INTERVIEW: Rozhovor s Josefem Pecinovským

Jméno Josefa Pecinovského by rozhodně nemělo být neznámé žádnému čtenáři fantastické literatury. Jeho dílo čítá desítky románů a povídek, případně odborné a populárně naučné softwarové literatury. Josef Pecinovský je (s první publikovanou povídkou v roce 1963) nejdéle píšícím současným českým autorem SF. A zdá se, že z české scény literární fantastiky jen tak nezmizí, jak je patrné z následujícího rozhovoru.

1. Vaší zatím poslední knihou je Zapomenuté jezero – příspěvek do série Kroniky karmínových kamenů. Jak se vám román psal a co všechno jste kvůli němu musel nastudovat? A lišilo se nějak jeho psaní od předchozích knih?

To jsou knihy, které se píší samy. Myšlenku karmínových kamenů považuji za skvělou.

Jsou díla, která se píší sama, a toto bylo jedno z nich. Jsem totiž cestovatel teoretik a Jižní Afrika mě vždycky lákala; jak už to vypadá, ve skutečnosti se tam asi už nikdy nepodívám, protože jsem kdysi dal přednost jiným koutům světa, které mě lákaly ještě víc; jako autor westernů jsem se musel podívat na místa, kde se proháněli kovbojové, jako obdivovatel Julese Verna jsem se procházel po břehu jezera Taupo právě tam, kde lord Glenarvan a jeho výprava uvázla v zajetí Maorů.

Ale když čtu řádky psané Emilem Holubem, jako kdybych se skutečně v Jižní Africe ocitl, a ta tehdy byla v mnohém jiná než dnes; stačí jen malé srovnání s cestopisy Hanzelky a Zikmunda, ale od nich nás také dělí už skoro šedesát let.

To jsem ale odbočil. Jak už jsem řekl, myšlenka karmínových kamenů je skvělá, protože může (neříkám, že musí) opět probudit zájem o historii, a to o českou historii, na níž se v poslední době velice zapomíná. Pokud můžeme sledovat historické velkofilmy, pak se dostáváme do historie britské, americké, řecké, římské, ale česká historie jako kdyby neexistovala. Pravda, v televizi se pravidelně opakuje nádherný seriál F. L. Věk a tu a tam můžeme zahlédnout husitskou trilogii Otakara Vávry. Je mezi námi spousta spisovatelů, kteří se historii věnují i dnes, a tak se s nimi můžeme vrátit třeba do doby Přemyslovců nebo Karla IV. Budiž jim všechna čest, ale jejich díla se dostávají do rukou jiné cílové skupiny.

Jedním z cílů série románů o karmínových kamenech je seznámit s historií i ty, kteří by po historickém románu ani nesáhli, a proto se k ději vždy přidává fantastický motiv, ať už to je průnik časem v románu Františka Novotného, nebo zázračené léčivé účinky kamene v díle Vlada Ríši, či se tu dokonce mihne svět upírů jako v připravovaném románu Anny Šochové.

Abych pravdu řekl, v tomto případě jsem toho moc nastudovat nemusel, protože knihy Emila Holuba dobře znám, ostatně použil jsem z nich jen pouze úvodní část, příjezd do Afriky v roce 1872 a seznamování se s prostředím. Přitom se mi však podařilo objevit tajné záznamy, které Emil Holub dosud nikde nezveřejnil. Protože od té doby uplynulo již 140 let, dovolil jsem si s těmi událostmi seznámit veřejnost, k čemuž mi dal laskavé svolení pan Dobroslav Lebeda, který shodou okolností loni pobýval v Jižní Africe a tam se se stopou Emila Holuba setkal.

2. Nechtěl byste se k sérii vrátit a napsat ještě jeden díl?

Realita předběhla otázku. Celé léto jsem se usilovně věnoval práci na dalším dílu série karmínových kamenů. Tentokrát jsem se ponořil hlouběji do dějin a zakotvil jsem ve středověku. Protože jsem cestovatel – teoretik, znovu jsem si jako hlavní postavu svého díla zvolil cestovatele, a to pana Lva z Rožmitálu, o němž nám dějiny říkají, že se vydal na slavnou cestu z Čech až na konec světa, jak nás s tím seznámil ve známém díle Alois Jirásek a v méně známém díle Václav Šašek z Bířkova.

