Emocionální RECENZE na FILM Gravitace

Původně jsem chtěla napsat jen komentář pod recenzi redakční kolegyně Marty, která vyšla jen pár dní po předpremiéře. Nakonec jsem ale zjistila, že by to komentovací okénko nemuselo všechno pojmout a že bude lepší dát průchod svému egu v samostatném vyznání.

Na některé filmy jdete do kina s lehkou nedůvěrou, protože máte obavy přesně z toho, co všude kolem píšou. Fatální nehoda ve vesmíru? Kosmonaut(ka) v nesnázích? Tisíc a jedenkrát ohrané téma! Co tam sama bude asi dělat? Plout vesmírem jako utržený knoflík a zoufale koulet očima? Jen aby to nebyla nuda v kině.

S takovými úvahami nemůžete být dál od pravdy. Film je nabitý dějem, akcí a napětím a leckterý akční trhák strčí hluboko do skafandru! Od první minuty vás přibije do sedadla a vy chvílemi zapomínáte, že sedíte v kině s 3D brýlemi na nose. Přestáváte dýchat, zatínáte svaly, uhýbáte a sykáte bolestí v okamžicích nárazu, a to vše v dokonalé souhře s hlavní a vlastně jedinou postavou celého děje. K tomu všemu vám do uší chvílemi duní hrobové ticho, aby bylo vzápětí vystřídáno skvěle promyšlenou hudbou Stevena Price, která se vám zarývá pod kůži se stejnou intenzitou jako jehla sadistického vraha pod nehet.

Ačkoliv se to nabízelo jako hamburger v McDonaldu, dokázal Alfonso Cuarón mistrně ukočírovat americký nacionalistický a happyendózní patos a nepustil ho ani na dohled, natož do filmu. Tenhle zmutovaný prevít už totiž zvládnul zničit leckterý slibně se odvíjející filmový pás a zadupat ho do země stejně jako stádo splašených krav zbloudilého kolemjdoucího. 

Gravitace je film syrový a jde až na kost. Tady dole na Zemi máme spoustu paravánů, za které se můžeme schovat. I sami před sebou. Jenže nahoře nic takového není, naopak je tam přesně tak mrazivo a sterilně, jak to na vás celých těch devadesát minut z plátna dýchá.  Všechny ty Oskary si Gravitace nikoliv zasloužila, ale bylo by přímo skandální jí je nepřiznat. Posbírala prakticky všechny neherecké kategorie a cena za nejlepší zvuk, střih zvuku, kameru, střih, vizuální efekty a již zmiňovanou hudbu napovídá mnohé. A nutno také říci, že v nominaci byl snímek i za nejlepší film, režii, herečku v hlavní roli a výpravu.

Údajně jsem šťoura, který i v průběhu filmu dokáže hledat (a nacházet) díry v příběhu, ale v nekonečných pustinách Gravitace se nic takového nekonalo. Dílem proto, že tam nejspíš žádné nejsou, a dílem proto, že zcela pohlcená dějem jsem na šťourání v detailech ani nepomyslela. Naštěstí nejsem ani astronaut, ani atomový vědec, takže mi případné vědecké nesouvislosti skutečně mohly být ukradené a nechala jsem se unášet prostorem a zajíkala se nad vizuálními orgiemi, valícími se na mě a přese mě.

Jsem si vědoma, že tyto řádky jsou spíš nadšenými ovacemi nad filmařským uměním než seriózní a vážnou recenzí, ale co už. Někdy si prostě nejde udržet odstup. Jsem filmový fanda a mám filmy oblíbené a oblíbenější, i takové, na které se můžu dívat pořád dokola, ale není mnoho filmů, kterým by se podařilo vyrýt až takovou emocionální brázdu v mé hlavě. Naposledy se to před pár lety podařilo Clintu Eastwoodovi s jeho filmem Invictus. Oba příběhy totiž nepokrytě útočí na základní lidské instinkty a emoce. Oslovují touhu po přežití v každém z nás a tendenci fandit těm, kdo se nevzdávají ani v těch nejnepředstavitelnějších situacích.

Sandra Bullock je ve svém hraní (si) zcela minimalistická a nepotřebuje žádná rozmáchlá gesta ani tanečky, aby vyjádřila hnutí mysli balancující na pokraji šílenství a na hraně úmyslu všeho se vzdát a nechat se odnést pryč. Obrazně i doslovně.

Jednoznačně skvělý filmový zážitek.

Bez přehánění.

Gravitace (Gravity)
USA / Velká Británie 2013, 91 min
Režie: Alfonso Cuarón
Scénář: Alfonso Cuarón, Jónás Cuarón
Kamera: Emmanuel Lubezki
Hudba: Steven Price
Hrají: Sandra Bullock, George Clooney, Ed Haris