval každý její pohyb. Pak se naklonil k synovi:
„Tentokrát se nebude dělat operace, ale tu mladou ženu předáme Požírači celou. On si její duši převezme sám.“
Ondra se znovu otřásl odporem. Tentokrát k vlastnímu otci. Je zvrácenější, než si myslel. I jeho matka se dívala s velkým zájmem. Dokonce si zajela rukou kamsi dolů.
Ondrovi vyhrkly slzy. Nebrečel, ale cítil, jak mu obou stranách tváře tečou dolů kapky jeho slabosti. Chtěl tak moc pryč.

„Doktore, můžeme začít?“ zeptal se Svolávač.
„Jistě, jsme připraveni Požírači věnovat duši, která nám zajistí jeho přízeň.“
Otec vstal a došel ke Svolávačovi. Ten držel v ruce tlustou knihu, ze které vzápětí začali předčítat vyvolávací formule. Ve svém počínání se střídali. Každý z nich přečetl vždy jednu větu. Ondra tu řeč nepoznával a doufal, že nic tak jednoduchého, jako čtení textu knihy nedokáže přivolat Požírače.
Po chvilce se však začalo cosi dít. Ondra si všiml, že kovové dveře začínají lehce zářit nazelenalým světlem. Otec i Svolávač dále četli a jejich tón byl čím dál důraznější.
Dveře zavibrovaly. Zářily čím dál jasněji a barva se neustále měnila. Ze zelené, na žlutou, pak ve fialovou a stále dokola. Oba vyvolávající se pousmáli. Fungovalo to. Jejich hlasy sílily a vyvolávací formule se stávala čím dál více hypnotickou. Ondrova matka nic neříkala, ale když se na ni syn podíval, vyčetl z jejího pohledu obavy. Dívka, která měla být obětí, se vzpírala na vodítku. Exekutor ji několikrát udeřil, aby byla poslušná.
Síla vibrací se zvětšovala, stejně jako záře. Cosi se blížilo. Tón vyvolávání byl stále prudší a všichni pocítili, že celý dům se lehce otřásá.
Ondra znovu pohlédl na matku. Bála se. Hleděla na svého manžela a na dveře, které zářily všemi barvami a vibrovaly, jako by měly každou chvilku explodovat. Nervózně podupávala pravou nohou a kousala si nehty na pravé ruce. Budoucí oběť začala křičet.
Dům se už citelně otřásal a stěny přeťaly vlásečnicové praskliny. Oba vyvolávající jako by už nekontrolovali, jak a co čtou. Jejich hlasy jako by nepatřily jim. Najednou se velké kovové dveře rozlétly dokořán. Za nimi nebyla stěna, ale prostor zářící barvami. Nevypadaly vesele, nýbrž cize a znepokojivě. To za dveřmi nepatřilo do jejich světa. Během okamžiku vyplnil prostor obrovský stín. Beztvarý, ale veliký. Ozvalo se hluboké zamručení. Zvuk, který by nevydalo žádné pozemské stvoření.
Svolávač, ani Otec už nečetli. Jen stáli a hleděli na to, co vyvolali.
„Povedlo se to,“ vzdychl otec a v očích se mu zračila pýcha.
„Devorator,“ řekl Svolávač a pokynul svému bratrovi, aby zatáhl dívku přímo před dveře.
„Počkejte,“ řekl otec. „Přál bych si, aby obětinu daroval můj syn.“
Ondra měl pocit, že mu exploduje hlava a srdce mu proděraví hrudník a vystřelí kamsi do neznáma. Podíval se tázavě na matku, jako by doufal, že ona tomu udělá přítrž. Vypadala vystrašeně a nejistě. Sama by nejspíš ráda odešla. Ale jako by zkameněla a hleděla do otevřených dveří.
„No tak pojď, Ondřeji.“
Stín ztmavnul a získal jasnější obrysy. Zpoza barevné mlhy, která pozvolna plula do místnosti, se objevovaly špičky chapadel. Mručivé zvuky stále roztřásaly dům a ze světa za dveřmi se linul silný zápach.
„Já nechci,“ odpověděl syn.
„Neboj se. Požírač ví, že jsme jeho oddaní služebníci. Musíme mu vzdát hold. Uděláš to ty a staneš se mým nástupcem.“
Ondra nechápal, jak si může být jistý, že ta zrůdná bytost ví, že mu otec slouží. Vstal. Byl zvyklý poslouchat a tak šel.
Exekutor držel na vodítku nebohou dívku a jeho otec s rozzářenou tváří stál kousek před nimi.
„Stačí ji pouze Požírači popostrčit.“
„Já nechci, otče.“
„To neříkej. Ty chceš.“
„Ne, já nemůžu. Nechci to,“ opakoval Ondra a z očí mu tekly slzy. Cítil zoufalost.
„Ty chceš!“ zakřičel otec a v ten okamžik i bytost mezi dveřmi. Ano, Požírač se posunoval vpřed. Jeho tělo mělo spoustu výčnělků, bublajících otvorů a nespočítatelné množství větších či menších chapadel. Z hrudníku vystupovaly vpřed podivně zkroucené pařáty s dlouhými drápy. Bytost měla hlavu, ale Ondra se bál pohlédnout výš. Děsil se spatřit pohled Požírače.
„Tak dělejte!“ křikl Svolávač. „Je už skoro v místnosti. Když nebude oběť, vezme si ji sám. Ale možná i někoho z nás.“
„Slyšíš? Udělej to!“ poručil Otec.
