RECENZE: David Mack, Star Trek - Volání osudu, Bohové noci (1), Pouzí smrtelníci (2), Ztracené duše (3)

Volání osudu je velmi ambiciózní projekt. Spojuje v sobě totiž několik výjimečných prvků. Tak za prvé jde o jeden román ve třech svazcích, což jsme tu u Star Treku dlouho neměli – naposled v Romulanské válce. Ani jeden díl nejde číst samostatně a dokonce i všechny tři dohromady vám budou dávat docela zabrat, pokud jste nečetli předchozí romány v sérii Nové Generace, ale hlavně Titanu a Romulanské války, protože Volání osudu vás nechá dýchat na záda hned čtyřem posádkám, a to v několika časových liniích. Asi by se to dalo ukočírovat i tak, ale pokud po Volání osudu sáhnete bez přípravy, zbytečně se vystavíte frustraci, že nevíte, která bije. Tohle prostě není série pro začátečníky.

Linka Enterprise navazuje přímo na předchozí knihy, a proto se může zdát nejchudší. David Alan Mack si potřebuje připravit půdu pro finále v třetí knize, a tak zde vlastně pokračuje "jen" to, co už načrtla celá předchozí série. Lidstvu hrozí vyhlazení ze strany Borgů. Borgové neustále skáčou do prostoru federace a vyhlazují jednu planetu za druhou, ničí lodě, působí neskutečnou paseku, nenechají přežít nic a nikoho a federace je proti nim naprosto bezmocná. Dílčí úspěchy ve formě sebeobětování celých lodí nelze považovat ani za nevýhry, natož pak za vítězství. Flotila federace nebyla stavěna pro boj a ani se spojenci se nemůže silou, natožpak počtem rovnat nekonečnému přílivu krychlí, které Borgové stavěli ze statisíců podrobených světů celá staletí. Jean-luc je musí porazit opět nějakým trikem, jenže kouzelnické triky docházejí a naděje také.

Titan, který pátrá po Borzích ve vzdálených končinách galaxie, má tak nějak za úkol zůstat stranou, protože by se mohlo jednat o pověstnou Noemovu archu pro celou federaci. I když neplánovanou. Riker se s tím zatím nehodlá smířit, ale je otázkou, co ho dožene dříve: jestli Borgové, nebo osobní problémy s Troy. Jeho multirasová posádka si všímá, že kapitán není úplně ve své kůži, a tak hlavně zpočátku je tahle linka příběhu spíš jemně depresivním mixem vztahů a beznaděje.

Aventine v čele s Ezri Dax zkoumá vrak lodi třídy NX, Columbia, která zmizela během Romulanských válek a nyní leží zcela bez posádky ve vzdáleném kvadrantu galaxie. Na průzkum není dostatek času. Válka ji dostihne i tam, ale není právě Columbia klíčem k vítězství?

Columbia, rok 2156, Romulanská válka se nevyvíjí dobře a nejlepší a nejmodernější loď flotily hned po Enterprise je ovládnuta Romulany a donucena zničit svůj vlastní konvoj. Její posádka je pak odsouzena plout impulzním pohonem vesmírem v kovové rakvi a čekat na smrt. Pak ale svitne naděje a na dosah se objeví hvězdný systém, který obývá neznámý druh. Bude tohle setkání pro Columbii příznivé, nebo půjde o pověstný hřebíček do rakve? Dokáže kapitánka Hernandézová zvládnout svou posádku, nebo lidé z dvacátého prvního století jako z kteréhokoli jiného udělají cokoli pro svobodu a cestu domů?

Caeliaré – samotářská tajemná rasa, která má svůj velký plán. Je vrcholně vyspělá, prakticky odhodila svou biologickou podstatu a uzavřela se celému vesmíru, aby uskutečnila velký plán a hledala spřízněné, stejně myslící civilizace. Problém je, že pokud už Caeliary kontaktujete, jaksi vám zamezí o nich informovat nebo je opustit a lidé, kteří se s nimi setkají, mají pro změnu tendence se všemi komunikovat, a když se ocitnou ve vězení, byť velmi volném, základní povinností je útěk. Caeliaré ale tuhle psychologii nějak nechápou a to ani poté, co její aplikování způsobí katastrofu galaktických rozměrů a málem jejich druh vyhubí. Pokusí se je přesvědčit, aby s lidmi spolupracovali?

To je setting celého Volání osudu a rozehrává sice nekanonický, ale opravdu Star Trekovský příběh, ve kterém je všechno, co dělá Star Trek tím, čím je. Průzkum, vztahy posádek, boj, vzepření se rozkazům, touhu po svobdě i lidské omyly s dalekosáhlými důsledky a hledání řešení Borgské otázky a neustálé balancování na hraně vysvobodit, nebo vyhladit, přičemž už i Picard, věčný pacifista a lidumil, který i mouše ubližuje jen s největším odporem, tíhne k silovému řešení, jen musí najít páku, za kterou zatáhnout. 

Celá trilogie se, pokud máte dostatečný základ, úžasně a bez problémů čte. Vyjma Ezri, kterou ale máme načtenou alespoň ze seriálu, všechny postavy znáte z knížek jako své boty, a tím pádem nemáte problém se do nich vžít. Znáte jejich příběh, bolístky i vztahy nových a starých členů posádky. Dokážete tak nějak odhadnout, kdo se jak zachová, kdo bude hrát hlavní housle a kdo je postradatelný. Co se týče vyústění, děj k němu spěje už ke konci druhé knihy Pouzí smrtelníci, ale i tak je vyústění ve Ztracených duších do jisté míry překvapivé, protože tušíte, že máte všechny dílky skládačky, ale úplně dopodrobna nevíte a složit ji musíte nechat autora. Voláním osudu se uzavírá jeden velký příběh, který začal už kdysi dávno s přispěním Q. Příběh, o kterém jsem si myslel, že mě někde kolem Před zneuctěním nebo u Větší než pouhý součet přestane bavit, ale nakonec se ukázal jako nosnější téma, než jsem si myslel a vyvrcholení v téhle trilogii je asi nejlepší a nejstartrekovější, jaké nás mohlo potkat.

David Mack

Star Trek: Volání osudu - Bohové noci
Star Trek: Volání osudu - Pouzí smrtelníci
Star Trek: Volání osudu - Ztracené duše
Překlad: Jakub Marek
Redakce: Jiří Popiolek
Vydal Brokilon
Poče stran: 345/347/363
Rok vydání: 2017-2018
Cena: 298/298/298 Kč