Román nese pracovní název Ve službách krále Jiřího; tímto králem není nikdo jiný než Jiří z Poděbrad, zvaný husitský král. Zásadním sporem té doby bylo uznání přijímání podobojí, což se nelíbilo nejmocnějším pánům světa, zejména pak papeži. Jak už to bývá, Země Koruny české se staví proti všem, a aby jejich obraz nebyl v očích ostatních panovníků tak špatný, jak vypadá, vydává se Lev z Rožmitálu, králův švagr, na velkou cestu.

Co však už není známo, je skutečnost, že právě o tuto výpravu projevil velký zájem zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Ten pochopil, že pokud poselstvo Lva z Rožmitálu dosáhne svého cíle, Německo nikdy neovládne český prostor. Učinil tedy vše, aby zdárný výsledek zmařil, a neváhal se k tomu spojit s čarodějem, a ani mu nevadilo, že ten muž je židovského původu.

Že hlavní roli opět hraje karmínový kámen, netřeba zdůrazňovat.

3. Kromě karmínových kamenů jste také vytvořil jeden z dílů Agenta JFK. Jak se vám pracovalo s „cizí“ postavou? A co je vám na hrdinovi sympatické?

Tady to je trochu horší; práce s cizí postavou je trochu svazující. Především člověk musí přečíst několik cizích děl, aby do sebe vstřebal tu správnou atmosféru a prostředí, a na to musí napasovat vlastní příběh. U JFK to bylo horší v tom směru, že mnohé předchozí díly na sebe přímo navazovaly.

Po krátké úvaze jsem se rozhodl, že můj příběh bude relativně samostatný a JFK v něm bude působit sám, bez přímé asistence dalších postav. Tím jsem se vyvaroval největších chyb, zato jsem do série zavlekl svět, který odborníkům z agentury zamotal natolik hlavu, že jej nadále zkoumají.

Ale JFK se píše velice dobře, je to Čech a pochází z českého prostředí naší doby, není třeba si tedy vymýšlet něco extra. Je to hrdina kladný, což je také podstatné, ale jaksepatří tvrdý, takže své nepřátele nešetří.

Ve světě JFK se mi natolik zalíbilo, že jsem si loni před Vánocemi, nemaje co na práci, střihl jen tak pro sebe další díl, s pracovním názvem Operace Tristan. To jsem ovšem netušil, že JWP vezme vše z jedné vody načisto a v románu Dlouhý černý úsvit smete Agenturu do propadliště dějin. Agent Borman je mrtev, agent Bytewská – mrtvá, von Wonder – mrtev, Andrea de Villefort – mrtvá! Pochmurná vize! A JFK? Zdá se, že naštěstí jako jediný přežil, možná dokonce vcelku…

Takže bude třeba přizpůsobit můj díl tomu, co se odehraje v dílech 28, 29 a 30, takže čekám, co se z toho vyklube. Od výzkumné jednotky Žamboch-Procházka jdou ke mně jakési náznaky, ale dosud nemám nic protokolárně zaznamenaného.

Rád bych při této příležitosti zmínil ještě jednu sérii, a to Mark Stone – Kapitán Služby pro dohled nad primitivními planetami. Nedávno jsem vytvořil další díl této série, nazvaný Pobočník Jeho Veličenstva, a v něm se podíváme na planetu, odkud už se nevrátili dva agenti a takřka nenávratně zde zmizeli. Jaký úkol tedy dostal Mark Stone, nemusím zvlášť zdůrazňovat, ale nebude to jednoduché. Svět raného středověku nemusí být právě přátelský.

I tato série se píše velmi dobře, je snad ještě volnější než JFK, protože se zde ani nepředpokládá, že by ostatní povinné postavy (s výjimkou Raye) někde do děje vstupovaly.

4. V české fantastice působíte už řadu let. V čem si myslíte, že je jiná na rozdíl od té, řekněme, před desíti lety?

Odpovím otázkou – je opravdu jiná?

A upřesním otázku – raději budu srovnávat s dobou před dvaceti lety, protože přelom tisíciletí mám jaksi v mlze, ale doba kolem změnu režimu je v mé mysli ostře vymezená.