Dívka měla přes hlavu latexovou masku, ale její oči viděl. Ta prosba o pomoc ho uvnitř zraňovala. Točila se mu hlava pod tíhou události. Před ním křičící otec, zoufalá dívka, exekutor, který chtěl odejít od blízkosti dveří a za nimi vystupující postava Požírače. Nechtěl, ale pohlédl nahoru. Kostěná hlava měla dehtově černou barvu. Podlouhlá lebka byla podobná té koňské, ale tlama byla plná ostrých tesáků. Nejhorší byly ty oční důlky. Hluboko uvnitř svítilo fialové světlo. Požírač se na Ondru díval.
„Dělej!“ řval otec.
Ondra se nadechl a rozhodl se v okamžiku využít všechny své síly, aby strčil oběť vstříc netvorovi. Čas jako by se rozložil na malé dílečky. V jednu chvíli byl chlapec, v druhou ten, který obětoval člověka. Ondrův náraz oběť přistrčil k Požírači. Ten ještě za jejího pohybu začal postavu omotávat chapadly.
Ondra se podíval dívce do očí. Byl v nich šok, ale i vděk. Chlapec totiž strčil do svého otce. Ten náraz nečekal a tak ztratil snadno stabilitu. Když ho obklopovala chapadla, věnoval svému synovi pohled plny překvapení, nepochopení a hrůzy.
Požírač uchopil otce do pařátů a pozvedl do výšky. Začal se stahovat zpět za dveře, a když tak učinil, dveře se prudce zavřely. Ondrovi v hlavě hrál otcův bolestný křik. Dům se otřásal a smrad zpoza dveří ještě naplňoval celou místnost. To vše se událo během pár okamžiků.
Když hřmění ustálo a kovové dveře přestaly vibrovat, nastalo ticho. Svolávač šokovaně hleděl na chlapce, rovněž tak Exekutor. Po chvilce se naplno rozbrečela Ondrova matka.
„Cos to udělal?“ naříkala.
Rozplakala se i dívka. Byl to pláč úlevy a štěstí. Žila.
„Co to… co to mělo být? Proč jsi to udělal?“ zeptal se Svolávač.
Ondra se cítil jinak než by čekal. Neměl uvnitř smutek. Dokonce ani výčitky. Jako by ten jeden skutek změnil všechno.
„Posloužil jsem našemu pánovi, Požírači duší. Dal jsem mu tu nejsilnější duši. Černou, zkaženou a to on rád.“
„Co to povídáš, Ondro?“ ptala se nevěřícně matka. „Byl to tvůj táta!“
„Byl vhodnou pochutinou pro Požírače. Jeho zlo udělalo našemu pánu dobře. Jeho hloupost už tolik ne. Snaha vyříznout duši je nesmyslná. V okamžiku smrti zmizí.“
„Jak to mluvíš?“ ptala se znovu matka.
Syn jí věnoval prázdný pohled.
„Tak jak mi přísluší. Připravte se na novou etapu. Požírač chce do našeho světa a já mu v tom pomohu.“
„Jak? Co se má stát? Co se s tebou stalo? Jsi jen malý kluk,“ ptal se a divil Svolávač.
Chlapec přešel k němu a z blízkosti se mu zadíval do očí. Svolávač vykřikl hrůzou a rozklepal se. V pohledu chlapce spatřil fialový záblesk a cosi nelidského. Klekl si na kolena.
„Jsem Váš služebník, mladý pane. Řekněte, jak máme postupovat,“ řekl zcela servilně.
„Chce to větší dveře, víc služebníků a více duší,“ řekl chlapec a podíval se na matku:
„Na co čekáš? Tady jsme protentokrát skončily. Jestli chceš i nadále sloužit Požírači, musíš živit a šatit tělo svého syna.“
Uslzená matka vypadala zmateně, ale nakonec vstala a následovala svého syna. Nebo to, co z něj zbylo.
„Co máme udělat s tou dívkou?“ zeptal se Exekutor.
„Zavřete ji tam, kde jste ji měli a při příštím obřadu ji věnujeme Požírači jako symbol naší oddanosti.“
Kdesi za dveřmi, v krajině odporných barev a pachů Požírač duší trávil dvě oběti.

Autor: Tomáš Marton
Název: Požírač duší
Korektura: Tereza Kadečková
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Tomáš Marton (*1987) se narodil v Duchcově. V dětství propadl světům Jaroslava Foglara, o něco později E. M. Remarqua, v současnosti Stephena Kinga, H. P. Lovecrafta, Kena Folleta a Dmitryho Glukhovského. Knižně debutoval povídkou „Škvíra“ v antologii „Může se to stát i vám“ (2018). V následujícím roce mu vyšly tři povídky. „Osudová láska“ v antologii „Dokud nás smrt nerozdělí“ (2019), „Šmouha v oku“ ve sborníku „…a pak přišlo ráno“ a také „Neznámý interpret“ v hororovém časopisu Howard. V tomto časopise publikoval ještě několikrát.
V roce 2022 se jeho povídka „Smrt je důsledek života“ dostala do první české bizarro fiction antologie „Bizarropolis“.
Jedním z největších úspěchů je publikování povídky „Kluk“ v legendárním časopise XB-1.
Je také redaktor kulturního webzinu Děti noci a hudebního webzinu Metalforever and Metal Man.

Autorský profil na FB

Youtube kanál