KOMIKS: DCKK Volání po spravedlnosti

Volání po spravedlnosti je jedna z nejlepších lig, které jsme za poslední roky v češtině dostali a troufnu si říct, že i nejlepší z DCKK vůbec. Volání po spravedlnosti oplývá úžasnou kresbou Maura Cascioliho a Scota Clarka, která si občas nezadá se stylem Alexe Rosse a zároveň ji drží pohromadě pochopitelný příběh, který vás nenutí znát dokonale všechny postavy. To bývá hlavní problém všech těhle Lig spravedlnosti, Avengers, Titánů apod. v našem malém českém komiksovém rybníčku. My totiž dostaneme ochutnat jen mizivý zlomek příběhu každého hrdiny, a tak když se nám jich pak na stránce objeví deset, většina běžných čtenářů neví, která bije. A to už vůbec nemluvím o tom, že někteří hrdinové jako třeba Flash mají několik inkarnací, které nenahrazují jedna druhou, ale existují ve světě vedle sebe. Pak tu máme mladší a starší verze hrdinů a nakonec hrdiny, kteří měli jednu tajnou identitu a následně jinou. Proto moc nemusím týmovky. Jsou většinou docela násilně vytržené z kontextu a občas je dost nejasná motivace všech zúčastněných, krom toho že chtějí konat dobro nebo zlo, a to mi moc nestačí.

U Volání po spravedlnosti byste teoreticky měli mít ten samý problém, protože si troufnu tvrdit, že nebudete znát padesát procent postav víc než od vidění. Jejich motivace je v tomhle případě křišťálově čistá, takže to vlastně nevadí. Superhrdinové už toho mají dost. Lidi umírají, přátelé, blízcí, rodina. Každý z nich poslední dobou někoho ztratil. Svět temní a je na čase se ptát, jestli zavírání záporáků do vězení a blázinců je opravdu ta správná cesta. I když nebudete mít páru, kdo ti supráci jsou, která verze Flashe, kdo je momentálně Lantern a pododobě, ihned na začátku nasajete tu atmosféru a pochopíte jejich motivace, proč dělají to, co dělají. Dalo by se to sice shrnout do ohrané škatulky: zabili mi kámoše / rodinu, tak jsem se pekelně naštval, ale tak jednoduché jako posledních dvacet filmů Stevena Segala to není. James Robinson si dal záležet, aby z toho bylo cítit něco víc. Aby bylo jasné, že každý hrdina je fakt rozpolcený mezi citem pro zodpovědnost, spravedlnost a prostou pomstou z žalu. Dobráci přeci nezabíjejí... na druhou stranu, kdyby zabíjeli, kolik životů by tím následně zachránili?

A Prometheus. Pamatujete, jak si Batman dopředu promýšlel, jak zastavit všechny členy ligy? Prometheus je lepší. Psychicky jde o poměrně plochého záporáka, ale v rámci jedné knihy z něj jde opravdu strach a působí tak, jak má. Nepřemožitelný, nezastavitelný, inteligentní, s ďábelským plánem a spoustou překvapení v rukávu. Má vykalkulovaný protitah na cokoli, co hrdinové udělají. Jedním slovem superpadouch, to je to hlavní, co pořádný příběh se superhrdiny potřebuje.

Pár červíků sice během příběhu zahlodá, například kde Prometheus vzal tu moc, protože ho potkáme až v plné síle. Nebo co dělá nahoře v satelitu ta nejvyšší Liga, když to dole jde do kytek. To se jako zapojí vždycky jen když hrozí zkáza v celoplanetárním měřítku? Jinak nechají dole makat béčka? Asi by se našly ještě nějaké otázky bez odpovědi, ale tak je to vždycky.

Volání po spravedlnosti je komiks, na který se hodně dobře kouká a který se hodně dobře i čte. Hrdinové tu nejsou tak ploší jako v mnohých jiných týmovkách, a tak ani nijak zvlášť nevadí, že jich půlku neznáte, protože to důležité, co je žene, pochytíte mezi řečí. Záporák je tajemný a působivý - a jak dobře víme, záporák, to je klíčová přísada dobrého příběhu. Je fajn, že to projednou není Ra's Al Ghul nebo Lex Luthor - ne že by ti dva nebyli dobří. Pro výše zmíněné můžu Volání po spravedlnosti s klidným svědomím doporučit i lidem, kteří stejně jako já moc nemusí týmovky. Věřte, že tuhle zhltnete jako malinu.

Původně vycházelo od září 2009 do března 2010 jako Justice League: Cry for Justice #1-7

Série: DC komiksový komplet
Scénář: James Robinson, Jack Miller
Kresba: Scott Clark, Mauro Cascioli, Ibraim Roberson, Howard Sherman
Překlad: Ľudovít Plata
Počet stran: 160
Formát: 262x176 mm
Vazba: vázaná
Rok vydání: 2019
Cena: 249 Kč