RECENZE: jak to vypadá, když se člověk vrátí z ráje

Jednou v září roku dvoutisícího šedesátého, za pěkného chladného rána, jsem se pokoušel o vychytralou štiku, usazenou v polovině zátoky Mastníku...

Z prostředí Živohoště se děj rychle přenáší na planetu Lucie. Lucie je velmi zvláštní planeta - první a zřejmě v tuto chvíli jediná extraterestrická civilizace, kterou pozemšťané znají. Synonymum pro ráj. Aspoň to tak ze začátku vypadá. Kybernetický mozek Starý, který má na starosti bezpečnost Lucijanů, si s kosmonauty hraje zvláštním způsobem. Řehoř, to je onen rybář od Živohoště, je velmi nestandardně uvažující člověk, a tak i v této situaci volí nestandardní řešení. Vylodí se na Lucii samostatně a mimo dozor Starého.

Řehoř poznává rádoby ideální lucijskou společnost - ráj na zemi, totiž na Lucii, ve kterém veškeré potřeby lidí uspokojuje centrální počítač jménem Ben. Stačí do terminálu oznámit přání - a na stolku se objeví jídlo, či okolo vás vznikne kapka silového pole a vy letíte nad krajinou... Je třeba přemýšlet nad něčím jiným, než nad barvou šatů či sestavou večerní hostiny pro přátele?

Určitě ano - jen v té ideální, zpohodlněné a v podstatě dekadentní společnosti je jen málo lidí, kteří dokáží překročit hranice, vymezené jim Benem. Po několika generacích vývoje se Ben stává na lidech nezávislým, součástí kodexu počítačových tvůrců na Lucii nebylo něco podobného třem zákonům robotiky. Ben optimalizuje složení společnosti na Lucii, dosazuje do ní roboty a zbavuje ji těch nevyzpytatelných bytostí, které neustále potřebovaly něco nového, neuměly se jednoznačně a logicky rozhodovat a tak vlastně plýtvaly zdroji planety. Pro své roboty uvolňuje životní prostor na planetě. Jen místo nápisu Arbeit macht Frei lucijanům nad bránou do nebytí umístil velký transparent KARNEVAL.

Řehoř se setkává s pubertální dívenkou Bis, jedním z posledních narozených dětí (tak dlouho už Ben uvažuje o změně struktury společnosti!) a opět osvědčuje svůj nestandardní přístup k řešení problémů. Tady už nejde o nápravu věcí, situace je ještě mnohem horší. Benovo konečné řešení lucijské otázky je totiž spojeno s rozpadem jeho osobnosti, a tak najednou musí lucijané v sobě hledat vůli k přežití a odvahu k rozhodování a k boji. Jenže příliš dlouho žijí zhýčkaným životem...

Řehoř pomáhá Bis a skupině dalších lidí v jejich boji o přežití. Nakonec se od nich oddělí a provede to, co nemůže udělat žádný lucijan. Odpojuje Bena řečeného Nejvyššího a posílá na Zemi výzvu k vypravení raket naložených tím nejobyčejnějším, co mohou lidé potřebovat k udržení a rozvoji společnosti, která začíná téměř od nuly. Další kolo spirály začíná...

Ačkoliv je prostředí Lucie snad až přetechnizované, Vejdělka zajímají především lucijané - vlastně lidé. Zajímá ho, jaké důsledky může mít absolutní blahobyt zajištěný rozvojem techniky. A jakou cenu pak musíme zaplatit za to, abychom opět dokázali žít, tvořit, rozvíjet se.

Příběh plný metafor může být vykládán tolika způsoby, kolik čtenářů má. A dokonce každý z nich může s časem nalézat nové a nové vrstvy, aniž by bylo úplně zřejmé, že je tam autor vložil vědomě. V tom je síla i této knihy, která vyšla poprvé časopisecky v Mladém světě r. 1960 a pak knižně v nakladatelství Mladá Fronta (1961, 1963).

Tahle práce se dá jen těžko zařadit mezi jiné české SF té doby. Asi nejblíže má k pracím Josefa Nesvadby - ale byla by chyba tyto dva autory žánrově porovnávat. Oba sice patří k "čapkovské" větvi SF, ale zatímco Josef Nesvadba se zabývá více vnitřním světem člověka plným pochybností a otazníků, Čestmír Vejdělek jakoby doplnil nesvadbovský pohled na člověka o popis jeho vnějších vztahů. Srovnání s Čapkem a Nesvadbou ale určitě snese z hlediska obecné literární kvality - jeho vypravěčský styl a práce s metaforami jsou dodnes pro mnohé autory (a nejen autory SF) nedosažitelnou metou a inspirací, pro kterou stojí za to si tuto knihu přečíst.

Čestmír Vejdělek se narodil osmého října 1925 v Praze. Značnou část svého tvůrčího života spojil s nakladatelstvím Mladá Fronta - působil v něm v letech 1951 až 1967 a prošel vývojem od redaktora až po ředitele. Poté působil jako ředitel Státního nakladatelství dětské knihy (dnes ho známe jako Albatros), po čtyřech letech ale byl v rámci normalizace přeřazen do kotelny (1972-77). V roce 1977 emigroval do Německa. Do SF patří ještě jeho knihy Do tmy se neohlédni (1971) a Jáchym a pět zmizelých (1976, pseudonym Alexandr Jandera).