RECENZE: C Miéville, Nádraží Perdido

Prolog je vlastně záznamem pocitů člověka (či, jak se později ukáže, garuda - létající bytosti), která přijíždí do městského státu Nový Krobuzon. Zvláštní poetika tohoto textu odpovídá povaze garudů tak, jak ji později z Miévillova podání poznáme, dál pak už vpadáme přímo do podivného světa, který mi hodně připomněl Ankh-Morpork. Prvním takovým impulsem byla řeka Dehet, i když se do ní mrtvoly nemusely zakopávat, ale celkové multirasové prostředí, způsob vládnutí starosty Gangra nad městem, druhově vymezené komunity - to vše svojí pestrostí a syrovostí připomíná kypění a kvas hlavního města Zeměplochy.

China Miéville je ale sám sebou, v této knize nehledejte pratchettovskou fantasy. Příběh je drsný, naturalistický a plný nápadů stejně, jako je plné nápadů prostředí, ve kterém se odehrává. Jagharek byl za nejtěžší garudské provinění - zbavení jiného jedince práva volby (a hádejte, jakého se zločinu dopustil!) - potrestán tímtéž: ztrátou práva volby, byl připraven o křídla. Cestuje proto do Nového Krobuzonu, kde u napůl ilegálního, napůl geniálního vědce Izáka Dan den Grimnebulina hledá pomoc - nová křídla. Izák je tímto problémem natolik zaujat, že začne zanedbávat i svoji milenku Lin, cheprijku - nádherně tvarovanou dívku, která má místo hlavy obřího skaraba. Při svém výzkumu problematiky létání ovšem bezděky zkříží plány jednoho z mafiánských šéfů města, a, což je možná ještě nebezpečnější, také plány starosty. Do hry se přidávají další a další rasy, mutanti, konstrukti a bytosti, pro které je Izákův časoprostor jen nepatrnou dimenzí jejich světa. Netušené síly se Izákovou zásluhou daly do pohybu, nepředstavitelné nebezpečí se rozlétlo do noci nad Novým Krobuzonem. Izák bojuje o holý život a ještě přitom chce zachránit své přátele a splnit sliby, které dal.

China Miéville hýří nápady - myslím dokonce, že by se našli autoři, kteří by to nazvali marnotratností a plýtváním. Provádí nás malým vesmírem Nového Krobuzonu a prakticky každá vycházka a každý výlet nám poskytuje něco nového. Na Eiffelovu věž jsme si již zvykli, i když mnozí již ani netuší, kdy, jak a proč se v Paříži objevila. Zrovna tak nevíme, kdy, proč a jak se v Novém Krobuzonu objevila Žebra - pozůstatky jakési předpotopní obludy větší, než domy, které v jejich blízkosti vyrostly. Cheprijky raději zapomněly na svoji minulost, na důvody, proč před mnoha a mnoha lety utekly ze své vzdálené vlasti a pokusily se - některé úspěšně - překonat na primitivních lodích velký oceán. Konstrukti, pohánění parou a programovaní děrnými štítky, jsou běžnou součástí řady domácností jako sluhové a pomocníci. Provinilci jsou odsouzeni k přetvoření - pomlouvači jsou zaslepena ústa, matka, která zabila nemluvně, nosí jeho ručičky na těle jako nekonečnou připomínku svého zločinu. Za krádež obrazu byly zloději implantována křídla - nefunkční, ovšem. Tím ovšem panteon ras a bytostí zdaleka nekončí, tohle je ovšem recenze a ne přírodopisné pojednání. (Přece jenom ještě dodatek: vychutnejte si audienci u Jeho Ďábelské Excelence, velvyslance Pekla v Novém Krobuzonu!)

China Miéville nepřetěžuje příliš čtenáře naučnými pasážemi, i když se jim nevyhýbá. Řeší to však postupným přikládáním kamínků do mozaiky, jednotlivé dílky jsou v textu roztroušeny a rozředěny dějem i jinými popisy. Mnohé nápady jsou však tak silné, že jsem úroveň popisnosti považoval za přiměřenou. Navíc jeho poetika i tyto pasáže dokázala odsunout daleko od stylu vernovských monologů, které mne rozčilovaly už v útlém dětství. Přitom imaginace autora zaručuje, že při prvním čtení nemusíte hledat druhé a další plány a můžete si tohle potěšení nechat na později.

Tlusté komíny i teď hluboko v noci dáví do nebe špínu. Netáhne nás proud, nýbrž město samo, vleče nás jeho váha. Slabý křik, občas vřískot zvěře, oplzlé bučení a rachot továren, kde říjí ohromné stroje. Železniční tratě vykreslují anatomii velkoměsta jako vystupující cévy. Červené cihly a temné zdi, podsadité kostely podobající se troglodytům, potrhané, třepotající se baldachýny, dlážděná bludiště ve starém městě, slepé uličky, kanály provrtávající zemi jako světské krypty, nová smetištní krajina, drcený kámen, knihovny dmoucí se zapomenutými svazky, staré nemocnice, věžáky, lodě a kovové pařáty vyzvedávající náklady z vody.

Hodně jsem přemýšlel, proč jeho dílo je považováno za syntézu SF a fantasy - až mi svojí reakcí na tuhle pasáž z prologu pomohl kamarád, kterému jsem ji přečetl. Tahle poetika je totiž bezesporu wolkerovská, je to čiré okouzlení městem jako vrcholem potravní pyramidy boha Průmyslu. Miéville průmyslem a technikou bezesporu okouzlen je, a tahle optika mu zůstává i v momentech, kdy jeho příběh má s technikou společného jen málo nebo vůbec nic. Jeho vztah k technice se ale pronikavě liší od přístupu hard SF, kyberpunku nebo fantasy. Miéville ji považuje za součást našeho života (nebo přesněji života Nového Krobuzonu), nestaví však člověka a techniku nad či pod sebe. V jeho pojetí nedochází ani ke clarkovskému osvojování světa prostřednictvím techniky, ani ke gibsonovskému souboji o přežití mezi člověkem a odlidštěnou technikou, ani k tolkienovskému životu v prostředí bez techniky, dávno zmizelém z našeho života. Miéville odvážně vstoupil do prázdného prostoru uvnitř žánrového trojúhelníku, na jehož vrcholech a hranách se pohybuje naprostá většina autorů SF&F a dovnitř kterého se zatím nikomu příliš nechtělo.

Tento syntetický přístup považuji za důležitý faktor ve vnímání Nádraží Perdido jako základu již zmiňovaného nového přístupu v SF&F (už má i jméno: science fantasy), a za významný faktor jeho oblíbenosti. Miéville to navíc doprovází výrazným autorským stylem, jeho poetika k jeho způsobu vnímání světa sedí. Překladatel a redakční tým (Helena Š, Jolana Č a Jan Vjr) odvedli dobrou práci a tak je výsledkem velmi čtivý překlad, dokonce zbavený i několika nesrovnalostí, které britská redakce v originále nechala. Jsem přesvědčen, že svým významem, kvalitou a dosahem na našem trhu SFFH tato kniha právem patří ke špičce a že jen těžko bude letos hledat konkurenci.

China Miéville: Nádraží Perdido (Perdido Street Station)
překlad: Milan Žáček
obálka: Edward Miller
Laser-books, 2003
607 stran, 279 Kč, brožované
ISBN 80-7193-149-7