Nu, asi ano. Dinosauři odcházejí, je tu nová generace. Není zatížená sovětskou klasikou jako my, nečetla Babulu a Verna. Žijeme ve světě elektroniky, televizních seriálů a reality show.

Před dvaceti lety nikdo u nás takřka nevěděl, co je to fantasy. Dnes se skoro nic jiného nečte, pokud ovšem někdo neinklinuje ke komiksům. A pozor – pokud vůbec čte.

Jsme zavaleni draky, čaroději, zaklínači, což by ještě šlo, ale bohužel také upíry či oživlými mrtvolami, a tady se už mnohdy překračují hranice dobrého vkusu.

V principu to znamená – buď se autor přizpůsobí, nebo zahyne. O tom, že by se přizpůsobil čtenář, asi nemůže být řeč.

Z toho plyne pro autora mého typu těžká situace, protože struktura čtenářstva se přirozeným vývojem mění, a těch, co by s radostí četli technologickou sci-fi ve stylu zlatého věku, ubývá, či snad lépe řečeno, tato skupina čtenářů vymírá.

Přesto si myslím, že každý typ čtenáře si vybere, protože knižní trh je doslova zavalen produkcí nejrůznějšího charakteru a kvality. A výběr je nutný, protože nákup každé knihy řádně provětrá peněženku.

Čímž se dostávám k dalšímu jevu, před dvaceti lety zcela neznámému, a to jsou knihy elektronické. Nová generace nepotřebuje (na rozdíl od nás, dinosaurů) mít knihu v knihovně, jí stačí, když si ji přečte z displeje počítače nebo lépe z displeje čtečky.

S tím hořce souvisí i otázka autorských práv – z internetu si lze stáhnout prakticky cokoli, aniž by to nutilo čtenáře zaplatit byť jen jedinou korunu, a dobrovolně tak nikdo neučiní.

Jen malý příklad. Na své stránky jsem vyvěsil knihu Jak chutná marťanský česnek s dovětkem, že kdo si ji stáhne, nechť poukáže na můj účet 40 Kč. Nechal jsem ji tam viset něco přes tři roky, a za tu dobu se mi sešlo 120 (slovy – jedno sto dvacet) korun českých…

5. Letos zasednete v literární soutěži Fantastická povídka. Těšíte se na tuto činnost a myslíte si, že pomůžete objevit někoho, jehož knihy budeme za pár let číst?

Už jsem měl příležitost loni psát doslov ke knize Mlok 2011, takže jsem se mohl seznámit s tím, kam fantastika mladých autorů směřuje. Velice jsem byl překvapen tím, že jsem se setkal s díly v převážné míře z žánru sci-fi, a pokud už došlo na fantasy, tak to byli třeba sympatičtí dráčkové o velikosti kohouta… Toto ovšem byly povídky, které už prošly filtrem poroty. Tentokrát budu porotcem já sám, ale opět se ke mně dostanou povídky přece jen trochu profiltrované.

Co od nich mohu očekávat? Opravdu nevím. Ale těším se na nové a neotřelé nápady; ač se obecně tvrdí, že vše ve fantastice bylo vymyšleno a napsáno, přesto se mnoha lidem povede mít originální nápady a psát o klasickém tématu zcela novým způsobem.

O mé pomoci někoho objevit nemůže být řeč. On se musí objevit sám. Musí vytrvat, mít patřičnou míru talentu a patřičnou míru skromnosti a sebekritiky. Takže v této soutěži mohu jako porotce upozornit maximálně na to, že ten a ten autor je talentovaný, a o ostatních si možná budu myslet, že by bylo lepší, kdyby šli skládat uhlí z valníku. Talenty se ve většině soutěží najdou, je jen otázka, jak se s nimi bude dále pracovat.

6. Co by podle vás měla dobrá povídka splňovat? A co byste poradil autorům, kteří se snaží prorazit?

Co by měla splňovat dobrá povídka? Kdybych to věděl, tak bych jiné nepsal! Autor nikdy neví, jestli povídka, kterou píše, bude opravdu dobrá. Samozřejmě si vždy myslí, že tvoří veledílo, a pak dojde na smutné konce.

Dobrá povídka musí být přiměřeně dlouhá, musí mít nápad, který zaujme čtenáře, zápletku, která neodradí, děj, který nenudí, přiměřený počet postav a dobrou pointu.

