CON: Přednáška To nevymyslíš

V pátek 1. února bude náš redaktor-pozorovatel Jan Kovanic/Šaman na Pragoffestu držet od v 15:00 v místnosti 106 (linie Pevnost) přednášku To nevymyslíš.

Aneb na co přijde autor při hledání materiálů na internetu, v muzeu a v terénu. Bitva o hospodu v Březích a starost o raněné (1866), neznámý atentát na Františka Josefa I. (1891) a výstava německých Čech (1906), válečná výroba v Liberci a pilotovaná V1 (1939-45), kardinál Beran jako agent 007 (1953) a horolezci u něj ve Vatikánu (1969), liberecké podzemí a současný kryt pro 3. světovou válku, bombardování hospody u Votočků (1945) a nacistický radar pro sledování denních meteoritů (1956-2013-…)… A je to vyprávění podle materiálů, které sebral ke knížce, kterou má teprve rozepsanou – o libereckých osudech ve 20. století.

"30. října 1918 měl můj židovský dědeček Otto Kovanic, v té době voják c.k. armády, sloužící v místních kasárnách, na liberecké radnici svatbu s křesťanskou nevěstou Emčou Vobořilovou. Traduje se, že pak šli od radnice Pražskou ulicí na Tuchplatz a zastavil je nějaký Němec. Děda měl na klopě uniformy – jako československý vlastenec – přišpendlenou trikoloru a ten Němčour se ho ptal: Was is das? Děda hrdě odvětil: Což nevíte? Máme republiku!

Škodaže mi o tom neřekl více, protože 29. října 1918 vyhlásili Němci nezávislou provincii Deutschbömen (Německé Čechy) které měly být jednou z provincií Německého Rakouska (Deutschösterreich). Hlavním městem a sídlem parlamentu se stal Liberec. Toto se stalo známým právě 30. října. A tak si říkám, jestli děda s babičkou nepoužili té tuplované revoluce ke svatbě, když už měli měsíc narozeného mého strejdu Jiřího.

V Rakousku totiž nemohly probíhat sňatky pod 24 let bez souhlasu rodičů, a minimálně můj dědeček ho od svého otce neměl, a křesťanská rodina babičky taky nebyla nadšená. Sňatky mezi různými náboženstvími měly v Rakousku svá omezení. Německý stát, k němuž liberečtí Němci vzhlíželi, měl v té době zákony volnější.

K podobné úvaze svádí i příklad libereckého krematoria. Bylo postaveno spolkem Die Flamme již v letech 1915-17, v době, kdy tehdejší zákony Rakouska-Uherska absolutně zakazovaly kremaci. Česká "Společnost pro spalování mrtvol", později "Krematorium", dnes "Společnost přátel žehu", jejímž prvním předsedou byl básník a dramatik Jaroslav Kvapil, svoje úsilí dotáhla do konce přijetím zákona "Lex Kvapil", který platil až od 19. dubna 1919.

První pohřeb žehem v Praze se konal až 23. listopadu 1921 v provizorním krematoriu na Olšanech. Kdežto v Liberci bylo krematorium slavnostně otevřeno 23. srpna 1918 a první obřad plus zpopelnění se odehrály 31. října 1918, tedy na začátku krátkodeché samostatnosti Deutschböhmen. Do Liberce vstoupila československá vojska a rakouské zákony až 16. prosince 1918. Ale to už měli naši po své vlastenecké svatbě…

Tak to vypadalo po první světové válce. A zde rady pro 3. světovou válku, pokud ji chcete strávit v městském libereckém krytu Lucemburská: Vezměte si vlastní židličku a teplé oblečení. (Není na čem sedět a teplota je celoročně 9° C, zatímco vlkost vzduchu je stabilně 100 %.) A nezapomeňte na jídlo. Je tu totiž natronové vápno pro zachycení kysličníku uhličitého, nafta pro zdroje elektřiny, studny i odpady - ale neskladují se zde žádné potraviny.

Budete to muset vydržet 78 hodin aneb tři dny – na tolik je totiž kryt koncipován. Ona třetí světová asi nebude tak dlouho trvat…"