KOMIKS: Stan Sakai - Usagi Yojimbo: Senso

Psát recenzi na běžného Usagiho je pro recenzenta poměrně stresující zážitek. Běžný Usagi je totiž po všech stránkách tak vypiplaný, promyšlený a dokonalý komiks, že jediné, co se na něm dá strhat, je, že se už při sto dvacátém čtení rozpadne lepená vazba.

Ovšem speciály. To je trochu jiný šálek čaje. Usagiho speciály se vyznačují dvěma stavy. Před vydáním jde o nekritické nadšení a očekávání. A po vydání následuje zklidnění a často špatné recenze. Přičemž „špatné“ je v případě Stana Sakaie jiné než stoprocentní hodnocení, dejme tomu tak 80 %. Problémem bylo, že v případě Yokai šlo vlastně o vybarvený standard – a u Vesmírného Usagiho (který mě osobně nadchnul) zase o to, že se spousta lidí neztotožnila s vesmírem a čtenáři čekali větší bombu než pojaponštělý klon Star Wars. Jak je na tom v tomhle případě Senso?

Stejně jako v případě Vesmírného Usagiho se i tady Stan Sakai nechal inspirovat jednou svou láskou, konkrétně Válkou světů od H. G. Wellse. A není to ta Válka světů, kterou známe z televize, ale ta stará, kouzelná, knižní. Děj Sensa se odehrává o několik století dříve než originál Války světů a zaobírá se myšlenkou, že několik invazních projektilů vystřelených velkým dělem z Marsu dopadlo do středověkého Japonska, konkrétně na místo, kde si to spolu konečně rozdávají dvě strany dlouholetého konfliktu. Lord Hikiji a šóguna zastupující lord Noriyuki z klanu Geishu. Jak si asi dokážete představit, dopad kovového projektilu velikosti menšího kopce dokáže samuraje na koních poměrně slušně pocuchat a následné vztyčení slavných tripodů a smrtící útoky plamenných paprskových zbraní také v obou armádách udělají slušnou paseku.

V reálném světě by to mohli samurajové zabalit, vždyť i technika začátku dvacátého století byla na tripody krátká, jak by proti nim mohla uspět jen nabroušená ostří a statečná srdce samurajů?  

Naštěstí je tu imaginace Stana Sakaie a jeho hrdinové kteří, ač jsou o patnáct let starší oproti klasické sérii, neztratili nic ze své odvahy a umu. Sakai si plní sny, míchá beznaděj s dílčími úspěchy, tahá z kreslířského rukávu i propriety půjčené z jiných století, ba možná tisíciletí, byť přizpůsobené středověkému Japonsku (a Japonsku vlastní). Využívá všech postav, které se mu podařilo nashromáždit a každému dává jeho životní roli, někdy úplně převrácenou; a pozor, jelikož je to speciál, stát se opět může cokoli a zahynout může kdokoli. Na druhou stranu – i když je to speciál, pořád jsou to naši známí, a tak se většinou z náznaků dozvíme jejich patnáctiletou historii. V Sensu se Sakaiovi konečně podařilo namíchat ten správný koktejl. Obsahuje to, co máme na Usagim všichni tak rádi, jeho staré dobré prostředí, ale přitom přináší něco nového a speciálního.

Kresba je jako vždy na špičkové úrovni. Sakai si užívá, že na chvíli kreslí také něco jiného než klasická kopí a katany. Jeho tripodi jsou krásně steampunkoví, jednodušší, ale děsiví. A samotní Marťané? To, co s nimi má Usagi v plánu, vám autor ukáže hned ve veselém úvodu, ve kterém sám vystupuje.

Senso se jako speciál opravdu povedl a je na úrovni nejlepších příběhů, které u nás od Stana Sakaie vyšly. Kombinuje všechny ty fajn prvky obou světů, Sakaiova i Wellsova, a přitom nenásilně příběhově propojuje starší speciál s hlavní dějovou řadou.

Stan Sakai - Usagi Yojimbo: Senso