RECENZE: Petr Skalický, Únik z Orphea-7 (online)

Čas od času se v naší facebookové skupině věnované gamebookům objeví příspěvek nadšeného autora, který zrovna dopsal své první dobrodružství a snaží se najít někoho, kdo by si ho chtěl přečíst, otestovat a případně zkritizovat. Většinou se ihned zařadím mezi nadšené podporovatele, kteří si vyžádají kopii nebo odkaz. A pak na něj úspěšně skrz každodenní agendu zapomenu. Když napsal Petr Skalický, dopadlo to úplně jinak.

Řeč bude o Úniku z Orphea-7, online sci-fi gamebooku. Nějakým zázrakem se mi podařilo překonat neskutečnou bariéru prvního kliknutí a pak už mě atmosféra prozkoumávání vesmírné lodi duchů pohltila. Z jednoho letmého nahlédnutí se stála několikatýdenní závislost.

Příběh začíná standardně: hlavní postava se probouzí v kryokomoře. Pokládá si otázky „Kdo jsem? Jak jsem se sem dostala?". Na nic z toho si nepamatuje. A že najít odpovědi nebude úplně jednoduché, naznačuje mrtvola ležící před její kryokomorou. Průzkum může začít. 

Pravidla jsou velice jednoduchá, žádný soubojový systém, žádné statistiky, pouze počítadlo životů a (velmi dlouhý) inventář. Čtenář prozkoumává loď, nachází různé předměty, které mu pomáhají v postupu, a snaží se záhadě přijít na kloub. Dobrodružství má formu open world (můžu něco takového říct o dobrodružství probíhající ve vesmírné lodi?), postava se dle libosti potuluje po lodi a klidně se může vracet. A to nejenom do ošetřovny doplňovat ztracené zdraví, ale také do již prozkoumaných částí lodi s novými předměty, které jí pomůžou odemknout dříve nepřístupné lokace. Na opakovaném procházení lodi je dobrodružství vlastně postaveno.

Na začátku si hráč musí zvolit postavu, za kterou bude hrát. V nabídce jich je pět, což je možná zbytečně moc. Osobně jsem počítal, že to zahraji za jednu nebo dvě. Začal jsem za Civilistku. Její popis („Nemá ponětí, co se děje. Startovní předmět: zubní kartáček") mě naprosto uchvátil a bylo jasné, koho si vyberu. Volba postavy nakonec úplně zásadní není, každá má své menší výhody, ale jinak je většina hraní stejná. Nejvíce jsem se těšil na kousíček příběhu, který má každá postava unikátní.

Příběh se mi líbil. Zápletka je komplikovaná, jednotlivé informace na vás často háže bez udání času, nic není na zlatém podnosu. Jednotlivé střípky jsem si začal vypisovat bokem na papír a snažil se poskládat časovou osu událostí. Nechci nic moc prozrazovat, nicméně mi příběh přišel dost zajímavý.

Znovuhratelnost Úniku z Orphea-7 je sporná. Když jste poctiví a rychle chápaví, dá se dobrodružství projít celé napoprvé a už vás nebude lákat pro opakované hraní. Já osobně počítal s dvěmi průchody. Nicméně dobrodružství mě vtáhlo svým sandboxovým vibe. A já sandboxy rád. Prostě jsem si před novým pokusem řekl, teď si vemu tuhle postavu, dojdu s ní sem a pokud to půjde, splním tenhle achievement. A vždy, když už jsem chtěl Orphea nadobro opustit, jsem si řekl: „A co kdybych zkusil ještě toto?".

O čem jsem se ještě nezmínil, je uživatelské rozhraní. A to je parádní, autor si ho naprogramoval přímo pro potřebu gamebooku. Díky tomu systém všechno sám hlídá (počty životů, inventář, povolené i zamčené volby) a hráč se může soustředit čistě na hru. Tohle je určitě jeden z důvodů, proč jsem u hry zůstal dlouho. I když jsem chtěl jen prozkoumat jednu konkrétní část lodi, dokázal jsem se tam doklikat velice rychle. Hru jsem odehrál celou na mobilním telefonu, takže nedokážu říct, jestli stejně dobře funguje i na PC.

Závěrem tedy můžu Únik z Orphea-7 rozhodně doporučit. Ocení ho určitě každý příznivce sci-fi nebo milovník sandboxových her. Pro ostatní pak hra minimálně za jeden pokus opravdu stojí. 

Petr Skalický
Únik z Orphea-7

Online: https://sites.google.com/view/gamebooky-od-herni-smecky
Vydáno: 2026 (v180)

pozn. recenze vznikla na verzech hry 165 (na této verzi jsem začínal) až 180 (můj poslední průchod)