K tomu malá poznámka – zdá se, že člověk se s věkem stává grafomanem. Zatímco ve svých začátcích jsem psal povídky kolem 10 – 15 stran, dnes nejsem schopen vytvořit dílo, které by mělo méně než 50 stránek…

A co bych poradil mladým autorům?

Já si myslím, že mnoho v tomto ohledu už bylo řečeno a napsáno a poradna pro začínající autory se objevila jak v Pevnosti, tak v Ikarii.

Současně platí, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Mladí autoři by si měli uvědomit, že napsat maturitní práci na výbornou ještě neznamená, že člověk je hotovým spisovatelem. Je třeba se ještě mnohé naučit.

Každý potenciální autor by se měl včas dovědět, že pokus živit se psaním beletrie je pro něj omylem a že by mohl dělat něco mnohem užitečnějšího.

Pokud však člověk této sebereflexi odolá, měl by dodržovat pár zásad, které se tady pokusím shrnout:

Naučit se přiměřeně rychle psát na klávesnici počítače (na psacím stroji už snad ne). Když někdo pořád dohledává písmenka, těžko se soustředí na vlastní tvorbu.

Psát česky bez pravopisných chyb! To je pro mnohé absolventy středních i vysokých škol španělská vesnice…

Dodržovat stavbu věty! Zapomenutý přísudek nepůsobí dobrým dojmem.

Naučit se řemeslo; to nepřijde samo. Znamená to psát a psát. Třeba i totéž. Začínat znovu a znovu, pokud si myslím, že námět je dobrý.

Každý autor by si měl urovnat postavy a ptát se, jestli některá z nich není zbytečná. Pokud ano, tak ji okamžitě škrtnout.

Nenechat se odradit neúspěchem. Redaktor, který povídku odmítne, není idiot, většinou má pravdu. Ale málokterý autorovi řekne, proč se mu dílo nelíbilo, většinou se autor setká se standardním odmítnutím ve formě: „Nehodí se!“, a to je škoda.

Text si po sobě alespoň přečíst! A mnohokrát. A být sebekritický (to je možná to nejobtížnější).

A nakonec jedna zásada, kterou by měl člověk dodržovat vždy. Nepodceňovat inteligenci čtenáře. Zlí jazykové k tomu dodávají ještě drobnou poznámku: nepřeceňovat inteligenci redaktora.

7. Tento měsíc vám vyjde sbírka povídek – Termiti z Titanu. Na co se mohou čtenáři těšit?

Za vznik této knihy je třeba poděkovat Zdeňkovi Rampasovi, který postupně pro nakladatelství Triton skládá dohromady edici nazvanou Paralelní světy, a umožnil v ní vydat povídky autorů-dinosaurů, které byly napsány v době, kdy vydání podobných knih bylo nemožné. Takto už vyšly knihy Jana Poláčka, Ivana Kmínka, Ludmily Freiové, Vlastislava Tomana a Jana Olšanského. Právě jsme tedy dospěli k písmenu P.

Moje kniha vyjde rozdělená na dvě části a bude se prodávat jako příloha časopisu Pevnost, což zvýší náklad a sníží i prodejní cenu. Sbírku jsem spolu se Zdeňkem sestavil už v roce 2006 a obsahuje (s jedinou výjimkou) povídky a novely napsané mezi rok 1976 a 1992. Za zmínku snad stojí, že jsem každou povídku opatřil průvodním textem, který informuje a době, kdy byla povídka napsána, i o tom, jak vznikala a jaké osudy měla.

Na co se mohou čtenáři těšit?

Nejdříve musím říct, co v této knize nenajdou. Především tu nebudou povídky, které získaly Mloka, protože ty už v nakladatelství Triton vyšly v knize Abbey Road, a dále zde nenajdou povídky vydané v roce 1999 ve sbírce Házím ti laso, kamaráde. Protože tato kniha vyšla ve velmi malém nákladu a díky zvláštní distribuci se mnohdy nedostala ke správným čtenářům, budu usilovat o její druhé vydání.

Ještě toho však na Termity z Titanu zbylo dost. Je tu celkem 19 povídek, od krátkých pětistránkových hříček (Termiti z Titanu, Dusno) po šedesátistránkové memoáry (Planeta, která dává hádanky nebo Milovník zvířat).

