INTERVIEW: Rozhovor s Dušanem D. Fabianem

Před rokem a půl si na Neviditelném psu dlouze pokecal David P. Stefanovič s tímto úspěšným slovenským autorem fantastiky a milovníkem metalu. Dnes vám nabízíme další rozhovor, kterého se ujal Martin Stručovský ku příležitosti vydání nejnovějšího Fabianova románu Živého mě nedostanou, jehož úvodní povídku jste si mohli nedávno přečíst zde.

Před několika dny ti v Brokilonu vyšel nový román. Na co se čtenáři můžou těšit?

Na těžkou intelektuální sondu do života zombie. Jinými slovy na krvavou, cynickou, pseudo-historickou splatter fantasy v duchu hesla: „Kill the people, save the world.“ Děj je prostý. Nájemný nemrtvý vrah hledá cestu ke svobodě. Rozdupává těžkými (bronzem okovanými) sandály civilizační výdobytky starověké Atlantidy, páchá masové porcování místního obyvatelstva a jen tak mimochodem objevuje nejtajnější záhady vesmíru. Přitom je samozřejmě – jak by řekl velmistr Kulhánek – „ten dobrý“. 

Živého mě nedostanou! se od tvých předchozích knih výrazně liší. Co tě vedlo k takové změně?

Potřeba oddechnout si od světa elementálů. Chuť napsat něco svižnějšího, uvolněnějšího, zábavnějšího. Cítil jsem se svázaný pevně vymezenými reáliemi a zakonzervovanými postavami. Namísto násilného ozvláštňování již existujícího světa – víc akce jako v Pestis Draconum by už mí fanouškové pravděpodobně nerozžvýkali – jsem sáhl po jedné stařičké postavě, která pochází ještě z mých spisovatelských začátků, provětral jí bederní roušku, vymetl jí pavučiny z dredů a vhodil ji do nových dobrodružství. Myslím, že po tomhle svěžím nadechnutí se mi bude k elementálům vracet s o mnoho větší chutí.

Kolik času ti zabralo psaní a příprava? Vyskytly se nějaké komplikace?

Se vším všudy skoro dva roky. Můj standard. A všechno proběhlo bez komplikací. Dekapitace nepohodlných postav mi jdou skutečně hladce.

Hlavním hrdinou knihy je zombie jménem Marvin. Pamatuješ si ještě, jak se vůbec zrodil? Má nějaký předobraz? Co tě inspirovalo tě při jeho tvorbě?

Marvin je skutečně stará postava. V lednu bude mít… (DuKE počítá na prstech) přesně deset let. V hlavě se mi zrodil v době výkonu základní vojenské služby. Táhnul jsem třetí noc po sobě v službě na ošetřovně a hlasitě pěnil na armádu, společenský systém, který vymyslel výložkovou buzeraci, potažmo na celý svět. Tehdy jsem si vysnil postavu, která by jednoduše neznala slovo musíš.  Postavu, která by žila úplně svobodně – jenom podle svých vlastních pravidel. A postavu, která by dokázala každému omezujícímu systému nakopat prdel. První povídku s Marvinem jsem napsal krátce po návratu do civilu. Bylo to na ní znát - spousta vzteku, jazyk jako z chléva. Ostatně, můžeš si ji přečíst – otevírá román namísto prologu. Akorát v mírně upravené verzi.

Když se dneska řekne zombie, tak si hodně lidí vzpomene na filmy od Romera. Ovlivnily tě ony snímky nějak?

Tady se souvislost hledá poměrně těžce. Marvin má mnohem blíž k Lobovi nebo Patejlovi, než k bezduchým Romerovým mátohám. Ale v mladosti jsem klasické živé mrtvé samozřejmě miloval. I když – popravdě řečeno – mým nejoblíbenějším filmem z Romerovské „serie“ je veselohra Return of the Living Death, se kterou Romero vlastně neměl téměř nic společného.

Kolik hodin denně píšeš a jak při procesu postupuješ? Děláš si nejdříve nějaký náčrt děje nebo všechno vymýšlíš až během psaní?

Náčrt je slabé slovo. Plánuji podrobněji než sovětské politbyro. Vymýšlení zápletek, odboček a šílených dějových oblouků je proces, který mě na celém psaní baví nejvíce. Doma mám stohy papírů s poznámkami, mapami a časovými tabulkami. Samotné psaní beru jako řemeslo, při kterém se často musím obrnit trpělivostí. To si většinou nechávám výhradně na víkendy a svátky – tehdy píši šest i více hodin denně. Ale umím si užít i to. Během psaní vznikají samotné detaily jednotlivých obrazů. Nebo taky mnohé vtípky. A často jen díky překlepům. Třeba – když udělá mrtvola salto mortale, je to vtipný. Ale když udělá salato mortale, tak je to ještě zabitější.

Jakou svoji knihu bys chtěl vidět zfilmovanou? A koho by sis přál vidět v hlavní roli?

Popravdě, asi žádnou. Po osekaní na devadesátiminutový sled obrazů a dialogů by se totiž nejspíš ukázalo, jak jsou mé knihy myšlenkově plytké a umělecky nehodnotné. Méně náročnému americkému publiku by se možná líbila některá zombická dobrodružství, i když se jejich hlavní protagonista vymyká ze zavedeného stereotypu. Na druhé straně – kdyby ho hrál Mickey Rourke nebo Rob Zombie – ušetřila by se spousta peněz na maskování.

Pracuješ už na nějaké nové knize? Na co se můžeme těšit příště?

Momentálně pracuji na sbírce povídek. Měla by mapovat celou mou desetiletou tvorbu. Především tu hororovou a „dark fantasy“. Pročesávám staré texty, píši nové. Ve sbírce by se měly objevit minimálně tři doposud nepublikované povídky. Jestli nebude Živého mě nedostanou! totální propadák, možná kniha vyjde již příští rok.

Kde se s tebou mohou setkat čeští čtenáři, toužící po tvém podpisu?

S tím je trochu problém. Nemám Marvinovy anarchistické koule, tudíž chodím do práce. Jako seniorský (a většinou i seriózní) vědecký pracovník Slovenské Akademie Věd mám skutečně hodně práce – buď sedím celé dny v labáku nebo lítám po světě. Přitom mám stále míň a míň času na cony nebo jiné fanovské akce. Jsem velice rád, že se mi román poštěstilo na česko-moravské půdě aspoň pokřtít – konkrétně na brněnském Fénixconu. Co bude dál, se uvidí podle prodejnosti knihy. No přísahám, že až dosáhne Živého mé nedostanou! platinová čísla, na podpisovou akci v Luxoru si čas určitě najdu! Děkuji za rozhovor!

Děkuji za odpovědi a ať se daří

Martin Stručovský