Po stránce žánrové se jedná v drtivé většině o čistou sci-fi; několikrát se vydáme do vesmíru, ať už napříč galaxiemi, do sousední hvězdné soustavy nebo jen kousek za dráhu Neptunu. Častěji zůstaneme dole na Zemi, ať už je dějištěm povídky Praha, malá vesnice nebo nějaké neznámé malé město.

Pokud se setkáme s mimozemšťany, bude to většinou jen nepřímo, i když jejich existence se připouští, ale nejsou nijak zvlášť nebezpeční a nesnaží se vyhlásit Zemi válku.

V povídkách často vystupují i zvířata, ať už to jsou ptáci z galaktické voliéry, speciální komunikační červ, termiti se speciálním jídelníčkem nebo nebezpeční shimové, vraždící na potkání.

Závěr sbírky pak obstará povídka Správce sítě, která byla napsána právě pro tento sborník a jako jedinou ji můžeme řadit k žánru fantasy.

Pevně doufám, že kniha bude veřejností přijata kladně, přestože některým povídkám už narostly dlouhé vousy. K tomu je třeba dodat, že jsem neusnul na vavřínech a tu a tam z mé klávesnice nějaká ta další povídka vypadne, o čemž se lze přesvědčit například v časopise XB-1 nebo ve sborníku Zlatá Zebra. Pevně doufám, že další povídková sbírka na sebe nenechá dlouho čekat.

8. A na závěr si neodpustím tradiční otázku - na čem teď pracujete?

Přímo v této chvíli čekám na Windows 8, abych o nich sepsal opus pro začátečníky. Ale na to jste se asi neptal.

Kromě výše zmíněných děl se mi právě podařilo dokončit povídkový soubor, či možná román v povídkách, nazvaný Meandry času. Je to jakási parafráze na Andersonovy Strážce času. Dost mi totiž vadilo, jak byl klasik ve své knize až příliš přímočarý a zcela pominul základní atributy existence meandrů, jako je Stillmanův zákon, Kolzingerův bod, Lindemannův skok, Carnotův zákon a vůbec už se nezmínil o chronoendogenní depresi, chronopolích, Maragonu (píše se vždy s velkým M) nebo o generativních rýhách. Na základě těchto nových poznatků jsem sepsal deset příběhů a sestavil je do jednoho celku; pilotní díl (nikoli však první) nazvaný Věrozvěst z Pompejí si mohli všichni přečíst v časopise XB-1 2011/06 a díky tomu a hlasům čtenářů mám ve vitrínce pěknou sošku Aeronautila.

Vše tak trochu souvisí s mým zájmem o antiku, takže hrdinové příběhů pronikají zásadně do světa starého Řecka nebo Říma, pokud tomu není naopak, což se může klidně stát.

Dále jsem se pokusil oživit již zapomenutého prvního českého seriálového hrdinu, Lense Körka, který skonal už během prenatálního života a nakonec byly dva díly vydány jen časopisecky. Na vydání tedy čeká sborník dvou novel nazvaných Cihly z Angarastu a Příliš černá káva.

K vydání je připraven román v povídkách s názvem Stavitel – Tomuto světu navzdory; pevně doufám, že v případě úspěchu k němu přidám další díl(y). Tentokrát se projdeme středověkou Evropou spolu se stavitelem Vojtěchem a jeho žákyní Markétou. Není to obyčejný stavitel. Za práci mu nelze platit penězi…

Protože každý autor pracuje na několika knihách najednou, ani u mne tomu není jinak. A tak mám rozepsán další příběh JFK, který zatím po revoluci v agentuře usnul a čeká, co se z paralelních vesmírů vyklube.

Současně jsem se rozhodl vytvořit volné pokračování Plástve jedu, s pracovním, názvem Děti plástve. Mám hotové už název a jednu větu. Snad k tomu brzy přidám i zbytek.

No a v hlavě mám tolik nápadů, že se obávám, že lidský život je až příliš krátký, než aby se mi je podařilo uskutečnit. Jen tak namátkou bych zmínil spirálový disk, který našel Ivan Jefremov na planetě Železné hvězdy a k němuž v poslední kapitole románu Mlhovina v Andromedě vyslal hvězdolet Tintagel, aby nám vše další zatajil. Tak právě expedicí tohoto hvězdoletu bych se rád zabýval.